Daňové doklady v roce 2013

Vydáno: 28 minut čtení

Novela zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), č. 502/2012 Sb. přinesla mimo jiné novou legislativní úpravu daňových dokladů a vyvolala značnou pozornost věnovanou tomuto tématu. Tento článek komentuje změny právní úpravy daňových dokladů a dává odpověď na některé otázky, které nová právní úprava přinesla.

Daňové doklady v roce 2013
Ing.
Pavel
Běhounek
 
Právní východiska
Obvykle se výklad právní úpravy daňových dokladů soustředí na jejich právní úpravu v podobě, ve které je do zákona o DPH přinesla výše zmíněná novela č. 502/2012 Sb. U tohoto přístupu se může stát, že nám unikne smysl nové právní úpravy, a to dokonce i v případě, vezmeme-li si k ruce i důvodovou zprávu k novele č. 502/2012 Sb. Je to způsobeno tím, že důvodem nové právní úpravy je eurounijní úprava daňových dokladů, což se pochopitelně v důvodové zprávě můžeme dočíst, ale jaké jsou důvody nové eurounijní úpravy již důvodová zpráva příliš podrobně nevysvětluje.
Pro pochopení právní úpravy daňových dokladů je nutné si klást otázky typu "Proč má být určitá náležitost daňového dokladu tak či onak?" a "Co se stane, když to uděláme jinak?" apod. Pochopitelně na otázku "Proč?" nemůžeme odpovědět "Protože i takto lze doslovně vyložit text zákona", ale v duchu "Protože to odpovídá eurounijní úpravě, která byla přijata z toho či onoho důvodu".
Novela zákona o DPH č. 502/2012 Sb. přinesla zcela nové znění
právní úpravy daňových dokladů,
které je obsaženo v § 26-35a v tomto členění:
Obecná ustanovení o daňových dokladech
§ 26 - Daňový doklad
Vystavování daňových dokladů
§ 27 - Určení pravidel pro vystavování daňových dokladů
§ 28 - Pravidla pro vystavování daňových dokladů v tuzemsku
Náležitosti daňových dokladů
§ 29 - Náležitosti daňového dokladu
§ 29a - Náležitosti daňového dokladu skupiny
Zjednodušený daňový doklad
§ 30 - Vystavování zjednodušeného daňového dokladu
§ 30a - Náležitosti zjednodušeného daňového dokladu
Zvláštní daňové doklady
§ 31 - Splátkový kalendář
§ 31a - Platební kalendář
§ 31b - Souhrnný daňový doklad
§ 32 - Doklad o použití
Daňové doklady při dovozu a vývozu zboží
§ 33 - Daňový doklad při dovozu
§ 33a - Daňový doklad při vývozu
Zajištění věrohodnosti původu, neporušenosti obsahu a čitelnosti daňových dokladů
§ 34 - (Zajištění věrohodnosti původu, neporušenosti obsahu a čitelnosti daňových dokladů)
Uchovávání daňových dokladů
§ 35 - Obecné ustanovení o uchovávání daňových dokladů
§ 35a - Elektronické uchovávání daňových dokladů
Uvedená nová úprava daňových dokladů byla do zákona o DPH zapracována na základě
směrnice Rady 2010/45/EU
ze dne 13. července 2010, kterou se mění směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty, pokud jde o pravidla fakturace. Uvedená směrnice (označovaná jako druhá směrnice o fakturaci) s použitím od 1. 1. 2013 změnila právní úpravu daňových dokladů ve směrnici 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty, a to konkrétně v či. 217-249 v tomto členění:
Hlava XI - POVINNOSTI OSOB POVINNÝCH K DANI A NĚKTERÝCH OSOB NEPOVINNÝCH K DANI
Kapitola 3 - Fakturace
Oddíl 1 - Definice
ČI. 217
Oddíl 2 - Pojem faktury
ČI. 218 a 219
Oddíl 3 - Vystavování faktur
ČI. 219a až 225
Oddíl 4 - Obsah faktur
ČI. 226 až 230
Oddíl 5 - Papírové faktury a elektronické faktury
ČI. 232 až 237
Oddíl 6 - Zjednodušující opatření
ČI. 238 až 240
Kapitola 4 - Účetnictví
Oddíl 1 - Definice
ČI. 241
Oddíl 2 - Obecné povinnosti
ČI. 242 a 243
Oddíl 3 - Konkrétní povinnosti týkající se uchovávání všech faktur
ČI. 244 až 248
Oddíl 4 - Právo na přístup k fakturám uchovávaným elektronickými prostředky v jiném členském státě
ČI. 248a a 249
Pojem "faktura", resp. "fakturace" používaný ve směrnici odpovídá pojmu "daňový doklad", resp. "vystavování daňových dokladů" používanému v zákoně o DPH. Pojem "účetnictví" použitý ve směrnici lze z pohledu terminologie zákona o DPH chápat jako uchovávání daňových dokladů a přístup k nim.
