Nový způsob zdaňování zpevněných ploch

Předmětem daně z pozemků jsou podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, pozemky na území České republiky vedené v katastru nemovitostí, s výjimkou pozemků uvedených v ustanovení § 2 odst. 2 citovaného zákona. Podle původního znění tohoto ustanovení (platného do 31. prosince 2011) nebyly předmětem daně mimo jiné pozemky zastavěné stavbami v rozsahu půdorysu stavby, a to i v případě, že tyto stavby nebyly předmětem daně ze staveb podle § 7 odst. 2 citovaného zákona. Byl-li pozemek zastavěn stavbou celý, pak nebyl předmětem daně z pozemků, a byl-li zastavěn částečně, pak byla předmětem daně z pozemků pouze jeho zbývající nezastavěná část. Nemovitá stavba na takovém pozemku potom byla předmětem daně ze staveb, pokud se ovšem nejednalo o stavbu, která byla z předmětu daně vyňata ustanovením § 7 odst. 2 citovaného zákona. Tento princip zůstal zachován s dále uvedenými výjimkami.

Aby se stavba stala předmětem daně ze staveb, pak se muselo jednat o , která nebyla z předmětu daně vyňata. Zároveň musela stavba splňovat jednu z podmínek uvedených v ustanovení § 7 odst. 1 citovaného zákona, to znamená, že pro ni byl buď vydán kolaudační souhlas či byla užívána ještě před vydáním kolaudačního souhlasu, nebo byla způsobilá k užívání na základě oznámení stavebnímu úřadu či podléhala oznámení stavebnímu úřadu a byla již užívána, nebo na ni bylo vydáno kolaudační rozhodnutí či kolaudačnímu rozhodnutí podléhala a byla užívána, nebo byla dokončena podle dříve vydaných právních předpisů. Evidence stavby v katastru nemovitostí není pro zdanění stavby rozhodující.

Pokud se na pozemku nacházela plošná nemovitá stavba (například neveřejná komunikace) pak měla být podle výše uvedených podmínek předmětem daně ze staveb. Na tyto případy bylo pamatováno v ustanovení § 10 odst. 1 citovaného zákona, podle kterého je základem daně ze stavby výměra půdorysu nadzemní části stavby v m² (dále jen „zastavěná plocha“) podle stavu k 1. lednu zdaňovacího období, a u se půdorysem rozumí plocha ohraničená průmětem obvodu stavby dotýkající se povrchu přilehlého pozemku ve vodorovné rovině. U stavby se svislou nosnou konstrukcí se půdorysem rozumí průmět obvodového pláště stavby na pozemek. Stavbami bez svislé nosné konstrukce jsou zejména komunikace, parkoviště a manipulační plochy mezi jednotlivými budovami, které též označujeme jako plošné stavby.

Přestože byly v předcházejících letech u většiny plošných nemovitých staveb podmínky pro zdanění daní ze staveb splněny a byly také jako stavby přiznávány a zdaňovány, vzrostl v posledních letech počet případů, kdy poplatníci takovou stavbu „překvalifikovali“ na pouhou povrchovou úpravu pozemku a prostřednictvím dodatečných daňových přiznání se domáhali zpětně zdanění těchto nemovitostí daní z pozemků. V řadě případů pak řešili věc i soudní cestou a nutno dodat, že většinou úspěšně. Důvodem byl výrazný rozdíl mezi sazbami daně ze staveb a sazbou daně z pozemků. Problém na straně správců daně byl v obtížném prokazování skutečnosti, že plošná stavba je nemovitou stavbou, tedy stavbou spojenou se zemí pevným základem (viz § 119 občanského zákoníku). Právě pevné spojení takové stavby s pozemkem se stalo hlavním argumentem v tvrzení, že stavba i pozemek tvoří jednu věc, kterou nelze bez následků rozdělit, popřípadě že se jedná pouze o příslušenství pozemku, že taková stavba není věcí ve smyslu občanskoprávním, a proto nemůže být ani předmětem samostatného vlastnictví, proto ji ani nelze jako stavbu zdaňovat.

