Omezení plateb v hotovosti, 1. část

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 1 Afs 91/2010-45 ze dne 23.2.2011, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 6/2011 pod č. 2292/2011.)

Zákon o omezení plateb v hotovosti sice zakazuje provádění většiny plateb v hotovosti nad stanovený limit, má však své výjimky. Kromě zákonem vyjmenovaných „nelimitovaných“ možností (např. platby daní, poplatků, cla, vklady či výběry hotovosti u peněžních ústavů atd.) existovaly i výkladové spory ohledně některých plateb. Zákon totiž chápe jako poskytovatele platby toho, kdo uhrazuje platbou závazek. Problém nastal v případě, kdy věřitel vyplatil svému dlužníkovi půjčku v hotovosti ve výši přesahující zákonný limit. Soud došel k názoru, že tento případ limitu nepodléhá, protože věřitel poskytnutím půjčky závazek nehradí. (Pokud by tomu ale bylo naopak - dlužník vracel půjčku věřiteli, tedy hradí svůj závazek a zákonný limit již nutno respektovat je.) V rozsudku je zmiňován dřívější zákonný limit Kč 15 000 EUR, který již je v současnosti změněn na 350 000 Kč. Na podstatě rozsudku to však nic nemění. Za zaznamenání též stojí obecnější úvahy Nejvyššího správního soudu o tom, že rozhodující je to, co je skutečně vyjádřeno v právních textech, nikoli v subjektivní představě jejich autorů. Aplikace tohoto principu je pak zajímavá v kontrastu s v současné době často přetřásaným pojmem „zneužití práva“, kde naopak soudy často hledají „duch zákona“, který se do textu předpisu zákonodárci nezdařilo zakotvit.

I. Pojem „závazek“ obsažený v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, je třeba chápat jako závazkový právní vztah (obligaci).

II. Přenechání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi je právní skutečností zakládající závazkový právní vztah ze smlouvy o půjčce, není ovšem závazkovou povinností věřitele. Věřitel tak poskytnutím peněžních prostředků dlužníkovi žádný závazek nehradí, není proto poskytovatelem platby ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.

Stěžovatel vypověděl, že půjčil J. O. 1 600 000 Kč v hotovosti oproti směnce. Dlužník mu peníze vracel po částech, asi na čtyřikrát. Finanční úřad v Českých Budějovicích zahájil se stěžovatelem řízení o uložení pokuty za porušení povinnosti podle zákona o omezení plateb v hotovosti.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti je poskytovatel platby, jejíž výše překračuje částku 15 000 EUR, povinen provést platbu bezhotovostně; to neplatí, jde-li o platbu, která musí být podle zvláštního právního předpisu provedena v hotovosti. Poskytovatelem platby podle zákona o omezení plateb v hotovosti je podle § 2 odst. 1 písm. b) ten, kdo platbou uhrazuje závazek.

Stěžejní námitkou obsaženou v kasační stížnosti je názor stěžovatele, že nebyl poskytovatelem platby ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona, neboť poskytnutím peněžních prostředků nehradil žádný závazek.

Nejvyšší správní soud se zabýval výkladem pojmu „závazek“ obsaženého v § 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti. Citovaný zákon nedává jasné vodítko, jakým způsobem pojem „závazek“ interpretovat. Ani v důvodové zprávě k tomuto zákonu nelze takovou informaci dohledat; ta k citovanému ustanovení uvádí, že „ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) definuje poskytovatele platby, aniž je stanoven účel převodu peněžních prostředků.“ Výklad uvedený v důvodové zprávě, že se zákon vztahuje na všechny platby v hotovosti, nehledě na jejich účel, podle Nejvyššího správního soudu není udržitelný, neboť neodpovídá aktuálnímu znění zákona [§ 2 odst. 1 písm. b)]; jednalo by se o výklad . Pokud tedy zákonodárce vztáhl veřejnoprávní regulaci plateb v hotovosti toliko na platby, jimiž jsou hrazeny závazky, nemůže Nejvyšší správní soud interpretací zákona rozsah této regulace rozšiřovat, byť by tak činil v souladu s úmyslem zákonodárce (v podrobnostech viz níže).

Nejvyšší správní soud při výkladu pojmu „závazek“ vycházel jak z obecného významu závazku používaného v běžné mluvě [tj. „povinnost, nutnost něco (vy)konat, nějak jednat, vyplývající ze slibu, smlouvy ap.“ nebo „dobrovolný slib splnit urč. úkoly mimo normální pracovní povinnost“ (srov. Filipec, J. a kol. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: , 2001. s. 556)], tak z pojetí zastávaného v právním jazyce [„pod pojmem závazek, přesněji závazkový vztah, chápeme takový typ občanskoprávního vztahu, na základě něhož je jeden z účastníků takového vztahu (dlužník) povinen druhému účastníku (věřiteli) poskytnout určitou, zpravidla majetkovou hodnotu, tj. plnění, a druhý účastník - věřitel - je oprávněn takové plnění od dlužníka požadovat.“ (srov. Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. Praha. C. H. Beck, 2009)]. Z těchto důvodů zdejší soud konstatoval, že pojem „závazek“ obsažený v § 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti je třeba chápat jako závazkový právní vztah (obligaci).

Poté zdejší soud hodnotil, zda v posuzovaném případě stěžovatel svojí platbou hradil závazek, resp. zda bylo jeho jednání podřaditelné pod ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona.

