Nebudeme si povídat o tzv. siamských (srostlých) dvojčatech ani o milencích, či transplantaci orgánů. Přívlastek „spojené“ zde zákonodárci zvolili dosti nepřesně, příhodnější by bylo hovořit o „vlivných“ osobách. Protože je to právě možnost efektivně ovlivnit jinou osobu, která pak „skáče, jak pískáme“, čehož se ministerstva financí – a to všude po světě, oprávněně obávají. A kvůli tomu se zejména v Praze i Bruselu vymýšlí bezpočet regulací snažících lavírovat mezi svobodou volby jednotlivce a veřejným zájmem na „spravedlivé zdanění“. Zejména daně z příjmů totiž mají ten problém, že pro výši daně je určující cena, typicky prodejní cena za výrobky, zboží a služby. Jenže máte-li onen vliv na svého dodavatele nebo odběratele a zájem o co nejnižší zdanění (ostatně kdo by chtěl platit velké daně?), tak lehce díky čistě účelově sjednaným nereálným cenám můžete platit daň, jakou chcete. Skutečný příklad z praxe? Česká dceřiná společnost ušije sadu koberečků do auta, které dobrovolně/povinně prodá své německé mateřské společnosti za 200 Kč, načež jí tato automobilka prodává do svých vozů za 100 Eur. Ovšem smluvní ceny nejsou zdaleka jediným daňovým specifikem spojených osob. Nejprve se seznámíme s poměrně obsáhlou a strukturovanou definicí „spojených osob“ pro účely daní z příjmů, načež si připomeneme několik daňových výhod takovýchto uskupení. V souladu s očekáváním se pak podíváme na odvrácenou tvář daňových nevýhod, rizik a omezení. Kde sice dominují ty známější „cenové“, nicméně jsou i jiné neprávem opomíjené handicapy. V poslední kapitole už pouze stručně vylekáme ATADem – unijní směrnicí, která byla loni povinně implementována do ZDP – a to zejména pro velké, a ještě větší přeshraniční obchodní uskupení, obzvláště pokud mající nekalé úmysly a chtěly by se vyhýbat daňové povinnosti v Česku.
