Zákon o veřejné prospěšnosti - základní fakta

Předkladatel zákon o veřejné prospěšnosti v důvodové zprávě správně uvádí, že v současné právní úpravě a prakticky se tento pojem ztotožňuje s pojmem nestátní nezisková organizace (jehož definice v právní úpravě paradoxně taky chybí). Někdy též dochází k tomu, že se pod pojem nestátní nezisková organizace zahrnují jen vybrané druhy těchto organizací nebo naopak jsou zahrnuty všechny bez zevrubného zkoumání cíle jejich činností (aby veřejná podpora směřovala jen do oblastí veřejného zájmu).

Cílem nové právní úpravy má být jistě potřebné (ty budou mít veřejně prospěšné činnosti). Zavedení jednotného pojmu napomůže ujednocení pojmosloví i v dalších zákonech (například v zákoně o nadacích² se hovoří o obecně prospěšných cílech, v zákoně o obecně prospěšných společnostech³ se hovoří o obecné prospěšnosti a obecně prospěšných službách, daňové zákony hovoří o veřejně prospěšných činnostech atd.).

Sami autoři zákona uvádějí, že (= veřejné podpory) právě z titulu své veřejné prospěšnosti. Nemá jít o "revoluci" v oblasti veřejné podpory směřující do neziskového sektoru. Dosud platné výhody mají být zachovány pokud neziskové organizace vykonávají své činnosti v rámci nově definované veřejné prospěšnosti. Logickým důsledkem má být dosažení efektivnějšího a trans-parentnějšího čerpání a využívání veřejných prostředků.

Je logické, že výčet není možné očekávat, neboť neziskový sektor je velmi proměnlivý, dynamicky se vyvíjející a reagující na aktuální výzvy a potřeby. Z tohoto důvodu je možné očekávat zákonnou úpravu pojmu "veřejně prospěšná služba a činnost".

Z důvodové zprávy vyplývá, že a to například v oblasti školství, kultury, vědy, výzkumu, zdravotnictví, sociálních služeb, duchovních služeb, sportu, v oblasti životního prostředí, zejména za účelem poskytnutí humanitární pomoci a pomoci při přírodních katastrofách, charitativní činnosti, práce s dětmi a mládeží, ochrany dětí a mládeže, ochrany kulturního dědictví a péče o ně, ochrany spotřebitele, ochrany zdraví a lékařské péče, péče o zdraví a fyzickou zdatnost, ochrany životního prostředí, vzdělávání, školení a osvěty, podpory nebo ochrany osob se zdravotním postižením a osob ohrožených sociálním vyloučením, pomoci uprchlíkům, provozování amatérského sportu a tělovýchovy, sociálních služeb, vyznávání náboženské víry a poskytování duchovní pomoci.

Již z uvedeného vyplývá, že definovat veřejnou prospěšnost nebylo jednoduché. Bylo třeba zahrnout všechny doposud realizované či potenciální oblasti, ve kterých mohou neziskové subjekty poskytovat své služby. To se zákonodárci podařilo velmi širokým výčtem oblastí aktivit. Bohužel se zcela vyhnul řešení otázek kvality a šíře poskytování těchto služeb. Místo toho zákon zevrubně popisuje znaky, které musí splňovat organizace, jež chce nabýt statusu veřejně prospěšné organizace. Ty jsou orientovány spíše na ujasnění znaků, které ve většině případů již nestátní neziskové organizace plní. Pozitivním znakem je snaha zákonodárce zvýšit transparentnost (bude platit, že organizace se statusem veřejné prospěšnosti bude transparentnější než organizace bez statusu).

Právnické osobě se statusem náleží výhody podle různých právních předpisů, zejména nepřímé výhody podle zákona upravujícího daně z příjmů. Neznamená to však, že neziskové organizace se statusem mají nárok na poskytnutí dotací ze státního rozpočtu. Změnou zákona o rozpočtových pravidlech⁴ bude omezena možnost účasti v soutěžích o dotační prostředky těm, kteří veřejné prospěšnosti nemají.

Závěrem je třeba připomenout, že o konečné podobě zákona se stále diskutuje, a tak postupně doznává různých změn. Výsledné podobě zákona bude věnována pozornost v některém z dalších čísel časopisu UNES.