Nájem movitých věcí - právně, účetně a daňově

Poslední dobou se mne stále častěji ptají podnikatelé a firemní manažeři, jak daňově optimálně nastavit podmínky nejrůznějších obchodních smluv – včetně nájmů. Je smutné, jak si nás už Finanční správa vycvičila k trvalé bdělosti, jakoby se podnikání točilo jen kolem daní a vše ostatní bylo až podružné, odvozené od nich. Přitom by tomu mělo být úplně obráceně, daně by se měly řešit až jako poslední coby důsledek, a nikoli příčina. V podnikání musí přece být prvotní ekonomické rozhodnutí, které právníci „dají na papír“ a pouhou technickou záležitostí pak už bude účetní zachycení a daňové posouzení. Vzpomínám na divoká 90. léta, kdy trhovec přišel v březnu – bez jakýchkoli dokladů – ať mu spočítám daně na nějakých 50 000 Kč, ať není nápadný… Dneska je to zase špatně z opačného směru, ještě než se pustí do podnikání, chce mít v pořádku připravené daně z příjmů.

Podnikatel (nejen) by měl vždy předem uvážit a propočítat, jestli se mu vyplatí určitou věc dlouhodobé spotřeby – v našem případě hmotnou movitou – pořídit do vlastnictví (koupit za hotové, na úvěr, na splátky, na finanční leasing) nebo bude-li efektivnější si jí pouze dočasně pronajmout. Z hlediska uživatele věci je výhodou jejího zakoupení, že se stává ihned vlastníkem a jejím jediným pánem, naproti tomu to však vyžaduje značnou sumu peněz, nebo dlouhodobé zadlužení u banky, které skrze úročení tuto variantu prodražuje.

– jinak by do něj asi nájemce nešel – tím odpadá problém se zadlužením. Nevýhodou nájmu pro uživatele je jeho dočasnost – definiční znak nájmu – takže i po dlouhém placení nájemného se bude muset s danou věcí dříve či později rozloučit. To ale nemusí být vždy problémem nejméně ze tří důvodů. Zaprvé lze nájmy obvykle podle potřeby prodlužovat, za druhé je možné si po čase najmout novější provedení dané věci (aniž by bylo třeba řešit, co s vyžitým starším modelem), a za třetí se případně lze dohodnout na odkoupení věci. Vážnější potíží nájmů movitých věcí ale bývá, že .

Z hlediska pronajímatele je obecně výhodou stabilní dlouhodobý příjem nevyžadující zaměstnance, který je fakticky bez práce a „zadarmo“ – stačí u banky vyjednat investiční úvěr na zakoupení věci a předem si propočítat návratnost. Nicméně vlastní opravárenské středisko se stálými zaměstnanci je však jistě konkurenční výhodou a také důvodem pro navýšení nájemného. Zvláště v případě automobilů přitom nebývá problém rychle nahradit ztraceného nájemce a vedle samotného nájemného lze na nich případně vydělat na souvisejících službách, jako je pojištění dané věci, možnost zpětného nájmu (rychlé koupení stroje od zákazníka – když akutně potřebuje hotovost – který mu je obratem na delší čas pronajat zpět), cenově zvýhodněný servis a modernizace.

Nový občanský zákoník – zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „“ – od roku 2014 navázal na evropskou tradici, která i u nás platila před rokem 1950, a rozštěpil dosavadní pojetí nájmu na dva typy. Prvním je „“, v novém pojetí coby , druhým je „“, který umožňuje cizí – a to zejména nemovitou věc nejen užívat, ale (zisky) a tyto spotřebovávat.

Movitých věcí se týká jen nájem. Vymezuje jej § 2201 až 2331 OZ a z hlediska systematiky spadá do širší kategorie „“ (kde je i pacht, úvěr, zápůjčka), která je součástí obsáhlejších „závazků z právních jednání“, a tyto jsou stěžejní součástí ještě obecnějších „relativních majetkových práv“.