Řadě českých podnikatelů je náš trh těsný a obchody uzavírají s větším či menším úspěchem i v cizině. To s sebou samozřejmě přináší novum, že ceny – oběma směry – jsou sjednávány a placeny obvykle v cizí měně. Tedy nikoli v našich „Komenských“, „Palackých“, „Masarycích“, ale v jiných barevnějších, či naopak fádnějších „papírcích“ měn jiných států. Vzhledem k situování České republiky a obchodním tradicím jde většinou o eura, americké dolary, anglické libry, ruské ruble a polské zloté. Stále častěji se ale objevují i dříve exoticky znějící platidla jako je čínský juan (oficiální název žen-min-pi a čínsky renminbi), indické rupie nebo jihokorejský won. Pokud je takovýto „světový“ podnikatel fyzickou osobou vedoucí daňovou evidenci, pak stojí před problémem, jak sjednané a placené cizoměnové obchodní případy správně vykázat v této evidenci pro účely daně z příjmů.
Cizí měny v daňové evidenci OSVČ
Ing.
Martin
Děrgel
Proč nestačí nechat v daňové evidenci cizí měny
Sjednávat obchody v cizí – rozumí se nikoli v české – měně
není výsadou jen zahraničních firem, díky směnitelnosti české koruny a zrušení devizového zákona mají obecně tuto možnost i všechny tuzemské subjekty. Okrajovou výjimkou jsou snad jen regulované ceny ve smyslu § 3 až 10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Mimo obchodní případy je v praxi významnější regulace – a to značně diskutabilní – zakazující vyplácet zaměstnancům s místem výkonu práce v Česku mzdu (plat) v cizí měně,
jak velí § 142 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů: „Mzdu nebo plat je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplácet v zákonných penězích.50)“
K čemuž je třeba dohledat, že poznámka pod čarou – 50 – odkazuje na § 16 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů: „Platné bankovky a mince vydané Českou národní bankou jsou zákonnými penězi ve své nominální hodnotě při všech platbách na území České republiky.“
Sjednávání platební podmínky – úhrada v cizí měně
– se přitom u českých podnikatelů již zdaleka netýká jen případů, kdy jde o zahraniční obchodní partnery. Stále častěji ji najdeme i u tuzemských kontraktů mezi dvěma „ryze“ českými firmami
, za nimiž nestojí ani zahraniční společníci (mateřské společnosti). Což je ekonomicky oprávněné zejména, když alespoň jedna ze stran je na příslušnou cizí měnu dále navázána, například když v podstatné míře v zahraničí nakupuje výrobní materiál či stroje, nebo tam naopak realizuje většinu tržeb. Díky tomu se pak již nemusí management příliš trápit kolísáním kursu české koruny vůči příslušné cizí měně, která je pro dotyčnou českou firmu dominantní; navazující účetní komplikace jsou pak jen technickou drobností.Příklad 1
Kdy je vhodnější cizí měna
Pan Karel je živnostníkem – truhlářem. Protože to se dřevem umí, sehnal dlouhodobou zakázku na výrobu nábytku pro školy a školky v Bavorsku. Čímž je prakticky dáno, že prodejní cena výrobků bude sjednána v měně dominantního zákazníka, se kterým se asi těžko dohodne na úhradě v Kč, o což ostatně ani nemá zájem.
Potíž je ale v tom, že dřevo kupuje od osvědčeného a spolehlivého dodavatele z Polska, a tedy za jinou cizí měnu – polský zlotý (jehož mezinárodní bankovní kód podle ISO 4217 je „PLN“). Kvůli velké německé zakázce si musí koupit výkonnější dřevoobráběcí stroj od české firmy, na jehož pořízení si vezme střednědobý úvěr.
Náš truhlář si je vědom dvou hlavních rizik spojených s dlouhodobým využíváním tří měn současně. Plánovaný zisk totiž mohou značně narušit změny jejich vzájemných měnových kursů, a nemalou položkou jsou také transakční výlohy spojené se směnou eur placených odběratelem z Bavorska jednak na zloté pro polského dodavatele dřeva, a jednak na české koruny, v nichž bude muset splácet úvěr využitý na nákup nového stroje.
Pro eliminaci těchto měnových rizik bude pro pana Karla výhodnější, pokud se s polským dodavatelem dřeva dohodne na nahrazení stávající měny obchodu (PLN) nově společnou evropskou měnou (EUR). A podobně by pro něj bylo přínosem, když by český dodavatel nového dřevoobráběcího stroje přistoupil na úhradu rovněž v eurech – a návazně by si v této cizí měně sjednal i úvěr od banky – anebo alespoň aby úvěrující banka kývla na změnu původně dohodnuté úvěrové měny (Kč) na eura. I když k tomu živnostník samozřejmě nemůže dodavatele a banku nijak donutit, neměl by to být v případě (zatím) poměrně bezpečného eura zas až takový velký problém.
Pokud se toto sjednocení všech jeho velkých a dlouhodobých plateb sjednotí na jedné měně – v daném případě euro – může pan Karel poněkud klidněji spát, protože jakkoli dynamické zvraty na poli měnových kursů již pro něj nebudou znamenat vážnější ekonomický problém. A může tak více méně počítat s plánovaným ziskem.
V byznysu tedy není až takový problém kromě českých korun nakupovat a prodávat také za jinou měnu, a rozumných důvodů k tomu najdeme celou řadu. Jenže i na „multi-měnového“ podnikatele čeká po skončení zdaňovacího období tiskopis přiznání k dani z příjmů, kde je nařízeno uvádět číselné údaje pouze v Kč. I kdyby šlo o Němce, který se pro snížení výdajů nebo bezpečnější život usadil v ČR, ale příjmy z podnikání má v cizích měnách. Platí totiž § 163 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů: Sice platbu daně lze poukázat na účet správce daně v cizí měně, ovšem na osobní daňový účet daňového subjektu bude zaevidována v předem nejisté výši, v jaké bude správci daně připsána na účet v české měně, což bude aktuální směnný kurs ČNB, u níž jsou vedeny účty „berňáků“.
„Daň se platí příslušnému správci daně v české měně.“
O tom, že pro účely české (nejen) daně z příjmů fyzických osob je
relevantní
pouze naše česká měna, nás dále přesvědčí tiskopis příslušného daňového přiznání (25 5405), kde se v Pokynech k vyplnění (25 5405/1) hned v úvodní části a tučným písmem a opakovaně uvádí: „
Jelikož máme spadeno na daňovou evidenci podnikajících fyzických osob Částky uveďte v celých Kč.
“alias
osob samostatně výdělečně činných („OSVČ“
) vedenou v souladu s § 7b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“
), je stěžejní Příloha č. 1 ke zmíněnému daňovému přiznání (25 5405/P1). Tento povinný tiskopis slouží hlavně pro vyčíslení dílčího základu daně z příjmů ze samostatné (podnikat