Podle ustanovení § 657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

K otázce vzniku závazkového právního vztahu založeného smlouvou o půjčce lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, dostupný na www.nsoud.cz, podle něhož „smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, tedy že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku.“

Kontrakty reálné pak lze definovat jako smlouvy, jež ke svému vzniku vyžadují předání věci (re contrahitur ), tj. vyžadují, aby jedna ze smluvních stran skutečně splnila to, co bylo s druhou ujednáno, a to s úmyslem zavázat si druhou stranu k protiplnění a druhá strana s tímto vědomím plnění přijala. Zápůjčka (mutuum; v pojetí současného občanského zákoníku smlouva o půjčce) byla již v římském právu smlouvou jednostrannou, podle níž věřitel převedl do vlastnictví dlužníka určité množství věcí zastupitelných s cílem poskytnout mu úvěr. Tím si dlužníka zavázal, aby mu po určité době totéž množství věcí téhož druhu vrátil (srov. Kincl. J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 245).

Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě vycházel z výše uvedených názorů, judikatury Nejvyššího soudu a odborné literatury, podle nichž je smlouva o půjčce reálným kontraktem; k jejímu vzniku tak dojde teprve předáním předmětu půjčky dlužníkovi. Jelikož smlouva o půjčce je závazkovým právním vztahem jednostranným, povinností věřitele není přenechat předmět půjčky dlužníkovi. Ze smlouvy o půjčce vzniká povinnost pouze dlužníkovi, a to povinnost po uplynutí sjednané doby, resp. na požádání, předmět půjčky věřiteli vrátit.

V posuzovaném případě není sporu o tom, že smlouva o půjčce mezi stěžovatelem a panem O. vznikla dne 24.5.2006 předáním hotovosti v částce 1 600 000 Kč panu O. Sám stěžovatel dne 9.12.2008 tuto skutečnost potvrdil. Stěžovateli je ovšem nutné přisvědčit v tom, že přenecháním uvedených peněžních prostředků panu O. žádný závazek nehradil; nebyl proto poskytovatelem platby ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti. Poskytnutím uvedené částky panu O. vznikla smlouva o půjčce, z níž byl dlužník zavázán předmět půjčky po uplynutí sjednané doby stěžovateli vrátit. Na tuto povinnost pana O. by se ustanovení zákona o omezení plateb v hotovosti nepochybně vztahovala. Stejně tak by se vztahovala i na stěžovatele jako na příjemce platby podle § 6 odst. 2 zákona, pokud jde o přijetí vrácených peněz. Touto skutečností se však Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť nebyla předmětem zkoumání řešeného případu. Krajský soud proto nesprávně uzavřel, že stěžovatel přenecháním hotovosti panu O. hradil svůj závazek vyplývající ze smlouvy o půjčce. Poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi totiž nebylo závazkovou povinností stěžovatele.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti kladně hodnotil právní závěry krajského soudu, k čemuž odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 5 Afs 44/2010, v němž se zdejší soud měl rovněž zabývat smlouvou o půjčce v řízení o uložení pokuty podle zákona o omezení plateb v hotovosti. K tomu ovšem zdejší soud podotýká, že v žalovaným zmiňované věci se sice jednalo o uložení pokuty příjemci půjčky podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona, ve znění účinném do 18.8.2008, nicméně zdejší soud se zákonností, resp. oprávněností uložit v takovém případě pokutu nezabýval. V dané věci bylo rozhodnutí finančního ředitelství krajským soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost z důvodu, že se finanční orgány opomněly vyjádřit k otázce . Ke kasační stížnosti žalovaného se pak zdejší soud zabýval námitkou nesprávného posouzení , otázkou srozumitelnosti citovaného rozhodnutí o uložení sankce, náležitostmi řízení o uložení pokuty podle zákona o správě daní a poplatků, námitkou nezákonného postupu krajského soudu, jenž ve věci rozhodl bez jednání a bezdůvodně vyloučil žaloby k samostatnému projednání, a konečně námitkou proti přiznané náhradě nákladů řízení. Zdejší soud mimo jiné uzavřel, že napadené rozhodnutí netrpělo nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů ani pro nesrozumitelnost. Neztotožnil se tak s hodnocením provedeným krajským soudem, proto jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Otázkou oprávněnosti uložení pokuty ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou o půjčce se zdejší soud ve zmiňovaném rozsudku vůbec nezabýval, proto závěry v tomto rozsudku vyslovené nejsou pro nyní posuzovaný případ.

Nejvyšší správní soud vycházel ve svých úvahách ze stanoviska doktríny, podle níž výklad práva „je objektivní interpretací v tom smyslu, že rozhodující je to, co je skutečně vyjádřeno v právních textech, nikoli v subjektivní představě jejich autorů.“ (srov. Weinberger, O. Norma a instituce (Úvod do teorie práva). Přeložil Pavel Hungr. Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 163). „Není rovněž rozhodné, co zákonodárce chtěl vyjádřit, ale to, co vyjádřil, tj. to, co lze ze slov zákona vyčíst.“ (srov. Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 171). Zdejší soud zohlednil rovněž judikaturu Ústavního soudu, podle níž existují-li v právu veřejném dva možné způsoby právního předpisu, je nutné respektovat zásadu , tj. v pochybnostech postupovat mírněji. Proto „za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze při řešení případu pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje (na rozdíl od občanů, kteří mohou činit vše, co není zákonem zakázáno – čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy). Z této maximy pak plyne, že (...) jsou orgány veřejné moci povinny podle čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Jinak řečeno, v případě pochybností jsou povinny postupovat mírněji ().“ [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 666/02 ze dne 15.12.2003 (N 145/31 SbNU 291), dostupný na http://nalus.usoud.cz/]. Z tohoto důvodu nebylo možné dovodit extenzivní výklad pojmu závazek v ekonomickém slova smyslu, případně interpretovat ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona teleologicky s odkazem na zamýšlený cíl zákonodárce.

