Pracovní oběd, stravné a stravenka

Pro lepší pochopení uvádím jeden z mnohých dotazů: Jsme organizační složka státu, když jde zaměstnanec úřadu v pracovní době na pracovní oběd a má odpracované 3 hodiny, má nárok na stravenku? Je rozdíl mezi zaměstnancem a vedoucím zaměstnancem? Pravidelné pracoviště je Praha.

V této souvislosti tedy fakticky vyvstává otázka skutečného vztahu mezi poskytováním závodního stravování, poskytováním stravného při pracovních cestách zaměstnanců a hodnotou stravování poskytovaného jako nepeněžní plnění zaměstnavatelem zaměstnancům ke spotřebě na pracovišti, přesněji řečeno, zda zaměstnanci mohou dostávat ze strany zaměstnavatele tato plnění i souběžně nebo zda poskytnutí jednoho automaticky vylučuje druhé.

Nejprve se zastavíme u poskytování stravenek, které představuje určitou formu závodního stravování. Nutno podotknout, že zabezpečování závodního stravování zaměstnavatelem je od 1.10.1994 pouze činností ze strany zaměstnavatele vůči svým zaměstnancům. To bylo způsobeno novelou č. 74/1994 Sb. starého zrušeného zákoníku práce z roku 1965, která právě z jeho § 140 odst. 1 vypustila povinnost pro zaměstnavatele zabezpečovat závodní stravování a ponechala tam pouze možnost. Tím se tudíž z obligatorního plnění stalo pouze , a tak to bylo doslova převzaté do § 236 odst. 1 současného zákoníku práce, tj. zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Z uvedeného tedy vyplývá, že na stravenku zaměstnanci nevzniká nárok, ale zaměstnavatel ji může svým zaměstnancům přiznat, pokud splní podmínky stanovené zvláštními právními předpisy upravujícími financování závodního stravování.

Základní platnou právní úpravu závodního stravování stanoví zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a to ve svém ustanovení § 236. Zde je v odstavci 1 přesně a jednoznačně stanoveno, že zaměstnavatel je povinen umožnit zaměstnancům ve všech směnách stravování s tím, že tuto povinnost nemá vůči zaměstnancům vyslaným na pracovní cestu. Dále je v odstavci 2 stanoveno, že bylo-li to dohodnuto v kolektivní smlouvě nebo stanoveno ve vnitřním předpisu, poskytuje se zaměstnancům stravování s tím, že zároveň mohou být dohodnuty nebo stanoveny další podmínky pro vznik práva na toto stravování a výše finančního příspěvku zaměstnavatele, jakož i bližší vymezení okruhu zaměstnanců, kterým se stravování poskytuje, organizace stravování, způsob jeho provádění a financování zaměstnavatelem, nejsou-li tyto záležitosti upraveny pro určený okruh zaměstnanců zvláštním právním předpisem. Tím nejsou dotčeny daňové předpisy. Poslední odstavec 3 dává možnost k rozšíření poskytování stravování, neboť stanoví, že bylo-li to dohodnuto v kolektivní smlouvě nebo stanoveno ve vnitřním předpisu, může být cenově zvýhodněné stravování poskytováno:

