Právo na informace, 2. část

Vydáno: 46 minut čtení

Problematikou judikatury k právu občana na poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. , o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen „ZSPI“), jsme se zabývali již v předchozím čísle našeho časopisu. Dnes budeme v této problematice pokračovat. V první části výběru z judikatury na téma práva občanů na poskytnutí informací jsme stručně shrnuli právní úpravu ZSPI a věnovali se judikátům ohledně práva na informaci o tom, komu bylo prominuto příslušenství daně, možnosti získat neveřejné (interní) pokyny vydávané jen pro správce daně a možnosti získání textů ještě nepravomocných rozsudků.

Právo na informace II
Ing.
Zdeněk
Burda
 
Z judikatury
 
1. Právo na získání zápisů z porad finančních úředníků
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 107/2011-70 ze dne 19. října 2011.)
 
Komentář k judikátu č. 1
Zatímco v prvním díle judikatury věnované právu na informace jsme se dozvěděli o možnosti získat interní pokyny Ministerstva financí, které nebyly původně určeny pro veřejnost, ale jen pro správce daně, v následujícím případě se pokusil žalobce hranici práva na informace posunout ještě dál - požadoval
přístup k zápisům z porad metodiků finančního ředitelství
. Poskytnutí těchto informací mu bylo odepřeno, přestože jiný správce daně (v jiném kraji) obdobné informace bez problémů vydal. Krajský soud žalobu zamítnul s odkazem na § 2 odst. 4 ZSPI, dle kterého se povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucích rozhodnutí a vytváření nových informací.
Nejvyšší správní soud však s touto argumentací nesouhlasil, krajskému soudu věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že danou věc není možno posuzovat podle zmíněného § 2 odst. 4 ZSPI. Krajský soud se bude muset zaměřit na § 11 odst. 1 písm. a) ZSPI, dle kterého povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. Nejvyšší správní soud však ponechal na krajském soudu, aby rozhodl a odůvodnil, zda požadované zápisy z porad metodiků pod citované ustanovení ZSPI spadají či nikoli. Věc se tedy v říjnu 2011 vrátila zpět ke krajskému soudu k dalšímu rozhodování. V době sestavování tohoto textu je tedy zřejmé, že
požadavek na zápis z porady metodiků správců daně není požadavkem na názor, budoucí rozhodnutí či na vytváření nových informací ze strany správce daně. To, zda se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům či personálním předpisům správců daně, bude muset krajský soud v dalším řízení teprve prozkoumat a odůvodnit
.
     
Shrnutí k judikátu
Žalobce požádal dne 5. 2. 2011 Finanční úřad v Třeboni o poskytnutí informace dle ZSPI.
Žádost se vztahovala na poskytnutí všech informací obsažených v zápisech z porady metodiků Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a Ministerstva financí týkajících se výkonu daňové správy a upravujících aplikační postupy stran jednotlivých ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty. Žalobce uvedl, že požadované informace potřebuje k výkonu své profese daňového poradce
, a tudíž se jej postupy obsažené ve zmíněných zápisech bezprostředně týkají.
Finanční úřad žádost odmítl.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že závěry, postupy nebo výklady přijaté na poradách metodiků nelze považovat za informace, které by podléhaly zákonu o svobodném přístupu k informacím. Jejich hlavním účelem není vydávat řídící pokyny, ale sjednocovat hlediska na postup v případě určitých situací. Zápis z porady má metodicko-koordinační a řídící charakter a neovlivňuje jiné subjekty než služebně podřízené. Požadované informace mají povahu informací o názorech, které povinný subjekt není dle § 2 odst. 4 ZSPI povinen poskytnout.
Odvolání podané žalobcem proti rozhodnutí finančního úřadu bylo zamítnuto finančním ředitelstvím s tím, že zápisy obsahují pouze názory, které jsou vyloučeny z povinnosti zveřejnění dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Jakmile následně dojde k přijetí jednotného stanoviska, je bez zbytečného odkladu vypracován metodický pokyn, který je zveřejněn neomezenému počtu uživatelů.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud žalobu zamítl.
    
