Cestovní náhrady - některé vybrané problémy ve školství

Cestovní náhrady jsou upraveny V praxi je již zažitá skutečnost, že pro účely cestovních náhrad a to zaměstnavatele, kteří jsou uvedeni v § 109 odst. 3 zákoníku práce (tzv. veřejná či nezisková sféra) a ostatní zaměstnavatele. Školy a školská zařízení budou patřit mezi první skupinu zaměstnavatelů, kteří poskytují cestovní náhrady podle stejných principů a úpravy jako ostatní zaměstnavatelé, ovšem s některými odlišnostmi, které jsou upraveny v § 173 a násl. ZP. Odlišnosti spočívají zejména v omezení maximální výše cestovních náhrad, které mohou svým zaměstnancům poskytovat.

nejenom ale také vykonávající pro zaměstnavatele práci Podmínkou však je, že toto právo bylo v dohodě sjednáno a současně bylo sjednáno místo pravidelného pracoviště zaměstnance.

Z § 155 odst. 2 ZP pak vyplývá mírnější úprava pro zaměstnance na dohodu o provedení práce. Pokud má zaměstnanec podle této dohody vykonat pracovní úkol v místě mimo obec bydliště, má právo na cestovní náhrady, bylo-li jejich poskytnutí sjednáno, i když není sjednáno místo pravidelného pracoviště. V tomto případě tedy postačí sjednat nárok na cestovní náhrady, místo pravidelného pracoviště není podmínkou.

Cestovními výdaji, se rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při

V praxi je samozřejmě nejčastější případ poskytování cestovních náhrad při pracovní cestě. Její vymezení je obsaženo v § 42 odst. 1 ZP.

Řadu problémů a nejasností z pohledu cestovních náhrad přinášela také účast pedagogických pracovníků v maturitních komisích na jiných školách. Pokud škola vyslala svého pedagogického pracovníka jako předsedu maturitní komise na jinou školu, uplatňoval se výklad takový, že se nejedná o pracovní cestu, protože tento zaměstnanec nemá tuto činnost v pracovní náplni a nemůže se tedy jednat o pracovní cestu ani o cestu za účelem výkonu práce mimo pravidelné pracoviště. Z toho důvodu škola, která tohoto zaměstnance uvolnila k výkonu činnosti člena zkušební komise, nemůže tomuto zaměstnanci cestovní náhrady poskytnout. Postupovat je nutné podle § 184 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon),v platném znění (dále jen „školský zákon“), podle kterého je účast členů ve zkušební komisi pro závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky, absolutorium v konzervatoři, absolutorium jiným úkonem v obecném zájmu, při němž náleží členům těchto komisí náhrada jízdních výdajů v prokázané výši, náhrada prokázaných výdajů za ubytování a stravné. Poskytovatelem těchto náhrad je ale škola, ve které se zkoušky konají, nikoliv škola, jejích je příslušný pedagogický pracovník zaměstnancem.

Zavedení státních maturit přineslo určité změny i do této oblasti. Jednak byla zřízena funkce školního maturitního komisaře, činnost komisaře se neuskutečňuje v pracovně právním vztahu ke škole, kde se maturitní zkouška koná, ani k Centru pro zjišťování výsledků vzdělávání, který mu vyplácí příslušnou odměnu, ani se nejedná o jiný úkon v obecném zájmu. Dle doporučení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR by škola, jíž je komisař pedagogickým pracovníkem, vyslala komisaře na pracovní cestu a hradila mu tedy cestovní výdaje v souvislosti s touto pracovní cestou. Domnívám se, že je to poněkud v rozporu s výše uvedeným, ale jedná se o oficiální doporučení MŠMT ČR (http://www.msmt.cz/tatni-maturita/informace-msmt-k-odmenam-komi saruahodnotitelu-pisemnych), takže lze předpokládat, že tento postup nebude nijak rozporován.

Jinak tomu ale bude v případě předsedů zkušebních komisí, protože na ty se i nadále vztahuje ustanovení § 184 školského zákona, a i nadále by mělo platit, že v jejich případě se účast ve zkušební komisi považuje za úkon v obecném zájmu a stanovené náhrady poskytuje škola, ve které se zkoušky konají. Zásadním rozdílem je totiž ta skutečnost, že školní maturitní komisaři nejsou v § 184 školského zákona uvedeni, nejedná se o členy zkušební komise, a tak bylo nutné uvedenou situaci řešit odlišně výše uvedeným výkladem MŠMT ČR. Pravdou ale je, že praxe bývá poměrně rozmanitá a v žádném případě není postupováno jenom tak, jak je uvedeno výše, běžné se objevuje řešení, že předsedové zkušebních komisí jsou vysíláni na pracovní cestou tou školou, jejíž jsou zaměstnanci, objevují se případy různých refundací mezi školami apod. Osobně se ale domnívám, že správný je ten postup, který je popsán výše v textu, všechna jiná řešení naráží zejména na řadu právních nejasností vzájemných vztahů mezi oběma školami a příslušnými zaměstnanci.