Důvodová zpráva k novele zákona o DPH č. 502/2012 Sb. předpokládala vydání metodického materiálu Generálního finančního ředitelství (dále také "GFŘ") s detailními postupy a příklady použití různých způsobů zajištění zmíněných vlastností daňových dokladů. Tento materiál -
Informace GFŘ k pravidlům fakturace ve vztahu k implementaci Směrnice EU/45/2010 do zákona o DPH
- byla zveřejněna na stránkách Finanční správy cds.mfcr.cz až 28. 3. 2013.
Při tvorbě tohoto příspěvku bylo přihlédnuto k uvedené informaci GFŘ, ale také k
Vysvětlivkám TAXUD
(Generální ředitelství Evropské komise pro daně a cla). Tyto vysvětlivky (v různých jazykových verzích včetně češtiny) lze nalézt na www stránkách Evropské komise (ec.europa.eu/), bohužel se zde však obtížně hledají. Kdo by o vysvětlivky měl zájem, může o ně bezplatně požádat autora příspěvku e-mailem na behounekpavel@volny.cz.
Vysvětlivky mají toto členění:
A) Požadavky na papírové a elektronické faktury
A-1 Faktury mají zachycovat skutečná dodání zboží a poskytnutí služeb - k 10. Bodu odůvodnění směrnice 2010/45/EU
A-2 Definice elektronické faktury - k článku 217 směrnice 2006/112/ES
A-3 Souhlas pořizovatele zboží nebo příjemce služby - k článku 232 směrnice 2006/112/ES
A-4 Věrohodnost původu - k článku 233 odst. 1 třetí pododstavec směrnice 2006/112/ES
A-5 Neporušenost obsahu - k článku 233 odst. 1 čtvrtý pododstavec směrnice 2006/112/ES
A-6 Čitelnost - k článku 233 odst. 1 první a druhý pododstavec směrnice 2006/112/ES
A-7 Volba prostředků pro zajištění věrohodnosti původu, neporušenosti obsahu a čitelnosti - k článku 233 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2006/112/ES
A-8 Kontrolní mechanismy podnikových procesů - k článku 233 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2006/112/ES
A-9 Spolehlivá auditnístopa - k článku 233 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2006/112/ES
A-10 Zaručený elektronický podpis a EDI - k článku 233 odst. 2 směrnice 2006/112/ES
A-11 Okamžik vystavení a konec doby uchovávání - k článku 233 odst. 1 první pododstavec směrnice 2006/112/ES
B) Vystavování faktur
B-1 Pravidla kterého členského státu jsou použitelná? - k článku 219a směrnice 2006/112/ES
B-2 Použitelná pravidla fakturace členského státu pro dodání zboží nebo poskytnutí služeb osvobozená od daně - k článku 221 odst. 3 směrnice 2006/112/ES
B-3 Pravidla fakturace pro poskytování finančních služeb osvobozených od daně [podle článku 135 odst. 1 písm. a) až g) směrnice 2006/112/ES] - k článku 220 odst. 2 a článku 221 odst. 222 směrnice 2006/112/ES
B-4 Faktury vystavené pořizovatelem zboží nebo příjemcem služby - k článku 224 směrnice 2006/112/ES
C) Obsah faktur
C-1 Pořadové číslo - k článku 226 odst. 2 směrnice 2006/112/ES
C-2 Hotovostní účetnictví - k článku 226 odst. 7a směrnice 2006/112/ES
(netýká se ČR)
C-3 Dodání zboží nebo poskytnutí služby osvobozené od daně - k článku 226 odst. 11 směrnice 2006/112/ES
C-4 Přepočet výše daně do národní měny - k článkům 91 a 230 směrnice 2006/112/ES C-5 Zjednodušené faktury
(v terminologii zákona o DPH zjednodušené daňové doklady) -
k článku 226b směrnice 2006/112/ES
D) Uchovávání faktur
D-1 Doba uchovávání - k článku 24 7 směrnice
2006/112/ES D-2 Překlad a jazyky používané na fakturách - k článku 248a směrnice 2006/112/ES D-3 Prostředek uchovávání - k článku 24 7 směrnice 2006/112/ES
 
Daňový a účetní doklad - faktura
Rozhodně nedošlo od 1. 1. 2013 k žádné změně ve vztahu daňových dokladů a účetních dokladů. Daňový doklad je přitom termín zákona o DPH a týká se tedy pouze této daně. Účetní doklady mají pochopitelně zásadní význam pro stanovení základu daně z příjmů. Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, však žádný pojem daňový doklad nepoužívá a u účetních jednotek vycházíme pro stanovení základu daně z účetnictví, vedeného pochopitelně na základě účetních dokladů.
