Právní úprava smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare) v kontextu českého práva a práva Evropské unie

Počátky timeshare v dnešním pojetí jsou spojovány se jménem Alexandra Netta, německého developera. Nette založil v září roku 1963 se svým partnerem Guido M. Fenggli společnost . Právě Nettovi a jeho společníkovi bývá připisována jedna z prvních myšlenek, založených na ideje určitého společenství osob, kteří na místo zakoupení vlastního horského apartmánu spojí své peněžní prostředky a daný rekreační objekt tak sdílí s dalšími, a to po určitých časových úsecích redistribuovaných každému z účastníků takového společenství dle výše jeho příspěvku. Oblasti jejich působnosti byly zejména Švýcarsko, Španělko a Itálie.

Dá se říci, že období 60. let 20. století se do určité míry vyznačovalo omezeností prostoru vhodného pro rekreaci. Typické též bylo, že rekreace s sebou nesla vysoké náklady. Tyto a další aspekty pak přispěly k tomu, že mezi lidmi vzrůstal zájem o formu určitého „garantovaného ubytování“. Tímto způsobem začal právě Nette a Fenggli „pronajímat“ jejich horský hotel. Dá se říci, že svým způsobem se jednalo o určitou formu „rozděleného“ vlastnictví, neboť Nette a Fenggli přišli s nabídkou možnosti členství v určitém společenství na místo vlastnictví konkrétní nemovitosti.

Ačkoliv myšlenka timesharingu počala být původně realizována zejména v lyžařských střediscích, vzhledem k zájmu veřejnosti se velmi rychle rozšířila i do dalších oblastí, hlavně přímořských, a to jak v Evropě, tak i v Americe. Podíváme-li se například do Francie, je počátek idei timesharingu spojován s francouzskou společností a Paulem Doumierem, který v 60. letech minulého století založil společnost a začal nabízet program nájmu na časový úsek ve francouzskoalpských lyžařských střediscích. Známo je, že Doumier razil myšlenku chytlavého reklamního sloganu a byl tvůrcem známého sloganu .³

Počátky novodobé historie timeshare v USA je spojována s oblastí Hawaiských ostrovů. První hotel založený na této myšlence, známý jako , se nacházel na ostrově Maui a byl založen šesti společníky (Conrad Hilton, Fritz Burnse, Greg Dillon, Ed Hasting, Erik Jacobsen a Robert Svoboda). Obdobnou myšlenkou se zde vydali také Bob Burns a Bob Ringenburg, kteří založili na ostrově . Avšak na rozdíl od předchozí skupiny šesti společníků svou myšlenku nerealizovali prostřednictvím hotelu, ale pronajímáním tzv. condominií, tj. pronajímáním jimi zakoupených nájemních bytů. Jejich ideou bylo zpřístupnit zájemcům pronájem bytů v týdenních intervalech v rámci čtyřicetiletého leasingu. Velmi rychle se myšlenka poskytování timesharových programů rozšířila také do oblasti floridských rekreačních středisek, například Fort Lauderdale, St. Thomas či Puerto Rico. Zde působila skupina developerů (Berry, Greg Bright, Paul Grey, Dave Irmer a Doug Murdock), jimž bývá připisován počátek užívání pojmu „timeshare“. Nutno dodat, že existují též názory, že zrod prodávání timesharingových programů v USA, potvrzený historickými dokumenty, nepřisel v 60.letech, ale až o několik let později v roce 1973 na Brockway Springs v Lake Tahoe v Kalifornii.

Za zmínku v této souvislosti stojí též skutečnost, že s rozvojem a rostoucí popularitou této formy rekreace se zrodil další koncept, tzv. „timesharingové výměny“. Jeho podstatou bylo nabídnout těm, kteří si zakoupili timesharingový program, možnost jeho výměny s jinými osobami, a to buď za jiný časový úsek či za jiné místo. V roce 1974 v Indianapolis ve státě Indianě byla založena společnost (RCI), s níž je právě tento druhý koncept spojován.

Během ropné krize v polovině 70. let minulého století mnoho rodin hledalo cestu, aby jejich dovolené byly levnější. Díky této situaci se popularita timesharu ještě více rozšířila. Tento trend pokračoval i v první polovině 80. let minulého století, zejména pak v západní Evropě. Skupiny bohatších obyvatel byly přitahovány příslibem možnosti nových luxusních rekreačních nemovitostí v exotických destinacích, zatímco pro chudší obyvatelstvo to byla možnost, jak strávit svou dovolenou za méně peněz. Je pochopitelné, že díky obrovské popularitě mezi lidmi začal koncept timesharových programů více zajímat i tehdejší hotelové řetězce. Jeden z prvních byl hotel Marriott, který vstoupil do timesharingového průmyslu koncem 80. let minulého století. V 90. letech tuto myšlenku následovali i další, např. Sheraton, Ramada, Hilton, Disney, Four Seasons, RitzCarlton, Radisson a Westin.