Názor Nejvyššího správního soudu
Stěžovatel v žalobě uvedl, že nevidí žádný rozumný důvod, proč by měla být nepřípustná odvolací námitka týkající se poskytnutí obdobné informace Finančním ředitelstvím v Hradci Králové.
Rovněž v tomto případě se podaná žádost týkala informací metodicko-koordinačního charakteru neovlivňujících jiné subjekty než služebně podřízené. Přesto Finanční ředitelství v Hradci Králové požadovanou informaci poskytlo. Je zde tedy zjevná nerovnost a nejednotnost v poskytování informací metodicko-koordinačního charakteru, která není ničím rozumným zdůvodněna. Jako taková je tato nerovnost dle mínění stěžovatele v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu.
Podle § 2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá při rozhodování též
"na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly"
. Uvedené však
neznamená, že správní orgán nemůže rozhodnout jinak, než jak rozhodl v obdobné věci jiný správní orgán
. Jinak by totiž první rozhodnutí jakéhokoliv správního orgánu v České republice bez dalšího vázalo jakékoliv jiné správní orgány.
Odlišnosti ve správní praxi by měly být sjednocovány činností nadřízených správních orgánů, resp. rozhodovací činností správních soudů. Specifickým případem odlišností v rozhodovací praxi různých správních orgánů by mohlo být vybočení z ustálené správní praxe (k tomu srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS, ve věci
L’ORÉAL Česká republika s. r. o.
), o to se však v projednávaném případě zjevně nejedná.
Kasační námitka je proto nedůvodná. Klíčovou otázkou totiž není porušení § 2 odst. 4 správního řádu, ale správnost výkladu zákona o svobodném přístupu k informacím.
Povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací
(§ 2 odst. 4 ZSPI). Toto ustanovení bylo do uvedeného zákona včleněno zákonem č. 61/2006 Sb. V důvodové zprávě k této novele se uvádí:
"Povinný subjekt je povinen poskytovat pouze ty informace, které se vztahují k jeho působnosti, a které má nebo by měl mít k dispozici. Naopak
režim zákona o svobodném přístupu k informacím nestanovuje povinnost nové informace vytvářet či vyjadřovat názory povinného subjektu k určité problematice
. Toto ustanovení nemá v žádném případě sloužit k nepřiměřenému zužování práva na informace, má pouze zamezit žádostem o informace mimo sféru zákona – zvláště časté jsou v této souvislosti žádosti o právní analýzy, hodnocení či zpracování smluv a podání – k vypracovávání takových materiálů nemůže být povinný subjekt nucen na základě své informační povinnosti, neboť taková úprava by byla zcela proti původnímu smyslu tohoto institutu. Pokud má být taková povinnost stanovena, musí tak učinit zvláštní zákon samostatnou úpravou (např. § 139 zákona č. 500/2004 Sb.). Naopak, pokud již povinný subjekt určitý dokument vypracoval a má tedy informace k dispozici, je povinen ji poskytnout.
Podobně nebrání toto ustanovení vyhovět žádostem o výtahy z databází či části dokumentů.“
Jak uvedl Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010-86, ve věci Oživení, o. s. (publ. pod č. 2128/2010 Sb. NSS), ustanovení § 2 odst. 4 ZSPI upravuje tři samostatné okruhy situací.
Jejich jednotícím prvkem je, že se týkají žádosti o informace, které dosud neexistují, a povinný subjekt by je musel teprve vytvořit, aby mohl žádosti vyhovět.
Ustanovení § 2 odst. 4 ZSPI je třeba vykládat dle jeho účelu, jímž je bránit povinné subjekty před tím, aby se na ně žadatelé v režimu uvedeného zákona obraceli s žádostmi o zaujetí stanoviska v blíže specifikované věci, provedení právního výkladu, vytvoření či obstarání nové informace, jíž povinný subjekt nedisponuje a není povinen jí disponovat apod.
Pod pojem
„dotaz na názor“
nelze podřadit žádost o poskytnutí informace jen proto, že jejím obsahem je subjektivní názor povinného subjektu na určitou otázku, problematiku, situaci.
Do důsledku vzato by totiž pod tento pojem musela být subsumována většina výstupů činnosti povinných subjektů, neboť téměř každá lidská činnost (procesy uvnitř veřejné správy či jiných subjektů nevyjímaje) je ovládána subjektivním prvkem v podobě nějakého podezření, pochybnosti, domněnky, názoru, či dokonce přesvědčení. Rovněž formalizovaná rozhodnutí, která představují základní formu činnosti správních orgánů, jsou založena na určitém názoru rozhodujícího orgánu. Dotažení pojetí pojmu názor, k němuž tenduje žalovaný a krajský soud, do absurdna by znamenalo, že pod pojem názor spadá i správní rozhodnutí jako projev činnosti povinného subjektu, neboť vyjadřuje názor povinného subjektu na skutkovou a právní stránku předmětu rozhodnutí, a proto by i toto rozhodnutí bylo vyloučeno z působnosti ZSPI.
Jestliže se žádost o informace týká názoru povinného subjektu na určitou záležitost, který má povinný subjekt teprve zaujmout, pak je zcela namístě takovou žádost odmítnout s odkazem na § 2 odst. 4 ZSPI. Pokud se však žádost o informace týká názoru, který povinný subjekt již zaujal, nelze požadovanou informaci podřadit pod § 2 odst. 4 ZSPI.
S tímto názorem se zdejší soud plně ztotožňuje.
Je přitom nerozhodné, do jaké míry je požadovaná informace závazná
, a to ať již pro služebně podřízené osoby či instančně podřízené správní orgány, nebo pro adresáty veřejné správy.
Stejně tak není rozhodné, zda se jedná o názor oficiální
, vyjádřený (resp. schválený) představenými osobami povinného subjektu, či o názor zaujatý úředními osobami, které se dané problematice věnují, aniž by měl „punc“ názoru oficiálního.
Podstatné je, že názor byl utvořen a vyjádřen při výkonu působnosti povinného subjektu (§ 2 odst. 1 ZSPI).
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že
výluka z práva na informace obsažená v § 2 odst. 4 ZSPI se týká pouze těch názorů povinného subjektu, které dosud nebyly formálně zaujaty. Slovem formálně přitom není myšlen žádný formalizovaný postup utváření názoru uvnitř povinného subjektu, nýbrž zachycení názoru (tedy informace) na jakýkoliv nosič
(k tomu srov. § 3 odst. 3 ZSPI k informacím obsahující definici informace). Nedopadá tak na případy, kdy názory povinného subjektu byly zachyceny např. na list papíru, v elektronickém dokumentu atp.
Ze správního spisu plyne, že stěžovatelem požadované informace, tedy zápisy z porad metodiků týkajících se výkladu ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, objektivně existují.
Tato skutečnost ostatně není mezi účastníky řízení sporná. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že
stěžovatelovu žádost o informace nebylo možno odmítnout z důvodu dle § 2 odst. 4 ZSPI. Krajský soud pochybil při výkladu tohoto ustanovení a nesprávně pod něj podřadil informace, jejichž poskytnutí stěžovatel požadoval
.
Kasační námitka je důvodná. S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud nesprávně aplikoval § 2 odst. 4 ZSPI, který na věc nedopadá.
Současně ovšem tento rozsudek neznamená, že informace být stěžovateli poskytnuta musí
, neboť krajský soud se zatím nezabýval dalšími pro věc podstatnými ustanoveními zákona. V dalším řízení proto krajský soud posoudí, zda jsou splněny podmínky pro postup dle § 16 odst. 4 ZSPI.
Přitom se zejména vypořádá s otázkou, zda lze na požadované informace nahlížet jako na vnitřní pokyny
ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) ZSPI, a to v návaznosti na argumentaci stěžovatele uplatněnou v žalobě.
 
2. Vymezení hranic mezi zákonem o svobodném přístupu k informacím a zákonem o správě daní a poplatků při získávání informací v daňovém řízení
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 15/2009-79 ze dne 11. června 2009.)
 
Komentář k judikátu č. 2
V praxi může docházet k otázkám, jaký vztah má ZSPI vůči daňovému řádu (či k dřívějšímu zákonu o správě daní a poplatků - „ZSDP“). Právní úprava v daňovém řádu či ZSDP obsahuje pravidla pro vedení spisu daňového subjektu i pro nahlížení do něj, rozdělení na část spisu, která může být zpřístupněna, a na část „tajnou“, zabývá se též otázkami povinné mlčenlivosti správce daně. Z toho je zřejmé, že ne všechny informace umožňují tyto zákony zpřístupnit, a to nejen ty, které se týkají jiných daňových subjektů, ale i řadu dokumentů, které se týkají té konkrétní osoby, která o ně žádá.
Na druhé straně zde existuje ZSPI, který byl přijat právě kvůli možnosti občanů získat informace, které by jim byly jinak utajovány. Střet mezi uvedenými předpisy řeší pochopitelně i soudy. V předcházejících textech jsme uvedli rozsudky, kdy správci daně museli poskytnout informace o tom, komu bylo prominuto příslušenství daně a za jakých podmínek. Zde neobstála argumentace povinnou mlčenlivostí správce daně a před soukromými zájmy dostal přednost zájem veřejný, neboť prominutí příslušenství daně bylo vyhodnoceno jako určitý druh veřejné podpory.
Z následujícího rozsudku však plyne, že požadovat informace dle ZSPI sice může i účastník řízení vedeného dle ZSDP, nicméně tato možnost je výrazně limitována. V daném případě požadoval stěžovatel od správců daně informace o svém odvolání. Tuto žádost neoznačil výslovně jako žádost dle ZSPI, což byla pro něj první „přitěžující“ okolnost. Dále pak soudy dovodily, že tam kde existuje speciální úprava (nejen ZSDP, ale např. i správní řád či stavební předpisy) o nahlížení do spisu či jiné dokumentace, má tato speciální právní úprava přednost před ZSPI. Stěžovatel tedy nebyl v daném případě úspěšný. Vzhledem k tomu, že daňový řád též obsahuje úpravu nahlížení do spisu (podobně, jako zrušený ZSDP), dá se předpokládat, že závěry z tohoto rozsudku budou využitelné i v podmínkách daňového řádu.
     
