Vydáno: 11. 6. 2021
Kdy se platí zdravotní pojištění, i když není příjem? Ing. Antonín Daněk Jednou ze základních zásad, platných v systému veřejného zdravotního pojištění, je odvod pojistného zaměstnavatelem z příjmu zúčtovaného zaměstnanci. Z tohoto základního pravidla registrujeme spoustu výjimek, kdy se u zaměstnané osoby pojistné na zdravotní pojištění naopak neodvádí. A určitou zvláštností zdravotního pojištění je placení pojistného ať už zaměstnavateli nebo tzv. samoplátci i tehdy, pokud tyto subjekty žádný příjem nevykazují, anebo vykazují pouze příjem nepodléhající odvodu pojistného. Připomínám, že mezi samoplátce řadíme ve zdravotním pojištění ty osoby, které si – jak vyplývá z názvu – platí pojistné samy, tedy osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) a osoby bez zdanitelných příjmů (OBZP). Placení pojistného zaměstnavatelem Při odvodu pojistného zaměstnavatelem musí být dodržen u zaměstnance minimální vyměřovací základ tehdy, když pro zaměstnanou osobu a pro zaměstnavatele jako plátce pojistného tato povinnost platí. Jinak také řečeno, pokud nemusí být u zaměstnance dodržen minimální vyměřovací základ dle ustanovení § 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, pak je u takového zaměstnance vyměřovacím základem dosažený příjem, tedy částka i nižší než 15 200 Kč. Nejpočetnější skupinou zaměstnanců, u které nemusí být povinné minimum dodrženo, jsou tzv. státní pojištěnci, neboli osoby, za které je plátcem pojistného stát. To znamená, že je-li například zaměstnanému poživateli důchodu zúčtován příjem třeba 12 000 Kč, je vyměřovacím základem tato hodnota, bez ohledu na to, zda se jedná o zaměstnání na základě pracovní smlouvy nebo zaměstnanec pracuje podle některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. A bude-li mít tento důchodce pracující na základě pracovní smlouvy po celý kalendářní měsíc třeba neplacené volno, bude jeho vyměřovací základ nulový.