Je zřejmé, že pro určení, zda se jedná o pracovní cestu, za kterou přísluší zaměstnanci cestovní náhrady, bude významné v pracovní smlouvě, a to zejména v případech, kdy má škola nebo školské zařízení více odloučených pracovišť, více budov, součástí atd. V souladu s § 34 odst. 2 ZP platí, že pokud není v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance.

U škol a školských zařízení by se zpravidla nemuselo jednat o příliš složitou problematiku, ovšem nejasnosti se mohou objevit i u nich.

Rozhodující v tomto případě bude, jak bude v pracovní smlouvě stanoveno místo výkonu práce a pokud a jak bude sjednáno pravidelné pracoviště.

Pokud se tedy vrátíme k předchozímu příkladu, mohou nastat tyto základní varianty:

Pokud bychom měli shrnout vzhledem k uvedenému příkladu, potom se jedná o situaci, kdy je místo výkonu sjednáno jako všechna pracoviště školy, ale pravidelné pracoviště pouze jedno. Pokud by pravidelné pracoviště sjednáno nebylo, cestovní náhrady by nenáležely, při takovémto sjednání pravidelného pracoviště ale nárok na cestovní náhrady zaměstnanci vzniká, a to z titulu cesty mimo sjednané pracoviště.

Je nutné zdůraznit, že nebo pravidelného pracoviště jsou vždy považovány za soukromé cesty zaměstnance, za které mu cestovní náhrady nenáleží. Jedinou výjimkou je ustanovení § 163 odst. 6 ZP.

Z praktického hlediska je významné ustanovení § 153 odst. 1 ZP, podle kterého ZP k tomu stanoví, že zaměstnavatel písemně určí předem zejména:

Znamená to tedy, že má být vyplněn příslušný formulář či tiskopis, standardně a na něm vyplnit a podpisem schválit tyto podmínky pracovní cesty.

Zaměstnavatel by měl mít jasně stanovená pravidla, jak se má postupovat při schvalování pracovní cesty. Vhodné je upravit postup např. tak, že příslušný zaměstnanec si po schválení pracovní cesty vyzvedne formulář cestovního příkazu, vyplní základní údaje a předá jej k odsouhlasení příslušnému vedoucímu zaměstnanci, který je oprávněn podmínky pracovní cesty stanovit. Ten doplní požadované údaje na cestovní příkaz a svým podpisem jej schválí.

Následně potom § 153 odst. 2 ZP stanoví, že pokud jsou vzhledem k okolnostem práva zaměstnance na cestovní náhrady a jejich výši nezpochybnitelné, předchozí písemná forma určení podmínek se nevyžaduje, netrvá-li na ní zaměstnanec. S tímto ustanovením ale je nutné zacházet opatrně, protože při nevhodné aplikaci by mohlo vést k řadě sporů, v úvahu může přicházet např. při krátkodobé cestě, kdy je použita MHD.

Co se týká postup vychází zejména z ustanovení § 183 ZP. po dni ukončení pracovní cesty předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad a vrátit nevyúčtovanou zálohu, pokud mu na pracovní cestu byla poskytnuta. Pokud se tedy zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodnou jinak, má zaměstnanec na předložení vyúčtování 10 pracovních dní. V těchto je proto povinen vyplnit na cestovní příkaz odpovídající údaje týkající se průběhu pracovní cesty a doložit je příslušnými doklady. Současně je také povinen vrátit zbývající část zálohy, kterou případně v souvislosti s pracovní cestou nepoužil.

Pokud ale zaměstnanec právo na výplatu cestovních náhrad do 10 pracovních dnů neuplatní, neznamená to, že o toto právo přichází. Jak totiž vyplývá z úpravy § 329 ZP, může nárok na výplatu náhrad cestovních výdajů uplatnit nejpozději do 3 let po ukončení pracovní cesty. Nicméně nepředložení příslušných dokladů potřebných k vyúčtování ve stanovené lhůtě je porušením pracovních povinností zaměstnance, které může mít obdobné důsledky, jako jiná porušení povinností zaměstnance.

ode dne předložení písemných dokladů zaměstnancem provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit jeho práva. Opět ZP umožňuje dohodnout se na jiné lhůtě než je uvedených 10 pracovních dní.

V tomto příspěvku jsem se věnoval jenom několika málo problematickým místům úpravy náhrad cestovních výdajů, zaměřil jsem se spíše na obecnou část této úpravy. V některém z dalších čísel se k této problematice můžeme vrátit a zabývat se některou další problémovou oblastí.