Pokud se tedy zákonodárce rozhodl v právním předpisu regulovat pouze určitý okruh plateb v hotovosti (při nichž poskytovatel platby hradí závazek), nemohou orgány aplikující právo ustanovení citovaného zákona vykládat šířeji a podrobit režimu sankcí ukládaných tímto zákonem jakékoliv nadlimitní platby v hotovosti. Taková by byla v rozporu s ústavním právem jedinců garantovaným v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem.

Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, když aproboval závěr žalovaného, že stěžovatel poskytnutím peněžních prostředků ve výši 1 600 000 Kč J. O. hradil svůj závazek vyplývající ze smlouvy o půjčce. Uzavřením smlouvy o půjčce vznikla povinnost dlužníkovi vrátit předmět půjčky po uplynutí sjednané doby nebo na požádání. Samotné přenechání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi je právní skutečností zakládající závazkový právní vztah ze smlouvy o půjčce, není ovšem závazkovou povinností věřitele. Je tak zřejmé, že stěžovatel poskytnutím peněžních prostředků panu O. žádný závazek ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti nehradil; řízení o uložení pokuty s ním bylo vedeno v rozporu se zákonem.

Následující rozsudky se týkají překročení limitu v případě veřejných dražeb. Zde však musíme odlišovat hotovostní platby v případě úhrady ceny dosažené vydražením ( č. 2) a hotovostní složení tzv. „dražební jistoty“ ( č. 3). Zatímco v případě úhrady vydražené ceny není překročení limitu pro platby v hotovosti závadné, v případě složení dražební jistoty bylo v pořádku, když dražebník s poukazem na možné překročení limitu odmítl složení dražební jistoty v hotovosti převzít.

(Podle rozsudku Nejvyššího právního soudu 1 Afs 45/2012-38 ze dne 18.7.2012, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 1/2013 pod č. 2727/2013.)

„Úhrada a přijetí ceny dosažené vydražením podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, představuje výjimku z povinnosti provést bezhotovostní platbu podle § 4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.“

Stěžovatel (finanční ředitelství) nesouhlasí s názorem krajského soudu, že by zákon o veřejných dražbách představoval výjimku z povinnosti podle zákona o omezení plateb v hotovosti. Tato výjimka totiž platí pouze tehdy, pokud jde o platbu, která podle zvláštního právního předpisu provedena v hotovosti být musí. Tak tomu prý v případě hrazení ceny dosažené vydražením není. Podle § 20 odst. 1 písm. g) zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, uvede dražebník vyhláškou, zda je přípustný i jiný způsob úhrady než úhrada v hotovosti. Způsob úhrady přitom nesmí být spojen s nadbytečnými obtížemi. Dle názoru stěžovatele patří mezi tyto obtíže také obtíže spojené s nedodržením ustanovení zákona o omezení plateb v hotovosti, jelikož zákony byly koncipovány ve vzájemném souladu a vzájemně na sebe odkazují. Jiný výklad zákona o veřejných dražbách by byl v rozporu se smyslem zákona o omezení plateb v hotovosti. Nejvyšší správní soud se s tímto výkladem neztotožnil.

Klíčový je zde vztah zákona o veřejných dražbách a zákona o omezení plateb v hotovosti. Z dikce obou zákonů plyne, že spolu vzájemně počítají a doplňují se. To ostatně zdůrazňuje i sám stěžovatel. Příkladem je odkaz na zákon o veřejných dražbách v poznámce č. 2 k § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti (který umožňuje provedení nadlimitní hotovostní platby v případech, jde-li o platbu, která musí být podle zvláštního právního předpisu provedena v hotovosti). Jiným příkladem je § 14 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, ve znění zákona č. 315/2006 Sb., který stejně jako na věc aplikovatelné znění zákona o omezení plateb v hotovosti operuje s částkou 15 000 EUR a umožňuje v případě překročení této částky vyloučit složení dražební jistoty v hotovosti.

Za těchto okolností ale nelze souhlasit se stěžovatelem, který tvrdí, že by umožnění platby v hotovosti dle zákona o veřejných dražbách bylo v rozporu s účelem a smyslem zákona o omezení plateb v hotovosti. Smysl a účel zákonů totiž nejde vykládat samostatně u každého zákona zvlášť, nýbrž v rámci celého právního řádu. V konkrétním případě bylo záměrem zákonodárce nadlimitní hotovostní platbu za určitých situací umožnit, jak vyplývá z výjimky v § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti.

Stěžovatel zdůrazňuje, že výjimka ze zákona o omezení plateb v hotovosti dle § 4 odst. 1 zahrnuje pouze situace, kdy platba podle jiného právního předpisu provedena v hotovosti být musí. To prý není případ úhrady ceny dosažené vydražením, jelikož § 20 odst. 1 písm. g) zákona o veřejných dražbách umožňuje dražebníkovi, aby vyhláškou uvedl, je-li přípustný i jiný způsob úhrady než úhrada v hotovosti.

Podle zdejšího soudu je z dikce zákona o veřejných dražbách zřejmé, že platbu v hotovosti dražebník vyloučit nemůže, pouze může umožnit další způsoby úhrady [arg. § 20 odst. 1 písm. g): dražebník v dražební vyhlášce mimo jiné uvede, je-li přípustný i jiný způsob úhrady ceny dosažené vydražením než úhrada v hotovosti]. Pokud si to tedy plátce přeje, dražebník na úhradu v hotovosti musí přistoupit, což naplňuje požadavek uvedený v § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti.

Pokud by zákonodárce chtěl danou otázku upravit jinak, mohl tak učinit podobně, jako to učinil v případě složení dražební jistoty (srov. k tomu důvodovou zprávu k novele zákona o veřejných dražbách učiněné zákonem č. 315/2006 Sb., která evidentně vycházela z toho, že zákon o veřejných dražbách ve znění před touto novelou umožňoval skládat dražební jistotu v hotovosti bez omezení, a to i pokud hotovost přesahuje limit daný zákonem o omezení plateb v hotovosti).