Situaci v posledních letech výrazně ovlivnila i nejvyšších soudních institucí a dále ji komplikovala i nejednotnost jejich názorů na danou problematiku. Nejvyšší správní soud i Ústavní soud při posuzování staveb bez svislé nosné konstrukce jako předmětu daně ze staveb kladly důraz na jednoznačné prokázání otázky, zda se v konkrétním případě jedná o samostatnou nemovitou věc (viz nález I. ÚS 483/01 ze dne 6. května 2003, nález I. ÚS 531/05 ze dne 6. února 2007, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 125/2005-40 ze dne 1. března 2007). Oproti tomu Nejvyšší soud ČR se v řadě rozsudků v oblasti občanskoprávní přikláněl k názoru, že zpevněná plocha pozemku (tj. komunikace či manipulační plocha) je pouze způsobem využití pozemku a nemůže být samostatnou věcí. Další pochybnosti přineslo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 24/2008-63 ze dne 25. září 2008, v němž byly zpevněné plochy pro posouzení, zda se jedná o samostatnou věc podléhající dani ze staveb, rozlišovány podle toho, zda jde o stavby komunikací či ostatní zpevněné plochy pozemků.

Ministerstvo financí bylo nuceno v zájmu právní jistoty všech osob zúčastněných na daňovém řízení vzniklou situaci urychleně řešit. Po vyhodnocení poznatků a zkušenosti správců daně i chování poplatníků daně z nemovitostí se ukázalo nezbytné navrhnout takové řešení, které by efektivním způsobem zamezilo dalším komplikacím při výkonu správy daně z nemovitostí při zdaňování plošných staveb, a to i s ohledem na negativní dopady, které se projevovaly ve vývoji daňových příjmů převáděných v plné výši do rozpočtů obcí.

Počátkem roku 2010 byl vypracován a předložen ke schválení návrh novely zákona o dani z nemovitostí, jehož hlavním smyslem bylo zjednodušit zdaňování zpevněných ploch pozemků a odstranit s tím spojené výkladové nejasnosti. Předkladatel novely zákona se zároveň zaměřil na zjednodušení správy daně, snížení administrativní náročnosti daňového řízení, snížení nákladů souvisejících se zdaněním u všech dotčených subjektů, zohlednění související judikatury v zájmu předcházení dalším soudním sporům, ale také na optimalizaci daňových výnosů nastavením přiměřené výše nově zaváděných sazeb daně z pozemků s ohledem na zachování stávající úrovně daňového zatížení u nemovitostí podnikatelských subjektů.

Návrh zákona byl Parlamentem ČR schválen a dne 19. července 2011 byl zveřejněn ve Sbírce zákonů jako . Dnem 1. ledna 2012 nabyl tento zákon účinnosti. Vedle nové úpravy zdaňování zpevněných ploch pozemků přinesla novela i některé další změny. Reagovala zejména na některá ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, a lépe upravila náležitosti rozhodnutí o vyměření daně v případech, kdy ve srovnání s předchozím zdaňovacím obdobím nedošlo k žádným změnám daňové povinnosti. S těmito změnami se rovněž seznámíme.

Podstatou nové právní úpravy zdaňování plošných staveb bylo zavedení samostatných sazeb daně z pozemků nově označených jako užívaných k podnikatelské činnosti nebo v souvislosti s podnikatelskou činností, přičemž se jedná o pozemky evidované v katastru nemovitostí jako druh „ostatní plocha“ nebo „zastavěná plocha a nádvoří“, jejichž povrch je zpevněn stavbou podle stavebního zákona bez svislé nosné konstrukce. V ustanovení § 6 zákona o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z nemovitostí“) jsou sazby daně z pozemků stanoveny takto:

Ve srovnání s předcházejícím obdobím tedy poplatníci, kteří přiznávali zpevněné plochy jako stavby, výrazně ušetří, protože sazby daně z těchto staveb zpevněných ploch byly u staveb sloužících pro zemědělskou prvovýrobu, pro lesní a vodní hospodářství 2 Kč za 1 m² zastavěné plochy a u staveb sloužících pro průmysl, stavebnictví, dopravu, energetiku a ostatní zemědělskou výrobu nebo sloužících pro ostatní podnikatelskou činnost 10 Kč za 1 m² zastavěné plochy. Pokud zpevněná plocha není užívána k podnikání ani v souvislosti s podnikáním, pak bude zdaňována jako pozemek sazbou pro ostatní plochy či sazbou pro zastavěné plochy a nádvoří.

