Doměrky v oblasti pohonných hmot

Snaha doměřit daň obchodníkům s PHM je tak evidentní, že často přestávají platit zásady uvedené v daňovém řádu, či konstatované v ustálené v judikatuře. Uklidnění, že takový postup nejpozději u Nejvyššího správního soudu ČR musíme vyhrát, není často příhodné, protože nejenomže nemusí existovat daňový subjekt, kterému je exekuován veškerý majetek, ale nemusí existovat ani majitelé společností, protože jejich psychické vypětí v momentě likvidace jejich firmy, kterou desítky let budovali, je neuvěřitelné, a zdravotní problémy s tím spojené jsou více jak závažné. Úkony správce daně, dále jen „SD“, jako např. vyhodnocení námitky podjatosti, jsou prováděny v řádech hodin. To vše pochopitelně pokud se jedná o doměrek daně. Pokud je prováděn postup k odstranění pochybností, pak tentýž úkon SD nestíhá provést za několik měsíců a provádění více úkonů současně je takřka vyloučeno.

Pro pochopení podvodů v oblasti PHM, a tedy i související úsilí SD tyto podvody dodanit, je nutné popsat způsob provádění podvodu.

Důležitou roli v této oblasti hrál tzv. oprávněný příjemce, dále jen „OP“, který ručil za spotřební daň při převozu PHM z celního skladu do místa určení na území ČR. Proto byl také do novely zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vložen § 108a, který měl zabránit tomu, aby OP ručil pouze za spotřební daň a s odvodem DPH neměl nic společného.

Obchodník „A“ uzavřel smlouvu o ručení za spotřební daň s oprávněným příjemcem během přepravy mezi zahraniční rafinérií a místem určení. Ten si za toto ručení zpravidla vyinkasoval částku ve výši spotřební daně, za kterou ručil, a svoji odměnu. Obchodník „A“ zakoupil PHM v jiném členském státě od zahraniční rafinérie a pod dohledem celníků dovezl na místo určení v České republice. Z pohledu spotřební daně vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň při uvedení PHM do volného daňového oběhu, nyní již mimo dohled celníků. Povinnost týkající se přiznání a úhrady spotřební daně byla OP vyrovnána a DPH při pořízení zboží měl odvést vlastník zboží, který nabyl právo nakládat se zbožím jako vlastník od osoby registrované v jiném členském státě, tedy subjekt „A“.

Aby podvodníci SD zkomplikovali práci, byli do řetězce zapojeni další obchodníci, kteří si zboží v rámci traťové dodávky přeprodávali. Nebylo potom jasné, zda k obchodům došlo ještě na území jiného členského státu, či na území ČR. Kontroly celní správy potom narážely na problém, že ačkoli kontrolují cisternu 150 m za hranicí, má zboží již sedmého vlastníka. Takové zboží bylo potom i obtížené zadržet, protože jestliže bylo zboží zadrženo, bylo posléze prokázáno, že vlastníkem zboží byla firma v řetězci buď před nebo za firmou, které bylo zboží zabaveno. Správce daně -celní správa - zpravidla při zabavení zboží neposuzoval rozdíl mezi vlastnictvím podle soukromého práva a vlastnictvím pro účely DPH, které se odvíjí od ekonomického vlastnictví. Pokud chtěla celní správa zjišťovat pohyb PHM v cisterně pomocí mýtných bran, byla používána i taktika, že s palubní jednotkou uháněl po dálnici osobní vůz, zatímco cisterna s PHM kdesi mizela. Toto uvádím s vědomím toho, že kontrolní orgány nemají jednoduchou práci. Subjekty, které měly odvést daň při pořízení zboží, daň neodvedly a zpravidla již neexistují. Proto správce daně hledá subjekt, který má majetek, a snaží se přenést daňovou povinnost na něj.