Určitý obrat tento koncept zaznamenal v 90. letech, kdy zájem o tento druh dovolené začal klesat. Tento pokles byl způsoben zejména jednáním prodejců, kteří se nebáli používat i určité klamavé taktiky a prostředky s úmyslem neustále a za jakýchkoliv okolností rozšiřovat okruh svých klientů.

Jako příklad takového jednání lze uvést úmyslné zamlčování skutečného stavu nemovitostí či nedostatek informací ohledně formy vlastnictví či smlouvy. Toto klamavé jednání vyvolalo ve svém důsledku skeptický postoj mezi potencionálními zájemci a přineslo též výrazné pokles zájmu tento druh smluv uzavírat. Z pohledu Evropy tento obrat byl impulzem ještě k další změně, neboť nutno říci, že díky tehdejší situaci vzrostla pozornost nejenom zákonodárců jednotlivých evropských států, ale i samotných evropských institucí o regulaci této oblasti. Důvodů bylo několik. Na prvním místě především zvýšení ochrany spotřebitele a posílení jeho postavení při uzavírání tohoto druhu smluv, ale také z pohledu hospodářské soutěže zabránit dalším klamavým praktikám.

Čelit negativnímu pohledu společnosti na timesharing a usilovat znovu o vzestup tohoto produktu v rámci cestovního ruchu vedle zmíněných zákonodárců se tehdy rozhodli také ti, kteří svou obchodní činnost v této oblasti praktikovali poctivě. Takto například vznikla v roce 1989 jedna z prvních nezávislých asociací Timeshare Association (Timeshare Owners and Committees) známá jako TATOC, jejímž heslem bylo ⁴. Následovala je pak i řada dalších sdružení, působících dodnes, např. Timeshare Consumers Association (TCA)⁵, Resort Development Organisation (RDO)⁶, The American Resort Development Association (ARDA)⁷, The Association of Timeshare Sales ProfessionalsInternationalSM (ATSPI)⁸, Deutscher Bundesverband für Teilzeit-Wohnrechte (DBTW)⁹ aj.

V souvislosti s problematikou je možné se setkat s několika formami tohoto pojmu. Nejběžněji se lze setkat s pojmy či , popř. psáno . Dá se říci, že timeshare představuje alternativu k rekreačním zájezdům a dalším klasickým službám cestovního ruchu. Svou podstatou se jedná o jakési „předplatné“ ubytování v rekreačním zařízení na několik let dopředu. Nejčastěji se jedná o ubytování v apartmánech či bungalovech v přímořských letoviscích či lyžařských střediscích, může se však jednat i o celou nemovitou stavbu (například horskou chalupu). Pravdou je, že úroveň tohoto ubytování bývá velmi nadstandardní a nabízené nemovitosti se zpravidla nacházejí v atraktivních či lukrativních nebo jinak turisticky zajímavých lokalitách. Zpravidla poskytovatel nemovitosti určí konkrétní časové úseky pronájmu a stanoví intervaly, které na základě toho rozprodává jednotlivým klientům. Rekreační zařízení je pak užíváno jednotlivými uživateli, kteří s oprávněnou osobou (přímo poskytovatelem či jeho zástupcem) uzavřeli timesharingovou smlouvu. Kromě užívání ubytovacího zařízení formou bydlení má takový právo využívat služeb spojených s bydlením v dané nemovitosti, například bazénu, sauny, tělocvičny apod.

Z hlediska úplaty se jedná o úplatnou smlouvu, kdy v postavení spotřebitele je povinen zaplatit poskytovateli ubytovacího zařízení dohodnutou smluvní cenu. Ta pak odráží například lukrativnost místa či vybraného období. Logicky ubytování v horských střediscích v zimě bývá dražší, než ve stejnou dobu ubytování v přímořských apartmánech. A naopak to platí v době léta. Vzhledem k tomu, že smlouvy bývají uzavírány na jeden či více časových úseků během několika let, tak povinností zájemce je rovněž se spolupodílet na úhradě běžných výdajů (například běžné opravy, úhrada energií apod.), či úhradě za další poskytované služby související s užíváním příslušného zařízení (například provedení úklidu, výměna ručníků či ložního prádla apod.). Děje se tak prostřednictvím placení každoročního tzv. „udržovacího poplatku“, jejichž výnos slouží právě k těmto účelům. Výše tohoto ročního poplatku podléhá stavu ekonomické situace a dá se říci, že téměř každoročně bývá poskytovateli zvyšován v důsledku například daňových změn, nárůstu cen energií, inflace apod.

