Podávání dodatečných daňových přiznání v roce 2011

Daňový řád se jednotlivými typy daňových tvrzení (souhrnný pojem označující daňové přiznání, daňové hlášení a vyúčtování) zabývá v hlavě čtvrté, která se jmenuje nalézací řízení.

Jen pro zvýšení jistoty si zopakujme, že první pokus o podání daňového přiznání je vždy pokusem řádným a podáváme tedy - tvrzení [§ 135 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“)]. Možná je na místě připomenout oznamovací povinnost z § 136 odst. 5 daňového řádu, na základě které je nutné správci daně oznámit, že subjektu nevznikla daňová povinnost na dani, ke které je registrován. Z této oznamovací povinnosti mají ve vztahu k dani z příjmů právnických osob výjimku neziskové organizace [§ 38m odst. 8 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“)]. se podává do lhůty pro podání řádného daňového přiznání, případně do lhůty pro podávání dodatečného daňového přiznání. Proto je při podání opravného daňového přiznání vždy nutné označit, zda se jedná o opravné daňové přiznání k řádnému či dodatečnému daňovému přiznání (§ 138 daňového řádu). Zákon umožňuje dokonce podat opravné daňové přiznání k již podanému opravnému daňovému přiznání (§ 138 odst. 2 daňového řádu). K opravnému daňovému přiznání není třeba přikládat žádné vysvětlení důvodů jeho podání, při podávání opravných daňových přiznání je možné měnit bez omezení kterýkoliv údaj uvedený v daňovém přiznání. je nástrojem pro následnou opravu chybně podaného řádného daňového přiznání, přičemž není podstatné, zda byl, či nebyl zároveň použit nástroj opravného daňového přiznání. Soustřeďme se nyní především na podání dodatečného daňového přiznání.

Postupně se budeme věnovat:

Dodatečné daňové přiznání nemůže být podáno která je definována v § 148 daňového řádu (tzv. objektivní lhůta). Obecně se jedná o tříletou lhůtu, která začíná běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového přiznání. Tato základní lhůta pro stanovení daně je dále modifikována různými způsoby popsanými v § 148 daňového řádu. Lhůta pro stanovení daně však končí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku. Je třeba si uvědomit, že pokud lhůty pro vyměření daně stanoví také hmotně právní předpisy (například ustanovení § 38r ZDP), mají před obecnou úpravou obsaženou v daňovém řádu přednost.

Učiňme - dodatečné daňové přiznání nemůže být podáno po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která se k danému řádnému daňovému přiznání váže.

Daňový řád rozeznává v § 141 tři typy zjištění daňových subjektů, ze kterých odvodíme druhy dodatečných daňových přiznání:

U podání dodatečných daňových přiznání na nižší a stejnou daň je třeba správci daně které k podání dodatečného daňového přiznání vedly. Velmi diskutovaným problémem byly v začátcích platnosti daňového řádu právě „nové skutečnosti nebo důkazy“ citované v § 141 odst. 2 daňového řádu. Z praktického pohledu se za novou skutečnost považují i obyčejná opomenutí (pozdní předložení faktury) či lidské chyby (špatné zaúčtování, či chybné daňové posouzení nákladu či výnosu, stejně tak matematické chyby).

Učiňme tedy - novou skutečností či novým důkazem může být prakticky všechno, co způsobilo v minulosti chybu a v současnosti je naší vůlí tuto chybu opravit. Vzhledem k nejasné formulaci zákona, který je zatím málo prověřen praxí, se však postupy jednotlivých správců daně mohou lišit.

Lhůty pro povinná podání dodatečného daňového přiznání jsou zákonem stanoveny pouze u dodatečných daňových přiznání na vyšší nebo stejnou daňovou povinnost, a to shodně do konce měsíce následujícího po zjištění skutečnosti vedoucí k podání dodatečného daňového přiznání. Stejná lhůta platí i pro podání dodatečného daňového přiznání na nižší daň, toto podání však není povinností daňového subjektu. Pozdní podání nejen řádného, ale i dodatečného daňového přiznání způsobí vyměření pokuty za opožděné tvrzení daně podle § 250 daňového řádu. Pokuta se nevyměří, pokud prodlení není delší než pět pracovních dnů.

Z tohoto důvodu je nutné bedlivě rozmyslet datum, které na dodatečném daňovém přiznání uvedeme jako datum zjištění chyby - to je náš

Výše uvedená fakta samozřejmě platí i pro dodatečná daňová přiznání na daň z příjmů.

ZDP však některá ustanovení daňového řádu modifikuje, a to zejména co se týče lhůty pro vyměření daně a dále co se týče restrikcí na uplatnění určitých položek v dodatečném daňovém přiznání na nižší či stejnou a částečně i na vyšší daň.

