Vydáno: 11. 2. 2020
Stravování zaměstnanců v daních z příjmů a DPH Ing. Martin Děrgel Zdálo by se, že stravování zaměstnanců je jejich ryze soukromou záležitostí, kterou nemá důvod řešit, natož platit jejich zaměstnavatel. Obdobně to vidí také daně z příjmů, které a priori neuznávají výdaje na osobní potřeby zaměstnanců za daňově účinné, neboť nemají přímou souvislost se zdanitelnými příjmy zaměstnavatele. Jenže daně zdaleka nejsou neutrální (nedistorzní), ale významně podléhají nejrůznějším zájmovým skupinám a samozřejmě i vládním prioritám. Nejvíce to je vidět v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), kde najdeme v záplavě výjimek také možnost – při splnění podmínek – daňově uplatnit výdaje na stravování zaměstnanců. Smůlu naopak mají živnostníci a další samostatně výdělečně činné osoby, které si obědy nemohou ani zčásti dát do daňových výdajů. A protože stravování zaměstnanců je poskytnutím služby, týká se rovněž všeobecné daně spotřebního typu – daně z přidané hodnoty (dále „DPH“). Stravování musí firma umožnit, ale ne zajistit Ustanovení § 236 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZP“), ukládá zaměstnavatelům povinnost umožnit zaměstnancům stravování, nemusejí jej přímo ani nepřímo poskytovat anebo nějak zajišťovat.