Shrnutí k judikátu
Stěžovatel žádal finanční ředitelství
celkem v osmi samostatných bodech
o sdělení informací ohledně podaného odvolání, výzev k odstranění vad řízení, obsahu předkládací zprávy finančního úřadu, výslechu svědka a jiných důkazních prostředcích a důkazech
. Finanční ředitelství na tuto žádost stěžovateli odpovědělo přípisem ze dne 27. 2. 2006. Konstatovalo, že podané odvolání mu dosud nebylo postoupeno, proto je žádost nedůvodná. Závěrem finanční ředitelství konstatovalo, že i kdyby mu bylo předmětné odvolání již postoupeno, nebylo by možné akceptovat požadavek stěžovatele na sdělení skutečností uvedených v jeho podání.
S odvoláním proti neposkytnutí informací nebyl žadatel úspěšný, následovala žaloba, kterou městský soud odmítnul.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ve svých úvahách byl veden především § 23 ZSDP (nahlížení do spisu), § 24 ZSDP (mlčenlivost) a § 2 ZSPI (povinné subjekty k podávání informací).
Nejvyšší správní soud nejprve připomněl svůj rozsudek ze dne 13. 12. 2006, č. j. 5 As 3/2006-70, podle něhož
„právo na informace dle ZSPI je možno označit za prostředek realizace hmotného práva, přičemž z ničeho nelze dovodit, že jej nemůže využít i účastník řízení, z něhož má být informace poskytnuta.“
V obecné rovině je tak přiznáno právo žádat o poskytnutí informací podle ZSPI i účastníku konkrétního řízení
, který v něm disponuje jinými procesními prostředky k ochraně svých hmotných práv a právem chráněných zájmů.
V projednávané věci je však mezi stěžovatelem na jedné straně a žalovaným a městským soudem na straně druhé spor o to, zda vůbec stěžovatel svou žádostí ze dne 6. 2. 2006 zahájil řízení podle ZSPI a jím požadované informace mu měly být poskytnuty v režimu tohoto zákona nebo podle ZSDP.
V projednávané věci stěžovatel svůj první stížní bod formuluje tak, že jelikož svou žádost ze dne 6. 2. 2006 podal elektronicky, nebylo možné ji vyřídit podle ustanovení § 23 ZSDP. Taková námitka podle svého obsahu nesměřuje proti důvodům rozhodnutí městského soudu, a nemůže tak být úspěšná.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá, že finanční ředitelství vydalo dne 30. 3. 2006 výzvu podle u stanovení § 21 odst. 8 ZSDP, ve které chtělo „násilně“ překonat vůli stěžovatele a vyřídit žádost podle ZSDP. Pro posouzení důvodnosti této námitky je třeba vyjít z obecně platné zásady, kterou připomněl ve svém usnesení i městský soud, dle níž jsou podání účastníků i jiných osob posuzována podle jejich obsahu, nikoli podle formálního označení [§ 2 odst. 7, § 21 odst. 6 ZSDP; § 14 odst. 3 ZSPI; § 37 odst. 1 správního řádu].
Městský soud dospěl k závěru, že podání stěžovatele nebylo označeno jako žádost podle ZSPI a ani z jeho obsahu nebylo možno dovodit, že by takovou žádostí mohlo být.
Stěžovatel ve své žádosti vznesl požadavek ohledně informací týkajících se probíhajícího odvolacího daňového řízení, v tomto smyslu byl finančním ředitelstvím informován. Nejvyšší správní soud se s takovým právním posouzením zcela ztotožňuje.
Ani z obsahu odvolání stěžovatele není zřejmé, že by se jednalo o žádost dle ZSPI.
Pokud by finanční ředitelství žádost takto posoudilo, šlo by z jeho strany o pouhou spekulaci, nepodloženou a nelogickou z hlediska procesních předpisů.
Dle dalšího bodu kasační stížnosti považuje stěžovatel za nesprávný názor, jímž městský soud rozlišuje mezi aplikací ZSPI a ZSDP. Zde jde o samotné meritum sporu,
o posouzení vztahu ZSPI a jiného právního předpisu
. Touto problematikou se již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. Lze odkázat např. na rozsudek ze dne 27. 1. 2004, č. j. 5 A 158/2001-100, publikovaný pod č. 204/2004 Sb. NSS, podle kterého:
„ustanovení § 23 správního řádu [zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení] o nahlížení do spisů je zvláštním ustanovením ve vztahu k ZSPI.
V případech, na něž se vztahuje § 23 správního řádu, nelze postupovat podle ZSPI.
Analogický závěr je vysloven v pozdějším rozsudku téhož soudu ze dne 15. 9. 2008, č. j. 6 As 52/2007-80:
Pokud se
žadatel o informace výslovně dovolává postupu podle
ZSPI, není důvod jeho žádost odmítnout s poukazem na speciální právní úpravu uvedenou v § 23 odst. 2 správního řádu
z roku 1967.“
Jestliže se však stěžovatel v projednávané věci výslovně postupu podle ZSPI nedovolával, jak vyplývá z vypořádání předchozí námitky kasační stížnosti, bylo na místě postupovat dle speciální právní úpravy ZSDP.
I tato citovaná rozhodnutí tak podporují výše vyslovený závěr o správnosti postupu finančního ředitelství podle ZSDP. Dalším obdobným rozhodnutím k problematice vztahu ZSPI a jiného právního předpisu je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 5 As 7/2004-53, ve kterém je konstatována specialita zvláštního právního předpisu (§ 133 stavebního zákona - úprava nahlížení do územně plánovací dokumentace a dokumentace staveb) vůči ZSPI.
Nejvyšší správní soud se vyjádřil též ke vztahu ZSPI a nového správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.). V rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 As 38/2007-78, dovodil, že
„nahlížení účastníka řízení do spisu podle § 38 správního řádu z roku 2004 je natolik komplexně upraveným specifickým postupem poskytování informací, že je subsumovatelné pod § 2 odst. 3 ZSPI (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb.), z něhož plyne, že
ZSPI se nevztahuje na poskytování informací podle zvláštního právního předpisu
. Tento závěr podporuje právní názor vyslovený ve výše citovaném rozsudku č. j. 5 A 158/2001-100. Jak zmiňuje sám stěžovatel v kasační stížnosti, podle názoru městského soudu
ustanovení § 2 ZSPI nepředpokládá poskytování konkrétních informací z konkrétních daňových řízení. Jelikož i nahlížení do spisů podle ZSDP je komplexně upraveným specifickým postupem poskytování informací, je závěr učiněný městským soudem v souladu
s posledně citovaným rozhodnutím zdejšího soudu.
Městský soud nadto v odůvodnění kasační stížností napadeného usnesení svůj právní názor odůvodnil i
teleologickým výkladem ZSPI. Jeho smyslem podle něj není vytvářet duplicitní možnost domáhat se poskytnutí informací o průběhu řízení týkajících se konkrétních věcí; k tomu slouží jednotlivé instituty obsažené v ZSDP
. Nejvyšší správní soud se na tomto místě jednoznačně přiklání k výkladu provedenému městským soudem.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel poukazuje na ustanovení § 11 odst. 4 ZSPI, které taxativně vyjmenovává probíhající řízení, z nichž se informace neposkytují, přičemž upozorňuje na skutečnost, že odvolací řízení daňové v taxativním výčtu zde obsaženém uvedeno není.
Proto je možné z něj požadovat informace.
Nejvyšší správní soud se v této části se stěžovatelem ztotožňuje, o správnosti tohoto názoru svědčí i prvně citované rozhodnutí kasačního soudu č. j. 5 As 3/2006-70, dle kterého
právo na informace podle ZSPI může využít i sám účastník řízení. Přisvědčit stěžovateli však lze jen v obecné rovině, rozhodné je totiž v tomto ohledu určení, zda je žádost podána ve smyslu ZSPI, její obsah tomuto zákonu i řízení odpovídá a informace podle něj mohou být poskytnuty. Jak vyplývá z vypořádání předchozích stížních námitek, v projednávané věci tomu tak nebylo.
 