Současně byly ustanovením § 7 odst. 4 zákona o dani z nemovitostí všechny stavby zpevněných ploch pozemků vyňaty z předmětu daně ze staveb. Tím byla vytvořena výjimka z obecného pravidla o zdaňování pozemků podle druhu pozemku vedeného v katastru nemovitostí. Obdobnou výjimkou je „stavební pozemek“, který je pro účely daně z nemovitostí speciálně vymezen v ustanovení § 6 odst. 3 zákona o dani z nemovitostí.

Při stanovení základu daně z pozemků a při určení příslušné sazby daně se vychází z druhu pozemku, jak je evidován v katastru nemovitostí (např. orná půda, trvalý travní porost, ostatní plocha, zastavěná plocha a nádvoří), a poplatník daně z pozemků uvádí druh pozemku také v daňovém přiznání. Katastr nemovitostí však stavební pozemek ani zpevněnou plochu pozemku nezná. Proto je stavební pozemek pro potřebu jeho zdanění definován ustanovením § 6 odst. 3 zákona o dani z nemovitostí, a nyní bylo také nutností vymezit zpevněnou plochu pozemku. Pro potřebu zákona o dani z nemovitostí bylo nově v ustanovení § 6 odst. 5 definováno, že zpevněnou plochou pozemku se rozumí pozemek nebo jeho část, který je evidovaný v katastru nemovitostí jako nebo , jehož povrch podle stavebního zákona bez svislé nosné konstrukce. Stojí za povšimnutí, že odkazem na stavební zákon již postačuje, aby plošná stavba na pozemku vznikla v důsledku stavební nebo montážní činnosti.

V souvislosti s výše uvedenými změnami bylo novelou zákona také lépe formulováno ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona o dani z nemovitostí, kterým jsou z předmětu daně vyňaty zastavěné pozemky - nyní odkazuje nejen na ustanovení § 7 odst. 2 zákona o dani z nemovitostí, ale také na odstavec prvý tohoto ustanovení. Jedná se o technickou legislativní úpravu, upřesňující okruh staveb na zastavěných pozemcích, ze které pro poplatníky daně nevyplývají žádné nové povinnosti.

Další legislativní změnou bylo odstranění rozporu v ustanovení § 11 odst. 2 zákona o dani z nemovitostí, kterým je stanoven postup pro výpočet sazby daně pro další nadzemní podlaží staveb. V prvé větě byl původně odkaz na všechny stavby uvedené v odstavci prvém, tedy i na stavby užívané pro podnikatelskou činnost, přičemž druhá věta u staveb pro podnikatelskou činnost stanovila podmínky pro výpočet sazby daně u dalších nadzemních podlaží odlišně. Z uvedeného důvodu bylo z věty prvé vypuštěno písmeno d), které na stavby pro podnikatelskou činnost odkazovalo.

