Vydáno: 22. 2. 2021
Schváleno redakční radou
Daň z příjmů (vynaložení daňově uznatelných výdajů) JUDr. Milan Podhrázký, Ph.D., Nejvyšší správní soud Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2020, čj. 2 Afs 229/2018-54 K předpisům: § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů Povaha obchodní činnosti daňového subjektu a její specifika musí najít odraz v tom, jaké rozhodné skutečnosti je tento subjekt povinen tvrdit a prokazovat v souvislosti s vynaložením daňově uznatelných výdajů (nákladů). Podstata sporu v dané věci, na kterou lze i pro jistou míru zobecnitelnosti zaujatých závěrů upozornit, se týkala otázky posouzení daňové účinnosti nákladů vynaložených daňovým subjektem v souvislosti s držením a uplatňováním pohledávek. Nejvyšší správní soud v tomto směru především v obecné rovině zdůraznil, že povaha obchodní činnosti daňového subjektu a její specifika musí najít odraz v tom, jaké rozhodné skutečnosti je tento subjekt povinen tvrdit a prokazovat v souvislosti s vynaložením daňově uznatelných výdajů (nákladů) podle § 24 odst. 1 věty první zákona o daních z příjmů. Dospěl současně k závěru, že správce daně má při prověřování daňově relevantních tvrzení obchodníka s pohledávkami (i daňových subjektů zabývajících se jiným typem obchodní činnosti podobného charakteru a rozložení obchodních rizik) v první řadě ověřit, zda subjektem deklarované transakce jsou skutečné a zda vskutku spočívají v tom, co je deklarováno. Více než detaily reálnosti jednotlivých pohledávek obchodovaných v určitém souboru je třeba zkoumat celkovou obchodní smysluplnost transakce a to, zda se daňový subjekt v okamžiku, kdy ji uzavíral, mohl domnívat, že mu může s rozumnou pravděpodobností v budoucnu generovat příjem. Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021.