Uvědomme si neexistenci svěrací kazajky právního pozitivismu i v daňové oblasti

Vydáno: 25 minut čtení

Daňové právo v jeho „polistopadové“1 podobě existuje již téměř 20 let.2 Správní soudnictví v oblasti daní má za sebou prakticky stejně dlouhou historii3, z toho již téměř 10 let za účinnosti soudního řádu správního4 a tedy za existence Nejvyšší správního soudu v Brně. Uvedené okolnosti nás, myslím, opravňují k myšlence, že je zřejmě vhodný čas si v plné míře uvědomit, že se v případě daňového práva (v jeho hmotné i procesní podobě) jedná o plnohodnotnou právní disciplínu se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Tedy jinými slovy řečeno, že nastal čas se i na daňové právo (a jeho aplikaci) dívat optikou současné právní a právně-filozofické doktríny a judikatury, a to nejen z pohledu právně-daňového teoretika či soudce, ale též v situaci běžného daňového poplatníka.

Uvědomme si neexistenci svěrací kazajky právního pozitivismu i v daňové oblasti
Ing.
Roman
Landgráf
Z vlastní odborné praxe a i z mnohých jednání s podnikateli (ale i jinými daňovými poplatníky) si dovoluji dovozovat, že stále velká část podnikatelské i daňově-odborné veřejnosti zůstává ve svém pohledu na daňové právo kdesi hluboko v minulosti, což se projevuje například tím, že při snaze o pochopení a praktické uplatnění zákonů v daňové oblasti se omezuje pouze na přísně gramatický výklad textu zákona, aniž by vzala na vědomí existenci nejen dalších metod výkladu, ale i obecného uznání možnosti vykročení „ze svěrací kazajky právního pozitivismu“ směrem k přirozeně-právnímu pojetí práva.
 
Stručně k pojmu právo
Při úvaze nad tím, co se rozumí pojmem „právo“5, lze v zásadě rozlišit
dva základní přístupy
6:
1)
Chápání práva jako
relativně jednoznačně
definovaného souboru pravidel
téhož druhu
:
*
Právo tvoří soubor standardů jednoho druhu, a tedy v zásadě stejných vlastností -> vzájemné
vazby
mezi jednotlivými pravidly tvořícími právo jsou relativně
snadno
postižitelné, jsou řešitelné na základě více či méně formálních kritérií.
*
Soudce nemá
tak výrazný podíl na utváření práva.
*
Z praktického aplikačního pohledu7: právo je souborem regulativních prvků, které mají svůj relativně jednoznačně definovatelný zdroj. Důsledkem je snaha považovat za
relevantní
jen takové prvky práva, které mají v tomto zdroji svůj původ, což argumentační možnosti při aplikace práva
zužuje
.
*
Tento přístup bývá obvykle považován za bližší uvažování právníka vzdělaného v prostředí kontinentálního práva8.
2)
Chápání práva jako jevu složenému z
mnoha různorodých prvků
:
*
Právo tvoří svým charakterem odlišné prvky (například i spravedlnost, morálka, dobré mravy) ->
vztahy
mezi nimi se hledají relativně obtížně, nelze zpravidla bez dalšího použít formální či formalizovaná kritéria.
*
Soudce má
vyšší podíl na utváření práva, neboť je to právě on, kdo dává vyniknout standardům od sebe navzájem odlišným, a to prostřednictvím rozhodovací činnosti.
*
Z praktického aplikačního pohledu: právo je důsledkem působení prvků pocházejících z různých zdrojů, které jsou jednak nikoli snadno identifikovatelné a jednak je i odlišná míra jejich relevance; argumentační možnost při aplikaci práva je zde tedy širší.
 
Úzce pozitivně-právní pohled v praxi přetrvává
Sluší se na tomto místě uvést, že vše nasvědčuje tomu, že i v současné praxi v oblasti daňového práva přetrvává chápání v prvním z uvedených smyslů, tj. že velká většina daňových subjektů, ale i správců daně (včetně odvolacích orgánů) neumí, nechce nebo přímo odmítá chápat daňové právo jako jev složený z mnoha různorodých prvků, včetně například spravedlnosti a morálky. Jak si dále alespoň stručně pokusíme ukázat, jedná se o stav, který spíše neodpovídá současnému stavu doktríny a rozhodovací praxe soudů, což stojí přinejmenším za zamyšlení.
 