Takovým subjektem bývá zpravidla dopravce, který si pro zboží do zahraničí jel vlastní cisternou, anebo subjekty, které si dopravu zajišťovaly. Je zřejmé, že pořízení PHM ze zahraničí není administrativně jednoduché. Ke spolupráci musí být ochotna zahraniční rafinérie, pro kterou objem několika cisteren zpravidla nic neznamená. Dále je potřeba zajistit dokumenty pro přepravu v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně AAD, v poslední době v elektronické podobě v podobě e-AD. Majitel menší sítě čerpacích stanic vlastnící tahač s cisternou není schopen ani navázat kontakt se zahraniční rafinérií, ani vybavit záruky pro přepravu v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Na druhou stranu potřebuje, aby jeho vozidlo bylo co nejvíce využito. Proto byly v takových případech časté kontrakty, kdy majitel cisterny do zahraničí pro zboží dojel vlastní cisternou a v celém režimu podmínečného osvobození od spotřební daně vystupoval pouze jako dopravce. Poté, co zboží bylo v místě určení uvedeno do režimu volného daňového oběhu, zboží zakoupil a stal se jeho vlastníkem a mohl s ním volně disponovat. Pokud zboží nevykazovalo kvalitativní požadavky, bylo na náklady vlastníka vráceno a dopravce vyfakturoval majiteli přepravu. Pokud bylo zboží v průběhu přepravy zabaveno, přeprava zboží do celního (daňového) skladu byla fakturována správci daně, a ten ji posléze zaplatil. Vyskytují se i případy, kdy je u dodavatele daňového subjektu zkontrolována a posléze potvrzena dodávka zboží na území ČR. Správce daně na požadavek zohlednění rozhodnutí jiného správce daně potvrzující dodávku na území tuzemska a vylučující tedy možnost zdanitelného plnění v zahraničí, reaguje: Ke skutečnosti, že u dodavatele proběhla kontrola, která nezpochybnila místo zdanitelného plnění transakce v tuzemsku, lze uvést, že ani takovéto nemá na hodnocení správce daně vliv. Správce daně dodavatele (nebo případně i některého dalšího dodavatele) nemusel mít důkazní prostředky k dispozici, když své šetření prováděl, nebo mu nemusely vzniknout pochybnosti o místě plnění a nezabýval se všemi rozhodnými skutečnostmi, a tak dále. Zde se hodí připomenout nález Ústavního soudu¹⁾: Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip správnosti aktu veřejné moci.

Správce daně se snaží prokázat, že plátce neměl nárok na odpočet ze zakoupeného zboží na území ČR. V případě daňové kontroly je zpravidla konstatováno, že se daňový subjekt zúčastnil daňového podvodu, o kterém měl/mohl vědět, a proto nesplňuje podmínky uvedené v judikátu Soudního dvora Evropské Unie, dále jen „SDEU“ Optigen²⁾, konkrétně v bodu 52: Nárok osoby povinné k dani, která uskutečnila plnění, na odpočet DPH odvedené na vstupu rovněž není dotčen okolností, že v řetězci dodávek, v němž byla tato plnění uskutečněna, je jiné plnění, které předchází nebo následuje po plnění uskutečněném touto osobou povinnou k dani, zasaženo podvodem s DPH, aniž by to posledně uvedená věděla nebo mohla vědět.

Pokud si subjekt dojel pro zboží vlastní cisternou nebo dopravu zařídil, bývá ještě citován SDEU EMAG³⁾, podle kterého se údajně stal vlastníkem zboží prodejce při stočení zboží do cisterny ještě v jiném členském státě, a měl tak povinnost přiznat daň při pořízení zboží z jiného členského státu a naopak nemá nárok na odpočet z daňového dokladu, neboť zboží nebylo pořízeno v tuzemsku a na dokladu neměla být vyčíslena daň. Někteří správci daně již akceptují, že tento tuto problematiku neřeší, a argumentují ještě judikátem Euro Tyre BV⁴⁾. Tento již stanoví některé podmínky pro určení osoby, která provádí dodání do jiného členského státu. Zde je na místě požadovat po správci daně argumentaci, nakolik podmínky pro určení osoby, která provádí dodání do jiného členského státu, lze vtáhnout na určení osoby, která provádí pořízení zboží z jiného členského státu.

Často je vytýkáno daňovému subjektu, dále jen „DS“, že se zúčastnil daňového podvodu zapojením do podvodného řetězce na území ČR a současně že pořídil zboží z jiného členského státu. Takové konstatování trpí vnitřním rozporem. Za této situace je namístě připomenout správci daně, že jeho povinností není vybrat daň jakýmkoliv způsobem, ale cílem správy daně je správné zjištění a stanovení daně⁵⁾. Správce daně by tedy neměl využívat taktiku obvinění plátce z více, byť současně nemožných, porušení zákona a následně zaměření se na variantu, kde bude nejslabší. Nedoporučuji přistupovat na tento způsob a naopak důsledně trvat na konkrétním určení jedné možné varianty, proti které se bude následně plátce bránit.

