Daň z přidané hodnoty má z pohledu státní pokladny celou řadu výhod. Na rozdíl od daní z příjmů u ní odpadají složité, zdlouhavé a nejisté spory o správnosti výše základu daně, výběr daní od mnoha laických poplatníků je starostí nemnoha plátců vesměs znalých daňové problematiky, jedná se o značné peněžní částky, které navíc plní veřejné rozpočty průběžně každý měsíc, případně čtvrtletně. A právě ono správné načasování přesunu částek DPH vybraných (přiznaných) plátci do „kapsy“ státu nás bude tentokrát zajímat nejvíce. Nemilé přitom je, že až na výjimky se uplatňuje účetní princip přiznání DPH již z vyfakturovaných částek. Takže pokud plátce v říjnu 2019 dodal zákazníkovi zboží za 1 milion Kč, musí do 25. listopadu poslat státu 210 000 Kč na DPH z tohoto prodeje, ber kde ber, bez ohledu na to, že mu daný zákazník zaplatí až v lednu 2020 nebo vůbec.
Kdy nebude potrestáno pozdější přiznání DPH
Ing.
Martin
Děrgel
Princip uplatňování a nárokování DPH u plátců
Kdo by neznal daň z přidané hodnoty (dále také jen „DPH“). Najdeme ji téměř na každém paragonu z obchodu, na všech fakturách, v obchodních cenících apod. Coby spotřebitelé – koneční zákazníci nejednající v rámci podnikatelské činnosti – ji běžně vnímáme negativně jako nutné zlo zvyšující cenu zboží a služeb. Víme sice, že bez ní by nebylo možno financovat úřady a veřejné služby, ale „bližší je košile než kabát“, tak se často podílíme na drobné trestné činnosti a řemeslníkům a firmám platíme tzv. bez faktury, a tedy vědomě bez DPH.
Radost z DPH ovšem nemají ani podnikatelé, kteří jsou jejími plátci, protože jim přináší řadu jalové administrativní práce navíc. Téměř u všech svých výkonů, resp. výstupů – výrobků, zboží a služeb – musejí navýšit prodejní cenu o DPH, o kterou si ale nevylepší hospodářské výsledky, jen ji v roli výběrčích daní předají finančnímu úřadu. Za což jsou odměněni tím, že mají naopak možnost odpočtu DPH u svých firemních vstupů, protože jim finanční úřad „vrátí“ DPH, kterou zaplatili svým dodavatelům (plátcům) za koupené zboží a služby.
Mimochodem čistě lingvisticky není označení „plátce“ přesné, opak je pravdou. Plátce je totiž osobou, která fakticky DPH ze svých výstupů neplatí a nenese její ekonomickou tíhu, „pouze“ ji vybírá od zákazníků, kteří ačkoli nejsou „plátci“, tak prakticky tuto daň platí. Je to obdobné jako s místním poplatkem z ubytovací kapacity, ani ten neplatí ubytovatel ze své kapsy, ale vybírá jej od ubytovaných hostů a pouze jej přeposílá obci.
Tato nepřímá daň obvykle jen protéká financemi plátce bez vlivu na jeho účetní a daňový zisk, přičemž rozlišujeme
DPH vstupující
do plátce s přijetím zdanitelných plnění (z nákupů) od jiných plátců, a DPH
naopak z plátce vystupující
, kterou povinně připočítává k cenám svých vlastních zdanitelných plnění (z prodejů). První typ se proto označuje „daň na vstupu
“ a plátce ji najde zpravidla na fakturách (daňových dokladech) dodavatelů-plátců. Přičemž avizovanou výhodou plátce je, že nenese tíhu této DPH na vstupu, neboť může požádat správce daně (při splnění podmínek) o její „vrácení“ formou odpočtu daně. Druhým typem je „daň na výstupu
“ a plátce ji typicky uvádí na svých fakturách (dokladech) pro odběratele, ať už se jedná o „neplátce“ nebo rovněž o plátce (pro kterého pak jde o DPH na vstupu). A jak bylo řečeno, tuto DPH na výstupu plátce přeposílá správci daně.V důsledku
plátce přispěje do státní kasy v úhrnu jen částkou DPH na výstupu
(připočtenou k ceně výstupů, hrazenou zákazníky), sníženou o DPH na vstupu
(odpočtenou ze vstupů hrazených dodavatelům-plátcům). Obvykle je vyšší hodnota výstupů (prodejů) než vstupů (nákupů), od plátce tak plyne ke správci daně vyšší DPH na výstupu nežli opačným směrem DPH na vstupu. Pro zjednodušení si takto plátce s „berňákem“ neposílají DPH na výstupu/vstupu z jednotlivých prodejů/nákupů, ale vzájemné zúčtování se provádí úhrnem v daňovém přiznání za celé zdaňovací období – kalendářní měsíc nebo čtvrtletí – a platí se již jen vzniklý rozdíl.Příklad 1
DPH u obchodníka se zbožím
ABC, s. r. o., je měsíční plátce DPH a vede účetnictví. Jde o obchodníka, který nakupuje zboží od plátců a prodává jej s přirážkou 10 % zákazníkům (je jedno, zda rovněž plátcům nebo ne, vždy musí prodej zatížit daní).
Za říjen 2019 firma koupila zboží v úhrnu za ceny bez daně 100 000 Kč + 21 % DPH (21 000 Kč) a všechno také prodala za úhrn cen bez daně 110 000 Kč + 21 % DPH (23 100 Kč). Dodavatelům tedy z účtu uhradila 121 000 Kč (1), z čehož 100 000 Kč (2a) je účetní i daňový náklad na prodané zboží a DPH na vstupu 21 000 Kč (2b) nárokuje formou odpočtu daně jako pohledávku vůči státu – podmínky § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), splňuje. Naopak od zákazníků v hotovosti utržila 133 100 Kč, z čehož je účetním a daňovým výnosem jen 110 000 Kč (3a), zbylých 23 100 Kč (3b) je DPH na výstupu patřící státu. Ve schématu částky uvedeny v celých tisících Kč.
V daňovém přiznání k DPH za říjen 2019 ABC, s. r. o., (plátce) uvede úhrnné údaje o svých zdanitelných plněních – uskutečněných i přijatých. Předmětem skutečného placení z titulu DPH přitom nebude samostatně úhrn DPH na vstupu a úhrn DPH na výstupu, ale pouze jejich rozdíl – jakoby vzájemný zápočet dílčích pohledávek a závazků vůči státu. A protože DPH na výstupu (z prodejů) 23 100 Kč převyšuje DPH na vstupu (z nákupů) 21 000 Kč, zaplatí jen rozdílových 2