Nutné vedlejší výdaje při pracovní cestě

Vydáno: 9 minut čtení

Podle ustanovení § 164, resp. § 171 zákona č. 262/2006 Sb. , zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP “ nebo „zákoník práce “) přísluší zaměstnanci náhrada nutných vedlejších výdajů, které mu vzniknou v přímé souvislosti s pracovní cestou, a to v prokázané výši. Nemůže-li zaměstnanec jejich výši prokázat, přísluší mu náhrada ve výši odpovídající ceně věcí a služeb obvyklé v době a místě konání pracovní cesty. Praktickým příkladem je např. úhrada parkovného prostřednictvím SMS, kdy zaměstnanec nemá o úhradě žádný písemný doklad, který by mohl k vyúčtování cestovních náhrad přiložit. Vzhledem k tomu, že uvedenou cenu obvyklou lze zejména v zahraničí těžko ověřit, prakticky to znamená ve výši, kterou zaměstnanec uvede ve vyúčtování pracovní cesty. Nicméně zaměstnavatel může, podle důvodové zprávy k zákoníku práce , zaměstnancem uvedenou neprokázanou výši korigovat podle svých zkušeností o cenách věcí a služeb obvyklých v době a místě konání pracovní cesty. Je to sice složitější postup než u jiných druhů cestovních náhrad, kdy zaměstnavatel může postupovat podle § 185 zákoníku práce , ale nezbývá než postup uvedený v § 164 zákoníku práce respektovat.

Nutné vedlejší výdaje při pracovní cestě
Ing.
Karel
Janoušek
 
Nutné vedlejší výdaje
Pro nutné vedlejší výdaje je podstatné, že jde o
výdaje, které zaměstnanec musel vynaložit a které také v bezprostřední souvislosti s příslušnou konkrétní pracovní cestou skutečně vynaložil
. Aby šlo o nutný vedlejší výdaj, musí být tyto základní podmínky splněny současně. Pokud nejsou splněny, nejde o nutný vedlejší výdaj.
Při splnění uvedených podmínek tak
nutným vedlejším výdajem mohou být
např.:
účastnický poplatek (vložné) na školení, konferenci apod.,
vstupné na výstavu, je-li prohlídka výstavy součástí pracovní cesty,
v případě použití soukromého vozidla s vědomím zaměstnavatele