Znakem každé právnické osoby je její název. Název má zásadní význam jako identifikační znak organizace, uvádí se již v zakladatelském právní jednání a je její obligatorní náležitostí, neboť právě název ji individualizuje. Název je nezbytnou formální náležitostí při zápisu do příslušného rejstříku a také skutečností do rejstříku zapisovanou.1) Volba názvu organizace může být také jistým způsobem dosahování cíle tohoto subjektu.
Ochrana názvu nevýdělečné organizace a jméno člověka v názvu
JUDr.
Václav
Dobrozemský
Právní úprava
Právní úprava názvu právnických osob stojí na třech zásadách: 1. distinktivita, tj. odlišitelnost, nezaměnitelnost, rozlišovací způsobilost, 2. zákaz klamavosti názvů, 3. připuštění použití jména člověka v názvu právnické osoby a stejně tak i použití části názvu právnické osoby v názvu právnické osoby jiné, ovšem jen za stanovených podmínek.2) Právě o ochraně názvu a problematice jména člověka v názvu právnické osoby pojednává následující příspěvek.
V případě ochrany názvu se uplatní obecná úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Právnické osoby mají právo na ochranu názvu před neoprávněným použitím a právo na ochranu dobré pověsti. Daná organizace má totiž výlučné právo k užívání svého zapsaného názvu. Občanský zákoník v obecné úpravě k názvu právnické osoby upravuje tři skutkové podstaty zásahu do práva k názvu:
1.
zpochybnění práva k názvu,
2.
neoprávněný zásah s následkem újmy,
3.
neoprávněné užití názvu.
Právní úprava navazuje na dosavadní praxi upravenou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OZ 1964“). Tento předpis však znal pouze útok v podobě neoprávněného použití názvu