Způsoby vyměření daně z nemovitostí jsou odlišné od daňových řízení u jiných daní, proto bylo potřebné podmínky ustanovení § 147 odst. 3 daňového řádu, podle kterého musí být rozhodnutí o stanovení daně z moci úřední odůvodněno, upravit pro specifické potřeby daně z nemovitostí. S ohledem na efektivní správu daně bylo nutné řešit vhodnějším způsobem odůvodňování rozhodnutí o vyměření daně v případech, kdy byla daň z nemovitostí vyměřena již v některém z předchozích zdaňovacích obdobích z moci úřední a ve srovnání s tímto obdobím nedošlo v dalších zdaňovacích obdobích ke změně okolností rozhodných pro vyměření daně. Pak není potřebné podávat daňové přiznání a daň je vyměřována podle ustanovení § 13a odst. 1 zákona o dani z nemovitostí správcem daně ve výši poslední známé daně. V takovém případě nemusí správce daně daňovému subjektu výsledek vyměření oznamovat platebním výměrem, platební výměr se založí do spisu a nelze se proti němu odvolat. Bylo by proto nadbytečné takové vyměření odůvodňovat. Proto byla do ustanovení § 13a odst. 1 zákona o dani z nemovitostí tato výjimka doplněna. Poslední změna se do novely zákona dostala v průběhu schvalování jako poslanecký pozměňovací návrh. Do ustanovení § 6 odst. 4 písm. a) zákona o dani z nemovitostí a analogicky také do ustanovení § 11 odst. 3 písm. a) zákona o dani z nemovitostí, jimiž jsou stanoveny koeficienty pro zvýšení základních sazeb daně z pozemků i ze staveb podle velikosti obce, byla s odkazem na ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), k obcím nad 50 000 obyvatel a vyjmenovaným velkým lázeňským městům s přiřazeným koeficientem 3,5 doplněna i „statutární města“. Podle citovaného zákona o obcích jsou těmito městy Kladno, České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Pardubice, Jihlava, Brno, Zlín, Olomouc, Přerov, Chomutov, Děčín, FrýdekMístek, Ostrava, Opava, Havířov, Most, Teplice, Karviná a Mladá Boleslav.

Generální finanční ředitelství ve spolupráci s Ministerstvem financí zpracovalo ke změnám zákona o dani z nemovitostí provedeným zákonem č. 212/2011 Sb. výklad, který byl zveřejněn dne 15. listopadu 2011 jako „Metodická pomůcka č. 13/2011 - Zpevněné plochy pozemků jako předmět daně z pozemků“. V této pomůcce jsou podrobněji vysvětleny podmínky, za kterých bude pozemek s plošnou stavbou posuzován jako „zpevněná plocha“ ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona o dani z nemovitostí, a upřesněny některé postupy při jeho zdaňování.

Z definice zpevněné plochy pozemku uvedené v ustanovení § 6 odst. 5 zákona o dani z nemovitostí vyplývá, že se musí jednat o pozemek evidovaný v katastru nemovitostí jako druh „ostatní plocha“ nebo „zastavěná plocha a nádvoří“, na kterém se současně nachází plošná stavba bez svislé nosné konstrukce zpevňující jeho povrch. Takovou stavbou jsou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), , která vznikají nebo , bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel jejich využití a dobu trvání. Stavební dílo musí být výsledkem stavební nebo montážní činnosti, proto jím nemůže být pouhé nahromadění či složení stavebního materiálu. K jeho vzniku musí být použity stavební nebo montážní technologie, tedy soubor určitých znalostí, dovedností nebo postupů. Pokud ke vzniku stavebního díla nebyly nutné žádné takové schopnosti nebo znalosti, pak se o stavební dílo nejedná.

Vzhledem k uvedeným požadavkům proto nelze za zpevněnou plochu pozemku považovat plochu zpevněnou snadno rozebíratelným povrchem, která vznikla bez potřeby použití speciálních technologií (např. dlažba nebo panely uložené bez podloží nebo v podloží z písku), či zpevnění povrchu pozemku pouhým rozprostřením materiálu (škváry, drtě) na povrchu pozemku včetně jeho případného zhutnění. Za stavbu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 stavebního zákona nelze považovat ani volně položené panely. O zpevněnou plochu se nejedná ani v případě provedení terénních úprav, kterými se podle ustanovení § 3 odst. 1 stavebního zákona rozumí zemní práce a změny terénu, jimiž se podstatně mění vzhled prostředí či odtokové poměry, jimiž vznikly například skladovací a odstavné plochy, násypy, zavážky, úpravy pozemků pro zřízení hřišť a sportovišť. Pouhé vrstvení jednotlivých druhů materiálu nebo proces pouhé typové přeměny částí zemského povrchu (terénní úprava), není zhotovením stavby.