3. Vyžadování informací z vlastního spisu podle zákona o svobodném přístupu k informacím
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 4/2011-102 ze dne 27. dubna 2011.)
 
Komentář k judikátu č. 3
I v následujícím případě byl učiněn pokus o nahlédnutí do vlastního spisu pomocí ZSPI. Ani zde nebyl žadatel úspěšný, protože dílem je možno nahlédnout do spisu na základě ZSDP (dnes daňového řádu) a i když není použití ZSPI zcela vyloučeno, mělo by v případě jeho využití jít o informace, které už jsou někde zachyceny (např. v papírové či elektronické podobě). Žadatel však požadoval sdělení názoru správce daně, což není informace, která by spadala pod ZSPI.
     
Shrnutí k judikátu
Stěžovatel
dne 6. 6. 2007
požádal finanční úřad o sdělení, jaký doklad v daňovém spisu je pro správce daně důkazem toho, že byl uplatněn odpočet z daňových dokladů vystavených firmou RAR a na základě jakých dokumentů dospěl finanční úřad k rozdílným závěrům v jeho sděleních adresovaných Policii ČR
ze dne 31. 5. 2002 a ze dne 8. 10. 2003, které se vztahovaly k uvedeným fakturám. Přitom v prvé ze zpráv mělo být uvedeno, že se správci daně nepodařilo získat doklady k uplatnění faktur v daňových nákladech a ve druhé, že společnosti Centrum byl z titulu uvedených faktur neoprávněně vyplacen odpočet DPH ve výši 6 900 000 Kč.
Finanční úřad pro Prahu 3 žádost odmítl z důvodu, že žadatel požaduje podání informací z jeho vlastního daňového spisu a z daňového řízení, což podléhalo ZSDP, případně požaduje sdělení názoru správce daně.
S těmito závěry se ztotožnil i žalovaný v odvolacím rozhodnutí Městský soud v napadeném rozsudku.
Požadované informace byly v podstatě závěry správce daně vzešlé ze shromažďování důkazních prostředků a z hodnocení důkazů ve vztahu ke konkrétní daňové povinnosti. Takové hodnocení se zpravidla promítne v rozhodnutí. V tomto případě se však jednalo o konstatování, které správce daně učinil až po skončení daňového řízení. Ani to však neznamená, že jde o informaci ve smyslu zákona o informacích, nýbrž se jednalo o názor správce daně založený na jeho dřívějším dokazování.
Samotné důkazní prostředky byly součástí daňového spisu a žalobce se s nimi mohl seznámit. Pokud mu to nestačilo, znamená to, že požadoval znalost vnitřních úvah správce daně, které ho vedly k určitému závěru. To je však vyloučeno ustanovením § 2 odst. 4 ZSPI a žalovaný z tohoto ustanovení rovněž vycházel.
    
