Daňová exekuce - mocná zbraň správce daně

Vydáno: 29 minut čtení

V souvislosti se zajišťovacími příkazy, které byly donedávna častým tématem sporů mezi odbornou veřejností a finanční správou, vyvstala do popředí též otázka spojená se samotnou koncepcí daňové exekuce, která je upravena v § 175 a násl. zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Vzhledem k tomu, že daňová exekuce je silným invazivním nástrojem správce daně k vymáhání dlužné daňové povinnosti, nezaškodí se podrobněji podívat na její právní úpravu ve vztahu k vybraným ustanovením zákona.

Daňová exekuce – mocná zbraň správce daně
Mgr.
Petr
Taranda
K samotné koncepci daňové
exekuce
Zákon vychází z koncepce, že exekuční řízení, které je dílčím řízením dle § 134 odst. 3 písm. b) zákona, je třeba zahájit vydáním exekučního příkazu. Vydáním exekučního příkazu dochází současně k zahájení daňové
exekuce
, která může být provedena natolik jen těmi způsoby, které jsou uvedeny v exekučním příkazu. Hodí se připomenout, že exekuční příkaz
je vydán okamžikem, kdy byl účinně úkon k jeho doručení.
Bude-li správce daně provádět exekuci přikázáním pohledávky z účtu, přikázáním jiné peněžité pohledávky nebo postižením jiných majetkových práv, bude exekuční příkaz vždy nejdříve doručován poddlužníkovi.
Pokud jde o samotné náležitosti exekučního příkazu, tak ty jsou zákonem uvedeny v jeho § 178 odst. 2. Jsou-li vymáhané pohledávky úročeny úrokem z prodlení, je nezbytné, aby byl ve výroku exekučního příkazu uveden i způsob výpočtu tohoto úroku z prodlení, jak ostatně plyne z § 178 odst. 3 zákona. Pokud úrok z prodlení, který v době nařízení daňové
exekuce
nedosahuje ještě takové výše, aby dlužníkovi vznikla povinnost jej platit, není vymahatelnou pohledávkou, nemůže být ani zařazen na exekuční příkaz. V souvislosti s dikcí § 178 odst. 3 zákona je proto možno vymáhat pouze tu část úroku z prodlení, která k vymáhané pohledávce přirostla až po nařízení daňové
exekuce
. Pokud by po nařízení daňové
exekuce
vznikla daňovému dlužníkovi povinnost hradí úrok z prodlení, jelikož výše úroku již přesáhla limitní částku 200 Kč stanovenou v § 253 odst. 1 zákona, lze za vymáhanou pohledávku považovat pouze tu část úroku z prodlení, která přirostla až po nařízení
exekuce
a pouze tuto část je pak poddlužník povinen v rámci daňové
exekuce
uhradit.
Jak konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 9 Afs 201/2016,
zákon nestanovuje jako náležitost exekučního příkazu určení částky, kterou není možné exekucí postihnout. Ostatně takový postup není ani možný, neboť správce daně nedisponuje informací o skladbě peněžních prostředků nacházejících se na účtu povinného a touto informací nedisponuje ani poddlužník, tedy příslušný peněžní ústav, aby případně mohl takový pokyn provést. Takovými informacemi disponuje pouze daňový dlužník, který však nemá možnost se před vydáním exekučního příkazu k této otázce vyjádřit, když podle § 178 odst. 1 DŘ se
exekuce
nařizuje až samotným vydáním exekučního příkazu, a tudíž dlužník je vyrozuměn o nařízení
exekuce
až společně s exekučním příkazem. Možnost následné obrany nesouvisí s podmínkami pro nařízení
exekuce
. Z logiky exekučního řízení plyne, že námitku postižení nepostižitelné částky může uplatnit pouze daňový dlužník, který je s ohledem na § 92 DŘ ve znění v rozhodné době „nositelem důkazní povinnosti k prokázání vlastních tvrzení a existenci příjmů, jejichž užití pro exekuci je vyloučeno nebo omezeno (viz bod (19) rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 80/2011