Ačkoliv moderní pojetí timeshare, jak jsem již zmínila, vzniklo v 60. letech 20. století, byla právní úprava timeshare dlouho, dá se říci, poměrně nejednotná. Obdobně jako tomu je i v jiných oblastech, tak i zde se objevili nepoctiví podnikatelé, kteří se snažili „zlákat“ své zákazníky na jednostranně nevýhodné smlouvy. Nutno říci, že již v 90. letech minulého století existovala v některých zemích dílčí právní úprava (například ve Velké Británii), avšak v řadě zemí, kde byl timeshare hojně využíván, tomu tak nebylo (například Španělsko). Poskytovatelé této služby měli v té době možnost si sami zvolit rozhodné právo, kterým se jimi uzavírané smlouvy řídily. Tato situace a obavy nad možným narušením hospodářské soutěže či případné rozdělení vnitrostátních trhů proto vyvolaly zájem o tuto problematiku i mezi příslušnými institucemi Evropské unie.

Evropský parlament již ve svém usnesení ze dne 13. října 1988¹⁰ vyzval Evropskou komisi, aby předložila návrh směrnice, jejímž cílem by byla harmonizace tohoto institutu. V jiném usnesení o politice cestovního ruchu¹¹ ze dne 11. června 1991 vyslovil Evropský parlament názor, že by Evropská komise měla, jakožto naléhavou záležitost, předložit návrh obecné směrnice upravující timeshare. Rovněž v Akčním plánu pro oblast turismu z roku 1991¹² konstatoval Evropský parlament, že je třeba v souvislosti s přeshraničními majetkovými transakcemi zlepšit ochranu spotřebitelů.

Evropská komise nakonec předložila návrh směrnice¹³ na ochranu nabyvatelů v oblasti smluv týkajících se užívání nemovitostí na timesharingovém základě v červenci roku 1992, jehož cílem bylo zejména vytvoření minimální základny společných pravidel pro oblast timeshare.

Původní návrh směrnice, tak jak jej Evropská komise představila, zahrnoval pouze nezbytný základ pro právní úpravu tohoto institutu. Návrh obsahoval především ustanovení o povinnosti poskytovatele informovat spotřebitele o nezbytných skutečnostech či stanovil lhůty na odstoupení od smlouvy aj. Obdobně jako tomu je i v jiných odvětvích, se i zde při přijímání zcela nové právní úpravy projevily snahy velkých timesharingových společností, lobujících za účelem dosažení podrobnější úpravy na místo úpravy obecné minimální. Záměrem těchto společností bylo dosáhnout úpravy postavení nejen spotřebitelů, ale také poskytovatelů této služby tak, aby bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi poskytovateli a spotřebiteli v rámci těchto vztahů. Nicméně většina členských států EU projevila ochotu v té době podpořit pouze návrh směrnice s minimální harmonizací této oblasti. Zájem o maximální harmonizaci právních úprav v té době proto úspěch nakonec neměl.

Přijmout finální znění směrnice se podařilo až o dva roky později, a to dne 26. října 1994, kdy byla přijata směrnice EP a Rady 94/47/ES o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání nemovitostí¹⁴. Účelem této směrnice bylo zejména zajistit určitou úroveň ochrany spotřebitelů při uzavírání dlouhodobých timesharingových smluv či odstranění překážek vnitřního trhu sjednocením některých základních pravidel. Zároveň však také určité zjednodušení této právní úpravy a zvýšení vynutitelnosti práva v této oblasti. Ochrana spotřebitele byla zaměřena na ochranu spotřebitelovy svobody učinit vědomé dobrovolné rozhodnutí. Samotné koupě se směrnice téměř nedotkla. Je třeba říci, že se směrnice zaměřila pouze na smluvní vztahy mezi poskytovateli jednajícími v rámci své podnikatelské činnosti a spotřebiteli. Jiné smluvní vztahy tato směrnice nepokrývala. Její ustanovení se například nevztahovala na ochranu business-to-business transakcí (B2B), tj. na vztahy, v rámci nichž obě smluvní strany jednaly v rámci své podnikatelské činnosti. Směrnice také neupravovala dohody mezi soukromými osobami uzavírajícími timesharingovou smlouvu, ani dohody mezi společnostmi zabývajícími se zpětným prodejem timesharových programů.

Z hlediska předmětu se původní právní úprava týkala pouze smluv uzavřených minimálně na dobu tří let, na jejichž základě úplatně vzniklo nebo bylo předmětem převodu či závazku k převodu věcné právo nebo jakékoliv jiné právo k užívání jedné nebo více nemovitostí po stanovený nebo určitelný časový úsek, který nesměl být kratší než jeden týden. Dle mého názoru bylo velmi podstatným fakt, že zmíněná směrnice zavedla podmínku dvou různých časových úseků, jež bylo třeba naplnit. První podmínkou bylo uzavření smlouvy minimálně na dobu třech let, druhou pak právo spotřebitele užívat nemovitost na jeden či více stanovených nebo stanovitelných časových úseků během roku, který nesměl být kratší jak jeden týden. Snaha o zajištění stability trhu a zároveň neposkytnutí ochrany těm poskytovatelům, kteří uzavírali timesharingové smlouvy ze spekulativních důvodů, byly, dle mého názoru, opodstatněným důvodem pro zavedení povinných minimálních lhůt.