Jestliže tak zákonodárce doposud neučinil, dá se vyvozovat, že měl v úmyslu možnost platby v hotovosti pro plátce zachovat. Stejně tak byla zachována i povinnost dražebníka platbu přijmout.

Za situace, kdy oba zákony nevystupují ve vzájemném rozporu, nýbrž na sebe vzájemně pamatují a doplňují se, by bylo v rozporu s požadavkem bezrozpornosti právního řádu, aby podle zákona o veřejných dražbách byl dražebník povinen platbu hotovosti přijmout, zatímco podle zákona o omezení plateb v hotovosti by toto přijetí představovalo správní delikt. Výjimka uvedená v § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti se proto vztahuje i na úhradu ceny dosažené vydražením.

Stěžovatel argumentuje, že podle věty druhé § 20 odst. 1 písm. g) zákona o veřejných dražbách nesmí být způsob úhrady pro vydražitele spojen s nadbytečnými obtížemi, mezi něž řadí i potíže spojené s nedodržením zákonných ustanovení zákona o omezení plateb v hotovosti. Z toho by pak mělo vyplývat, že platba v hodnotě převyšující 15 000 EUR nesmí být provedena v hotovosti. Tato argumentace zjevně představuje klasický případ logického klamu argumentace kruhem, a jako taková proto musí být odmítnuta. Stěžovatel nepředložil jediný argument, který by nasvědčoval tomu, že měl zákonodárce nadbytečnými obtížemi na mysli také potíže spojené s porušením zákona o omezení plateb v hotovosti. Doslovný význam spojení „nadbytečné obtíže“ se naprosto příčí tomu, že by jimi mělo být též porušení jiného zákona. Zákon spíše míří k obtížím praktického, nikoliv právního charakteru. Opačný závěr nevyplývá ani z důvodové zprávy k zákonu.

Úhrada a přijetí ceny dosažené vydražením tedy představuje výjimku z povinnosti provést platbu částky převyšující 15 000 EUR bezhotovostně.

(Podle usnesení Ústavního soudu II. ÚS 1417/10 ze dne 23.10.2012.)

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě zdůrazňuje, že její jednatel byl na místě konání dražby včas a měl dostatek času, aby složil dražební jistotu v hotovosti, tak jak mu to umožňuje ustanovení § 14 zákona o veřejných dražbách. Dražebník však odmítl převzít peníze v hotovosti s tím, že dražební jistota má být hrazena na bankovní účet dražebníka.

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že dražebník v předmětné věci porušil ustanovení § 20 odst. 1 písm. f) zákona o veřejných dražbách, neboť dražební vyhláška neobsahovala určení místa složení dražební jistoty, v důsledku čehož fakticky neumožňovala složení dražební jistoty v hotovosti. Stěžovatelka tak má za to, že možnost úhrady dražební jistoty pouze bankovním převodem není v souladu se zákonem o veřejných dražbách (odporuje jeho kogentnímu ustanovení § 14), a proto je toto ustanovení dražební vyhlášky neplatné, neboť dle zákona je možné hradit dražební jistotu i v hotovosti. Odchylná (neúplná) úprava provedená dražební vyhláškou potom dle názoru stěžovatelky způsobuje neplatnost celé dražby. Závěrem stěžovatelka připomíná, že dle ustanovení § 23 odst. 5 zákona o veřejných dražbách musí být každému, kdo se dostaví k zapsání do dražby před jejím zahájením a prokáže, že splňuje podmínky stát se účastníkem dražby, umožněno dražit.

Odvolací soud aplikoval v dané věci ustanovení § 14 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, ve znění účinném do dne 31.8.2006, jež znělo: „Účastník dražby je povinen složit dražebníkovi ve lhůtě uvedené v dražební vyhlášce dražební jistotu v penězích nebo ve formě bankovní záruky; dražebník je povinen umožnit oba uvedené způsoby“.

Stěžovatelka v argumentaci vznesené v ústavní stížnosti akcentuje skutečnost, že citované ustanovení umožňuje složení dražební jistoty v hotovosti. Stěžovatelka tak patrně přehlíží, že ustanovení § 14 zákona o veřejných dražbách umožňuje (potenciálním) účastníkům dražby, aby uhradili požadovanou dražební jistotu v „penězích“ – tedy ne pouze formou bankovní záruky – nikoliv však nutně i v „hotovosti“. Ustanovení § 14 zákona o veřejných dražbách je navíc třeba vykládat v souladu se zněním zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, jenž byl v rozhodné době již účinný (od 1.7.2004). Požadovaná dražební jistota ve výši dvou milionů korun přitom zjevně přesahuje zákonný limit stanovený v ustanovení § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti. Z tohoto pohledu není možno považovat znění předmětné dražební vyhlášky za rozporné s ustanovením § 14 zákona o veřejných dražbách.

Bez ohledu na úvahy vyslovené v předchozím odstavci je ovšem namístě zdůraznit, že ústavněprávní rozměr by stěžovatelkou dovolávaná situace mohla nabýt pouze v případě, pokud by stěžovatelka tvrdila (a dokazovala), že objektivně neměla možnost včas požadovanou dražební jistinu složit. Nic takového ovšem stěžovatelka ani netvrdí, vychází pouze z předpokladu, že pokud jí zákonodárce umožnil složit dražební jistotou v penězích, měla by mít možnost složit dražební jistotu i v hotovosti v den a (patrně i) na místě konání dražby. Jinými slovy, stěžovatelka netvrdí, že by lhůta pro složení dražební jistoty v „penězích“ na bankovní účet dražebníka byla nepřiměřeně krátká (dražba se konala po více než měsíci po vydání dražební vyhlášky), v důsledku čehož by jí byla znemožněna účast na předmětné dražbě, pouze se domnívá, že jí bylo znemožněno uhradit dražební jistotu v „hotovosti“ v den (a na místě) konání dražby. Taková možnost však stěžovatelce zákonem ani dražební vyhláškou garantována nebyla. V kontextu projednávané věci je tak zřejmé, že stěžovatelka nesplnila zákonný předpoklad účasti na veřejné dražbě spočívající ve složení dražební jistoty, neboť nedůvodně předpokládala, že „bude stačit“ uhradit ji přímo na místě v den konání dražby. Tato mylná úvaha přitom mimo jiné i prizmatem zásady profesionality, jíž stěžovatelka jakožto podnikatelka podléhá, musí jít jednoznačně k její tíži.

