Náklady minimálně nutné (esenciální výdaje)

V nyní projednávané věci je však odkaz stěžovatelky na tento rozsudek, potažmo na doktrínu minimálně nutných (též esenciálních) výdajů nepřípadný, neboť nezohledňuje předpoklady pro její uplatnění. To ostatně vyplývá i z rozsudků zdejšího soudu citovaných druhým senátem, u nichž šlo vždy o případy, kdy nebylo pochyb o existenci výdajů (sporná byla jejich výše) a dále – a to především – vždy se jednalo o situaci, kdy byla zpochybněna podstatná část účetnictví daňových subjektů a daň tak měla být stanovena na základě pomůcek. Taková situace ovšem v případě stěžovatelky nenastala, neboť se jednalo o stanovení daně dokazováním, v jehož rámci stěžovatelka neprokázala daňovou uznatelnost svých výdajů u dvou konkrétních obchodních transakcí. Závěrem, zejména s ohledem na citovaný rozsudek zdejšího soudu č. j. 2 Afs 160/2016-38 , je třeba zdůraznit, že zohlednění minimálně nutných nákladů lze aplikovat pouze výjimečně – zohlednit tyto výdaje lze jen tehdy, je-li samotná realizace výdaje nade vši pochybnost prokázána, byť např. není doložena jeho přesná výše; vždy je však nutné vycházet z okolností toho kterého případu.