Pokuty za opožděné tvrzení daně v judikatuře správních soudů

Vydáno: 52 minut čtení

Ne vždy se podaří daňovým poplatníkům podat přiznání včas. Daňový řád pro tyto případy počítá s pokutou za opožděné tvrzení daně. I zde však vznikají spory. Výběru z judikatury správních soudů v oblasti těchto sankcí je věnován následující příspěvek.

Pokuty za opožděné tvrzení daně v judikatuře správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s. r. o.
 
Z judikatury
 
1. Pokuta za opožděné tvrzení daně je trest
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2019, čj. 4 Afs 351/2018-60)
 
Komentář k judikátu č. 1
Žalobci bylo vyměřeno zvýšení daně dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“), za pozdní podání daňového přiznání k dani darovací. Kvůli dlouho se táhnoucímu řízení v mezidobí vešel v platnost a účinnost daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „daňový řád“). Z hlediska náplně našeho článku bylo podstatné konstatování Nejvyššího soudu, že jak zvýšení daně dle ZSDP, tak pokuta za opožděné tvrzení daně dle daňového řádu jsou trestem. Tento fakt má mj. praktický dopad v tom, že pokud novější právní úprava (daňový řád) stanovuje mírnější sankce než původní (ZSDP), je nutno použít pro daňový subjekt úpravu výhodnější.
        
Shrnutí k judikátu
Právní věta:
„Zvýšení daně dle § 68 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a pokuta za opožděné tvrzení daně dle § 250 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, představují trest ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.“
Žalované Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo rozhodnutí (platební výměr) Finančního úřadu pro Prahu 1, kterým byla podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále též „ZDD“), a podle § 139 ve spojení s § 147, § 90 a § 264 odst. 1 daňového řádu žalobci vyměřena daň darovací ve výši 837 974 Kč a zvýšení daně podle § 68 ZSDP, ve spojení s § 264 odst. 12 daňového řádu ve výši 83 797 Kč, tj. celkem 921 771 Kč.
Žalobce namítl, že stanovením zvýšení daně v době účinnosti daňového řádu došlo k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Daňový řád totiž stanoví, že se za každý den zpoždění podání daňového přiznání delší než 5 pracovních dnů stanovuje sankce 0,05 % stanovené daně, nejvýše však 5 % stanovené daně. Rozhodnutí žalovaného neobsahuje přezkoumatelnou správní úvahu, proč došlo ke zvýšení daně právě o 10 %. Žalovaný neosvětlil, proč zvýšení daně o 10 % považuje za zvýšení v mezích zákona.
Názor Nejvyššího správního soudu:
V případě této námitky Nejvyšší správní soud předesílá, že rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 24. 11. 2015, čj. 4 Afs 210/2014-57, judikoval, že penále podle § 37b ZSDP a podle § 251 daňového řádu má povahu trestu; je na ně třeba aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).
Zvýšení daně
dle § 68 ZSDP
i pokuta za opožděné podání daňového přiznání
dle § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu
mají obdobnou povahu jako penále
podle § 37b ZSDP (resp. podle § 251 daňového řádu),
neboť se jedná o platbu mající sankční charakter,
která je daňovému subjektu uložena nad rámec jeho vlastní daňové povinnosti v důsledku porušení povinnosti daňového subjektu podat v zákonem stanovené lhůtě daňové přiznání.
Tato platební povinnost má jasně represivní charakter.
V posuzované věci byl vklad práva k nemovitostem povolen a zapsán v katastru nemovitostí dne 7. 4. 2005 s právními účinky vkladu ke dni 2. 7. 2001. Rozhodnutí o vkladu bylo žalobci doručeno dne 25. 4. 2005. Povinnost podat daňové přiznání a daň zaplatit proto žalobci vznikla v roce 2005, tj. za účinnosti ZSDP. Správce daně (a žalovaný) však ve věci rozhodl až dne 27. 6. 2012, tj. za účinnosti daňového řádu, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2011.
S ohledem na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod bylo proto třeba hodnotit, která právní úprava je pro stěžovatele