Z uvedeného důvodu se potom stěžovatelka nemůže úspěšně dovolávat ustanovení § 23 odst. 5 zákona o veřejných dražbách, dle kterého musí být každému, kdo prokáže splnění podmínek účastnit se dražby, umožněno dražit, neboť stěžovatelka zjevně splnění těchto podmínek před zahájením dražby neprokázala (viz napadeného rozsudku městského soudu) a nenaplnila tak hypotézu tohoto ustanovení. Liché jsou proto i výše předestřené úvahy stěžovatelky na téma „dražba za zavřenými dveřmi“, neboť pokud by stěžovatelka splnila (včas) podmínku složení požadované dražební jistoty, stala by se bezesporu účastníkem dražby a byla by tak aktivně legitimována k podání případné žaloby na vyslovení její neplatnosti dle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozsudcích nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný.

Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 7 Afs 27/2008-46 ze dne 31.10.2008.)

V posuzovaném případě obdrželi manželé, kteří měli společné jmění manželů, v hotovosti od kupujícího částku 660 000 Kč. Pokud by se zmíněná částka rozdělila mezi manžele napůl, k překročení limitu by nedošlo. Pokud však má být úhrada posuzována jako celek (jak učinil finanční úřad a udělil pokutu 10 000 Kč), pak je „nadlimitní“. Krajský soud dal ve svém rozsudku zapravdu manželům a limit nepovažoval za překročený. Nejvyšší správní soud měl ale opačný názor a konstatoval, že platbu nebylo možno rozdělit. Přesto však zmínil možnost, že k udělení pokuty nebyl v daném případě důvod. Tento názor byl velmi podstatný i proto, že v tehdejším znění zákona existovala minimální hranice pokuty 10 000 Kč (v současné době již spodní limit pokuty stanoven není). Nejvyšší správní soud ale uložil krajskému soudu, aby zkoumal i společenskou nebezpečnost dané platby, u které se jevilo, že zřejmě nebude žádná. V takovém případě pak není vhodné pokutu ukládat, přestože formální dikce zákona porušena byla.

Finanční úřad uložil pokutu ve výši 10 000 Kč za porušení ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) a § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti. Na základě kupní smlouvy uzavřené dne 21.10.2005 mezi manžely K. a A. B. jako prodávajícími a J. L. (dále jen „účastník řízení“) jako kupujícím byla uskutečněna platba v hotovosti ve výši 660 000 Kč. Předmětem sporu v řízení před krajským soudem bylo posouzení, zda v případě uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitostí za situace, kdy prodávajícími jsou manželé, je za příjemce hotovostní platby považován každý z manželů nebo oba manželé dohromady.

Nejvyšší správní soud došel k názoru, že společné jmění manželů znamená, že každý z manželů je úplným vlastníkem věci, která je součástí společného jmění, přičemž jeho vlastnictví k věci je omezeno ve stejném rozsahu vlastnictvím druhého manžela. S ohledem na princip jednoty a bezrozpornosti právního řádu je třeba v právu veřejném při výkladu institutu upraveném v právu soukromém, vycházet z povahy tohoto institutu, neboť na právní řád je nutno hledět jako na celek ovládaný shodnými principy a vytvářející tak smysluplný obraz práv a povinností osob. Pokud tak v zákoně o omezení plateb v hotovosti není stanoveno jinak (rozdílná úprava je např. v zákoně o trojdani), je třeba vykládat předmětný případ tak, že oba manželé v postavení jednoho příjemce přijali v hotovosti částku 660 000 Kč. Právní názor, který vyslovil krajský soud, tak odporuje povaze institutu společného jmění manželů.

Nejvyšší správní soud však poznamenává, že v daném případě závěr krajského soudu, že nedošlo k porušení ustanovení § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti, může být správný a může lépe odrážet spravedlivé uspořádání vztahů. Nejvyšší správní soud tak přesto, že je dán důvod pro zrušení rozsudku krajského soudu, akceptuje argumentaci stěžovatele pouze částečně. Manželé, kteří kupují nemovitost do společného jmění manželů, jsou sice v postavení jednoho příjemce platby, avšak v daném případě přesto nemusela být pokuta uložená účastníkovi řízení oprávněně.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17.2.2005, čj. 7 As 18/2004-47, www.nssoud.cz, již judikoval, že je třeba každý konkrétní přestupek posuzovat nejen z toho hlediska, zda po formální stránce naplňuje skutkovou podstatu, ale i z hlediska materiálního korektivu. Zákon o přestupcích materiální korektiv vyjadřuje v § 2 odst. 1 slovy „...jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti“. V dané věci se jedná o správní delikt fyzické osoby podle zákona o omezení plateb v hotovosti, který však neobsahuje vymezení tzv. materiálního korektivu a samotný delikt není přestupkem, nýbrž jiným správním deliktem fyzické osoby. Podle názoru Nejvyššího správního soudu však je třeba vždy zkoumat materiální stránku deliktů, a to ve všech řízeních, ve kterých je rozhodováno o odpovědnosti za veřejnoprávní delikt a o sankci za něj.