Názor Nejvyššího správního soudu
Předmětem rozhodnutí žalovaného ovšem bylo pouze to, zda je či není přípustná požadovaná informace. Městský soud dospěl k závěru, že informaci bylo nutno odepřít proto, že byly ve skutečnosti požadovány úvahy správního orgánu, které ho vedly k určitému navenek vyjádřenému závěru. Pro tuto úvahu je podstatný pouze obsah podané žádosti. Nejvyšší správní soud proto neshledal kasační námitku důvodnou.
Stěžovatel požadoval především označení dokumentu z jeho daňového spisu, který byl pro správce daně důkazem, že jím byl uplatněn odpočet DPH ze dvou konkrétně označených daňových dokladů.
Je třeba přisvědčit městskému soudu, že vyžadoval informaci z vlastního daňového spisu.
Tuto žádost by ovšem bylo možno vyložit i tak, že žádal o sdělení podkladu pro úvahu správního orgánu, která jej vedla k určitému závěru. To ovšem nelze vnímat jinak než jako požadavek na sdělení myšlenkového postupu správního orgánu. Formulace druhé otázky pak výslovně požaduje sdělení o důvodech rozdílu mezi dvěma zprávami podanými správcem daně Policii ČR. Tyto zprávy stěžovatel měl k dispozici, cituje z nich a spíše než dotaz na konkrétní informaci je otázka zdůrazněním rozdílu v obou zprávách, které také v kopii k žádosti připojil. Přitom z prvé připojené zprávy je zřejmé, že správce daně vycházel z toho, že se mu nepodařilo získat podklady potřebné k posouzení dotazu Policie, ze druhé zprávy (doplnění) je zřejmé, že dohledal doklady i údaje o výplatě (vrácení) nadměrného odpočtu na základě rozhodných dvou faktur. Z toho pak dovodil závěr o neoprávněně vyplacené částce a výši zkrácené daně.
I zde je podstatou dotazu stěžovatele požadavek na zdůvodnění, jak správce daně k takovému závěru dospěl, tedy na jeho myšlenkovou úvahu. Jen ta totiž při znalosti vlastního daňového spisu a obsahu obou podaných zpráv mohla zůstat tazateli skryta.
Je pravdou, že se nejednalo o probíhající daňové řízení, v němž by bylo vydáno rozhodnutí, na které zákon klade požadavky co do jeho obsahu a zdůvodnění přijatého závěru, a proti němuž se lze bránit opravnými prostředky i správní žalobou. Zde byly podány dvě zprávy orgánům činným v trestním řízení a stěžovateli z nich zjevně není pochopitelné, jak správce daně (patrně zejména v doplnění zprávy) dospěl k názoru pro něho nepříznivému.
Pokud ovšem pochybuje o správnosti podaných zpráv, musí jejich zpochybnění dosáhnout v rámci řízení, pro které byly poskytnuty. Z hlediska povinnosti poskytovat informace je třeba městskému soudu přisvědčit, že stěžovatel nepožadoval informaci o činnosti orgánu státní správy, ale informaci o tom, jak správce daně dospěl k prezentovanému názoru. Jednalo se tedy o dotaz na názor správního orgánu, který je z povinnosti poskytovat informace ustanovením § 2 odst. 4 ZSPI vyloučen.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že se domáhal vydání konkrétních listin či informací, obsažených na konkrétním hmotném nosiči, které byly podkladem pro podané zprávy. Znění žádosti však tomu nenasvědčuje. Domáhal se nikoliv jejich vydání, ale jejich označení, ač v prvé zprávě správce daně je výslovně uvedeno, že podklady k dispozici nemá a ve druhé zprávě, že vycházel pouze z dokladů o výplatě nadměrného odpočtu, který má k dispozici.
Zde by se jednalo o požadavek na informaci ze stěžovatelova vlastního daňového spisu, do něhož mohl nahlížet a také nahlížel ve smyslu § 23 ZSDP.
Tímto ustanovením se okrajově zabýval i městský soud a vycházel z něho žalovaný. Proto je třeba k tomu uvést, že ZSDP je zde zvláštním zákonem upravujícím poskytování informací ve smyslu § 2 odst. 3 ZSPI. Je třeba vnímat i skutečnost, že ZSPI poskytuje v § 10 ochranu informacím o majetkových poměrech osob, získaným mimo jiné na základě daňových zákonů.
Přitom povinný subjekt je povinen informace, které podal, rovněž zveřejňovat podle § 5 odst. 3 ZSPI zákona o informacích. I to jsou důvody vylučující vyhovění žádosti stěžovatele, pokud jí skutečně mínil označení či zaslání konkrétního daňového dokladu, ať již z jeho spisu či ze spisu jiného daňového subjektu.
Nesouhlas stěžovatele s obsahem správcem daně poskytnutých zpráv není řešitelný cestou jím podané žádosti o poskytnutí informací.
Zákon má sloužit k veřejné kontrole činnosti státních a jiných orgánů a veřejných institucí a stěžovatelova žádost o informace se s tímto cílem zjevně míjela.
Právní posouzení věci městským soudem bylo tedy správné a kasační námitka naplněna nebyla. Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou.
 
4. Právo na sdělení informací, které o subjektu shromažďuje finanční úřad
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 203/2004-77 ze dne 28. června 2005.)
 
Komentář k judikátu č. 4
Finanční úřad neposkytnul žadateli informaci o tom, jaké osobní údaje o něm shromažďuje. (Nepostupoval dle ZSPI, ale dle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů). Subjekt se bránil žalobou na nečinnost správního orgánu a v jejím rámci žádal, aby bylo úřadu nařízeno požadované informace poskytnout. Žaloba ani následná kasační stížnost nebyla úspěšná, protože žadatel se měl v rámci svých práv nejprve obrátit na Úřad pro ochranu osobních údajů a teprve v případě nespokojenosti s postupem tohoto úřadu podat správní žalobu.
     
Shrnutí k judikátu
Městský soud
odmítnul žalobu proti nečinnosti správního orgánu, která měla spočívat v neposkytnutí osobních údajů zpracovávaných o něm Finančním úřadem pro Prahu 5.
V dané věci jde nepochybně o veřejné subjektivní právo žalobce na poskytnutí informace podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů.
Podle § 4 odst. 1 písm. a), b), c) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují mimo jiné o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy a o ochraně proti nečinnosti správního orgánu a o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu.
V daném případě nemohl žalobce uplatnit ochranu formou žaloby na přezkoumání správního rozhodnutí, neboť o právu žalobce na informace podle zákona č. 101/2000 Sb. se nevydává žádné rozhodnutí (a to ani fikcí, jak je tomu u ZSPI), nejde ani o zásah, neboť se žalobce domáhá splnění povinnosti, ovšem nejsou splněny ani podmínky žaloby na ochranu před nečinností podle § 79 a násl. s. ř. s. Žalobce se nedomáhá uložení povinnosti vydat rozhodnutí nebo osvědčení podle § 81 s. ř. s., jednoznačně se domáhá splnění povinnosti, kterou má správce informací přímo ze zákona.
Garance plnění těchto povinností je zákonem svěřena Úřadu pro ochranu osobních údajů
(§ 2, § 21 odst. 1 citovaného zákona),
který může učinit opatření k nápravě či uložit sankci.
    