Jedná se o dvě odlišné oblasti, které se však vzájemně prolínají. Pochopitelně každý účetní doklad je daňovým dokladem - např. mzdový list jako podklad pro zaúčtování mezd je účetním dokladem, který nemá s DPH nic společného a daňovým dokladem není. Typickým daňovým dokladem, který může posloužit i jako účetní doklad, je však faktura za prodané zboží či poskytnutou službu - tato faktura je daňovým dokladem (zároveň může být účetním dokladem) i u odběratele. Tato faktura má i soukromoprávní význam, je totiž výzvou k úhradě sjednané ceny a může sloužit i jako podklad pro začátek běhu splatnosti apod. [viz § 369a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), resp. § 340 obchodního zákoníku po jeho novele, která by měla být v průběhu dubna definitivně schválena - stane-li se tak, nabude novela účinnosti od 1. 5. 2013]. Daňový doklad tedy může sloužit i jako výzva k platbě pro účely soukromého práva (obchodním zákoníkem označovaná jako faktura ve smyslu písemně uplatněného nároku na úhradu sjednané ceny).
příklad
Prodávající dodal dne 28. 3. 2013 zboží za 100 tis. Kč + + 21 tis. Kč DPH a požaduje uhradit dohodnutou cenu včetně daně 121 tis. Kč. Smluvní strany se dohodly, že splatnost kupní ceny je 14 dnů od vystavení faktury. V tomto případě musí být podle zákona o DPH vystaven daňový doklad do 15 dnů od 28. 3. 2013. Daňový doklad se po příslušném doplnění o náležitosti vyžadované zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o účetnictví"), stane u prodávajícího účetním dokladem pro zaúčtování výnosu 100 tis. Kč, závazku vůči státu z titulu DPH 21 tis. Kč a pohledávky vůči odběrateli 121 tis. Kč. Zboží bylo prodáno dne 28. 3. 2013 a toto datum uskutečnění zdanitelného plnění je zároveň datem účetního případu (k tomuto datu vznikl zdanitelný výnos). V evidenci vystavených faktur prodávající fakturu zaevidoval se splatností 14 dnů. Kupující postupuje obdobně. K datu 28. 3. 2013 zaúčtuje závazek vůči dodavateli 121 tis. Kč. Pohledávku vůči státu 21 tis. Kč zaúčtuje podle mého názoru rovněž k datu 28. 3. 2013, avšak pro účely DPH musí zaznamenat datum obdržení daňového dokladu a nejdříve k tomuto datu zahrnout mezi přijatá zdanitelná plnění, ze kterých nárokuje odpočet DPH na vstupu (pokud fakturu/daňový doklad obdrží až v dubnu, může nárokovat odpočet DPH na vstupu nejdříve za duben).
Pokud by nebyla smluvně dohodnuta doba splatnosti, bylo by datum doručení faktury/daňového dokladu rozhodující i pro stanovení počátku 30 denní doby splatnosti § 369a odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku, resp. § 340 odst. 3 písm. a) obchodního zákoníku po jeho předpokládané novelizaci (pravděpodobně účinné od 1. 5. 2013).