Nemožnost posouzení materiální stránky správního deliktu by byla rovněž v rozporu s požadavkem spravedlivé rovnováhy mezi ochranou zájmů společnosti a imperativem ochrany základních práv a svobod jednotlivců. V daném případě je proto nutno vzniklou mezeru v zákoně vyřešit pomocí analogie s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tudíž aplikovat materiální korektiv i na jiné správní delikty než přestupky. Vykazuje-li tedy jednání sice formální znaky správního deliktu, které ale nedosahuje určitý minimální stupeň nebezpečnosti, daný zejména povahou chráněného zájmu, nelze je označit jako správní delikt. Správním deliktem je tedy pouze jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti.

Dále je třeba také uvést, že zpravidla nelze považovat jednání pachatele deliktu za nebezpečné již jen proto, že je protiprávní, neboť typová nebezpečnost vyjádřená v zákonem stanovené skutkové podstatě nepostačí a je třeba věc konkretizovat a zkoumat, zda charakter a stupeň konkrétní nebezpečnosti daného jednání se vůbec nachází v hranicích typové nebezpečnosti dané ve znacích jeho skutkové podstaty. Lze si totiž představit případy, kdy porušení veřejného zájmu je zcela minimální a jedná se o jednání, které vzhledem ke konkrétním okolnostem nevykazuje daný stupeň společenské nebezpečnosti (materiální stránku deliktu). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je přitom určován zejména závažností správního deliktu, kterou lze posoudit zejména s ohledem na způsob jeho spáchání a jeho následky, okolnosti, za nichž byl spáchán, na formu a míru zavinění za předpokladu, že zavinění je zákonným znakem deliktu, a v neposlední řadě též s ohledem na osobu pachatele a případné pohnutky, které jej ke spáchání vedly.

Ve vztahu k případu účastníka řízení tedy musí krajský soud v dalším řízení zkoumat, zda byla naplněna materiální stránka daného správního deliktu. Přitom bude třeba, aby krajský soud vzal v úvahu zejména účel zákona o omezení plateb v hotovosti, kterým je omezit daňové úniky, racionalizovat peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a zejména působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. V daném případě se alespoň podle toho, co vyplývá ze správního a soudního spisu, jednání účastníka řízení vzhledem ke všem jeho okolnostem nejeví, že by bylo jednáním, které by sledovalo zakrytí nezákonného původu výnosu s cílem vzbudit zdání, že se jedná o příjem nabytý v souladu se zákonem. Lze tedy jen těžko usuzovat, že by se mohlo jednat o „pochybnou platbu“, která zakrývá skutečný původ finančních prostředků získaných z aktivit organizovaného zločinu, korupce či terorismu. Bude proto nebytné, aby byl zjištěn přesně a úplně skutkový stav. Při jeho posuzování by měl krajský soud, resp. stěžovatel, vzít v úvahu zejména výši předmětné platby, okolnosti její úhrady i skutečnost, že účastník řízení považoval manžele za dva příjemce, tedy si nebyl vědom porušení zákona. Nelze přitom vyloučit závěr, že se mohlo jednat o velmi málo významné porušení zákona, jehož škodlivost nepřesahuje hranici minimální typové nebezpečnosti dané ve znacích skutkové podstaty tohoto správního deliktu. Místo, kde uvedená hranice leží, lze určit mimo jiné i na základě úvahy o horní a dolní hranici pokuty, kterou lze za předmětný správní delikt uložit. Jestliže zákonodárce stanovil dolní hranici pokuty částkou 10 000 Kč a horní hranici částkou 5 000 000 Kč, přičemž dále určil, že správní orgán při stanovení výše pokuty přihlédne k závažnosti jednání a jeho následkům, nepřímo vyslovil, že existují určitá jednání, která, zejména s ohledem na jejich závažnost či minimální nebo dokonce nulové následky, jež jimi byly způsobeny, nemají „cenu“ ani oněch 10 000 Kč, na nichž začíná zákonem stanovené rozmezí výše pokuty. To znamená, že jednání, která sice formální znak deliktu (porušení povinnosti provést platbu bezhotovostně) naplní, avšak za která by s ohledem na všechny rozhodné okolnosti a při spravedlivé úvaze nebylo přiměřené uložit ani takto vymezenou minimální pokutu, nejsou deliktem ve smyslu zákona o omezení plateb v hotovosti, neboť jejich společenská škodlivost nedosahuje té míry, kterou zákonodárce uznal za nezbytné postihovat.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 337/2012 ze dne 31.1.2013.)

Zákon o omezení plateb v hotovosti může mít dopady i do zcela jiných sfér než je jen posuzování, zda má být v jeho souvislosti uložena pokuta či nikoli. V posuzovaném případě se od správních soudů přesuneme k Nejvyššímu soudu ČR, který řešil situaci, kdy dlužník neznal číslo účtu věřitele a svůj dluh v hotovosti neuhradil právě s odkazem na možné porušení zákona o omezení plateb v hotovosti, protože dlužná částka přesahovala zákonný limit. Nejvyšší soud konstatoval, že dlužník postupoval správně, když svůj závazek neuhradil a tudíž nebyl v prodlení.

Podle § 517 odst. 1 věty první občanského zákoníku je dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, v prodlení.

Podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

Z ustanovení § 563 občanského zákoníku vyplývá, že splatnost nastává dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění; nesplní-li v den splatnosti, dostává se další den do prodlení, které je spojeno s povinností platit úroky z prodlení. Za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje - jak správně dovodil odvolací soud - i žaloba. Následující úvaha odvolacího soudu však již správná není; rozhodující není den, kdy soudu došla žaloba, tj. den, kdy bylo zahájeno řízení (§ 82 odst. 1 o. s. ř.), ale den kdy žaloba byla doručena dlužníkovi. Teprve den po jejím doručení nastává splatnost dluhu. Soudy obou stupňů ostatně nezdůvodnily, proč právě od 29.4.2002 se žalovaný ocitl v prodlení se splněním dluhu.

Podle § 520 věty první občanského zákoníku k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu.

Podle § 522 věty první občanského zákoníku je věřitel v prodlení, jestliže nepřijal řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění součinnost potřebnou ke splnění dluhu.

Na obsahu závazkového právního vztahu závisí, zda vůbec, popřípadě jaké součinnosti věřitele ke splnění dluhu je zapotřebí. Úkony, které musí věřitel v rámci součinnosti vykonat, vyplývají ze smlouvy nebo ze zákona; může se jednat i o takové úkony, které jsou fakticky ke splnění závazku nutné.

Je-li předmětem závazku – jako v souzené věci – peněžité plnění, přikazuje zákon o omezení plateb v hotovosti příjemci platby (věřiteli) na výzvu poskytovatele platby, který platbou uhrazuje závazek (dlužníka), sdělit bez zbytečného odkladu číslo účtu u peněžního ústavu, na který má být platba poukázána, jestliže překračuje stanovený limit [§ 2 odst. 1, písm. b), § 4 odst. 4]. Je tomu tak proto, že poskytovatel platby, jejíž výše překračuje stanovený limit, je povinen platbu provést bezhotovostně, nejde-li o platby, na které se tato povinnost nevztahuje, nebo o platby, které musí být podle zvláštního právního předpisu provedeny v hotovosti [srov. § 3 odst. 1 písm. a), odst. 2, § 4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb].

Dlužník není v prodlení se splněním peněžitého dluhu a nestíhá jej povinnost podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku po dobu, kdy je v prodlení věřitel. Vznikem prodlení věřitele, jehož důsledkem není zánik pohledávky, přestává být dlužník v prodlení; na následcích prodlení dlužníka za dobu před počátkem prodlení věřitele se přitom nic nemění. Prodlení věřitele způsobené tím, že neposkytl součinnost potřebnou ke splnění dluhu, opravňuje dlužníka také k tomu, aby splnil závazek uložením jeho předmětu do úřední úschovy (§ 568 občanského zákoníku).

Sdělení čísla účtu u peněžního ústavu, na který má být platba poukázána, představuje věřitelovu součinnost potřebnou k tomu, aby dlužník řádně splnil svůj dluh, jehož výše překračuje zákonem o omezení plateb v hotovosti stanovený limit. Ustanovení § 567 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož je místem plnění dluhu bydliště nebo sídlo dlužníka, není-li dohodnuto jinak, se neuplatní, protože způsob plnění peněžitého dluhu, jehož výše překračuje uvedený limit, upravuje zákon o omezení plateb v hotovosti kogentně. Jestliže na výzvu potřebné údaje věřitel bez zbytečného odkladu neposkytne, nemůže být dlužník v prodlení s plněním peněžitého dluhu, neboť zákon mu zakazuje plnit jinak, než bezhotovostním převodem peněžních prostředků prostřednictvím peněžního ústavu.

(Podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.2.2008, čj. 31 Ca 51/2007-15, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 8/2008 pod č. 1635/2008.)

Závěrečný rozsudek dnešního výběru by se dal shrnout do věty. „Neznalost zákona neomlouvá, ani když je jednáno s vírou v hromadné sdělovací prostředky.“ Řeší opět dobu, kdy v zákoně o omezení plateb v hotovosti byl uveden limit v eurech a nikoli v korunách. Žalobkyně se spolehla na to, že ve sdělovacích prostředcích slyšela, že limit je zhruba 0,5 mil. Kč, a přestože o existenci zákona věděla, nepovažovala hotovostní platbu ve výši 487 900 Kč za závadnou. Přepočet „limitních“ 15 000 EUR ke dni platby činil jen 441 150 Kč, k porušení zákona tedy došlo a žalobkyni nepomohlo, že spoléhala na půlmiliónovou hranici, kterou čerpala z médií. I když v současné době je v zákoně již uveden limit v korunách (350 000 Kč), na správnost a aktuálnost kurzů je třeba myslet i nadále. Limitům pro platby v hotovosti podléhají pochopitelně i platby v cizí měně a je nutno počítat vždy s aktuálním kurzem, protože zákon nepočítá s přepočtem nějakým „konstantním kurzem“.

V zákoně zůstala po změně limitů z EUR na Kč určitá nelogičnost, protože hovoří o tom, že: „Platba v české nebo jakékoliv cizí měně se pro účely tohoto zákona přepočte na měnu EURo směnným kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke dni provedení platby“. Chybí zde důvod, proč dnes přepočítávat např. platbu v dolarech na euro, když limit v zákoně dnes již není v euro, ale v českých korunách. V současném znění tedy chybí příkaz přepočítávat cizí měny na české koruny kurzem ČNB, protože ten je stanoven pouze pro přepočet na euro. Nicméně je otázkou, zda by případná argumentace tímto nedostatkem způsobeným nepečlivou novelou zákona, měla v praxi šanci na úspěch (např. v případě, kdy by pro danou transakci byl sjednán za účelem nepřekročení limitu „smluvní kurz“ např. 10 Kč za dolar atd.).