Krom výše uvedeného zakotvila směrnice právo spotřebitele obdržet všechny informace týkající se předmětu timesharingové smlouvy a jeho práv s tím souvisejících, dále povinnost písemné formy smlouvy, obsahující minimální obsahové náležitosti podrobně uvedené v příloze směrnice. Nezbytné bylo rovněž naplnění jazykových požadavků, dle nichž bylo povinné, aby smlouva byla sepsána v jazyce či v jednom z jazyků členského státu, v němž měl nabyvatel služby trvalý pobyt nebo jehož byl nabyvatel státním příslušníkem. Směrnice zakazovala poskytovatelům požadovat po spotřebitelích jakékoliv zálohy před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy a stanovila minimální 10denní lhůtu od podepsání smlouvy pro možnost odstoupení od smlouvy ze strany spotřebitele.

Rozsah, v jakém byla tato směrnice přijata, se však brzy ukázal jako nedostačující, neboť obtíže v oblasti prodávání timesharových programů přetrvávaly i nadále, a proto bylo třeba začít uvažovat o určitém přehodnocení. Dalším důvodem byla též skutečnost, že někteří podnikatelé zavedli nové produkty, které sice vypadaly jako timesharový program, nicméně nesplňovaly kritéria aplikovatelnosti směrnice a spotřebitelé v takových případech nebyli chráněni. Zásadním nedostatkem se také ukázalo to, že ustanovení původní směrnice nepostihovala nové produkty cestovního ruchu. Nově se například objevily smlouvy na principu timeshare ohledně ubytování na lodích, v karavanech apod. Směrnice též nepostihovala úpravu tzv. prázdninových klubů. Všechna tato a další zjištění nakonec vyústila v rozhodnutí znovu zrevidovat právní úpravu timeshare, výrazně ji rozšířit a zpřísnit.

Dne 7. června 2007 proto předložila Evropská komise po dlouhé debatě návrh v pořadí druhé timesharové směrnice. ¹⁵ Konečné znění však bylo přijato o další dva roky později dne 14. ledna 2009 v podobě směrnice 2008/122/ES o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně¹⁶, která nabyla účinnosti dne 23. února 2011.

Již ze samotného názvu této směrnice vyplývá, že oblast její působnosti byla významně rozšířena, a to jak z hlediska typů smluv, na něž se směrnice dnes vztahuje, tak i z hlediska předmětu jako takového. Směrnice se vztahuje nejenom na timeshare, ale také na obdobné produkty, včetně výměny těchto produktů, i na jejich další prodej. Tento krok byl významnou novinkou a nová právní úprava tak „vyplnila“ dřívější obsahové mezery.

Velkým přínosem této směrnice jistě bylo i zpřesnění definice pojmu „timesharingová smlouva“. Touto smlouvou se nyní rozumí smlouva uzavřená na období delší než jeden rok, na základě které spotřebitel za úplatu získává právo užívat jedno nebo více ubytovacích zařízení s noclehem na více než jeden časový úsek. V porovnání s předchozí právní úpravou tedy došlo ke změně v časových podmínkách smluv. Směrnice z roku 1994 stanovila již zmíněné dvě časové podmínky, tj. sjednání smlouvy minimálně na 3 roky a minimální délku pobytu jeden týden. Nově byla stanovena pouze jedna časová podmínka, a sice sjednání smlouvy na více jak jeden rok. Původní druhá časová podmínka ohledně délky pobytu je nyní stanovena pouze obecně . V reakci na nové produkty cestovního ruchu, jež svou podstatou „obcházely“ původní právní úpravu, byl rozšířen okruh smluvních typů, na něž se směrnice vztahuje a u nichž uvádí obsahové a formální náležitosti. V současné době smlouva již nemusí být sepsána pouze na papíře, neboť směrnice připouští i formu jiného trvalého nosiče, např. CD apod.

K určitým změnám došlo rovněž v případě označení smluvních stran. Zatímco původní směrnice vycházela z pojmů a . Nová směrnice označuje smluvní strany jako obchodník a spotřebitel. Navzdory této změně však samotné pojmové vymezení až na několik drobných úprav žádné podstatné rozdíly nepřineslo.

Z hlediska předvstupních informací je dnes obchodník povinen v dostatečném předstihu před tím, než je spotřebitel vázán jakoukoliv smlouvou nebo nabídkou, jasným a srozumitelným způsobem poskytnout dostatečné informace. V této souvislosti byly vytvořeny čtyři informační formuláře.