V této souvislosti je však třeba upozornit na to, že právní situace je poněkud složitější. Jedná se o to, že financování závodního stravování v příspěvkových organizacích zřízených územními samosprávnými celky je upraveno vyhláškou Ministerstva financí č. 84/2005 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v příspěvkových organizacích zřízených územními samosprávnými celky (účinnost nabyla dnem 1.3.2005), ve znění vyhlášky č. 94/2006 Sb. a vyhlášky č. 17/2008 Sb. Tato vyhláška byla vydána na základě ustanovení § 33b zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 557/2004 Sb., a představuje zvláštní právní předpis na tomto úseku. Obdobná situace platí pro organizační složky státu a státní příspěvkové organizace, protože pro tyto platí vyhláška Ministerstva financí č. 430/2001 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v organizačních složkách státu a státních příspěvkových organizacích (účinnost nabyla dnem 1.1.2002), ve znění vyhlášky č. 99/2006 Sb. a vyhlášky č. 354/2007 Sb. Tato vyhláška byla vydána na základě § 69 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), a představuje také další zvláštní právní předpis na tomto úseku. Podle stanoviska Ministerstva financí příspěvkové organizace a organizační složky státu nemohou poskytovat cenově zvýhodněné stravování zaměstnancům po dobu čerpání jejich dovolené ani po dobu jejich dočasné pracovní neschopnosti, tedy to nemohou sjednat v kolektivní smlouvě ani to nemohou zapracovat do vnitřního předpisu, protože takové řešení neumožňuje právě zákon č. 250/2000 Sb. a zákon č. 218/2000 Sb. Z toho pak tedy prakticky vyplývá, že cenově zvýhodněné stravování zaměstnancům po dobu jejich čerpání dovolené a po dobu jejich dočasné pracovní neschopnosti (nejčastěji formou stravenky), mohou poskytovat pouze zaměstnavatelé v podnikatelské sféře při splnění jinak stanovených podmínek, tj. podmínek zákoníku práce. A závodní stravování pro podnikatelskou sféru upravuje pouze ustanovení § 24 odst. 2 písm. j) bod 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

Právní úprava ustanovení § 236 zákoníku práce je obecnou právní úpravou a vztahuje se jak na zaměstnavatele -právnické osoby, tak zaměstnavatele - fyzické osoby (před novelou v roce 1994 byla zaměstnavateli stanovena povinnost zabezpečovat stravování, která však byla právě v uvedeném roce nahrazena pouze umožněním stravování a touto změnou došlo fakticky ke sjednocení úpravy pro všechny zaměstnavatele - právnické i fyzické osoby).

Skutečnost, že pro územní samosprávné celky, dále jen obce a kraje, platí pouze ustanovení § 236 zákoníku práce, prakticky znamená, že tyto mohou v kolektivní smlouvě sjednat nebo ve vnitřním předpisu stanovit podmínky, za kterých budou zajišťovat stravování zaměstnancům během stanovené směny. Obce a kraje si tedy samy rozhodují o tom, kolik budou přispívat na jedno hlavní jídlo zaměstnancům z rozpočtu obce či kraje, kolik budou poskytovat ze sociálního fondu (který tvoří jako obdobu FKSP podle ustanovení § 5 zákona č. 250/2000 Sb.) a kolik bude hradit sám zaměstnanec.

Z uvedeného zákona o rozpočtových pravidlech současně vyplývá, že obce a kraje nemohou dávat příspěvky na stravování z rozpočtu a ze sociálního fondu starostovi a místostarostovi, kteří jsou zaměstnavatelem uvolněni k výkonu funkce, protože nejsou zaměstnanci obce a kraje (zůstávají v pracovním poměru u zaměstnavatele, který je pouze uvolnil k výkonu funkce). Jinak nejčastěji obce a kraje respektují jako obdobu stejný režim, který vyplývá ze zákona o daních z příjmů pro podnikatelskou sféru a v současné době i pro organizační složky státu a příspěvkové organizace, tj. hradí z rozpočtových výdajů maximálně 55% ceny jednoho jídla.