V případě obvinění z daňového podvodu jsou používány rozsudky Nejvyššího správního soudu⁶⁾, které citují generálního advokáta Colomera v jeho stanovisku ke spojeným věcem Kittel (C-439/04 a C-440/04) k podvodu na DPH. Generální advokát konstatoval, že ve skutečnosti existují varianty tak neobvyklé a spletité, jako je představivost těch, kteří je připravují. Na základě tohoto tvrzení je potom plátce obviňován, že věděl o zapojení více subjektů do traťové dodávky z dokladů, které měl k dispozici, a že účelem tohoto řetězce byl pouze a jen daňový podvod.

Zde je nutno zkoumat, ve který moment se dozvěděl o subjektech zapojených do dodavatelského řetězce. Často totiž o tomto řetězci neměl plátce ani ponětí a někdy se o něm dozvěděl až z dodacích listů. Daný řetězec musíme zkoumat prizmatem doby, ve které se obchody děly, a nikoli s odstupem několikaleté kontrolní činnosti SD. Plátce navíc nemá ani možnost ověřit skutečnosti, které SD tvrdí, a ani ten mu nemůže sdělit konkrétní skutečnosti, neboť je vázán mlčenlivostí. A i kdyby o některých subjektech v řetězci plátce věděl, specifické podmínky v oblasti PHM mu neumožňovaly obrátit se přímo na prvního prodejce v řetězci, protože ten obchoduje pouze s partnery od určitého obratu, a za druhé pokus o takový kontakt v praxi často končí přerušením spolupráce.

Pojďme se tedy zaměřit na to, jak je možné se takovému postupu bránit.

Důkazní břemeno tíží v daňovém řízení podle § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „DŘ“, daňový subjekt. Je však povinen prokazovat pouze a jen to, co uvedl v daňovém tvrzení⁷⁾. Správce daně tedy po něm nemůže požadovat, ačkoli se tak v praxi často děje, aby prokazoval skutečnosti, které sám nikdy netvrdil. Pokud jsou povinné evidence neúplné, účetnictví neprůkazné apod., nutno připustit, že plátce neunesl svoje důkazní břemeno. Pokud jsou však evidence úplné, přechází důkazní břemeno podle § 92 odst. 5 DŘ na správce daně⁸⁾. O přenos důkazního břemene zpravidla vede správce daně s plátcem spor. První tvrdí, že plátce neunesl svoje důkazní břemeno, a ten naopak tvrdí, že tato povinnost již přešla na správce daně. Uvedené ustanovení však není postaveno na prokazování negativních skutečností, a proto nemůže správce daně požadovat po plátci, aby prokázal, že se něco nestalo⁹⁾. Plátce tedy není povinen prokazovat, že se něco neuskutečnilo, v daném případě, že nemohl vědět o daňovém podvodu v předchozí části řetězce. Tím by byla popřena negativní důkazní teorie, podle níž nelze dokazovat neexistující skutečnosti¹⁰⁾. V praxi to tedy znamená, že pokud plátce tvrdí, že neměl povědomost o tom, že v předchozím dodavatelském řetězci došlo k daňovému podvodu, tak není legitimní, aby SD požadoval po daňovém subjektu prokázání tohoto jeho negativního tvrzení, neboť tím se správce daně právě dopouští popření negativní teorie důkazní, podle níž nelze dokazovat neexistující skutečnost, kdy negativní tvrzení nelze prokázat¹¹⁾. Situace se však v judikatuře nejeví takto jednoznačně, protože v rozsudku¹²⁾ Nejvyššího správního soudu ČR je např. uvedeno: V případě pochybností je prodávající povinen prokázat existenci dobré víry, že se svým jednáním neúčastnil daňového podvodu, tedy např. že v rámci svých obchodních aktivit přijal dostatečná opatření bránící riziku možného daňového podvodu. Naopak jiný rozsudek¹³⁾ uvádí: V posuzovaném případě správní orgány soud nepřesvědčily, že v případě stěžovatelky existují důvodné pochybnosti o tom, že ohledně uplatnění nároku na odpočet daně jednala v dobré víře. Hranice mezi povinností prokázat dobrou víru a „nepovinností“ prokázat neúčast na daňovém podvodu není ostře ohraničena. Tato vychází z rozsudků SDEU, např. rozsudku ze dne 12.1.2006, Optigen Ltd., ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03, ze dne 6.7.2006, Kittel, ve spojených věcech C-439/04 a C 440/04, či ze dne 27.9.2007, Teleos a další, C-409/04.