Praxe ovšem není tak jednoduchá, jako výše uvedený příklad. A i v naprosto jednoduchých situacích je třeba odlišovat:
*
účetní doklad jako podklad pro zaúčtování,
*
daňový doklad jako podklad pro uplatnění DPH,
*
fakturu či jinou výzvu k úhradě sjednané ceny.
příklad
Kupující si objednal zboží za 100 tis. Kč+ 21 tis. Kč DPH. Prodávající jej vyzval, aby sjednanou cenu ve výši 121 tis. Kč včetně DPH uhradil předem. Kupující uhradil kupní cenu dne 28. 3. 2013 a prodávající mu zboží dodal dne 2. 4. 2013. V tomto případě je povinností prodávajícího vystavit daňový doklad do 15 dnů od 28. 3. 2013 a na tomto dokladu uvede jako den, ke kterému mu vznikla povinnost přiznat daň, 28. 3. 2013. Zde již narážíme na prvý praktický problém, jak má být den, ke kterému vznikla prodávajícímu povinnost přiznat daň, na faktuře označen. Zákon o DPH požaduje jako náležitost daňového dokladu "den uskutečnění plnění nebo den přijetí úplaty, pokud před uskutečněním plnění vznikla povinnost ke dni přijetí úplaty přiznat daň nebo přiznat uskutečnění plnění, pokud se liší ode dne vystavení daňového dokladu" [§ 29 odst. 1 písm. h) zákona o DPH]. Z praktického hlediska je asi nejvhodnější, aby faktura obsahovala pole pro uvedení data, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň, a toto pole nějak vhodně označit - např. datum uskutečnění/platby s odkazem na vysvětlivku, kde bude vysvětleno, že se zde uvádí buď datum uskutečnění zdanitelného plnění, anebo datum přijetí platby, pokud přijetí platby předchází uskutečnění zdanitelného plnění. Jakým způsobem měl prodávající kupujícího vyzvat k úhradě kupní ceny předem, není nijak upraveno. Tato výzva však není účetním dokladem a ani nemůže sloužit jako daňový doklad, resp. v této výzvě nemůže být daň uvedena.
Prodávající musí pro své účely vystavit účetní doklad, na jehož základě zaúčtuje prodej zboží k datu 2. 4. 2013. Tímto dokladem může být i daňový doklad, musí však být podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o účetnictví doplněn o datum uskutečnění účetního případu (2. 4.2013), pokud nenítento den daňový doklad zároveň vystaven (pokud by byl vystaven 2. 4. 2013, stačí, aby bylo uvedeno datum vystavení 2. 4. 2013 a toto datum by se použilo jako datum účetního případu).
Ve výše uvedeném příkladu se liší datum uvedený na daňovém dokladu jako datum, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň, od data účetního případu. Zda dodavatel poskytne odběrateli i doklad obsahující datum účetního případu, záleží na jeho dobrovolném rozhodnutí. Toto je důležité zejména v situacích, kdy je za zdanitelné plnění zaplaceno s poměrně velkým časovým odstupem před jeho uskutečněním. Např. je uhrazena kupní cena ve výši 100 % včetně DPH, na základě této úhrady je vystaven daňový doklad a zboží je dodáno 1 měsíc po úhradě kupní ceny. V tomto případě není důvod vystavovat na základě dodání zboží daňový doklad (žádná povinnost přiznat daň nevznikla). Je však třeba na základě účetního dokladu zaúčtovat splnění dodávky. Je otázkou, zda musí být vystaven na uzavření dodávky samostatný zúčtovací účetní doklad. Rozhodně lze však vystavení tohoto samostatného dokladu doporučit a poskytnout jej (dobrovolně) i odběrateli. Pokud však odběratel zúčtovací doklad neobdrží, nemůže podle mého názoru tento zúčtovací doklad na dodavateli požadovat a musí si sám vystavit účetní doklad, na jehož základě účetní případ uzavře (podkladem by mohl být např. doklad o převzetí zboží).
 
Podoba daňových dokladů
Daňový doklad může mít
listinnou nebo elektronickou podobu.
Podle § 26 odst. 3 zákona o DPH (stejně jako směrnice 2006/112/ES) má daňový doklad elektronickou podobu tehdy, pokud je vystaven a obdržen elektronicky. Z této definice plyne, že za daňový doklad v elektronické podobě se považuje i daňový doklad v PDF formátu poslaný jako příloha e-mailu, a to i v případě, kdy je příjemcem vytištěn (toto vytištění musíme chápat jako konverzi elektronické podoby na podobu listinou). Vysvětlivky v části A-2 uvádí: "...
aby mohla být faktura podle směrnice o DPH považována za elektronickou, musí být vystavena a také obdržena v jakémkoli elektronickém formátu. O volbě formátu rozhodují osoby povinné k dani. Zahrnovalo by to faktury jako strukturované zprávy (například ve formátu XML) nebo jiné typy elektronického formátu (například e-mail s přílohou ve formátu PDF nebo fax obdržený v elektronickém, nikoli papírovém formátu). Ne všechny faktury vytvořené v elektronickém formátu lze podle této definice považovat za .elektronickou fakturu'. Faktury vytvořené v elektronickém formátu, například prostřednictvím účetního softwaru nebo textového procesoru, které jsou předány a obdrženy na papíře, nejsou elektronickými fakturami. Na druhé straně faktury vytvořené v papírovém formátu, které jsou naskenovány předány a obdrženy prostřednictvím elektronické pošty, lze považovat za elektronické faktury."