Jako zvláštní právní předpis upravující financování závodního stravování v podnikatelské sféře slouží ustanovení § 24 odst. 2 písm. j) bod 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Zde je přesně stanoveno, že za výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy, také mimo jiných, výdaje na provoz vlastního stravovacího zařízení, kromě hodnoty potravin, nebo příspěvky na stravování zajišťované prostřednictvím jiných subjektů a poskytované až do výše 55% ceny jednoho jídla za jednu směnu, maximálně však do výše 70% stravného vymezeného pro zaměstnance v § 6 odst. 7 písm. a) při trvání pracovní cesty 5 až 12 hodin (tj. do výše horního limitu platného pro zaměstnance v rozpočtové sféře podle § 176 odst. 1 zákoníku práce - tedy v letošním kalendářním roce 2013 do výše 79 Kč) s tím, že příspěvek na stravování lze uplatnit jako výdaj (náklad), pokud přítomnost zaměstnance v práci během této stanovené směny trvá alespoň 3 hodiny. Současně je stanoveno, že příspěvek na stravování lze uplatnit jako výdaj (náklad) na další jedno jídlo za zaměstnance, pokud délka jeho směny v úhrnu s povinnou přestávkou v práci, kterou je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci podle zvláštního právního předpisu (§ 88 odst. 4 zákoníku práce), bude delší než 11 hodin. Dále je stanoveno, že předmětný příspěvek nelze uplatnit na stravování zaměstnance, kterému v průběhu směny vznikl nárok na stravné podle zvláštního právního předpisu (zákoníku práce). Za stravování ve vlastním stravovacím zařízení se považuje i stravování zabezpečované ve vlastním stravovacím zařízení prostřednictvím jiných subjektů. Pro posouzení doby trvání pracovní směny je rozhodná délka pracovní směny stanovená zaměstnavatelem konkrétnímu zaměstnanci v pravidelném rozpisu směn v souladu se zákoníkem práce.

Z platné právní úpravy, konkrétně příslušných ustanovení sedmé části zákoníku práce, vyplývá, že pokud bylo zaměstnanci v průběhu pracovní cesty (tuzemské i zahraniční) poskytnuto bezplatné jídlo (nezáleží na tom kým, zda přímo zaměstnavatelem nebo jiným subjektem), je zaměstnavatel povinen snížit zaměstnanci za každé bezplatně poskytnuté jídlo stravné o přímo v zákoníku práce stanovená procenta, a to pro rozpočtovou sféru, pokud nechce zaměstnanci žádnou částku přidaňovat a sám zpojistňovat [viz § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů a právní předpisy upravující pro zaměstnavatele povinné odvody za zaměstnance].

Z dosud uvedeného tedy prakticky vyplývá jednak, že vztah stravného a bezplatně poskytovaného jídla zaměstnanci při pracovní cestě je zákonně řešen a současně také vztah stravného a stravenky.

Jako poslední zbývá vysvětlit vztah poskytnutí hodnoty stravování poskytovaného jako nepeněžní plnění zaměstnavatelem zaměstnanci ke spotřebě na pracovišti a stravenky. Tento vztah však řešen v platné právní úpravě není. Prakticky se jedná např. o situaci, kdy zaměstnanec pozve obchodního partnera na pracovní oběd v místě výkonu práce uvedeném v jeho pracovní smlouvě (kdy zmíněným místem výkonu práce je obec např. Praha). Zaměstnavatel poskytuje svým zaměstnancům při splnění stanovených podmínek stravenky jako formu závodního stravování. Zaměstnanec pozval obchodního partnera na pracovní oběd v Praze do hotelu, přičemž Praha je také jeho místem výkonu práce a pravidelným pracovištěm. Zaměstnanec na úhradu obědů dostal finanční prostředky a zaměstnavateli předložil doklad o zaplacení. Současně zaměstnanec splnil podmínky pro poskytnutí stravenky a také stravenku za tuto směnu či kalendářní den obdržel. Hodnotu obědu má zaměstnanec osvobozenou od daně z příjmů fyzických osob podle § 6 odst. 9 písm. b) shora citovaného zákona o daních z příjmů. Podle platné právní úpravy náleží zaměstnanci při splnění stanovených podmínek obojí, tj. jak bezplatně poskytnutý oběd na pracovišti, tak stravenka. Pro zaměstnavatele platí stále § 24 odst. 2 písm. j) bod 4 zákona o daních z příjmů, neboť se jedná o příspěvek na stravování.