Pouze pozemky splňující výše uvedené podmínky, pokud jsou užívány k podnikatelské činnosti nebo jí slouží, podléhají zvláštní sazbě daně dle ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona o dani z nemovitostí v rozsahu výměry zpevněné plochy pozemku. Když zbývající část pozemku není zpevněna stavbou, pak se tato část pozemku zdaňuje sazbou odpovídající druhu pozemku, to znamená jako pozemek, ostatní plocha nebo jako zastavěná plocha a nádvoří.

Zpevněné plochy pozemků mohou být zdaněny sazbou daně z pozemků podle ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) bodu 1 nebo 2 zákona o dani z nemovitostí pouze za podmínky, že jsou užívané k podnikatelské činnosti nebo v souvislosti s ní. Ve srovnání s dříve platnou legislativní úpravou, kdy tyto stavby byly nebo měly být zdaňovány jako stavby bez svislé nosné konstrukce s použitím sazeb daně pro stavby užívané k podnikání podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o dani z nemovitostí (sazby 2 Kč/m a 10 Kč/m²), jsou nyní jako zpevněné plochy pozemků pro shodnou podnikatelskou činnost zdaňovány sazbami polovičními (sazby 1 Kč/m² nebo 5 Kč/m²).

Podle metodické pomůcky č. 13/2011 se zpevněnou plochou pozemku rozumí zpevněná plocha pozemku, na níž není podnikatelská činnost přímo provozována, ale nelze ji využívat jinak než ve vztahu k této činnosti. Pojem „v souvislosti s podnikáním“ je nutno vykládat tak, že mezi podnikatelskou činností a využitím zpevněných pozemků musí existovat úzký vztah, kterým rozumíme aktivitu podnikatele, který disponuje s věcí ve svém vlastnictví (využití zpevněné plochy pozemku je v příčinné souvislosti s podnikatelskou činností). Jedná se například o neveřejná parkoviště, která mohou být využívána pouze pro vozidla firmy, případně jejích zaměstnanců.

Sazba daně 1 Kč/m² nebo 5 Kč/m² se podle druhu podnikatelské činnosti použije i na zpevněnou plochu pozemku v majetku podnikatele, i když tato plocha není fyzicky využívána k podnikatelské činnosti, pokud splňuje podmínky dané ustanovením § 6 odst. 1 obchodního zákoníku. Obchodním majetkem podnikatele, který je fyzickou osobou, se rozumí majetek, který patří podnikateli a slouží nebo je určen k jeho podnikání. Obchodním majetkem podnikatele, který je právnickou osobou, se rozumí veškerý jeho majetek. Není-li zpevněná plocha pozemku v obchodním majetku podnikatele a neslouží-li k podnikatelské činnosti nebo v souvislosti s ní, použije se pro celý pozemek sazba daně podle ustanovení § 6 odst. 2 písm. c) nebo d) zákona o dani z nemovitostí podle druhu pozemku, jak je evidován v katastru nemovitostí.

Slouží-li zpevněná plocha pozemku více podnikatelským činnostem, jimž přísluší různé sazby daně, přičemž lze vymezit plochy užívané pro jednotlivé činnosti, pak se tyto zpevněné plochy přiznávají samostatně ve výměrách odpovídajících jednotlivým sazbám daně. Není-li možné výměry ploch užívaných pro jednotlivé činnosti vymezit, je-li zpevněná plocha využívána pro druhy činností s různou výší sazby daně, pak se zdaňuje celá zpevněná plocha pozemku podle ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) bodu 2 zákona o dani z nemovitostí sazbou daně 5 Kč/m².