V ustanovení § 38r ZDP je poněkud odlišně stanovena lhůta pro vyměření (stanovení) daně pro:

je u daňových subjektů častým jevem, je proto důležité znát i u těchto poplatníků přesnou lhůtu pro vyměření daně. Lhůta pro vyměření daně za rok vzniku ztráty i za všechny roky, po které ztráta mohla být uplatněna jako odčitatelná položka od základu daně, končí současně se lhůtou pro vyměření daně za poslední zdaňovací období, za které je možné daňovou ztrátu jako odčitatelnou položku od základu daně uplatnit.

Učiňme - daňové subjekty s vyměřenou daňovou ztrátou na dani z příjmů mají lhůtu pro vyměření daně prodlouženou o pět zdaňovacích období. Toto je výhoda i nevýhoda zároveň.

Podobně také uzavření smlouvy na finanční leasing prodlouží lhůtu pro vyměření daně minimálně po dobu trvání finančního leasingu (ať již do data předčasného či řádného ukončení), neboť lhůta začíná běžet od konce kalendářního roku, v němž bylo možné poprvé ověřit podmínky daňové uznatelnosti nákladů vyplývajících ze smlouvy. V tomto případě je však správce daně v této specificky stanovené lhůtě oprávněn kontrolovat a případně doměřovat jen okolnosti týkající se leasingových smluv.

Další omezení vztahující se na dodatečná daňová přiznání najdeme v ustanovení § 38p ZDP a dělí se zvlášť na dodatečná daňová přiznání právnických a fyzických osob.

Některé odčitatelné položky od základu daně je totiž možné dodatečně uplatnit ve vyšší výši pouze v dodatečném daňovém přiznání na vyšší daňovou povinnost, kde se základ daně od původního daňového přiznání odchyluje minimálně o 1 000 Kč. Tato restrikce se vztahuje na:

Z výše uvedeného vyplývá, že tyto položky jsou ve vyšší výši zcela nepoužitelné v dodatečných daňových přiznáních na nižší či stejnou daň.

Obdobně i u fyzických osob platí určité restrikce, a to na vyšší uplatnění odčitatelných položek, pokud se jedná o dodatečné daňové přiznání na nižší či stejnou daňovou povinnost. Vyšší částky vyjmenovaných odčitatelných položek je možné uplatnit pouze v dodatečném daňovém přiznání na vyšší daňovou povinnost, kde se základ daně od původního daňového přiznání odchyluje minimálně o 100 Kč. Tato restrikce se vztahuje na:

Učiňme - použití zejména odpočtu daňové ztráty či darů je závažným rozhodnutím, které se může následně ukázat jako neopravitelné.

Naopak je ale možné efektivně v dodatečném daňovém přiznání využít odpočet vyšší daňové ztráty například v případě podání dodatečného daňového přiznání na dodanění pohledávek při přechodu z daňové evidence na paušální výdaje, pokud rozdíl v základu daně původním a po opravě a uplatnění vyššího odpočtu daňové ztráty bude alespoň o 100 Kč vyšší než v původním daňovém přiznání.

V případě DPH bude zřejmě častým jevem podávání dodatečných daňových přiznání na stejnou výši daně. Důvodem je oprava základu daně a výše daně u intrakomunitárních plnění, kde se původně mohla stát chyba v použití kursu, či v období, kdy byla daň na výstupu přiznána. Pokud nárok na odpočet není z různých důvodů krácen, jedná se podání dodatečných daňových přiznání na stejnou daňovou povinnost, neboť opravovaná daň na vstupu i na výstupu jsou stejné.

Výslovná úprava možnosti podat dodatečné daňové přiznání na nižší daň je obsažena v ustanovení § 43 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k plátci, který odvedl vyšší než správnou daň na výstupu. Zákon zde podání dodatečného přiznání váže na doručení opravného daňového dokladu plátci - příjemci plnění.

Učiňme - v některých případech je podání dodatečného daňového přiznání jediným nástrojem opravy chyby z minulosti. Její oprava v běžném zdaňovacím období je považována na porušení zákona.

Podávání dodatečných daňových přiznání je zároveň povinností a zároveň právo daňových subjektů. Povinnosti i práva jsou vázány na podmínky, které stanoví zákon. Pokud podáme dodatečné daňové přiznání na vyšší daň, splníme tak svoji zákonnou povinnost, přesto však nám bude vyměřena sankce v podobě úroku z prodlení (§ 252 daňového řádu) s výjimkou stanovenou pro daň z příjmů v § 23 odst. 8 ZDP. Pokud bychom tak neučinili, porušujeme zákon a v případě daňové kontroly nám bude kromě úroků z prodlení vyměřeno ještě penále z částky doměřené daně (§ 251 daňového řádu).

Pokud podáme dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost, realizujeme tím své právo na stanovení výše daně v souladu se zákony a nemusíme se obávat žádných sankcí ze strany správce daně. Pokud toto právo nevyužijeme, je toto jednání také nepostižitelné ze strany správce daně. Je právem daňového subjektu neopravit chybu ve svůj neprospěch.