Širší přirozeně-právní pohled doktríny i judikatury
Domnívám se, že dnes již je mimo jakoukoli pochybnost (alespoň tedy z úzce „uživatelského“ pohledu), že
naprostá většina
právní doktríny a i judikatury vychází
z širokého pojetí pojmu práva
, který zahrnuje kromě veškerých právních norem, tj. vedle pravidel a psaných či nepsaných právních principů (či zásad), i hodnoty a účely, na kterých právní normy spočívají.9 Právě tomuto pojetí je tedy nutno přizpůsobit chápání daňového práva i z pohledu daňových subjektů. To s sebou nese například potřebu umět se orientovat v právních principech a pracovat s účely a hodnotami v právu.
 
Stručný nástin diskuse mezi pozitivismem a iusnaturalismem
Přestože panuje v právní teorii relativní shoda v tom, že právo je souborem pravidel chování, již méně se pak právní teoretici shodují na tom, zda právo tvoří pouze vlastní pravidla chování nebo zda právo tvoří ještě jiné elementy (např. cíle, účely, hodnoty apod.). Shoda nepanuje ani v tom, zda výčet zdrojů pravidel chování je uzavřený či otevřený a dokonce ani v tom, jaké jsou zdroje práva. Tento problém pak vede k odpovědi na zásadní otázku, zda je právo výtvorem výhradně lidským nebo zda může určitým způsobem působit i mimo lidskou vůli, tj. zda existuje právo „přirozené“.
 
Pozitivně-právní pohled
Dovolím si stručně připomenout, že jako charakteristický rys
pozitivního práva
se obvykle uvádí, že je
výrazem lidské vůle, lidské aktivity
. Pozitivní právo tak tvoří systém obecně závazných norem, stanovených kompetentními státními orgány. Obyčejně 10 lze pak zejména v kontinentálním právním prostředí zjednodušit: pozitivní právo = psané právo (tj. zákony).
Existují však i takové názory 11, že právní pozitivismus je založen na tzv. společenské tezi (resp. tezi společenského faktu, tezi společenského zdroje, tezi právních pramenů), která říká, že co je právo v nějakém společenství, je záležitost nějakých společenských faktů. Východiskem je idea, že
právo není nějaká externí danost
, která je nezávislá na lidských postojích a činnostech, ale že je naopak produkt nějaké společenské praxe. Sobek dále pokračuje, že když právní pozitivista mluví o platném právu, tak myslí právo pozitivní, tedy stanovené („posited“) nějakou právotvornou činností, kterou může být obyčejová praxe,
legislativa
,
judikatura
nebo uzavírání mezinárodních smluv. Sobek dodává, že právní pozitivismus jako takový nikoho nezavazuje k tomu, aby za výlučný pramen práva považoval právní předpis (zákon).
 
Přirozeně-právní pohled, iusnaturalismus
Naproti tomu normy
přirozeného práva
mají svůj původ v přírodě (
ius naturale
), v Bohu (
ius divinum
) či v lidském rozumu (
ius
rationale). Zastánci přirozeného práva jsou tedy přesvědčeni, že nad pozitivním právem existují principy, jimiž má být toto právo poměřováno, souzeno.
 
