V oblasti daně z příjmů představují odvolací a soudní spory na téma aplikace obecného testu daňové uznatelnosti výdajů (nákladů) dle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP “), suverénně nejčetnější skupinu řešených případů. Dalo by se říci, že snad každý aspekt této oblasti je již bohatě a konstantně projudikován. Přesto však jde o „věčné“ téma, po jehož interpretaci existuje na straně daňových subjektů i správců daně trvale silná poptávka. Tato poptávka ovšem není vyvolána existencí nějakého konkrétního systémového problému s výkladem obecného principu a smyslu daného letitého ustanovení, ale důvody této poptávky je nutné hledat spíše v rozmanitosti dané problematiky. Prostě každá kauza má jiné skutkově argumentační pozadí a přesvědčivé obhájení zvoleného postupu na straně poplatníka i správce daně je v praxi závislé na posouzení a prokázání celé řady rozhodných okolností sehrávajících v rámci „celkového obrazu“ často rozdílnou úlohu. S ohledem na tuto skutečnost se proto mnohdy nelze účinně dovolávat aplikace závěrů jedné kauzy v kauze jiné. Zopakujme a zrekapitulujme si tedy ve světle aktuálních poznatků z daňových kontrol a judikatury základní obecné principy posuzování daňové uznatelnosti výdajů (nákladů) a na jejich základě se pokusme zdokumentovat, že jejich význam se za poslední čtvrtstoletí nikterak nezměnil. 1)
Daňová uznatelnost nákladů ve světle aktuální judikatury
Vydáno:
26 minut čtení
Daňová uznatelnost nákladů ve světle aktuální judikatury
Ing.
Tomáš
Jaroš,
Ph.D.,
Generální finanční ředitelství, oddělení daně z příjmů právnických osob
1. Právní rámec a kritéria posuzování obecné daňové uznatelnosti výdajů (nákladů)
Z pohledu zákonných podmínek vyplývajících z § 24 odst. 1 a § 23 odst. 1 ZDP lze v obecné rovině za daňově uznatelný prohlásit takový výdaj (náklad), který byl vynaložen v daném zdaňovacím období za účelem dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a to ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené ZDP a zvláštními předpisy. U účetních jednotek vedoucích podvojné účetnictví nelze pominout i dikci § 21h ZDP, podle níž musí jít současně o náklad, který naplňuje definici nákladu dle účetních předpisů. Pokud z hlediska metodického rozebereme uvedenou obecnou dikci zákona, dospějeme k následujícím otázkám, které je nutné v praxi při daňové kontrole a při následných odvolacích či soudních sporech při posuzování daňové uznatelnosti výdaje (nákladu) vždy spolehlivě zodpovědět:
1.
První otázkou je, zda se uskutečnilo deklarované plnění a došlo z tohoto titulu k vynaložení nákladu ve smyslu dikce § 24 odst. 1 ZDP ve spojení s § 21h ZDP. Vedle prokázání fakticity plnění znamená tato otázka u účetních jednotek rovněž prokázání toho, že ve smyslu účetních předpisů vznikl v souvislosti s reálně uskutečněnou dodávkou účetní náklad, o němž mělo být účtováno výsledkově. Z tohoto pohledu jako daňový náklad nelze uplatnit veškeré rozvahově účtované operace, tj. např. platby záloh či nejrůznější účetní případy, o nichž je povinnost účtovat kapitálově (např. oceňovací rozdíly z dočasné změny reálné hodnoty tzv. realizovatelných cenných papírů včetně některých kursových rozdílů – viz § 51 odst. 2 a § 60 odst. 3 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, ve znění pozdějších předpisů).
2.
Druhou otázkou je časové zařazení nákladu z hlediska toho, kdy tento náklad vznikl, resp. zda byl výdaj (náklad) prokazatelně vynaložen právě v daném zdaňovacím období dle § 23 odst. 1 ZDP ve spojení s § 21h a