Názor Nejvyššího správního soudu
Nečinnost žalovaného byla podle žaloby spatřována v nesdělení informací, které jsou k osobě stěžovatele uchovávány v informačních systémech žalovaného správního úřadu a povinnost tyto informace poskytnout byla žalobou požadována. Podle § 12 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. (ve znění rozhodném v době podání žaloby i rozhodnutí městského soudu), musel správce informací jednou za rok bezplatně, jinak kdykoli za přiměřenou úhradu nepřevyšující náklady nezbytné na poskytnutí informace, subjektu údajů na základě písemné žádosti poskytnout informace o osobních údajích o něm zpracovávaných, pokud zákon nestanoví jinak.
Jedná se o zákonnou povinnost, o níž se rozhodnutí nevydává, a to ani v negativním případě.
Ochrana práv subjektů údajů je upravena ustanovením § 21 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož se může subjekt při porušení povinností správcem údajů obrátit na Úřad pro ochranu osobních údajů s žádostí o zajištění opatření k nápravě. Úřad je tedy tím, kdo zajistí opatření k nápravě při porušení povinností správcem daně a kdo má také pravomoc uložit za takové porušení povinností sankci
(v rozhodné době se jednalo o pokutu podle § 46 odst. 1 zákona ve výši do 10 000 000 Kč).
Postup Úřadu pro ochranu osobních údajů je dán zákonem, spočívá v opatření, uložení sankce či jiném rozhodnutí vydaném podle § 41 ve správním řízení.
Za situace, kdy žalovaný nebyl povinen vydat rozhodnutí, a kdy při nesplnění jeho zákonné povinnosti byl příslušný konat Úřad pro ochranu osobních údajů, nebyly splněny podmínky řízení a Městský soud v Praze v souladu se zákonem žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Tímto rozhodnutím městského soudu nebylo porušeno právo na ochranu základních práv a svobod soudní mocí zaručené čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani právo na ochranu základních práv a svobod soudní mocí podle čl. 4 Ústavy ČR, neboť
není vyloučeno podání žaloby proti Úřadu
. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost neshledal důvodnou.
 
5. Informace o prováděných celních řízení i osobních údajů o celnících
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 59/2010-58 ze dne 9. prosince 2010.)
 
Komentář k judikátu č. 5
V posledním rozsudku dnešního výběru je probírána žádost o poskytnutí informací celním úřadem o tom, zda celníci prošli psychologickým vyšetřením, a dále o sumarizaci protiprávních rozhodnutí vydaných dotčeným celním úřadem, včetně protiprávně uložených pokut a nevybraného cla a daní z důvodu
prekluze
.
Celní úřad odmítnul informace poskytnout s tím, že údaje o tom, zda bylo provedeno psychologické vyšetření celníků, jsou údaji citlivými, které nemusí zveřejnit a u požadavků na další informace ohledně protiprávních rozhodnutí, pokut a nevybraných daní úřad prohlásil, že je sumarizované nemá, a proto že je není povinen poskytnout.
Celní úřad však neuspěl ani u krajského ani u Nejvyššího správního soudu. U informací o provedeném či neprovedeném psychologickém vyšetření totiž nebyly požadovány konkrétní výsledky u jednotlivých osob, ale pouze sdělení, zda vyšetření bylo provedeno či nikoli, a to dle názoru soudů nepředstavuje citlivý údaj, který by nebylo možno poskytnout. Odmítnutí předání zbylých informací označily soudy za nepřezkoumatelné, tedy za situaci, kdy celní úřad nedostatečně zdůvodnil skutečnost, že tyto údaje nemá k dispozici. Přitom zároveň vyjádřily pochybnost o tom, zda skutečně úřad nesleduje, jak dopadla jeho rozhodnutí v porovnání se zákonem, popř. zda by skutečně bylo pro úřad příliš obtížné takovouto informaci vytvořit.
     
Shrnutí k judikátu
Žalobce požadoval po celním úřadu následující informace:
*
Zda v případě
jím uvedených osob -
celníků
- zařazených služebně u Celního úřadu Svitavy za dobu trvání jejich pracovního, resp. služebního poměru k Celní správě České republiky, do data 10. 2. 2009,
byla ověřována psychologem bezpečnostního sboru či jiným psychologem jejich duševní, resp. osobnostní způsobilost ke službě u Celní správy
České republiky? Ano či ne? (Body 1 a ž 7 žádosti žalobce).
*
Kolik písemných rozhodnutí bylo Celním úřadem Svitavy
v letech 2004, 2005, 2006, 2007 a 2008 vydáno v celním řízení, ve správním řízení, v daňovém řízení a v řízeních ve věcech služebního poměru
v rozporu se závaznými právními předpisy
, přičemž kritériem pro položenou otázku bylo to, kolik písemných rozhodnutí celních orgánů za výše uvedená období bylo zrušeno samotnými celními orgány v rámci řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku v předmětném druhu správního řízení a dále pravomocnými rozsudky správních soudů, resp. Ústavního soudu. Informace žalobce požadoval v tomto členění: rok, počet vydaných protiprávních rozhodnutí v příslušném druhu správního řízení (tedy rozlišit všechny 4 kategorie správních řízení) a identifikace celníka, resp. celníků odpovědných za vydání protiprávních rozhodnutí (s uvedením funkce, hodnosti, jména a příjmení). (Bod 8 žádosti žalobce).
*
Částky pokut uložených protiprávně písemnými rozhodnutími Celního úřadu Svitavy
v letech 2004, 2005, 2006, 2007 a 2008
a částky cla, daně z přidané hodnoty a spotřební daně protiprávně vyměřené Celním úřadem Svitavy v těchto letech.
Za kritérium pro odpověď na položenou otázku považoval žalobce to, kolik písemných rozhodnutí celních orgánů za výše uvedená období bylo zrušeno samotnými celními orgány v rámci řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku v předmětném druhu správního řízení a dále pravomocnými rozsudky správních soudů či Ústavního soudu. Informace požadoval v členění: rok, částka protiprávně uložených pokut, daně z přidané hodnoty, spotřební daně nebo cla s přiřazením příslušné částky ke jménu a příjmení konkrétního celníka zodpovědného za vydání protiprávního rozhodnutí. (Bod 9 žádosti žalobce).
*
Celkovou částku cla, daně z přidané hodnoty a spotřební daně, jež nebyla Celním úřadem Svitavy
za roky 2001, 2002, 2003, 2004 a 2005 (kdy došlo ke vzniku celního dluhu nebo daňové povinnosti)
vybrána v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty pro doměření
. Informace žalobce požadoval v členění: rok/částka příslušného druhu dávky. (Bod 10 žádosti žalobce).
Krajský soud uložil Celnímu úřadu Svitavy povinnost poskytnout žalobci do 15 dnů od právní moci napadeného rozsudku informace požadované pod body 1) až 7) jeho žádosti.
    