Základní spory mezi pozitivismem a iusnaturalismem
Pojďme si jenom stručně a heslovitě vyjádřit některé základní oblasti sporů mezi oběma naznačenými přístupy; zároveň prosím právní puristy o shovívavost vůči tomuto velmi nepřesnému pokusu o zjednodušení navýsost složitého a nejednotného tématu.
Ve vztahu morálky a práva:
*
Pozitivně-právní koncepce tvrdí, že právo a morálka jsou odděleny, jsou to dva na sobě nezávislé normové soubory.
*
Přirozeně-právní koncepce tvrdí, že právo a morálka jsou spojeny.
Ve vztahu k určení důvodu platnosti:
*
Pro pozitivismus je určením důvodu platnosti normotvorná aktivita univerzálních mocenských institucí (státu).
*
Iusnaturalismus konstruuje jiné důvody platnosti:
-
Boží vůli (např. sv. Tomáš Akvinský),
-
Rozum (například M. T. Cicero),
-
Lidskou přirozenost (J. J. Rouseau),
-
Základní principy morálky (G. Radbruch),
-
Legitimitu mocenského systému (M. Kriele).
Ve vztahu k poznatelnosti práva:
*
Existence přirozeného práva je z povahy věci úzce spojena s otázkou jeho poznatelnosti. S tím je pak spojena otázka nalezení kritérií výběru těch morálních norem (hodnot, principů) z celé množiny morálních norem, jež mají pro platnost práva
konstitutivní
význam. V této souvislosti se pak v právní filosofii objevuje hlavní námitka mnohosti morálních systémů.12
 
Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou
Diskuse ohledně přirozeně-právního řešení byla, jak je všeobecně známo, výrazně obnovena po druhé světové válce.13 Z roku 1946 se datuje slavná „Radbruchova formule“14:
Konflikt mezi spravedlnosti a právní jistotou
patrně nelze řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné,
vyjma toho
, jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností
dosáhne nesnesitelné míry
, že zákon musí jako,nenáležité právo‘ (unrichtiges Recht) spravedlnosti ustoupit.“
15
Je tedy zřejmé, že jedním ze stěžejních témat prosazování se přirozeně-právního řešení byl právě pokus řešit odvěké téma právní teorie, tj. vztah spravedlnosti a právní jistoty. Je potřeba si přitom uvědomit, že jakkoli je každá z těchto kategorií (spravedlnost, právní jistota) sama o sobě naprosto převážnou většinou lidí považována za správnou, ve skutečnosti stojí obvykle proti sobě, tj. čím silnější je snaha docílit právní jistoty, tím slabší je pak možnost v individuálním případě zaručit spravedlnost. Platí to samozřejmě i opačně: čím širší je prostor pro rozhodující orgán (správní orgán nebo soud) pro zohlednění své vlastní úvahy při koncipování svého rozhodnutí, tím menší je stupeň právní jistoty 16 (předvídatelnosti), že o dané věci bude rozhodnuto právě určitým způsobem.
 
Správní trestání jako příklad
Můžeme to dokumentovat na jednoduchém příkladu: Pokud daňový řád stanoví, že za určitý správní delikt je pokuta vždy v určité výši, pak není možno při stanovení této pokuty přihlédnout k žádným, tedy ani těm legitimně spravedlivým okolnostem daného případu. Naopak, pokud daňový řád nestanoví žádná kritéria, podmínky a způsob stanovení pokuty, je jen velmi málo předvídatelné, jaká pokuta bude ve skutečnosti stanovena.
 
Rozhodnutí NSS ze dne 13. 5. 2004
Jako příklad řešení výše uvedeného problému českým Nejvyšším správním soudem můžeme uvést rozhodnutí ze dne 13. 5. 2004 čj. 1 As 9/2003-90 (č. 360/2004 Sb. NSS), z jehož právních vět můžeme citovat:
„V souladu
s principem právní jistoty
má každý adresát právní normy právo očekávat, že řešení, která zákonodárce zvolí, jsou racionální a směřují k funkčnímu uspořádání společenských vztahů, a nikoliv naopak. Jestliže zákonodárce z nejrůznějších důvodů zvolí řešení jiné, musí je tím spíše přesně, jasně, určitě a srozumitelně vyjádřit v právních předpisech, jimiž jsou právní normy komunikovány svým adresátům. Neučiní-li tak, je zcela na místě
dát přednost takovému výkladu
, který je
rozumný
a odpovídá
přirozenému smyslu pro spravedlnost
.“
 
Koncepce spočívající v právních principech
Dalším významným právně-filosofickým myslitelem zastávajícím pozici iusnaturalismu je Ronald Dworkin (1931), který ve svém díle 17 rozpracoval zejména koncepci přirozeného práva spočívající v právních principech. Do diskuse mezi pozitivismem a iusnaturalismem tak vnesl nový argument, který lze označit jako strukturální.18 Obsahem je teze, že právními principy jsou i takové principy, jež nemají dostatečnou institucionální podporu (tj. zejména nejsou zakotveny v ústavě či zákonech), ovšem jsou součástí politické nebo společenské morálky (platí v důsledku svého obsahu).
 