V důsledku negativních zkušeností z praxe předchozích let byla značná pozornost věnována právu na odstoupení od smlouvy. V této souvislosti považuji za přínosné prodloužení lhůty k odstoupení od smlouvy z původních 10 na 14 dnů. Podrobně je též upraven počátek běhu této lhůty a okamžik jejího uplynutí. V případě, že je spotřebiteli současně nabídnuta také smlouva o výměně, vztahuje se na obě tyto smlouvy pouze jediná společná lhůta pro odstoupení od smlouvy. Pro usnadnění uplatnění práva na odstoupení od smlouvy směrnice v příloze obsahuje zvláštní standardní formulář. Určitý rozdíl v současné úpravě ve srovnání s úpravou z roku 1994 lze spatřovat také v případě realizace práva na odstoupení od smlouvy. Dnes totiž spotřebitel, který uplatnil právo na odstoupení od smlouvy, není povinen hradit jakékoliv náklady a není ani odpovědný za úhradu jakékoliv hodnoty odpovídající službě, která mohla být do okamžiku odstoupení od smlouvy poskytnuta¹⁷.

Konečně podstatná pozornost byla v nové směrnici věnována problematice placení záloh. V případě smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení, o dlouhodobých rekreačních produktech a o výměně byly zakázány veškeré platby záloh, poskytování záruk, vázání peněžních prostředků na účtech, výslovné uznání dluhu nebo jakékoli další úhrady spotřebitelů ve prospěch obchodníků nebo třetích osob před uplynutím lhůty k odstoupení od smlouvy.

Obdobně tak platí i v případě dalšího prodeje. Zvláštní ustanovení jsou věnována smlouvám o dlouhodobých rekreačních produktech¹⁸. V případě, že spotřebitel uplatní své právo na odstoupení od smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení nebo smlouvy o dlouhodobém rekreačním produktu, musí být veškeré vedlejší smlouvy o výměně nebo jiné vedlejší smlouvy automaticky ukončeny, aniž by s tím byly spojeny jakékoliv náklady pro spotřebitele. Směrnice z roku 1994 upravovala jako smlouvu vedlejší pouze smlouvu uvěrovou.

S ohledem na uvedené rozdíly je, dle mého názoru, možné konstatovat, že k jistému zlepšení a zpřesnění právní úpravy timeshare nepochybně došlo. Na rozdíl od původní úpravy upřednostnila stávající úprava přijatá v roce 2008 snahu o maximální harmonizaci s cílem zajistit větší právní jistotu spotřebitelům a spolupodílet se tak i na stabilitě vnitřního trhu.

Výslovná úprava tohoto institutu soukromého práva byla do českého právního řádu zakotvena v rámci českého práva k právu Evropské unie v roce 2002 přijetím novely občanského zákoníku č. 135/2002 Sb. Tímto krokem byla implementována směrnice EP a Rady 1994/47/ES. S výjimkou jednoho paragrafu a jednoho odstavce, které nabyly účinnosti až společně se vstupem České republiky do Evropské unie, nabyla účinnosti tato úprava dnem 1. července 2002. O devět let později v důsledku revize původní evropské směrnice z roku 1994 byla s účinností od 23. února 2011 přijata druhá novela občanského zákoníků týkající se timesharingových smluv č. 28/2011 Sb., implementující směrnici EP a Rady 2008/122/ES.

Úvodem bych ráda poznamenala, že s ohledem na skutečnost, že se jedná o úpravu, která v současné době již není v platnosti, nebudu zde uvádět podrobný rozbor všech souvislostí, ale zaměřím se pouze na některé z nich, jež považuji za významné nebo zajímavé v porovnání se současnou platnou právní úpravou.

Z hlediska obsahového lze konstatovat, že úprava timeshare, převzatá v roce 2002 do českého právního řádu, se příliš moc nelišila od tehdejší evropské úpravy. Za nejvýznamnější rozdíl české úpravy oproti směrnici z roku 1994 považuji nepřijetí minimální lhůty trvání jednotlivého časového úseku v délce jednoho týdne během kalendářního roku. V tomto ohledu Česká republika rozšířila ochranu spotřebitelů nad rámec požadovaný evropskou směrnicí a následovala tak většinu členských zemí Evropské unie, které tak učinily také. Důvodem byly negativní zkušenosti a skutečnost, že evropská směrnice tento postup nevylučovala. Rozdíl lze spatřovat také již ve vymezení právní úpravy. Směrnice z roku 1994 vymezuje timeshare jako „věcné právo nebo jakékoliv jiné právo k užívání“. Český zákonodárce si naproti tomu vystačil s „právem užívat“. V pohledu na účastníky smlouvy česká právní úprava na rozdíl od evropské použila pojmy „poskytovatel“ a „spotřebitel“, kdežto evropská úprava označovala účastníky jako „prodávajícího“ a „nabyvatele“. Pokud se týče obsahového hlediska, stanovila česká úprava shodně s evropskou směrnicí minimální obsahové náležitosti smlouvy.