Z ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona o dani z nemovitostí je zřejmé, že předmětem daně z pozemků nejsou pozemky zastavěné stavbami v rozsahu jejich půdorysu, pokud jsou tyto stavby uvedeny v § 7 odst. 1 nebo odst. 2 zákona o dani z nemovitostí. Mezi takové stavby patří také , kterými se rozumějí stavby dálnic, silnic, místních komunikací, veřejných účelových komunikací, letecké stavby, stavby drah a na dráze, stavby vodních cest a přístavů, pokud užívání stavby k veřejné dopravě vyplývá z rozhodnutí příslušného stavebního úřadu nebo z dříve vydaných rozhodnutí o užívání stavby. Pozemky zastavěné stavbami sloužícími veřejné dopravě jsou tak z předmětu daně z pozemků prioritně vyloučeny, proto nespadají ani mezi pozemky zpevněných ploch. Veřejnými komunikacemi nebo jejich součástmi jsou také komunikace a parkovací plochy u čerpacích stanic pohonných hmot.

Veřejné parkoviště je podle ustanovení § 12 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), stavebně a provozně vymezená plocha místní nebo účelové komunikace, anebo samostatná místní nebo účelová komunikace určená ke stání silničního motorového vozidla. Pozemními komunikacemi jsou dálnice, silnice, místní komunikace a veřejně přístupné účelové komunikace, o zařazení pozemní komunikace do uvedených kategorií rozhodují speciální stavební úřady, kterými jsou příslušné silniční správní úřady. Obecní úřady obcí s rozšířenou působností vykonávají působnost speciálního stavebního úřadu ve věcech silnic II. a III. třídy, místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací. Obce rozhodují o zařazení pozemní komunikace do kategorie místních komunikací a o vyřazení místní komunikace z této kategorie.

Pokud bylo o povolení stavby pozemní komunikace rozhodováno speciálním stavebním úřadem podle § 16 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, vždy se jedná o veřejnou místní nebo účelovou komunikaci ve smyslu ustanovení § 6 a 7 zákona o pozemních komunikacích, která (stejně jako parkoviště, které je její součástí) není předmětem daně ze staveb ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 a odst. 3 zákona o dani z nemovitostí. Výjimkou jsou však účelové komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, které slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele. Taková účelová komunikace není přístupná veřejně, ale pouze v rozsahu, který stanoví její vlastník nebo provozovatel. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích příslušný silniční správní úřad.

Stavby parkovišť mohou být součástí rozsáhlých komplexů staveb, zejména obchodních a nákupních center, a pak jsou povolovány a kolaudovány společně s ostatními stavbami běžnými stavebními úřady. Při pochybnostech, zda byla stavba parkoviště povolena podle ustanovení § 40 zákona o pozemních komunikacích a zda se jedná o stavbu veřejných komunikací, která není předmětem daně ze staveb, je pak nutné vycházet z účelu a režimu využívání konkrétních parkovacích ploch.

Veřejná parkoviště mohou být podle rozsahu poskytovaných služeb neplacená, placená a hlídaná. Při posuzování, zda se jedná o parkoviště veřejné či neveřejné, nerozhoduje, zda uvedené služby jsou či nejsou poskytovány, nebo zda je parkoviště opatřeno například závorou nebo zda je pro ně stanovena provozní doba, ale rozhoduje pouze to, zda slouží široké veřejnosti, tedy bez omezení pouze pro vybrané osoby či skupiny uživatelů, například majitele, zaměstnance, dodavatele nebo vymezený okruh klientů firmy. Parkoviště u nákupních středisek, která jsou určena veřejnosti, zpravidla taková omezení nemají, protože okruh jejich uživatelů není nijak vymezen.

Pro úplnost lze dodat, že pozemky, na nichž jsou stavby sloužící veřejné dopravě, které nemají charakter staveb uvedených v ustanovení § 7 odst. 2 nebo odst. 3 zákona o dani z nemovitostí, jsou osvobozeny od daně z pozemků podle § 4 odst. 1 písm. o) zákona o dani z nemovitostí jako pozemky určené pro veřejnou dopravu a nárok na toto osvobození není nutné uplatňovat v daňovém přiznání.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitostí jsou od daně z pozemků osvobozeny pozemky veřejně přístupných parků, prostor a sportovišť. S ohledem na ustanovení § 4 odst. 3 zákona o dani z nemovitostí lze toto osvobození uplatnit pouze za podmínky, že takové pozemky nejsou využívány k podnikatelské činnosti nebo pronajímány. Z uvedených podmínek tedy vyplývá, že toto osvobození nelze uplatnit u zpevněných ploch pozemků, které jsou užívané k podnikatelské činnosti nebo v souvislosti s podnikatelskou činností, jimž jsou přiřazeny sazby daně z pozemků ve výši 1 Kč/m² a 5 Kč/m².