Názor Nejvyššího správního soudu
Předmětem projednávané věci je základní právo na informace, kterému podle čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod odpovídá povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytnout informace o své činnosti. Tato povinnost však není bezbřehá a je nutně omezena ústavně chráněnými zájmy a zaručenými právy a svobodami, jakož i dalšími pravidly pro možná omezení práva na informace, jejichž podmínky a provedení stanoví zákon; tím je ZSPI, jenž zmíněnou informační povinnost limituje, např. pokud je požadovaná informace obchodním tajemstvím (§ 9) nebo je označena za utajovanou informaci (§ 7), stanoví, že ji povinný subjekt neposkytne.
Pokud jde o informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje, stanoví § 8a ZSPI, že povinný subjekt je poskytne, ale jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu. Takovým předpisem je, i podle nenormativního odkazu daného zákonného ustanovení, mimo jiné zákon o ochraně osobních údajů, který ve svém § 4 písm. a) vymezuje
osobní údaj
, kterým je:
„jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu"
; v ustanovení § 4 písm. b) dále vymezuje tzv.
citlivý údaj
, kterým je osobní údaj:
„vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu údajů a genetický údaj subjektu údajů; citlivým údajem je také biometrický údaj, který umožňuje přímou identifikaci nebo autentizaci subjektu údajů“
.
Krajský soud přitom dospěl k závěru, že takovými citlivými údaji nejsou požadované informace
pod body 1) až 7) žádosti žalobce, tj.
"zda v případě jím uvedených osob – celníků – zařazených služebně u Celního úřadu Svitavy za dobu trvání jejich pracovního, resp. služebního poměru
k Celní správě České republiky, do data 10. 2. 2009,
byla ověřována psychologem bezpečnostního sboru či jiným psychologem jejich duševní, resp. osobnostní způsobilost ke službě u Celní správy České republiky? Ano či ne?“
Nelze proto poskytnutí této informace odmítnout s odkazem na § 8a ZSPI tak, jako to učinil povinný subjekt a následně potvrdil stěžovatel jako odvolací orgán.
S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a k námitce stěžovatele, dle kterého se v případě požadované informace naopak jedná o citlivý údaj vypovídající o zdravotním stavu, konstatuje následující.
Z hlediska výsledného posouzení předmětné právní otázky je klíčové cílové směřování žádosti žalobce, která byla formulována tak, že primárně nesměřovala vůči soukromí uvedených osob - celníků - zařazených služebně u Celního úřadu Svitavy (v takovém případě by jistě bylo na místě poskytnout ochranu - viz dále), ale mířila na splnění základních zákonných předpokladů pro výkon služby u bezpečnostního sboru v případě těchto osob, které byly žalobci z výkonu služby známy; ostatně všechny ve své žádosti označil příjmením s příslušnými akademickými tituly (Ing., Mgr. či Bc.).
Z
relevantní
právní úpravy - zákona o služebním poměru -jednoznačně vyplývá, že Celní správa České republiky je bezpečnostním sborem (§ 1 odst. 1 a předpokladem pro přijetí do služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru je mj. zdravotní, osobnostní a fyzická způsobilost [§ 13 odst. 1 písm. e)], což je dáno především povahou (zejm. psychickou a fyzickou náročností) služby v bezpečnostním sboru. Osobnostní způsobilost občana posuzuje psycholog psychologického pracoviště bezpečnostního sboru a za osobnostně způsobilého se považuje občan, u něhož byly podle závěru psychologa bezpečnostního sboru zjištěny takové osobnostní charakteristiky, které jsou předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru (§ 15 odst. 2 a 3).
Osobnostní způsobilost je tak jedním ze zákonných předpokladů pro výkon služby u bezpečnostního sboru a pouze na základě obecného vymezení jednotlivých osobnostních charakteristik, které v návaznosti na výše uvedené zákonné zmocnění stanoví vyhláška č. 487/2004 Sb. (např. emoční stabilita, žádoucí motivace, postoje a hodnoty či odolnost vůči psychické zátěži),
nelze usuzovat, že by informace o tom, zda byla u konkrétního příslušníka bezpečnostního sboru taková osobnostní způsobilost prověřována, představovala citlivý údaj.
Citlivé údaje nepochybně tvoří zvláštní kategorii osobních údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů a smyslem jejich odlišení je především potřeba zaručit těmto údajům speciální, větší ochranu; k tomu srov. obecně využitelná východiska v části IV.1.d/, body 1 57. a 1 58. nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, dostupného z http://nalus.usoud.cz, který v souvislosti s naznačenou zvýšenou ochranou
citlivých údajů
poukázal mj. na to, že:
„...tkví v jejich povaze (kterou se odlišují od ostatních,osobních údajů‘). Jde totiž o
informace nejvíce soukromé a důvěrné, nejúže spjaté s osobní identitou či nejintenzivněji vypovídající o nitru (,duchu‘) lidské bytosti
, tedy o aspekty identity a existence jednotlivce nanejvýš osobního charakteru. Jedná se tudíž o informace o nejintenzivnějším (detailním)soukromí, o údaje výhradně osobního, soukromého charakteru. Kupříkladu lze uvést údaje o sexuálním životě jednotlivce (kam patří sexuální orientace, sexuální partneři, kvantita sexuálních styků aj.); genetické údaje (které obsahují mnoho osobních informací o jednotlivci a umožňují odhalení genetických vztahů, jež mohou mezi jednotlivci existovat, a odhalení pravděpodobného etnického původu jednotlivce aj.); biometrické údaje (kupř. míry a váhy jednotlivců – velikost poprsí, obvod pasů a boků aj., otisk prstů a dlaně); údaje o zdravotním stavu (měřené hodnoty v relaci k organismu, diagnózy včetně příp. duševních chorob, léčba); údaje o národnostním, rasovém nebo etnickém původu“
.
Přeneseno na nyní projednávanou věc by tak citlivým údajem bylo např. psychologem zpracované konkrétní sdělení ohledně osobnostní způsobilosti dotčené osoby
(včetně případných závěrů k její duševní anamnéze), založené v osobním spise vedeném u bezpečnostního sboru, a to v rámci dokumentace o průběhu služebního poměru příslušníka, kterou tvoří zejména:
*
doklady o způsobilosti příslušníka vykonávat službu,
*
rozhodnutí ve věcech služebního poměru a služební hodnocení (§ 202 odst. 1 a 2 zákona o služebním poměru).
Za takových okolností by pak jistě byly dány předpoklady pro omezení práva na informace; analogicky lze v tomto ohledu odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2009, č. j. 1 As 98/2008-148, publikovaný pod č. 1944/2009 Sb. NSS, který se na podkladě předchozího zákona o služebním poměru (č. 186/1992 Sb.) nezabýval přímo možností poskytnutí informací ohledně způsobilosti k výkonu služby, ale služebním hodnocením policisty, ke kterému uvedl, že se:
„...jedná o materiál, který je součástí personálního spisu policisty, obsahuje osobní a citlivé údaje a jeho účelem je hodnocení kvalit a osobnostních předpokladů policisty k výkonu funkcí v rámci Policie ČR“
.
Žádné z výše předestřených informací však nebyly předmětem žádosti žalobce, což v napadeném rozsudku zdůraznil též krajský soud.
Žalobce žádal pouze o sdělení toho, zda u jím uvedených osob byla či nebyla prověřována osobnostní způsobilost, a to jako jeden ze zákonných předpokladů pro výkon služby v bezpečnostním sboru
, přičemž na základě uvedené právní úpravy je zcela zřejmé a veřejně dostupné, jakými obecnými osobnostními kategoriemi musí být vybaven každý příslušník bezpečnostního sboru. Skutečnost, zda tomu tak opravdu je či není (a dotčená osoba tak nesmí být ve služebním poměru, což ovšem nevylučuje její případný pracovní poměr k některému bezpečnostnímu sboru), přitom nelze vyloučit z kontroly prostřednictvím ZSPI.
Na základě těchto skutečností tedy Nejvyšší správní soud nepřisvědčil shora uvedené námitce stěžovatele, a to i v návaznosti na svoji judikaturu, podle které:
„...osobnostní způsobilost, kterou ověřuje psycholog bezpečnostního sboru, je tedy nezbytnou, zákonem o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů stanovenou podmínkou pro službu v tomto sboru. Stěžovatel po povinném subjektu nepožaduje a nikdy nepožadoval nic jiného, než aby mu tento subjekt sdělil, zda konkrétní dotčení celníci, u něho služebně zařazení, kteří jsou mu navíc známi z jejich úřední činnosti, splňují zákonem stanovené podmínky pro to, aby byli celníky. Stěžovateli nutno přisvědčit v jeho závěru, že poskytnutí takové informace nelze odpírat výmluvou na povinnost ochrany osobnostních dat dotčených celníků, protože uvedené informace průkazně nesměřují do soukromí, ale ke zjištění toho, zda jsou způsobilí (zákonem stanoveným způsobem) ke službě v bezpečnostním sboru. Poskytnutí požadovaných informací je proto součástí legální a legitimní občanské kontroly bezpečnostních sborů“
; viz rozsudek ze dne 6. 8. 2010, č. j. 7 As 47/2010-62, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 4. 2010, č. j. 10 Af 6/2010-29, jehož závěrů se stěžovatel v kasační stížnosti dovolával.
Co se týče druhé z námitek podávaných v kasační stížnosti, která směřuje proti závěrům krajského soudu ohledně
neposkytnutí informací pod body 8) až 10) žádosti
žalobce, Nejvyšší správní soud považuje za nutné předeslat, že krajský soud neposkytnutí předmětných informací neposuzoval meritorně (věcně).
Rozhodnutí povinného subjektu, jakož i žalovaného odvolacího orgánu, krajský soud vyhodnotil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a proto nemohl rozhodnout, zda jsou či nejsou dány důvody pro odmítnutí žádosti žalobce ve shora specifikovaných bodech.
Oběma správním orgánům vytkl, že žádost žalobce v bodech 8) až 10) odmítly en bloc, aniž by požadované informace posuzovaly z hlediska jejich různorodosti a úplnosti, včetně případné možnosti poskytnout pouze jejich část.
Proto nenařídil a ani nemohl nařídit žalovanému, resp. povinnému subjektu jejich poskytnutí, jako to učinil v případě informací požadovaných pod body 1) až 7); předmětná rozhodnutí povinného subjektu a stěžovatele pouze zrušil s tím, že
je třeba se žádostí žalobce v dané části znovu pečlivě věnovat a v návaznosti na to ji potom také podrobným způsobem odůvodnit.
Proti tomuto závěru krajského soudu však stěžovatel nijak konkrétně nebrojí a obsahem kasační stížnosti se ve své podstatě dovolává meritorního posouzení věci.
K tomu však v tuto chvíli za žádných okolností nemůže ze strany kasačního soudu dojít, neboť nejprve by k takovému posouzení muselo dojít ze strany krajského soudu, což se zjevně nestalo. Krajský soud posuzoval otázku zákonnosti rozhodnutí stěžovatele a jemu předcházejícího rozhodnutí povinného subjektu pouze z hlediska jeho přezkoumatelnosti, nikoli věcné správnosti; tu lze z povahy věci posuzovat až poté, co napadené rozhodnutí vyhoví požadavku přezkoumatelnosti, neboť je-li nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí prostě nelze věcně přezkoumat.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani druhé kasační námitce a ve shodě s krajským soudem uzavírá, že v dalším řízení je stěžovatel povinen své rozhodnutí opatřit řádným odůvodněním, jež nelze nahradit ani vyjádřením k žalobě, resp. vyjádřením obsaženým v kasační stížnosti.
Právo na řádné odůvodnění a jemu odpovídající povinnost správního orgánu je jedním ze základních principů materiálního právního státu, kterým je respektování zásady předvídatelnosti zákona, právní jistoty a vyloučení prostoru pro případnou svévoli ze strany exekutivní moci, respektive rozhodujících správních orgánů.
V dalším řízení proto bude
nutné postupovat nejen v intencích zrušovacího rozsudku krajského soudu, ale též
potřeba důkladně posoudit, zda se v daném případě skutečně jedná o vytváření nových informací ve smyslu § 2 odst. 4 ZSPI nebo pouze o sběr dat či výtah informací, které má nebo by měl mít povinný subjekt minimálně z části k dispozici jako výsledky své činnosti
, jakkoli by jejich vyhledání bylo podmíněno zvýšeným, příp. mimořádným úsilím, jak je naznačováno v kasační stížnosti; k tomu srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 61/2006 Sb., kterým bylo citované ustanovení § 2 odst. 4 do zákona o svobodném přístupu k informacím včleněno, a
dle které jsou informacemi ve smyslu tohoto zákona nejen informace o činnosti povinných subjektů, ale též o výsledcích jejich činnosti
(sněmovní tisk č. 991, 4. volební období 2002-2006, digitální repozitář, www.psp.cz).
 
Shrnutí
Požadavek na poskytnutí informací dle ZSPI je bezesporu cennou možností, jak se dostat k potřebným informacím, které úřady někdy tají, a to pochopitelně nikoli jen v daňové oblasti. Nejčastějším důvodem odmítnutí informace pak bývá tvrzení úřadu, že:
*
jde o citlivou osobní informaci,
*
jde o informaci, kterou by musel teprve vytvářet, protože ji nemá k dispozici,
*
jde o obchodní tajemství,
*
jde o informaci, jejíž poskytnutí upravuje jiný zákon (daňový řád, správní řád apod.),
*
jde o informaci, která se týká dotazů na názory či budoucí rozhodnutí.
Jak plyne z výše uvedené judikatury, ne vždy je zamítnutí poskytnutí informace úřadem beznadějné. Po zamítnutí odvolání je možno obrátit se na správní soud.