„Poskytovatel plateb v hotovosti se nemůže zprostit odpovědnosti za porušení § 4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, poukazem na nepřesné údaje o výši povolených plateb v hotovosti publikované ve sdělovacích prostředcích před účinností zákona, pokud v jeho § 4 odst. 1 a odst. 2 je limit těchto plateb uveden v eurech a je zároveň stanoven přepočet na českou měnu směnným kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke dni provedení platby.“

Limit pro platby v hotovosti je zákonem stanoven přepočtem přijaté částky na eura směnným kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným v den provedení platby, tj. 18.8.2005. Limit pro platby v hotovosti činil tento den 15 000 x 29,41, tedy 441 150 Kč. Žalobkyně přijala v hotovosti platbu 487 900 Kč, tedy vyšší, než byl stanovený limit, a tím byla naplněna skutková podstata deliktu. Žalobkyně se žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhala zrušení uvedeného rozhodnutí žalovaného. V žalobě zejména namítala, že žalovaný nesprávně vyhodnotil přijetí částky 487 900 Kč v hotovosti jako důvod pro uložení pokuty, aniž zkoumal, zda byla naplněna skutková podstata § 6 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti, kde je stanoveno, že pokuta bude příjemci uložena, pokud „platba v hotovosti přesáhla limit a příjemce musel vědět, že přijetím platby došlo k porušení tohoto zákona“. Dále žalobkyně poukázala na citace z veřejných sdělovacích prostředků uvedené v napadeném rozhodnutí, podle nichž je limit pro omezení plateb v hotovosti „asi pět set tisíc korun“, popř. „půl milionu korun“. Pokud žalovaný poukazuje na webové stránky žalobkyně a dovozuje z toho možnost přístupu k aktuálním informacím (oficiálnímu kursu koruny k euru), pomíjí skutečnost, že o webové stránky se stará specializovaná osoba, která je odlišná od osoby, která v obchodních společnostech přijímá platby v hotovosti.

Krajský soud žalobu zamítl.

Žalobkyně nepopírala, že jí byl zákon o omezení plateb v hotovosti znám. I kdyby však takovou námitku vznesla, nebylo by možné ji akceptovat, neboť při aplikaci práva, zvláště pak při stanovení odpovědnosti za porušení práva, se vychází ze zásady, že ignorantia iuris excusat (neznalost práva neomlouvá), případně z , že subjekt práva měl a mohl znát platné právo. Shora citovaný zákon zcela jednoznačně určil v § 4 odst. 1, že hotovostní platby nesmí překročit 15 000 EUR a v odst. 2 pak stanovil přepočet tohoto limitu na českou měnu, a to směnným kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke dni provedení platby. Není tedy pochyb o tom, že takto stanovený limit plateb v hotovosti předpokládal změnu jeho výše podle změny kurzu euro. To konečně vyplývá i z článků uveřejněných po schválení zákona o platbách v hotovosti, které v odůvodnění napadeného rozhodnutí cituje žalovaný, i z těch, jejichž kopie jsou založeny ve správním spise. Limit v euro je v nich citován přesně, přepočet na českou měnu je uváděn v rozmezí od 450 000 Kč do 500 000 Kč. Pokud žalobkyně tyto citace v žalobě hodnotí jako vágní a nedostatečné posouzení věci ze strany žalovaného, nelze s ní souhlasit. Ve čtvrtém odstavci na straně 2 svého rozhodnutí žalovaný uvedené citace z tisku a informace uveřejněné na ČT 1 použil jako důkaz o tom, že o zákonu o omezení plateb v hotovosti byla po jeho přijetí veřejnost masivně a dlouhodobě informována. Žalobkyně ve svůj prospěch nemůže argumentovat tím, že ve sdělovacích prostředcích v době přijetí zákona byl přepočet na českou měnu uveden pouze přibližně, a že z těchto informací vycházela. Byla povinna se řídit zákonem a za jeho porušení, bez ohledu na to, zda se s jeho obsahem seznámila, je odpovědná podle shora citované zásady (ignorantia iuris excusat).

Pro žalobkyni vyplynula z citovaného zákona i povinnost zajistit, aby se její pracovníci citovaným zákonem řídili. K tomu postačilo, aby osoby přebírající od zákazníků peníze v hotovosti měly včas k dispozici změny kurzu EUR. Takové informace bylo možno si opatřit v denním tisku nebo na internetových stránkách, případně dotazem přímo u České národní banky. To se žalovaný ve svém rozhodnutí snažil naznačit poukazem na internetové stránky žalobkyně. Pokud žalobkyně namítala, že se o tyto stránky stará specializovaná osoba, odlišná od osoby přijímající platby v hotovosti, nezbývá než opakovat, že bylo na žalobkyni, aby pracovnice přijímající platby v hotovosti dostala potřebné informace včas a mohla zkontrolovat, zda výše přijímané platby odpovídá limitu dle § 4 odst. 2, případně odst. 3, zákona o omezení plateb v hotovosti.

Žalobkyně s odkazem na informace o limitu plateb v hotovosti ve sdělovacích prostředcích a na skutečnost, že pracovnice, která přijímá platby v hotovosti, nemá nic společného s webovými stránkami žalobkyně, dovozovala, že nebyly splněny podmínky pro uložení pokuty dané v § 4 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti, který předpokládá, že příjemce „musel vědět“ o uskutečnění platby přesahující limit. Z toho, co bylo podáno shora, však je nepochybné, že tato argumentace žalobkyně nemůže obstát. Pro své zaměstnance mohla obstarat potřebnou informaci o kursu euro, neboť tato informace byla přístupná široké veřejnosti na kurzovním lístku České národní banky, a tím své povinnosti vyplývající z citovaného zákona bez problému dostát. Skutečnost, že se žalobkyně neseznámila dostatečně s obsahem zákona, který nabyl platnosti dne 30.4.2004 a účinnosti dne 1.7.2004, a svým pracovníkům neposkytla potřebné informace, ji odpovědnosti za porušení zákona nemůže zprostit. Žalobkyni byly všechny potřebné informace běžně přístupné, mohla a musela proto o přijetí plateb nad zákonem povolený limit vědět.