I v případě možnosti odstoupení od smlouvy v důsledku toho, že smlouva neobsahovala všechny požadované náležitosti, byla česká úprava o něco přísnější než evropská. Česká úprava tuto možnost dávala spotřebiteli pouze pro nedostatek některé informace uvedené v zákonném výčtu. Evropská úprava v tomto ohledu byla o něco tolerantnější. Pokud se týče jazykového provedení, byla zakotvena povinnost vyhotovení smlouvy v českém jazyce.

Dne 23. února 2011 nabyl účinnosti zákon č. 28/2011 Sb., kterým byla implementována druhá timesherová směrnice, tj. směrnice EP a Rady 2008/122/ES. Obdobně jako tomu bylo i v případě revize evropské právní úpravy, tak také z přijetí této úpravy lze spatřovat reakci na vývoj v oblasti cestovního ruchu.

Hned na první pohled je zřejmý rozdíl již v prvním ustanovení, jímž došlo ke zpřesnění tohoto typu spotřebitelských smluv. Smlouvami, ve kterých se sjednává dočasné užívání ubytovacího zařízení nebo s tím spojené služby, se nově rozumí spotřebitelská smlouva, ve které se úplatně sjednává užívání jednoho nebo více ubytovacích zařízení na více než jeden časový úsek, je-li smlouva uzavřena na dobu delší než 1 rok, nebo výhoda spojená s ubytováním, je-li smlouva uzavřena na dobu delší než 1 rok, či pomoc při úplatném převodu dočasného užívání ubytovacího zařízení nebo dlouhodobého rekreačního produktu, anebo účast ve výměně, která umožňuje spotřebitelům vzájemně převést právo užívat ubytovací zařízení nebo jiné služby spojené s dočasným užíváním ubytovacího zařízení. Pravidla stanovená pro tento typ smluv současně platí i pro smlouvy o smlouvách budoucích, v nichž se spotřebitel zavazuje uzavřít některou z uvedených smluv. Výslovně je třeba zdůraznit, že stejně jako předcházející úprava, i nová úprava se vztahuje pouze na smlouvy spotřebitelského charakteru.

Naopak nově úprava občanského zákoníku vymezila minimum informací, které musí být spotřebiteli poskytnuty v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy, a to jak pro účely samotné smlouvy, tak i informací poskytovaných prostřednictvím formuláře, jehož obsahové náležitosti stanovila vláda nařízením č. 38/2011 Sb. Formulář pro odstoupení od smlouvy, který musí být poskytovatelem vyplněn, musí být vždy součástí smlouvy. V případě, že tomu tak není, významně se prodlužuje lhůta, po kterou má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit, a to na jeden rok a 14 dnů ode dne, kdy byla smlouva uzavřena, popřípadě ode dne, kdy spotřebitel obdržel její vyhotovení, nastal-li tento den později. Pokud poskytovatel formulář v průběhu jednoho roku od uzavření smlouvy nakonec přece jen spotřebiteli předá, začíná běžet od tohoto okamžiku nová čtrnáctidenní lhůta. Ve shodě s evropskou úpravou je každý poskytovatel povinen v jakékoliv reklamě nebo nabídce uvést, jak a kde lze získat tyto předsmluvní informace. Jsou-li dočasné užívání ubytovacího zařízení, dlouhodobý rekreační produkt, další prodej nebo výměna nabízeny v rámci nabídkové nebo prodejní akce, je poskytovatel povinen rovněž na samotné pozvánce na danou akci výslovně uvést obchodní účel a povahu akce a po celou dobu trvání takové akce je povinen dát spotřebiteli k dispozici veškeré předsmluvní informace. Z hlediska jazykového provedení smlouvy, bylo upuštěno od povinné verze v českém jazyce a nyní je stanoveno povinné vyhotovení v některém z jazyků členských států Evropské unie.

Zcela nově byly doplněny rozšiřující ustanovení týkající se práva na odstoupení od této smlouvy. Původní úprava sice upravovala právo na odstoupení od smlouvy, nicméně dle mého názoru ne zcela dostatečně. Novela proto zakotvila lhůty, v rámci nichž může spotřebitel bez udání důvodu od smlouvy odstoupit, aniž by mu na základě tohoto právního úkonu vznikly jakékoli náklady. Obecnou lhůtou k odstoupení je lhůta 14 dní od uzavření smlouvy. Dojde-li k odstoupení od smlouvy v případech, kdy je cena plně nebo částečně hrazena prostřednictvím úvěru, který spotřebiteli poskytuje poskytovatel timesharového programu nebo třetí osoba na základě ujednání mezi touto třetí osobou a poskytovatelem, musí být tato úvěrová smlouva rovněž ukončena bez vzniku jakýchkoli nákladů pro spotřebitele. Totéž platí i v případě výměn. Na základě některých zkušeností z praxe, kdy spotřebitelé řádně odstoupili od smlouvy, avšak nebyla jim nikdy vrácena již uhrazená částka, neboť byla odeslána na konta bank mimo členské státy Evropské unie, zakotvila nová právní úprava v souladu s evropskou úpravou nemožnost poskytovatele požadovat po spotřebiteli zálohu ani jiné plnění nebo jejich zajištění, dokud spotřebiteli běží lhůta pro odstoupení od takové smlouvy.

