Vydáno: 24. 10. 2012
Tak trochu jinak o pravidlech nízké kapitalizace Ing. Veronika Sobotková , Ph. D. Volba mezi dluhem a vlastním kapitálem představuje pro některé společnosti klíčovou otázku. Je zcela zřejmé, že úroky placené z dluhového financování, ať již z úvěru či půjčky, jsou obvykle, pokud souvisí s podnikatelskou činností poplatníka, daňově uznatelnou nákladovou položkou. Na druhé straně vlastní kapitál, resp. podíly vyplácené z kapitálu či podílu na zisku, nejsou mnohdy daňově uznatelné. Společnosti pak inklinují raději k dluhovému, než k tzv. ekvitnímu financování, bez jakékoliv ekonomické podstaty, jen aby optimalizovaly svoji daňovou povinnost. Z daného důvodu zavedla řada zemí, včetně České republiky, pravidla nízké kapitalizace, aby masivním a neefektivním optimalizacím daňové zátěže tohoto typu zamezila. Jak ale pravidla nízké kapitalizace fungují, na co si dát pozor a jak efektivně řídit dluhové financování, na to se pokusí odpovědět v základních principech následující článek. Pravidla nízké kapitalizace se v mezinárodní literatuře řadí do opatření proti zneužívání daňových systémů, která by měla případným daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem zabraňovat. Pravidla jako taková patří do skupiny specifických opatření, která v současnosti aplikuje v Evropské unii celkem 17 členských zemí. Mezi ně patří Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Francie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Řecko, Slovinsko a Španělsko. Obecně by měla pravidla nízké kapitalizace omezovat odpočet úroků od základu daně nad určitou úroveň poměru dluhu k vlastnímu kapitálu ve společnosti. V některých zemích je ale namísto poměru dluhu k vlastnímu kapitálu využita uzance o tzv. EBIT/DA, jež je klíčovým faktorem pro omezení odpočtu úroků od základu daně. Pravidla nízké kapitalizace založená na této formuli lze např. nalézt v daňových zákonech Německa či Francie.
Zdroj: Daně a právo v praxi, 11/2012.