Vzájemný vztah principů a pravidel
Diskuse o vzájemném vztahu a vymezení pravidel a principů je dosti složitá a nepřehledná 19, ale zkusme si pro naší praktickou potřebu alespoň heslovitě problém přiblížit.
 
Silná oddělující teze
Takzvaná silná oddělující teze 20 poukazuje na logický rozdíl mezi právními principy a právními pravidly. Pravidla se podle této teze uplatňují metodou
„všechno nebo nic.“
Jedná se tedy v případě pravidel o v podstatě klasickou představu o právních normách, tj. že za existence určité skutkové okolnosti (tzv. hypotézy právní normy) pravidlo (dispozice) platí, zatímco za neexistence určité skutkové okolnosti pravidlo neplatí.
Příkladem je ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, podle kterého za podmínky (hypotézy), že se jedná o odpisy hmotného majetku, jedná se o daňové výdaje (dispozice). Pokud se odpisy hmotného majetku nejedná, toto ustanovení se vůbec neuplatní. Čili, jak bylo řečeno, „všechno nebo nic.“
Principy podle této teze fungují jinak. Pro stejnou skutkovou podstatu se jich může uplatnit i více, přičemž každý z nich může stanovit odlišné právní následky. Střet těchto principů se pak řeší pomocí dimenze jejich závažnosti, důležitosti.
Principy se tedy poměřují.
Principy představují podle Roberta Alexyho příkazy k optimalizaci, tedy co má ideálně (jako aproximativní cíl) být. Nutno doplnit, že vzájemný konflikt mezi právními principy se řeší zejména poměřováním (zásada proporcionality).21
Základní praktický problém, na který narazíme při práci s právními principy, je otázka, jak zjistíme, že určitý právní princip v daném právním řádu existuje. Jako základní dělení lze rozlišit
principy psané a nepsané
. V současné panující právní doktríně jsou uznávány i principy nepsané, získávané indukcí z právních pravidel.
 
Princip právní jistoty
Princip právní jistoty a s ním související princip předvídatelnosti rozhodování státních orgánů patří k
základním principům
, které jsou konstantně uznávány judikaturou.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 8. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 215/94 konstatoval: „Ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo.“
Z nálezu Ústavního práva ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. II ÚS 566/05:
Princip právní jistoty vede k závěru, že jednotlivec veden důvěrou v právo, by měl mít vždy
alespoň rámcovou představu
o tom, zda jednání, kterého se dopouští,
je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným
.
K limitům uplatnění principu právní jistoty, resp. k uplatnění zásady proporcionality ve vztahu k právní jistotě, se Ústavní soud v poslední době vyjádřil zejména ve svém nálezu pléna ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, z něhož můžeme citovat:
„Ústavní soud má v nyní projednávané věci za to, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce.
Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy
, ta podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu.“
 
Řešení obsahového napětí mezi morálkou a právem
Problém extrémního napětí mezi morálkou nebo právem je v české judiciální praxi již nějakým způsobem řešen.
 
Není absolutní vázanost doslovným zněním zákona
Plénum Ústavního soudu vymezilo akceptaci postupu
contra legem
ve svém nálezu ze dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (č. 63/1997 Sb.) takto: „
Soud
není absolutně vázán doslovným zněním
zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí
a musí odchýlit
v případě, kdy to vyžaduje ze
závažných důvodů
účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“
V tomto nálezu byl tedy Ústavním soudem stanoveny podmínky
akceptace
postupu
contra legem
22.
V této souvislosti si právní filosofie 23 klade otázku, zda je adekvátní interpretovat takovýto postup:
*
ve smyslu
přímé aplikace
(tedy ve smyslu aplikační přednosti)
ústavního pořádku
(viz níže) v případě s ním v rozporu stojícím relevantním jednoduchým právem, anebo
*
ve smyslu priority nepsaného práva (viz
judikát
ÚS níže), anebo
*
ve smyslu priority přirozeného před pozitivním právem.
Priorita
nepsaného práva
Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (č. 30/1998 Sb.):
„I v českém právu takto platí a je běžně
aplikována řada obecných právních principů
, které
nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech
.“
Zde se tedy ÚS jednoznačně vyjádřil ve prospěch teze, že se uplatní i nepsané právní principy.
 