V souvislosti s revizí směrnice upravující timeshare byl opakovaně zdůrazňován požadavek na zvýšení vymahatelnosti práv spotřebitelů. Z hlediska českého práva se tento požadavek projevil v právní úpravě zákona o ochraně spotřebitele. Za tímto účelem byly rozšířeny České obchodní inspekce jakožto kontrolního orgánu, která je mimo jiné oprávněna kontrolovat dodržování povinností stanovených občanským zákoníkem v souvislosti s uzavíráním smluv, ve kterých se sjednává dočasné užívání ubytovacího zařízení, dlouhodobý rekreační produkt, další prodej nebo výměna.

Nepochybně za zmínku též stojí, že vzhledem k předchozím v určitém ohledu negativním zkušenostem z praxe byly též vymezeny správní delikty, např. za neposkytnutí předsmluvních informací, neupozornění spotřebitele na možnost odstoupit od smlouvy, neuvedení všech potřebných náležitostí smlouvy, požadování či přijetí zálohy od spotřebitele v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku aj., včetně stanovení výše příslušné pokuty. Tato úprava svým charakterem tak doplňuje obvyklé prostředky ochrany, tj. například právo domáhat se náhrady škody.

Pokud se týče nového občanského zákoníku, najdeme úpravu tohoto právního institutu soukromého práva i zde. Z hlediska systematiky je tato úprava zařazena do části čtvrté (), hlavy I (), dílu 4 (), oddílu 3 (). Konkrétně se jedná o § 1852 až 1867 nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Obdobně jako dnes se zde užívá na místo anglického výrazu slovní spojení . Shodně se jedná o úplatnou spotřebitelskou smlouvu, na základě které spotřebitel nabývá právo užívat ubytovací zařízení s noclehem na více než jeden časový úsek nebo právo spojené s ubytováním, popřípadě zahrnující dopravu a jiné služby, pokud je taková smlouva uzavřena na období delší než jeden rok, nebo účastenství v příslušném výměnném systému anebo právo na pomoc podnikatele při úplatném nabytí nebo úplatném převodu tohoto práva. V této souvislosti se vyskytují názory, že timeshare nemůže mít věcněprávní povahu¹⁹. Vzhledem k tomu, že ani stávající právní úprava nepřistoupila ke striktnímu vymezení povahy tohoto institutu, souhlasím s názory, že je třeba akceptovat to, že timesharingové právo může být sjednáno nejen jako obligační právo na základě smlouvy o ubytování nebo inominátní smlouvy, ale i jako věcné právo ve formě věcného břemene nebo na základě smlouvy o koupi spoluvlastnického podílu.²⁰ Obdobně jako současná úprava těchto smluv řeší nový občanský zákoník předsmluvní informační povinnost, povinnou písemnou formu smlouvy, povinné náležitosti smlouvy, jazyk (opět jeden z úředních jazyků Evropské unie) či právo na odstoupení a příslušnou lhůtu (i zde panuje shoda ohledně 14 denní lhůty a případné její prodloužení o jeden rok ve zvláštním případě). Na rozdíl od současného občanského zákoníku, který smluvní strany označuje za poskytovatele na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nový občanský zákoník sice ponechává na straně jedné spotřebitele, nicméně na stranu druhou staví podnikatele.

Dá se říci, že zmíněná úprava spotřebitelských timesharingových smluv v novém občanském zákoníku žádné výrazné změny nepřinesla a je tak odrazem transpozice zmíněných evropských směrnic.

Spotřebitelské právo je bezesporu dynamicky se vyvíjející oblastí, která se neustále rozvíjí. Timesharing, jakožto produkt cestovního ruchu, je i dnes spotřebiteli stále více využíván. Popularita tohoto produktu svým způsobem opět narůstá. V případě ochrany spotřebitele u timesharingových smluv je tak pozornost zaměřena především na dostatečnou informovat spotřebitele, ale také zachování práva na odstoupení od smlouvy.

