Vydáno: 30. 7. 2020
Prošlo odborným dohledem
Nekonečné téma: Svědek Mgr. Petr Taranda Problematika spojená s osobou svědka a jeho postavením nejen v daňovém řízení patří mezi tzv. nekonečná témata pro odbornou literaturu. Je to dáno i výlučnou pozicí svědka v daňovém řízení a stále narůstající judikaturou k uvedené problematice. V tomto článku se podíváme, jak se na uvedené ustanovení v zákoně dívá právě zmíněná judikatura a v jakém trendu se vyvíjí nejen samotný výklad k zmíněné problematice, ale i do jaké míry se na jeho vývoji podílí právě již zmíněná judikatura. Nad právní úpravou Dle § 96 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád nebo jen zákon“) je každá osoba povinna vypovídat jako svědek o důležitých okolnostech při správě daní, které se týkají jiných osob, pokud jsou jí známy. Takováto osoba je současně s tím povinna vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat. Jedná se tedy o osobu, která svými smysly vnímala skutečnosti, které jsou významné pro daňové řízení. Následné hodnocení tvrzení jednotlivých osob zúčastněných na správě daní má zásadní význam v rámci samotného dokazování. Svědkem může být i bývalý statutární orgán daňového subjektu, přičemž bezdůvodné odepření výpovědi touto osobou může správce daně postihovat pořádkovou pokutou dle § 247 odst. 2 zákona. Nicméně – daňový subjekt, resp. jeho statutární orgán, bude-li daňovým subjektem právnická osoba, být v řízení vyslýchání jako svědci nemohou a jejich výpovědi takto poskytnuté při ústním jednání budou mít povahu jiného důkazního prostředku výslovně nespecifikovaného v tomto zákonu (viz § 93 odst. 1 zákona). Má-li správce daně k dispozici protichůdná tvrzení osob zúčastněných na správě daní, měl by se též zaobírat hodnocením věrohodnosti vyslechnutých svědků, včetně toho, nakolik jsou takto poskytnuté výpovědi pravdivé. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu však není existence rozporů mezi jednotlivými důkazy v praxi nikterak neobvyklá a je na správním orgánu, aby vždy řádně popsal a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnil, jakým způsobem se s těmito rozpory následně vypořádal. Pokud by se správce daně v odůvodnění svého rozhodnutí o neprovedení výslechu navrhovaných svědků s důvody neprovedení výslechu řádně nevypořádal, může být takové odůvodnění vnitřně rozporné se všemi z toho plynoucími důsledky. Nemá-li správce daně navíc tvrzení daňového subjektu za prokázaná, není možno hovořit ani o dostatku důkazních prostředků, jak např. plyne ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 148/2019. V témže rozsudku pak Nejvyšší správní soud rovněž kritizoval postupy správců daně, které spočívají v tom, že předem hodnotí význam navrhovaných svědeckých výpovědí z hlediska jejich přínosu pro samotné dokazování, aniž by však vůbec k výslechu těchto navržených osob skutečně došlo. V rozsudku sp. zn. 9 Afs 2/2018 Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „pokud správce daně předvolá na návrh daňového subjektu svědka k výslechu a ten v jeho průběhu bez udání důvodu odejde, je obecně namístě důvody svědkova chování zjistit, respektive se pokusit danou osobu opětovně vyslechnout. Pokud se takový svědek podání svědecké výpovědi vyhýbá, může to zakládat důvod pro jeho předvedení.“. Třeba ještě připomenout, že výpověď může odepřít pouze ten, kdo by tím způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám mu blízkým. Každopádně to však znamená, že svědek je povinen v takovém případě jednoznačně uvést, které osobě by mohl toto nebezpečí trestního stíhání způsobit. Tím dostojí své zákonné povinnosti, protože v opačném případě by byl porušen zákaz sebeobvinění i ve vztahu k osobám blízkým. V rozsudku sp. zn. 1 Afs 296/2019 se Nejvyšší správní soud přiklonil k závěru, že má-li svědek v souladu s § 96 odst. 2 zákona právo výpověď odepřít, měl by mít též možnost se poradit o výkonu tohoto svého práva, přičemž k učinění takové úvahy bude pravidelně nutná právní pomoc (jen tak může být naplněna ústavní maxima zákazu donucování k sebeobviňování dle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.