Přechod důkazního břemena na správce daně potvrzují nejenom rozsudky Nejvyššího správního soudu ČR¹⁴⁾, ale i závěry SDEU. V judikátu Mahageben kft a Peter Dávid¹⁵⁾ kladl SDEU poprvé důraz na to, že správce daně musí prokázat, že plátce o podvodu věděl nebo musel vědět:

Články 167, 168 písm. a), 178 písm. a), 220 bod 1 a 226 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní praxi, podle níž daňový orgán odmítne přiznat osobě povinné k dani nárok odečíst od částky daně z přidané hodnoty, kterou má povinnost odvést, částku daně, která je splatná nebo byla odvedena za služby, jež jí byly poskytnuty, z důvodu, že se vystavitel faktury týkající se těchto služeb nebo některý z jejich poskytovatelů dopustil protiprávního jednání, aniž tento orgán z hlediska objektivních okolností prokáže, že dotyčná osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet bylo součástí podvodu spáchaného uvedeným vystavitelem či jiným hospodářským subjektem vystupujícím na předcházejícím stupni dodavatelského řetězce.

V dalším judikátu Mecsek-Gabona Kft¹⁶⁾ je v českém překladu použita pro plátce méně příznivější situace, že postačuje prokázání, že o daňovém podvodu věděl nebo měl vědět: Článek 138 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, ve znění směrnice Rady 2010/88/EU ze dne 7. prosince 2010, musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby za takových okolností, jaké jsou dány v původním řízení, nebyl prodávajícímu přiznán nárok na osvobození od daně u dodání uvnitř Společenství, je-li z hlediska objektivních okolností prokázáno, že prodávající nesplnil důkazní povinnosti nebo že věděl nebo měl vědět, že plnění, které uskutečnil, bylo součástí podvodu, jehož se dopustil pořizovatel, a nepřijal veškerá opatření, která po něm mohla být rozumně požadována k zabránění jeho vlastní účasti na tomto podvodu.

Ve shodě s těmito judikáty je i Gábor Tóth¹⁷⁾:

Pokud daňový orgán předloží konkrétní o existenci podvodu, nebrání směrnice 2006/112 ani zásada daňové neutrality tomu, aby vnitrostátní soud na základě celkového přezkumu všech okolností projednávaného případu ověřil, zda vystavitel faktury uskutečnil dotčené plnění osobně. V takové situaci, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, lze však nárok na odpočet daně odmítnout přiznat pouze tehdy, pokud daňový orgán z hlediska objektivních okolností prokáže, že příjemce faktury věděl nebo musel vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet daně bylo součástí podvodu spáchaného uvedeným vystavitelem, či jiným hospodářským subjektem vystupujícím na předcházejícím stupni dodavatelského řetězce.

Série těchto judikátů je zakončena rozsudkem SDEU Bonik¹⁸⁾:

Články 2, 9, 14, 62, 63, 167, 168 a 178 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musejí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby za takových okolností jako v původním řízení byl osobě povinné k dani odmítnut nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za dodání zboží z důvodu, že s přihlédnutím k podvodům a nesrovnalostem, ke kterým došlo na vstupu nebo na výstupu tohoto dodání, se toto dodání nepovažuje za opravdu uskutečněné, aniž by na základě objektivních okolností bylo prokázáno, že tato osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet bylo součástí podvodu ve vztahu k dani z přidané hodnoty, ke kterému došlo v dodavatelském řetězci na vstupu nebo výstupu, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. Setkal jsem se nejenom s tím, že správce daně směšuje daňový podvod a zneužití práva, což jsou dva rozdílné instituty, ale nerozlišuje ani dva různé pojmy, a to „měl/musel vědět“ a „mohl vědět“. Má-li mít možnost plátce daně obrany, musí mu být zřejmé, zda se má bránit tomu, jestli měl/musel vědět - potom pravděpodobně porušil nějaký předpis a rád by věděl jaký - anebo zda je mu prokazováno, že o této skutečnosti mohl vědět. Správce daně se obvykle snaží deklarovat skutečnosti celého řetězce, ale neuvědomuje si, že plátce zná pouze svého dodavatele a jestli se dozví i osoby zapojené v řetězci, tak je to zpravidla až z přepravních dokumentů, které jsou mu doloženy dodatečně. Život přináší i situace, kdy se správce daně snaží oficiální překlad ze stránek SDEU nahradit překladem z překladače Google Translator z maďarštiny, neboť u rozsudku je jako jednací jazyk uvedena maďarština.

