Osobní bankrot alias oddlužení fyzické osoby

Ing. Martin Děrgel

Vydáno: 12. 08. 2019 38 minut čtení

Dluhy se musí platit! Stojí na nich celý kapitalismus. Pokud by se dluhy nemusely (z části) splácet, tak by nikdo neposkytoval úvěry firmám na investici ani hypotéky lidem na bydlení. A bylo by riskantní ukládat peníze do bank, jelikož peníze na běžném/termínovaném účtu nejsou a priori majetkem „majitele účtu“, ale jen jeho pohledávkou vůči bance, jejím dluhem. Dobrovolně věřitel jen výjimečně promine dlužníkovi část dluhu. Pokud by si vynutila státní moc osvobození dlužníka od (části) dluhů, které má vůči soukromým subjektům, byl by to hrubý zásah do vlastnických práv věřitelů, kterým by se tímto rázem vypařila část jejich majetku ve formě pohledávek. Přesto takovéto oddlužení stanoví (nejen) český zákon, který již prošel testem ústavnosti. Sleduje totiž „vyšší cíl“ celé společnosti – zachování lidské důstojnosti člověka, který ne vždy zcela vlastní vinou spadl do tzv. dluhové pasti, z níž by se jinak (legálně) nedostal třeba ani do konce života. Je nasnadě, že takováto újma na majetku věřitelů musí být rozumně regulována a podmíněna, aby nepodporovala lehkovážný život dlužníků…

Ing.

Martin

Děrgel

Oddlužit lze pouze dlužníka v úpadku

Pokud fyzická osoba dlouhodobě nezvládá finanční problémy a dluhy jí tzv. přerostou přes hlavu, tak se obvykle obává – a to plně po právu – příchodu exekutora, který má efektivní právní nástroje, jak pro své klienty (věřitele dlužníka) vymoci maximum možného.

Je-li ovšem věřitelů téhož dlužníka více, stává se pak z boje jednotlivých věřitelů s dlužníkem spíše souboj mezi jeho věřiteli.

Jsou-li reálné vyhlídky na plné uspokojení všech věřitelů mizivé, přestává být exekuční řízení optimálním a spravedlivým řešením. A právě na tyto případy pamatuje

speciální soudní řízení – insolvenční – které všechny probíhající individuální

exekuce

na majetek dlužníka přeruší, a to s „vyšším“ spravedlivějším cílem: poměrově uspokojit všechny věřitele dlužníka.

Podmínkou insolvenčního řízení je „úpadek“, jehož obvyklým projevem jsou dva a více věřitelé, jejichž peněžité závazky (dluhy) není dlužník schopen plnit.

Nejznámějším způsobem řešení úpadku je „konkurs“, který ale má v praxi zpravidla likvidační charakter

a může tak být vytesán na náhrobek dotyčného dlužníka. Naproti tomu ozdravnými (sanačními) způsoby řešení úpadku jsou reorganizace – toto se však týká zejména velkých firem – a

oddlužení neboli osobní bankrot, mající za cíl ochránit především nepodnikající fyzické osoby

. Ekonomickou i psychologickou výhodou oddlužení je, že dlužník vidí „světlo na konci tunelu“, protože například když během pěti let řádně splatí alespoň 30 % dluhů, tak zbylých 70 % zanikne a bude volný.

Právní úprava úpadku a jeho řešení má u nás dlouhou tradici. Začíná Josefinským konkursním řádem z roku 1781 a pokračuje přes konkursní řád z roku 1868 (č. 1/1869 ř. z.), přes nařízení z roku 1914 (č. 337/1914 ř. z.) a přes řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí z roku 1931 (zákon č. 64/1931 Sb.). Tento vývoj byl přerušen v roce 1951 tím, že občanský soudní řád (zákon č. 142/1950 Sb.) zrušil zákon z roku 1931, aniž by jej nahradil odpovídající úpravou. Direktivní plánované hospodářství „konkursy“ nepotřebovalo a instituty, které zavedlo – likvidace socialistických právnických osob, exekuční likvidace a likvidace majetku – měly jinou povahu i funkci.

K obnovení insolvenčního práva došlo až po 40leté přestávce

zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání

, přijatým v souvislosti s odstraňováním legislativních překážek, bránících tržnímu hospodářství. Sice věcně se inspiroval zákonem ad výše z roku 1931, ale byl zasazen do zcela jiného právního prostředí. Vzhledem k přerušení kontinuálního vývoje také nová úprava nemohla navázat na praktické aplikační zkušenosti. Potíže působily nestandardní opatření snažící se čelit obávané hrozbě „dominového efektu“ – úpadek jedné firmy způsobí druhotnou platební neschopnost dalších, které proto také skončí v úpadku atd. Praxi navíc postupně komplikoval vysoký počet desítek novel, které se snažily řešit (často spíše hasit) dílčí problémy úpadkového práva.

Proto se již od roku 2001 pracovalo na novém zákonu, který by byl modernější, efektivnější a pružnější normou řešící úpadek ku prospěchu věřitelů ale i dlužníka, který má poctivou snahu pokračovat v podnikání. Ten vyšel se 434 paragrafy jako

zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)

– dále jen

„IZ“.

Ovšem kvůli nepřipravenosti veřejného insolvenčního rejstříku, nedomyšlené návaznosti změn v souvisejících předpisech a chybějící prováděcí vyhlášce nabyl účinnost až

1. 1. 2008

. Třebaže jeho přípravy trvaly dlouho, byl ještě před účinností 4x novelizován a nyní má po dalších 11 letech za sebou už 36. novelu…

Pozn.: Slovo „konkurs“ pochází z latinského „Concursus Creditorum“, což naznačuje, že při něm jde o spojení věřitelů za účelem jejich uspokojení. Odpovídajícím českým ekvivalentem je

„úpadek“

. Dřívější pojem

bankrot

pocházel z italského Banco Roto („rozbitý stůl”), neboť dlužníkovi býval skutečně rozbit jeho stůl.

Insolvenční řízení sestává ze dvou fází. Nejprve se zjišťuje,

zda existuje úpadek

, jehož osvědčení je podmínkou pro více méně

samostatné rozhodování o způsobu řešení

. Často jsou však splněny podmínky pro současné rozhodnutí o úpadku i způsobu jeho řešení. Určité matení pojmů působí, že

IZ opustil

a priori

hanlivé označení „úpadce“