Z obecného pohledu na problematiku spotřebitelských smluv je nepochybně klíčové definování samotného pojmu „spotřebitel“. V tomto ohledu byla vydána řada soudních rozhodnutí, jež se touto otázkou zabývala. Já si v této souvislosti dovolím pro ilustraci zmínit pouze tři z nich. V případě ve věci Di Pinto²¹ se Soudní dvůr zabýval zajímavou otázkou, a sice zda podnikatel může být spotřebitelem. Soud zde konstatoval, že . Soudní dvůr tedy stanovil, že podnikatel požívá ochrany spotřebitele jen v případě, že jedná jako soukromá osoba k vlastnímu uspokojení. Též v případě Yves Rocher²² a v řadě dalších řešila evropská soudní judikaturu problematiku spotřebitele. Obecně lze uvést, že Soudní dvůr měl v minulosti tendenci definovat spotřebitele jako .²³ Jiný soudní rozsudek ve spojených věcech ²⁴ se taktéž zabýval výkladem pojmu spotřebitel. Ačkoliv v tomto případě to bylo ve spojení s čl. 2 písm. b) směrnice 93/13/EHS. Nehledě též na skutkové pozadí případu toto rozhodnutí jistě stojí za zmínku, neboť Soudní dvůr zde vyslovil názor, že . Toto rozhodnutí tak mělo rozsáhlý dopad jak na úrovni práva EU, ale také pro ČR, neboť dříve byla za spotřebitele považována i právnická osoba²⁵.

Z hlediska problematiky timeshare dle mého názoru za zmínku stojí případ ve věci ²⁶. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr konstatoval, že . Soudní dvůr vyslovil názor, že .

Pravdou je, že timesharingové smlouvy bývají v praxi poskytovateli často nabízeny formou tzv. formulářových smluv. Spotřebitel se tak ocitá v postavení jednoznačně pro něj nevýhodném. Charakterizovat toto lze spojením . Soudní dvůr vyslovil pro tuto situaci názor, že .²⁷

V jednom z provinčních rozhodnutí²⁸ vydaných ve Španělsku soud uvedl, že

Otázkou zákazu zálohových plateb se španělský provinční soud mimo jiné zabýval v jiném svém rozhodnutí²⁹. Zde soud konstatoval, že .

V souvislosti s problematikou timeshare mne zaujalo ještě jedno rozhodnutí španělského provinčního soudu.³⁰ V tomto rozhodnutí

Jako poslední si na závěr dovoluji zmínit rozhodnutí holandského soudu, v němž tento soud konstatoval, že ³¹

Oblast právní úpravy timesharingových smluv prošla od 60. let 20. století do současnosti svým vývojem, a to jak na úrovni evropské, tak i vnitrostátní. Trend, kterým se vydala, bylo nejenom chránit spotřebitele před nekalými praktikami ze strany poskytovatelů této služby, které se v praxi ukázaly, ale také chránit spotřebitele před nimi samými. Tento aspekt se totiž ukázal také jako nezbytný, neboť sami spotřebitelé v řadě případů, o nichž se lze dočíst v internetových diskusích, prokázali, že rovněž oni sami mohou udělat „unáhlené“ rozhodnutí učiněné na základě svého impulzivního jednání, se kterým si následně neumí sami poradit nebo přinejmenším jen těžko hledají vhodné řešení.

Z pohledu obecného za pozitivní považuji změnu trendu, který původně nastolila první timesharingovou směrnice 94/47/ES ohledně tzv. minimální harmonizace této oblasti, tj. situace byl, na evropské úrovni nastaven minimální standard ochrany, jež členské státy musely respektovat, avšak současně měly možnost se od této úpravy vzdálit a přijmout přísnější úpravu, nahrazením tzv. harmonizací maximální, tj. kdy není možné, aby členské státy v rámci své vnitrostátní úpravy přijaly v oblasti práv a povinností smluvních stran úpravu odlišnou.

Domnívám se, že druhá timesharingová směrnice 2008/122/ES poskytuje více právní jistoty spotřebitelům a celkově jejich postoj v rámci vztahů založených timesharingovou smlouvou posiluje. Kladným přínosem nové úpravy je dle mého názoru zkrácení minimální lhůty, na níž se timesharingové smlouvy uzavírají z původních 3 let na 1 rok. Dále také rozšíření produktů cestovního ruchu, na než se směrnice vztahuje, a stejně tak i prodloužení lhůty k odstoupení od smlouvy.

Nicméně, co v této úpravě lze nadále postrádat, je regulace maximální délky, na kterou lze tento typ smluv uzavřít. Domnívám se, že odstranění absence této úpravy do budoucna by bylo přínosné. V současné době je totiž možné uzavřít tento druh spotřebitelských smlouv na 30, 40, 50, 60 apod. let dopředu a nutno říci, že se tak v praxi skutečně děje. A kdo z nás ví, co se za tak dlouho dobu stane? Jaká bude rodinná či sociální situace jednotlivce v té době? V této souvislosti mne napadají i další teoretické otázky. Setkala jsem se i s otázkou, zda je vůbec etické nabízet „formu dovolené“ na tak dlouhou dobu dopředu?

V případě uzavírání timesharingových smluv je proto, dle mého názoru, obezřetnost spotřebitelů stále na místě a rozhodně nelze se pouze spoléhat na zákonnou úpravu. V zájmu spotřebitele je rovněž při volbě tohoto produktu cestovního ruchu alespoň snaha odhadnout či pokusit se předvídat pozitivní, ale i negativní důsledky, které mu přinese jeho rozhodnutí o uzavření timesharingové smlouvy.