Vydáno: 7. 10. 2019
Bude stát znovu privilegovaným věřitelem v insolvenčním řízení? Mgr. Petr Taranda V současné době jedná rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o některých otázkách v rozhodnutí, které je u tohoto soudu vedeno pod sp. zn. 9 Afs 4/2018. Základním problémem, který je zde tímto soudem řešen, je otázka, zda příslušná ustanovení insolvenčního zákona a daňového řádu mohou být vykládána a aplikována tak, že stát (prostřednictvím správce daně) má privilegované postavení oproti ostatním věřitelům, protože je oprávněn uspokojit kdykoli během insolvenčního řízení svoji pohledávku za dlužníkem v úpadku na penále z nezaplacení odvodu za porušení rozpočtové kázně tak, že převede na úhradu tohoto penále dlužníkovy daňové přeplatky. Kromě této problematiky musí Nejvyšší správní soud zodpovědět též na otázku, zda pohledávkou správce daně za majetkovou podstatou není každá daň v širokém slova smyslu dle § 2 odst. 3 a 4 daňového řádu1), ale pouze daň v užším slova smyslu, případně jiná podobná platba dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona2), jak jsou blíže tyto pojmy vyloženy v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Současně s tím je nezbytné taktéž vypořádat otázku spojenou s existencí vratitelného přeplatku, resp. zda při posuzování splnění podmínek pro jeho vznik je nutno přihlížet i k některým ustanovením insolvenčního zákona, tj. respektovat tyto korekce i v rámci daňového řízení. Bude proto zajímavé sledovat, jak bude tento vývoj dále probíhat a hlavně k jakým závěrům Nejvyšší správní soud v této souvislosti dojde. Úvodem Nemám v úmyslu znovu podrobně zabředávat do této problematiky, ostatně na stránkách tohoto časopisu jsem se této problematice již svým způsobem před časem věnoval a k závěrům, které jsem zde uvedl, nemám v obecných konturách co dalšího uvést.3) V tomto čísle časopisu bych se tedy spíše zaměřil na to, co zde ještě nebylo v souvislosti s uvedenou problematikou napsáno.