Pro pochopení právní úpravy daňových dokladů je třeba rozlišovat mezi podobou (listinná - elektronická) a formátem (u listinné podoby např. termoúčtenka a její kopie, u elektronické podoby např. formát XML nebo PDF). Skutečnost, že i na daňové doklady v PDF formátu posílané jako přílohy e-mailu je nutno hledět jako na daňové doklady v elektronické podobě, nemá sama o sobě na plátce žádné zásadní negativní dopady. Nelze se sice již odvolávat na závěry Koordinačního výboru ze dne 27. 4. 2011 č. 329/30.03.11:
"Pojem .vystavit' daňový doklad ve smyslu zákona o DPH",
které tento postup považovaly jen za určitou formu doručení daňového dokladu v listinné podobě (za předpokladu vytištěného PDF souboru na tiskárně), ale to neznamená nemožnost tohoto postupu komunikace mezi plátci daně.
Zásadní změnou od 1. 1. 2013 je to, že
daňové doklady v elektronické podobě nemusí být elektronicky podepsány
(opatřeny elektronickým podpisem, resp. elektronickou značkou), resp. nemusí být v režimu elektronické výměny dat (EDI). Je to z toho důvodu, aby se plátcům umožnila elektronická komunikace v jednodušší podobě. Na druhou stranu (z obavy možného zneužití musí být v případě elektronické komunikace zaručena věrohodnost původu daňového dokladu. Směrnice 2006/112/ES a zákon o DPH tomuto postupu (zaručení věrohodnosti původu daňového dokladu jiným způsobem než elektronickým podpisem či elektronickou výměnou informací EDI) říká "kontrolní mechanismy procesů vytvářející spolehlivou vazbu mezi daňovým dokladem a daným plněním".
Kontrolní mechanismy procesů
neznamená nic jiného než to, co každý stejně běžně dělá. Pokud mi přijde e-mail s připojenou fakturou, tak před jejím proplacením vyhodnotím, zda jsem plnění uváděné na faktuře skutečně odebral a zda mi fakturu neposílá nějaký podvodník. Kontrolní mechanismus procesů proběhne někdy automaticky (aniž bychom si uvědomili, že toto činíme) - příjemce e-mailu fakturu očekává a dostane e-mail z e-mailové adresy, přes kterou s daným dodavatelem komunikoval při objednávce zboží apod. Někdy se již jedná o vědomý proces - daňový doklad necháme schválit, prověříme e-mailovou adresu, ze které byl daňový doklad odeslán, ověříme, že uváděné číslo bankovního účtu jsme s daným obchodním partnerem již v minulosti použili (anebo po novu, že jej daný plátce nechal zveřejnit v registru plátců) apod.
V tomto duchu se také k použití daňových dokladů v PDF podobě vyjádřilo GFŘ ve své informaci:
"Příklad: Subjekt A zaslal subjektu B daňový doklad ve formátu PDF e-mailem bez elektronického podpisu, časového razítka apod. Takovýto daňový doklad nelze považovat sám o sobě za daňový doklad se zajištěnými vlastnostmi ve smyslu § 34 zákona o DPH, a to zejména z důvodu nezajištění věrohodnosti jeho původu. Pro zajištění věrohodnosti původu a neporušenosti obsahu takového daňového dokladu je nezbytné vytvořit dostatečně vhodným a průkazným kontrolním mechanismem spolehlivou auditní stopu, která vytvoří jednoznačnou vazbu mezi daňovým dokladem zaslaným prostřednictvím e-mailu a předmětným plněním."
Informace dále pokračuje:
"Součástí auditní stopy prokazující věrohodnost původu daňového dokladu může být například zaslání elektronického daňového dokladu e-mailem z předem sjednané e-mailové adresy (např. fakturace@xyz.cz), kdy tento způsob zasílání daňových dokladů je upraven vzájemnou dohodou stran transakce. Výčet příkladů zajištění věrohodnosti a neporušenosti daňových dokladů není a ani nemůže být úplný a konečný už s ohledem na technologický vývoj."
