Pracovní právo je v Česku silně regulováno, dokladem toho bude i dnešní příspěvek. Zaměstnanci jsou chráněni více než malé děti před a priori „zlými vykořisťovateli“, jako by nebyli svéprávní. Povinností, zákazů a omezení je v této oblasti již tolik, že léty prověřené lidové rčení „Poroučí ten, kdo platí“ zmutovalo na „Poroučí ten, koho platíš“. Přirozeným důsledkem přemíry regulace jsou rostoucí rozdíly mezi oficiálními výkazy, kde „vše sedí“, a realitou, kde se „drobnosti neřeší“. Jednou z bezpočtu pracovněprávních drobností jsou cestovní náhrady zaměstnanců v méně obvyklých případech, kdy nejde o klasickou pracovní cestu. Legislativci i zákonodárci to zajisté opět mysleli dobře, ale jak trpělivý čtenář pozná sám, není snadné být zaměstnavatelem…
Cestovní náhrady náleží nejen u pracovních cest
Ing.
Martin
Děrgel
Co je „pracovní cesta“ a proč za ni zaměstnanci náleží cestovní náhrady
Než se dostaneme k cestovním náhradám za jiné cesty nežli pracovní, je vhodné vymezit, co se rozumí onou pracovní cestou, kterým se tedy věnovat nebudeme. Zdálo by se logické, že půjde o cestu zaměstnance do práce, protože jejím důvodem je přece výkon práce pro zaměstnavatele někde jinde než doma, jinak jsme mohli zůstat v posteli. Tak tomu ale (zatím?) není, ačkoli dnešní doba vzácnosti práce chtivých lidí nutí zoufalé firmy zaměstnancům snášet „modré z nebe“ a navyšovat paletu nejrůznějších benefitů včetně přispívání na dojíždění. To je ale dobrodiní zaměstnavatelů, které pochopitelně právní předpisy nenařizují ani nijak neomezují, ledaže by docházelo k bezdůvodné diskriminaci. Nás bude zajímat, co zaměstnavatel musí dle pracovního práva dělat.
Po krátkém hledání najdeme správnou definici pracovní cesty v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“), v pasáži
„Změny pracovního poměru“
, konkrétně v § 42 odst. 1:„Pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. (…)“.
Zkrátka jde o práci pro zaměstnavatele jinde než v místě výkonu práce uvedeném v pracovní smlouvě, včetně přepravy tam a zpět. Proto pracovní cesta z právního hlediska představuje změnu pracovního poměru – a to právě ohledně sjednaného místa práce. S tím souvisí – v praxi pohříchu formální – požadavek ZP, aby s touto dílčí změnou smlouvy (pracovní) zaměstnanec souhlasil, jak uvádí pokračování § 42 odst. 1 ZP:
„(…) Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. (…)“.
Co by se stalo, když by ZP již nic dalšího k pracovním cestám nestanovoval. Vezměme si konkrétní příklad pana Nováka se sjednaným místem výkonu práce v Brně, kterého zaměstnavatel vyšle na pracovní cestu do Liberce, aby tam u zákazníka opravil jím dodaný stroj. Pan Novák je letitý, loajální a hrdý zaměstnanec významné strojírenské firmy, a tak se „dobrovolně povinně“ vydá na cestu. Sedne na autobus a v Liberci stráví opravou dva dny, pročež přenocuje v místním hotelu. Vrátí se pro změnu vlakem do Brna a ředitel mu osobně poděkuje za příkladnou reprezentaci firmy. A tím to skončí? To by nebylo spravedlivé, vždyť pan Novák nejenže pracovní cestě věnoval zhruba 20 hodin svého jinak soukromého času, ale měl také nemalé výlohy s jízdenkou na autobus a vlak, nemluvě o noclehu v hotelu, a rovněž se nemohl stravovat v jeho oblíbené a relativně levné hospůdce na kraji Brna, ale nejspíše někde v centru Liberce. Přitom samozřejmě nešlo o jeho soukromý výlet na sever Čech, ale cestu pan Novák podnikl pouze na popud a v zájmu svého zaměstnavatele. Ponechání finančního břemene spojeného s pracovní cestou na bedrech dotyčného zaměstnance by nebylo spravedlivé. Proto najdeme v § 2 odst. 2 ZP hospodské pravidlo „Kdo poroučí, ten platí“ učesané legislativními právníky do podoby:
„Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, (…) na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, (...)“.
Aby v praxi nedocházelo k výkladovým sporům mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem ohledně rozsahu a výše nákladů souvisejících s pracovní cestou, které nese zaměstnavatel, tak je poměrně podrobně vymezuje ZP v části sedmé
„Náhrada výdajů v souvislosti s výkonem práce“
čtyřiceti paragrafy od 151 do 190. V nich se dočteme, že cestovními výdaji, za které náleží zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při pracovní cestě
. Zákon podrobněji vymezuje 6 typů povinných cestovních náhrad
:1.
náhrada jízdních výdajů,
2.
náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,
3.
náhrada výdajů za ubytování,
4.