Vydáno: 6. 4. 2011
Schváleno redakční radou
K podání dodatečného daňového přiznání Milan Podhrázký Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. ledna 2011, čj. 5 Afs 101/2009-65, www.nssoud.cz K předpisům: - § 41 odst. 4 a § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků Objektivní lhůtu pro podání dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost nelze obcházet tím, že daňový subjekt snížení daňové povinnosti uplatňuje až v daňovém přiznání za období, kdy vyšlo najevo účetní pochybení, kvůli němuž ke snížení daňové povinnosti došlo. Podstatou sporu se v dané věci stal výpočet daňové povinnosti stěžovatele v dodatečném daňovém přiznání za rok 2006. Stěžovatel v tomto ohledu totiž mimo jiné namítal, že částka, kterou jako účetní opravu zaúčtoval pro rok 2006 mezi mimořádné výdaje, je částkou, která již byla zdaněna ve zdaňovacím období roku 2001, a nelze ji proto znovu zahrnout do základu daně pro zdaňovací období roku 2006. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v dané věci v této souvislosti nepřisvědčil mimo jiné argumentům stěžovatele, jimiž zpochybňoval závěr krajského soudu, který shledal postup stěžovatele při podání dodatečného daňového přiznání rozporným s požadavkem na zachování právní jistoty v daňových věcech. Skutečnost, že stěžovatel na základě vlastního chybného postupu, z něhož následně vycházel správce daně při konkludentním vyměření daně podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, odvedl za rok 2001 vyšší daň, než kolik mu ukládá zákon, samozřejmě není bez významu. Nápravy však bylo podle Nejvyššího správního soudu možné dosáhnout pouze prostřednictvím zákonem stanoveného postupu, kterým bylo v daném případě podání dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2001 na nižší daňovou povinnost, ovšem za podmínek a ve lhůtách stanovených v § 41 zákona o správě daní a poplatků. Podání dodatečného daňového přiznání bylo totiž tímto zákonem z důvodu právní jistoty limitováno propadlými lhůtami, a to jednak lhůtou subjektivní podle § 41 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, jednak lhůtou objektivní, u níž § 41 odst. 4 citovaného zákona odkazoval na prekluzívní lhůty pro vyměření daně podle § 47 odst. 1 téhož zákona. Podle Nejvyššího správního soudu náprava daňového přiznání, v němž daňový subjekt nesprávně uvedl vyšší daň, než činila jeho zákonná daňová povinnost, byla možná pouze v rámci řízení o daňové povinnosti za zdaňovací období, v němž byl předmět daně nesprávně zdaněn. Toto pochybení daňového subjektu nebylo možné napravit podáním dodatečného daňového přiznání za některé z následujících zdaňovacích období, jak v posuzované věci učinil stěžovatel. Přitom bylo zřejmé, že stěžovatel dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001 nepodal. V této souvislosti totiž stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že zjistil zmiňovanou účetní nesprávnost v roce 2006 a tudíž ji nemohl pro „promlčení“ odstranit podáním dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2001. Jak Nejvyšší správní soud dodal, namísto toho se stěžovatel domáhal nápravy podáním dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2006, u něhož provedl účetní opravu. Takovým postupem se ovšem stěžovatel snažil pouze obejít lhůtu pro podání dodatečného daňového přiznání, kterou z důvodu právní jistoty stanovil zákon o správě daní. Jediným cílem stěžovatelova postupu totiž byla podle popisovaného odůvodnění náprava pochybení, kterého s dopustil v řádném daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2001, a to po uplynutí zmiňované zákonné objektivní lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání za toto zdaňovací období. Po uplynutí této lhůty (§ 41 odst. 4 ve spojení s § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků) již nebylo možné se podáním dodatečného daňového přiznání domáhat vyměření nižší daně za příslušné zdaňovací období. Tím spíše se po uplynutí této lhůty nebylo možné domáhat nápravy podáním dodatečného daňového přiznání za některé z následujících zdaňovacích období. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že nestihl-li daňový subjekt z jakéhokoliv důvodu dodatečné daňové přiznání za tímto účelem včas podat, musí nést sám následky své vlastní nedbalosti.
Zdroj: Daňový expert, 2/2011.