Důležitou oblastí daňových dokladů v elektronické podobě je jejich převod do podoby papírové. Byť je papírová podoba daňových dokladů náročná na skladovací prostory a má v porovnání s elektronickou podobou i jiné nevýhody, v některých případech může být praktické převést daňový doklad z elektronické podoby do papírové. Věrohodnost tohoto převodu zaručuje zejména tzv.
autorizovaná
konverze
daňových dokladů,
což je poměrně náročný proces. GFŘ se k tomuto problému ve své informaci postavilo prakticky (ovšem dle mého názoru naprosto v mezích zákona a smyslu eurounijní úpravy), když autorizovanou konverzi nepožaduje, pokud
"...je možno za pomoci auditní stopy spolehlivě prokázat věrohodnost původu a neporušenost obsahu ,vytištěného' daňového dokladu, doručeného v elektronické podobě."
Podle mého názoru není žádný praktický důvod, proč se daňovým dokladům v elektronické podobě bránit, pokud jsou plátci zasílány ve formátu, se kterým nemá technický problém, např. ve formátu PDF. Jak je níže vysvětleno, tzv. auditní stopu stejně plátce musí prokázat, pokud na základě přijatého daňového dokladu uplatňuje nárok na odpočet daně na vstupu.
S vystavením daňového dokladu
v elektronické podobě musí souhlasit příjemce
zdanitelného plnění.
Tento text zákona o DPH (stejný najdeme i ve směrnici 2006/112/ES) můžeme chápat i tak (a důvodová zpráva nebo některé jazykové mutace směrnice k tomuto výkladu částečně svádí), že příjemce souhlas nemůže odepřít a že elektronickou podobu daňového dokladu musí akceptovat. Tento výklad však správný není a jak vysvětlivky TAXUD, tak informace GFŘ potvrzují, že nelze zaslat daňový doklad v elektronické podobě tomu odběrateli, který jej odmítá. Toto je však teorie, protože dodavatel má poměrně jednoduchou praktickou možnost, jak daňový doklad v elektronické podobě dodavateli vnutit. Pokud totiž odběratel odmítne přijmout daňový doklad v elektronické podobě (a na to právo má), vystaví mu doklad v listinné podobě a umožní mu, aby jej převzal. Tím povinnost dodavatele končí, rozhodně nemá právní povinnost (něco jiného jsou pochopitelně dobré obchodní vztahy) daňový doklad v listinné podobě odběrateli odeslat. Situace, kdy odběratel s daňovým dokladem v elektronické podobě nesouhlasí, není v praxi až tak neobvyklá. Otázkou je, zda má odběratel nějakou šanci neochotného dodavatele přimět k vystavení (a zejména k odeslání) daňového dokladu v písemné podobě. Obávám se, že praktickou šanci příliš nemá. Někteří odběratelé se snaží přinutit dodavatele k vystavení daňového dokladu v písemné podobě tím, že odmítají za zdanitelné plnění zaplatit (dokud neobdrží písemný daňový doklad). Tato výhrůžka sice může v praxi zafungovat, žádný právní podklad však nemá. Jak je výše uvedeno, daňový doklad často slouží jako výzva k úhradě za zdanitelné plnění. To však neznamená, že bychom měli za výzvu k úhradě požadovat pouze daňový doklad. Navíc soukromoprávní úprava splatnosti závazků pamatuje i na případy, kdy výzva k úhradě není doručena - viz § 369a odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku, resp. § 340 odst. 3 písm. b) obchodního zákoníku po jeho přepokládané novelizaci (pravděpodobně od 1. 5. 2013). Protože se již blíží účinnost nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), podívejme se na odpovídající úpravu v novém občanském zákoníku, tedy na úpravu účinnou od 1. 1. 2014:
"§ 1963
(1) Je-li obsahem vzájemného závazku podnikatelů povinnost dodat zboží nebo službu za úplatu, je cena splatná,
aniž je zapotřebí výzvy k placení,
do třiceti dnů ode dne, kdy byla dlužníku doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy, anebo ode dne obdržení zboží nebo služby, podle toho, který z těchto dnů nastal později. Bylo-li však ujednáno převzetí zboží nebo služby, popřípadě ověření, zda bylo řádně splněno, je cena splatná do třiceti dnů ode dne převzetí, popřípadě ověření..."