Správce daně se snaží doměřit daň na základě toho, že plátce pořídil zboží již v zahraničí a současně se dopustil daňového podvodu na území ČR, o kterém měl nebo mohl vědět. Pokud je namítáno, že nelze tvrdit obé, že tedy nemohl současně pořídit zboží v jiném členském státě a současně se nemohl s tímto zbožím dopustit daňového podvodu, tak je uvedeno:

Postup správce daně je dle jeho názoru správný a naopak v případě, kdy by seznámil plátce jen s jednou pochybností a vyzval k prokazování v souvislosti s touto první pochybností, za situace, kdy má dostatek důvodů pro pochybnosti obě, mohlo by být důvodné správce daně napadat, že nepostupuje zcela dle zásad daňového řádu a řádné správy. Zejména pak v okamžiku, kdyby plátce první pochybnost odstranil a správce daně by vydal druhou výzvu, ve které by seznámil s druhou pochybností, a vyzval plátce k prokazování v souvislosti s touto druhou pochybností. V tomto případě by bylo pravděpodobné, že by tuto námitku uplatnil také. Jelikož správci daně k datu vydání výzvy vznikly „obě pochybnosti“ a navíc je měl dostatečně odložené, sdělil je současně, jak je uvedeno ve výzvě.

Zde je vidět šířka pochybností SD, protože jednak má pochybnost, že zboží bylo pořízeno ze zahraničí, ale současně má pochybnost, že se plátce nákupem zboží na území ČR zapojil do daňového podvodu. Zde je třeba zdůraznit, že pokud SD má pouze pochybnost, což sám uvádí, tak je zřejmé, že nesplňuje podmínky judikátů SDEU, kdy je povinen prokázat plátci znalost o zapojení v řetězu daňových podvodů, a samotná pochybnost k tomuto nepostačuje. Rovněž dokazuje-li daňový subjekt, že zboží pořídil na území ČR, nemá povinnost prokazovat, že zboží nepořídil v zahraničí. V obou případech je to SD, který má za povinnost unést důkazní břemeno. Navíc má tuto povinnost u každé jednotlivé transakce, u které neuznává nárok na odpočet, a nelze toto učinit souhrnně, jak často SD činí. Správce daně se oprávněně brání postupu , kdy je nejprve plátce obviněn z toho, že není schopen prokázat fyzické dodání zboží, a následně je rozporována neobvyklá cena, protože to prokazuje účelovost jeho jednání. Přitom úkolem SD nemůže být doměřit daň za každou cenu, ale správně zjistit a stanovit daň¹⁹⁾. Po roce dokladování stáčecích lístků, karet z tachografu, knihy jízd, výpisu z mýtných bran a dalšího SD uzná, že k fyzickému dodání opravdu došlo, a osočí plátce z účasti na daňovém podvodu, protože zboží nakupoval za cenu o 30 hal. nižší než je cena, kterou si opatřil SD od jediného!!! subjektu, o kterém se navíc svědkové vyjadřují, že s ním neobchodují z důvodů vysokých cen. Protože v konkrétním případu byl dodavatelský řetězec krátký a začínal v daňovém skladu, účast na daňovém podvodu měla spočívat v tom, že subjekt krátil daň na jiných dodávkách, a to mu umožňovalo prodávat za nižší cenu jiné dodávky a kontrolovaný daňový subjekt se nákupem levnějšího zboží podílel na daňovém podvodu, protože těchto nižších cen zneužíval. Pokud bychom přijali tuto teorii, pak při nákupu pečiva musíme zkoumat cenu obvyklou, protože bude-li nám později SD tvrdit, že prodejce se jinde dopouštěl daňových úniků, stáváme se spoluviníky na tomto podvodu.