V ostatních případech lze postupovat podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., zákon o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

Zpevněných ploch pozemků užívaných k podnikatelské činnosti nebo v souvislosti s ní se rovněž netýká osvobození pozemků, které umožňuje ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zákona o dani z nemovitostí, podle kterého jsou osvobozeny od daně z pozemků mj. také pozemky tvořící jeden funkční celek se stavbou sloužící školám a školským zařízením, muzeím a galeriím, budou-li tato muzea a galerie vymezeny zvláštním předpisem, knihovnám, zdravotnickým zařízením a zařízením sociální péče, nejsou-li využívány k podnikatelské činnosti nebo pronajímány.

Toto osvobození je nutné posuzovat s ohledem na dobu jeho vzniku, kdy uvedená zařízení zpravidla neměla charakter podnikatelských subjektů a jejich provoz byl financován státem. Záměrem bylo nezatížit tyto nemovitosti sloužící veřejným účelům daní z nemovitostí. Pokud jsou zpevněné plochy takových pozemků využívány pouze v souvislosti s provozem uvedených zařízení, pak se nepovažují za pozemky užívané pro podnikatelskou činnost nebo v souvislosti s ní.

Stejně je nutno přistupovat také k pozemkům ve vlastnictví veřejných vysokých škol, osvobozeným od daně podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. r) zákona o dani z nemovitostí, pokud jsou využívány k činnosti, která je součástí akreditovaných studijních programů.

S výjimkou obytných domů může u jednotlivých druhů staveb stanovit obec obecně závaznou vyhláškou pro celé své území koeficient 1,5, kterým se zvyšují základní sazby daně. Tuto možnost mají obce na základě ustanovení § 11 odst. 3 zákona o dani z nemovitostí a mohla se týkat i plošných staveb. Na novou kategorii „zpevněných ploch pozemků“se tento koeficient již nevztahuje, protože podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona o dani z nemovitostí již zpevněné plochy pozemků nejsou předmětem daně ze staveb. V některých případech to může znamenat snížení daňové povinnosti.

V ustanovení § 13a odst. 2 zákona o dani z nemovitostí jsou uvedeny případy, kdy při změnách, které ovlivňují výši daně, nevzniká povinnost podávat daňové přiznání. Nové vymezení zpevněné plochy pozemku jako předmětu daně z pozemků je změnou rozhodnou pro stanovení daně, kterou tyto případy nezahrnují. Vlastníci zpevněných ploch pozemků proto mají povinnost na zdaňovací období roku 2012 podat daňove přiznání nebo dílčí daňove přiznání, v němž tuto novou skutečnost zohlední. V daňovém přiznání poplatníci „přeřadí“ zpevněné plochy ze staveb do pozemků, přičemž výsledná daň bude nižší, nebo jako zpevněné plochy pozemků přiznají ty stavby bez svislé nosné konstrukce, které v předchozích zdaňovacích obdobích z předmětu daně ze staveb vyňali.

Koncem ledna přichází každoročně termín pro podávání daňových přiznání k dani z nemovitostí a v letošním roce se bude tento termín týkat také všech vlastníků zpevněných ploch pozemků. Budou přitom postaveni před nelehký úkol, jak správně posoudit všechny skutečnosti, které souvisí s novým způsobem zdaňování zpevněných ploch pozemků. To bylo také důvodem, proč bylo toto téma vybráno jako aktuální pro tento článek. Lze předpokládat, že uvedené téma zaujme nejen poplatníky a podnikatele, kteří vlastní a užívají pozemky zpevněných ploch k podnikání, ale také všechny daňové odborníky, kteří se ve své praxi zdaňováním nemovitostí zabývají.