Jak vysvětlivky TAXUD, tak informace GFŘ, potvrzují, že souhlas s elektronickou podobou daňového dokladu může odběratel vyjádřit i mlčky. Jinými slovy, správce daně nemůže po plátci, který vystavuje daňové doklady v elektronické podobě, požadovat důkaz, že jeho jednotliví odběratelé s touto podobou daňových dokladů souhlasí.
 
Neporušenost obsahu
Velká nedorozumění vznikla v otázce
neporušenosti obsahu daňového dokladu.
Podle § 34 odst. 2 písm. b) zákona o DPH se touto neporušeností rozumí skutečnost, že obsah daňového dokladu požadovaný podle zákona o DPH nebyl změněn. Porušený je tedy ten doklad, kde byla změněna jeho podstatná náležitost, např. označení odběratele (oprava chybného DIČ atd.). Porušený rozhodně není daňový doklad, na který je doplněno něco, co není podstatnou náležitostí daňového dokladu - např. předpis předkontace pro zaúčtování daňového dokladu. Bohužel GFŘ uvedenou právní úpravu, která byla převzata z článku 233 směrnice 2006/112/ES, vůbec nepochopilo. Obsah daňového dokladu (v terminologii směrnice 2006/112/ES obsah faktury) je totiž definován v článku 226 stejně, jako jsou v § 29 zákona o DPH vymezeny náležitosti daňového dokladu. Je tedy naprosto jasné, že
obsahem daňového dokladu
se nerozumí doklad jako celek (papír, na kterém je daňový doklad vytištěn), ale
náležitosti daňového dokladu.
Neporušenost obsahu tedy znamená, že nebudou měněny žádné zákonem vyžadované náležitosti.
Přes naprosto jednoznačnou právní úpravu GFŘ v informaci uvádí:
"Dodatečné informace (např. údaje o předkontaci, o archivaci, razítka ,došlo dne...'apod.) by od 1. 1. 2013 neměly být na daňový doklad z důvodu zachování neporušenosti obsahu daňového dokladu po celou dobu jeho ,života' doplňovány. Daňový subjekt by měl případné dodatečné informace (údaje) zaznamenat buď v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty, kterou je povinen vést ve smyslu ustanovení § 100, popř. § 100a zákona o DPH, případně jiným způsobem, kterým neporuší původní obsah daňového dokladu."
Názor GFŘ by byl pro mne dost těžko pochopitelný i v případě, pokud by jej právní úprava alespoň náznakem umožňovala (a to neumožňuje ani náhodou). Vypadá to, že si tvůrci informace GFŘ neprostudovali ani směrnici 2006/112/ES, ani odůvodnění směrnice 2010/45/EU, která novelizovala směrnici 2006/112/ES ve věci daňových dokladů, a zřejmě ani vysvětlivky TAXUD.
Nová úprava daňových dokladů (faktur) je směrnicí 2010/45/EU odůvodněna mimo jiné takto: "...
administrativní zátěž spojená s papírovou fakturací by neměla narůstat... Faktury mají zachycovat skutečná dodání zboží a poskytnutí služeb, a proto by měla být zajištěna jejich věrohodnost, neporušenost a čitelnost."
Skutečně nechápu, jak může nenarůst administrativní zátěž s daňovými doklady v listinné podobě, když by se jich podle logiky GFŘ zřejmě nesměla ani dotknout lidská ruka (jaký je principiální rozdíl mezi doplněním listiny obsahující daňový doklad o předkontaci a doplněním o otisk zpoceného prstu). Pokud bychom akceptovali přístup GFŘ, nemohli bychom daňový doklad použít jako účetní doklad - zřejmě bychom jej měli okopírovat a na kopii doplnit náležitosti účetního dokladu (jak bychom toho však dosáhli bez nárůstu administrativní zátěže, to doopravdy nevím). Věrohodnost daňového dokladu je požadována, aby bylo zaručeno, že daňový doklad zachycuje skutečné dodání zboží či poskytnutí služeb. Není mi jasné, jak daňový doklad tuto vlastnost ztratí tím, že jej opatříme předkontaci.