Další problém mají prodejci, kteří si pro svoje zboží dojeli vlastní cisternou jako dopravci, a po té, co bylo uvedeno do režimu volného oběhu, se stali jeho vlastníky. Správce daně tyto dopravce považuje za ekonomické vlastníky již od okamžiku, kdy bylo zboží stočeno do cisterny s tím, že se zbožím mohli v tu chvíli volně disponovat. Správce daně zpravidla správně uvádí že: Je třeba přitom mít na paměti, že pojem převod práva nakládat se zbožím jako vlastník je pojmem zcela autonomním pro účely zákona o dani z přidané hodnoty, platným ve všech členských státech Evropské unie (viz ustanovení čl. 14 Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28.11.2006, o společném systému daně z přidané hodnoty), „Převod práva nakládat se zbožím jako vlastník“ proto nelze zcela ztotožňovat s pojmem „přechod vlastnictví“, jak ho definuje tuzemská , např. ustanovení § 123 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31.12.2013.

Toto je fakt, navíc podložený judikaturou SDEU, se kterým nelze polemizovat. Musíme však zkoumat, zda dopravce opravdu může volně disponovat se zbožím, které veze pro jiného vlastníka, navíc v přísném režimu podmíněného osvobození od spotřební daně pod dohledem SD - celní správy -na místo určení v České republice, kde je teprve zboží správcem daně uvolněno do režimu volného oběhu. Dispozice se zbožím má správce daně podchyceny v povolení AAD, resp. e-AD, kterým povolil tento režim, a které dopravci při ukončení režimu odebral. Rozhodně tedy dopravce po naložení zboží nemohl se zbožím volně disponovat a musel ho dovézt do určitého času do místa určení. Pokud by tak neučinil, dopustil by se trestného činu podle § 205 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, krádeže a celního deliktu podle § 298 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, při kterém hrozí i zabavení vozidla. Toto všechno nejsou podmínky, za kterých můžeme prohlásit, že dopravce mohl se zbožím volně disponovat a že byl tedy ekonomickým vlastníkem. Dalším dokumentem, kterým se prokazují vlastnické vztahy ke zboží, je nákladní list úmluvy CMR vyhláška č. 11/1975 Sb. U všech těchto důkazů tedy leží na SD břemeno vyvrácení údajů v nich uvedených. Z vlastní zkušenosti musím konstatovat, že SD se těmito důkazy vůbec nezaobírá.

Tlak na výběr daně je přímo úměrný rostoucím nedoplatkům. Správce daně přicházející na daňovou kontrolu nemá jednoduchou situaci a nelze se ani divit, že přistupuje k plátci s presumpcí viny. DŘ poskytuje správci daně neuvěřitelné pravomoci, kterými ovšem může plátce během velice krátkého času zcela ekonomicky zlikvidovat. Za nejrizikovější považuji § 167 odst. 1 DŘ, který umožňuje správci daně zajistit i daň, která nebyla dosud stanovena. I když správce daně jistě vychází z nějakých údajů, které nejsou zpravidla plátci známy, rozptyl výše zajištěné daně, pokud bude vůbec vyměřena, se pohybuje v řádech. Má-li správce daně odůvodněnou obavu, což má vždy, je na něm, jestli zajistí daň ve výši několika milionů nebo stovek milionů. Nelze ani pominout fakt účelovosti, kdy obrana subjektu, který nemá žádné finanční prostředky, je podstatně slabší, než subjektu disponujícího daňovými poradci a advokáty. Obrana plátce je pochopitelně v každém konkrétním případě individuální a nelze dát univerzální návod. Důležité je důsledně rozporovat každou nekorektnost v postupu správce daně. Prodejci PHM jsou někdy ukolébáni falešným pocitem jistoty, že když se ničeho špatného nedopustili, pravda musí vyjít najevo samotným postupem správce daně a není důležité vyvíjet nadměrnou aktivitu při obraně. Skutečnost je odlišná a je obvyklé, že při obraně plátce pracují týmy složené z advokáta, „dvorního“ daňového poradce, účetní a daňového poradce - specialisty na správní právo a právo evropského společenství.

Všem daňovým subjektům lze asi pouze popřát, aby nikdy nemuseli znalosti z tohoto článku použít.

LITERATURA: