V následujícím příspěvku bych se rád blíže zaměřil na oblast cestovních náhrad u neziskových organizací. Protože se jedná o velmi širokou problematiku, zaměřil bych se pouze na některé vybrané aspekty, které jsou typické pro tuto část zaměstnavatelů.
Některé aspekty cestovních náhrad u neziskových organizací
Ing.
Zdeněk
Morávek
Cestovní náhrady jsou upraveny
v § 156 až 189 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákoník práce“). Zaměstnavatelé se pro účely poskytováních cestovních náhrad dělí na dvě skupiny, a to zaměstnavatele, kteří jsou uvedeni v § 109 odst. 3 zákoníku práce (tzv. veřejná či nezisková sféra), a ostatní zaměstnavatele. Některé neziskové organizace patří právě do první skupiny zaměstnavatelů, konkrétně se jedná o stát, územní samosprávné celky, státní fondy, příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz, školská právnická osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění pozdějších předpisů, nebo poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů, a regionální rada regionu soudržnosti. Tito zaměstnavatelé poskytují cestovní náhrady podle stejných pravidel jako ostatní zaměstnavatelé, ovšem s některými odlišnostmi, které jsou upraveny v § 173 a násl. zákoníku práce. Odlišnosti spočívají zejména v omezení maximální výše cestovních náhrad, které mohou svým zaměstnancům poskytovat. Znamená to tedy, že ostatní neziskové subjekty, například spolky, obecně prospěšné společnosti, ústavy, nadace a nadační fondy, veřejné vysoké školy, veřejné výzkumné instituce, církve a náboženské spolky atd., poskytují cestovní náhrady za stejných podmínek jako podnikatelské subjekty.
Problematika cestovních náhrad je velmi široká, na úvod je ale vhodné upozornit na ustanovení § 346c zákoníku práce, které výslovně stanoví, že zaměstnanec nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti poskytnout mu náhradu výdajů příslušejících zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce, tedy zejména cestovní náhrady. Toto zproštění zaměstnanec nemůže udělat žádným způsobem, tedy ani na základě dohody, nebo opomenutím, nepředložením odpovídajících podkladů atd. Zaměstnavatel nemá možnost se na tento postup zaměstnance odvolávat a mu