Pokud by omyl GFŘ nebyl principiálně tak zásadní, nevěnoval bych mu takovou pozornost. Informace totiž dále pokračuje:
"Nicméně pokud budou přesto na daňový doklad doplněny údaje nad rámec povinných náležitostí daňového dokladu, přičemž obsah daňového dokladu požadovaný podle zákona o DPH doplněním těchto údajů zůstane nezměněn, bude takový daňový doklad považovaný za neporušený. Doplněné údaje však nesmí pozměňovat povinné náležitosti daňového dokladu vymezené v ustanovení § 29 a násl. zákona o DPH a z dokladu musí být patrné, že jde o doplnění údajů oproti původnímu obsahu."
Informace GFŘ tedy
doplňování údajů, které nejsou náležitostmi daňového dokladu, umožňuje.
Bohužel nikoli jako potvrzení platné úpravy, ale jako jakousi benevolenci. Z praktického hlediska je to možná bezvýznamné, ale osobně v tom vidím zásadní principiální rozdíl.
Z praktického hlediska se postavila informace GFŘ k otázce
termodokladů,
které sice považuje za naprosto nevyhovující, ale umožňuje jejich převod do jiného formátu listinného daňového dokladu, tedy okopírování.
 
Podpis daňového dokladu
Daňový doklad, v listinné i elektronické podobě, musí být
věrohodný.
Tzn., že musí být prokazatelné, že jej uskutečnil plátce uvedený jako dodavatel na daňovém dokladu. Toto lze prokázat např. podpisem (ať již elektronickým v případě daňového dokladu v elektronické podobě, nebo fyzickým podpisem v případě daňového dokladu v listinné podobě). Informace GFŘ uvádí i další způsoby zajištění věrohodnosti původu daňového dokladu v listinné podobě -
"...například tím, že je takovýto daňový doklad prokazatelně opatřen určitými neměnnými identifikátory (razítka, hlavičkový papír, vodoznaky aj., které používá dodavatel), popř. vlastnoručním podpisem apod.)."
Vlastnoruční podpis tedy není nezbytnou součástí daňového dokladu
(článek 229 směrnice 2006/112/ES dokonce výslovně uvádí, že členské státy nemohou požadovat, aby faktury byly podepsány), ale zvyšuje jeho věrohodnost. Důležitější by však mělo být prokázání, že deklarované zdanitelné plnění se doopravdy uskutečnilo. K tomuto slouží tzv. auditní stopa.
Auditní stopa
se skládá z různých důkazů, které ve své vzájemné souvislosti prokazují, že se určité zdanitelné plnění uskutečnilo tak, jak je deklarováno. Vysvětlivky TAXUD v části A-9 auditní stopu popisují jako zdokumentovaný tok plnění od zahájení zdrojového dokumentu, např. objednávky, až po ukončení, např. konečný záznam v roční účetní závěrce. A naopak, který propojuje různé dokumenty v rámci procesu. Auditní stopa zahrnuje zdrojové dokumenty, zpracovaná plnění a odkazy na propojení mezi nimi. Auditní stopu lze popsat jako spolehlivou, pokud je propojení mezi podklady a zpracovanými plněními snadno sledovatelné (auditní stopa obsahuje dostatečně podrobné informace k propojení dokumentů), odpovídá uvedeným postupům a zachycuje procesy které skutečně nastaly. Toho lze dosáhnout např. pomocí dokumentů třetích stran, např. bankovních výpisů, dokumentů od pořizovatele či příjemce nebo od dodavatele či poskytovatele (dokumentů druhé strany) a interních kontrolních mechanismů, např. oddělením povinností. Spolehlivá auditní stopa je z praktického hlediska rozhodujícím důkazním prostředkem pro tvrzení uváděná v daňových přiznáních obchodních partnerů. To, že spolehlivá auditní stopa zároveň zaručuje věrohodnost daňového dokladu, je v podstatě automatický doprovodný jev.
 
Závěrem
Problematika daňových dokladů si zasluhuje velkou pozornost a je dobře, že legislativní změny od 1. 1. 2013 tuto pozornost odborné veřejnosti jen zvýšily. Na druhou stranu lze konstatovat, že se již začíná usazovat hladina rozbouřená některými názory a praxi tyto legislativní změny nijak zásadně nezměnily. Ponecháme-li stranou, že Finanční správa se k nové úpravě daňových dokladů vyjádřila až na samém konci třetího měsíce její účinnosti, lze přístup Finanční správy (přes výše uvedenou kritiku) vcelku hodnotit pozitivně a lze především ocenit, že je i poměrně konkrétní.