Přímá závaznost ústavy
Vývojem po druhé světové válce se v Evropě prosadila americká (a francouzská) koncepce bezprostřední závaznosti ústavní úpravy základních práv a svobod pro soudy a správní orgány.24 Do německé ústavy (Grundgesetz) se v roce 1949 zakotvilo ustanovení:
„Následující základní práva zavazují zákonodárství, výkonnou moc a soudnictví jako bezprostředně platné právo“
. V roce 1950 byla přijata Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod25 a byl zřízen Evropský soud pro lidská práva - tak se stal lidskoprávní katalog přímo aplikovatelný a soudně vynutitelný.
Následně došlo k prosazení ústavního soudnictví v ústavních systémech demokratických zemí 26.
Přímá závaznost ústavy přichází do úvahy ve dvou případech:
1)
v případě
neúplnosti
jednoduchého 27 práva při současné akceptaci principu zákazu odmítnutí spravedlnosti (denegationem iustitiae),
2)
rozpor
jednoduchého a ústavního práva - zde vzniká povinnost obecného soudu takový případ předložit k posouzení ústavnímu soudu.
 
Opuštění ideologie vázaného soudcovského rozhodování
Po druhé světové válce dochází v řadě zemí zejména západní Evropy od tradiční právní dogmatiky pozitivního práva ve prospěch volnějšího způsobu jeho aplikace. Opouští se model tzv. vázané aplikace práva, vysvětlující soudcovskou činnost jako aplikaci předem daných standardů, ať již hmotněprávních či procesních norem obsažených v právních předpisech. Tento model je v kontinentálním prostředí spojen s formální validitou (která stanoví jednoznačné podmínky pro to, aby právo bylo právem) a jako ideál soudcovského uvažování staví sylogismus, deduktivní uvažování.28 Jak zdůrazňuje Tryzna, model vázané
interpretace
je kritizován také kvůli své omezenosti počtu formálních zdrojů práva.29
 
Koncepce legální a racionální aplikace práva
Kühn zdůrazňuje, že odmítnutí vázané ideologie práva nemůže vést k návratu ke starým koncepcím volného soudcovského rozhodování. Namísto toho je třeba volit určitý
kompromis
, vystihující nejvíce sociální realitu, jehož podstatou by byla reflexe toho, že každé rozhodnutí lze odůvodnit racionálním způsobem na základě platného práva. Při jakýchkoli úvahách
interpretace
a aplikace práva ve složitých případech je však nutno vzít v potaz hodnotové soudy. Tímto kompromisem je ideologie legální a racionální aplikace práva.30 Základními hodnotami této ideologie je na jedné straně
legalita
a na straně druhé
racionalita
.
 
Volné soudcovské rozhodování
Kromě výše zmíněné „střední“ cesty označené jako legální a racionální aplikace práva se vyskytuje i doktrína volného soudcovského rozhodování. V obou případech jde o to, že se v těchto doktrínách textům zákonů přisuzuje tu méně, tu více významné místo mezi ostatními právně relevantními elementy pocházející z jiných zdrojů, často ovšem neformalizovaných.
 
Důvody pro volnější chápání práva
Uveďme si pouze stručně některé argumenty uváděné pro příklon k volnějšímu chápání práva 31:
1)
mechanické ztotožnění práva s právními texty se stalo vítaným nástrojem totalitní moci - viz nález Ústavního soudu č. 30/1998 Sb.,
2)
nárůst komplexnosti a složitosti společenských vztahů, které nejsou beze zbytku regulované právem (může se ovšem jednat i o důsledek rezignace na možnost poznání práva),
3)
vliv vzájemného ovlivňování právních řádů (dnes zejména vliv práva EU).
Je potřeba si uvědomit, že hodnocení přístupu k aplikaci práva je podmíněno úhlem pohledu. Jak uvádí Tryzna, je například snadno pochopitelné, že k volnějším argumentačním a interpretačním metodám se budou klonit zejména soudci, protože jim usnadní rozhodování, neboť nebudou muset za všech okolností opírat svá rozhodnutí o určité ustanovení právního předpisu, které se někdy obtížně hledá a obtížně vykládá, ale budou se moci opřít o určitou spravedlnostní a hodnotovou představu, jež jim značně usnadní argumentaci.32 Tryzna v této souvislosti uvádí jako příklad rozhodnutí NSS ze dne 10. 11. 2005 čj. 1 Afs 107/2004-48 - v dalším odstavci se tedy na něj podíváme blíže, a to i proto, že se týká daňové problematiky.
 
Institut zneužití práva v daňovém právu
V rozsudku ze dne 10. 11. 2005 čj. 1 Afs 107/2004-48 (č. 869/2006 Sb. NSS) Nejvyšší správní soud dovodil, že v daňovém právu lze aplikovat institut zneužití práva, a to i přesto, že daňové předpisy (tedy daňové právo v pozitivněprávním smyslu) institut zneužití práva neznaly 33, na rozdíl od soukromoprávních odvětví.34 Jak shodně konstatuje Tryzna 35, tento závěr je problematický s ohledem na zásadu legální licence (či zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí) vyjádřenou v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod36, a i s ohledem na zásadu ochrany vlastnictví vyjádřenou v čl. 11 odst. 5 Listiny. Jak dále konstatuje Tryzna, jedná se o rozšíření možnosti posuzovat řadu úkonů v daňovém právu jako nedovolené zneužití práva s příslušnými konsekvencemi, ovšem nad rámec připuštěný pozitivním právem v rozporu s požadavkem limitace výkonu veřejné moci zákonem. Institut zneužití práva aplikovaný na subjektivní veřejná práva je tak příkladem (v daném konkrétním případě) situace, kdy výše zmíněné poválečně opuštění tradiční právní dogmatiky pozitivního práva vede fakticky ke zhoršení situace podnikatele (či obecně daňového poplatníka), resp. k oslabení jeho důvěry v právo a tedy k oslabení předvídatelnosti a právní jistoty.
Dlužno podotknout, že se této koncepce (či institutu) zneužití veřejných subjektivních práv Nejvyšší správní soud držel i v řadě dalších rozhodnutí, v poslední době například v rozsudku ze dne 30. 9. 2011 čj. 5 Afs 65/2010-138 či rozsudku ze dne 13. 5. 2010 čj. 1 Afs 11/2010-94.
 
Závěr
Smyslem a ambicí tohoto článku přirozeně nebylo podat podrobný a ucelený popis celé problematiky (když zde navíc bylo možná položeno více otázek než odpovědí), ale spíše poukázat a i širší veřejnosti připomenout, že současný svět práva je i v kontinentálním prostředí silně ovlivněný širším pojetím chápání pojmu práva, volnějším soudcovským rozhodováním a i uplatněním nepsaných principů a zásad. Toto se samozřejmě týká i práva daňového, včetně jeho aplikace soudy, ale i správními orgány (finančními úřady). Domnívám se přitom, že sice můžeme mít na tento fenomén různé názory, je ale skutečností, že takto se věci skutečně mají a že nejen daňoví poradci (či advokáti), ale i praktičtí podnikatelé, pokud chtějí být úspěšní, musí tuto skutečnost vzít na zřetel a svá rozhodování a i praktická konání ve věcech daní podle toho přizpůsobit. A právě uvědomění si reálnosti a naléhavosti tohoto závěru bylo hlavní motivací autora tohoto článku. V některých z dalších článků se pak pokusíme otázkám zde pouze nastíněným a i praktickým důsledkům věnovat podrobněji.
1 Přesněji řečeno po zásadní změně právního prostředí po listopadu 1989.
2 Pokud uvážíme, že velká část dosud platných daňových zákonů je účinná od 1. 1. 1993 (např. zákon o daních z příjmů, zákon o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí či zákon o dani z nemovitostí) nebo že jejich v současnosti účinné edice úzce navazují na předchozí zákony účinné od 1. 1. 1993 (např. zákon o dani z přidané hodnoty, zákon o spotřebních daních nebo zákon o správě daní a poplatků [dnes daňový řád]).
3 Pokud uvážíme žaloby v řízení dle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu před 1. 1. 2003.
4 Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003.
5 Ve smyslu právní ontologie, tj. ve smyslu hledání odpovědi na otázky: Co je právo? Co je to pramen práva?
6 Viz například TRYZNA, Jan. Právní principy a právní argumentace:
k vlivu právních principů na právní argumentaci při aplikaci práva
. Vydání 1. Praha:
Auditorium
, 2010, s. 19.
7 Tamtéž, str. 23.
8 I když právě toto paradigma se zvláště v poslední době (i pod vlivem judiciální činnosti soudních orgánů EU) jeví jako překonané.
9 Srov. MELZER, Filip.
Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace.
Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 40.
10 I když nikoli zcela přesně.
11 Například SOBEK, Tomáš.
Argumenty teorie práva.
Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, str. 266.
12 Tento argument se vyskytuje například u H. Kelsena (rakouský právní filosof, narozený v roce 1881 v Praze, zastánce právního pozitivismu).
13 V rámci kritické reakce právního myšlení na nelidskost nacistického pozitivního práva.
14 Uveřejněná německým právním filosofem Gustavem Radbruchem (1878-1949) v jeho díle „Gesetzliches Unrecht und übergesetzliches Recht“ (1946).
15 Citováno dle HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 19.
16 Formálně přísně samozřejmě není možno hovořit o stupních či intenzitě jistoty, když jistota je ze své povahy vždy pouze jedna (pro naše účely od toho ovšem pro jednoduchost odhlédneme).
17 DWORKIN, R. Taking rights seriously. Harvard University Press, 1978. Český překlad: Když se práva berou vážně, Praha 2001.
18 HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 25.
19 Srov. MELZER, Filip.
Metodologie nalézání práva: Úvod do právní argumentace.
Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 47.
20 Jejímž významným reprezentantem je Ronald Dworkin.
21 Viz LANDGRÁF, Roman. Zásada proporcionality při správě daní: kde končí spravedlivá únosnost při správě daní.
Daně a právo v praxi.
Praha: ASPI, 2012, XVII., č. 10, s. 25-31.
22 Postup v rozporu se zákonem (proti zákonu).
23 Viz například HOLLÄNDER, Pavel.
Filosofie práva.
Vydání 1. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 44.
24 HOLLÄNDER, Pavel.
Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu.
Praha: Linde, 2003, s. 50.
25 Platná pro ČR od 18. 3. 1992 - viz sdělení MZV č. 209/1992 Sb.
26 V ČR byl Ústavní soud zřízen z účinností od července 1993 - viz zákon č. 182/1993 Sb. Reálně fungující ústavní soud přitom existoval již v letech 1991-1992 v období československé federace.
27 Ve smyslu „nikoli ústavního“ či „podústavního“.
28 KÜHN, Zdeněk.
Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře.
Vydání 1. Praha: Karolinum, 2002, str. 233.
29 TRYZNA, Jan.
Právní principy a právní argumentace: k vlivu právních principů na právní argumentaci při aplikaci práva.
Vydání 1. Praha:
Auditorium
, 2010, str. 29.
30 KÜHN, Zdeněk.
Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře.
Vydání 1. Praha: Karolinum, 2002, str. 241.
31 Srov. TRYZNA, Jan.
Právní principy a právní argumentace: k vlivu právních principů na právní argumentaci při aplikaci práva.
Vydání 1. Praha:
Auditorium
, 2010, str. 29.
32 TRYZNA, Jan.
Právní principy a právní argumentace: k vlivu právních principů na právní argumentaci při aplikaci práva.
Vydání 1. Praha:
Auditorium
, 2010, str. 31.
34 Dlužno podotknout, že neznají dodnes.
34 Viz ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.).
35 TRYZNA, Jan.
Právní principy a právní argumentace: k vlivu právních principů na právní argumentaci při aplikaci práva.
Vydání 1. Praha:
Auditorium
, 2010, str. 31.
36 Viz ústavní zákon č. 23/1991 Sb. (dále jen Listina).