Přenechání technického zhodnocení nájemcem z pohledu DPH

Nejprve uvedu modelový příklad, aby bylo zřejmé, o čem je řeč. Pronajímatel (podnikatel, plátce DPH) uzavřel s nájemcem (rovněž podnikatel, plátce DPH) nájemní smlouvu na nebytové prostory. Nájemní vztah může trvat dlouho (např. po mnoho let), neboť smlouva je uzavřena na dobu neurčitou nebo na dobu určitou s možností jejího automatického obnovování. Nájemce přichází za pronajímatelem ve druhém roce nájmu s požadavkem, že by vyboural stavební příčky, neboť potřebuje upravit interiér podle svých potřeb. Úpravy provedené nájemcem naplňují definici technického zhodnocení (dále jen „TZ“) pro účely daně z příjmů. Nájemce přitom požaduje, aby při ukončení nájmu nemusel uvádět pronajaté prostory do původního stavu, a navrhuje, že nebude za přenechané TZ požadovat žádnou finanční náhradu. Pronajímatel souhlasí. Veškeré tyto skutečnosti jsou smluvně podchyceny.

Zde to všechno začalo. Tehdy platný § 667 odst. 1 občanského zákoníku uváděl, že změny na pronajaté věci je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele, a ponechával plně na domluvě obou stran, jak budou nájemci kompenzovány náklady. Předpokládal, že k úhradě mezi nájemcem a pronajímatelem dojde, a dokonce při absenci jejich dohody zakládal - alespoň na první pohled - závazek pronajímatele uhradit po skončení nájmu alespoň protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. Setkávali jsme se však často i s takovou dohodou stran, že za přenechání TZ nebude pronajímatel hradit nic. Tato možnost nakonec byla potvrzena judikaturou Nejvyššího soudu - podle něj se nájemce skutečně mohl s pronajímatelem dohodnout a předem se svého práva na uhrazení protihodnoty platně vzdát¹⁾. A bezúplatná přenechávání technického zhodnocení majetku (respektive jejich posvěcení soudem) byla na světě.

V oblasti daně z přidané hodnoty pak podle zákonné úpravy platné do 30. dubna 2004 (zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty) byla problematika přenechaného TZ řešena až neobvykle precizně. Podle § 7 odst. 2 písm. d) zákona č. 588/1992 Sb. bylo technické zhodnocení najatého majetku provedené nájemcem, u kterého byl uplatněn odpočet daně nebo bylo pořízeno bez daně, považováno za zdanitelné plnění. V návaznosti na to podle § 9 odst. 1 písm. p) téhož zákona bylo toto zdanitelné plnění považováno za uskutečněné dnem ukončení nájmu nebo dnem zaplacení technického zhodnocení vlastníkem najatého hmotného majetku, a to tím dnem, který nastane dříve. A konečně § 7 odst. 2 písm. d) téhož zákona upravoval, že základem daně je cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu (zákon o oceňování majetku). Tato úprava mohla být dostatečně účinná a použitelná jak pro přenechání TZ za úplatu, tak i pro přenechání bezúplatné.

ZDPH podobnou výslovnou úpravu zákona o DPH č. 588/1992 Sb. nepřevzal. Již záhy po vstupu České republiky do Evropské unie tak byl režim DPH přenechaného technického zhodnocení předmětem jednání v rámci Koordinačního výboru Komory daňových poradců ČR (dále jen „KDP ČR“) a Ministerstva financí ČR (dále jen „MF ČR“)²⁾. Tématem bylo, zda vypořádání podle § 667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, může být považováno za úplatu za zdanitelné plnění. Předkladatel prezentoval názor, že DPH není potřeba odvádět, a to ani v okamžiku provedení změn nájemcem na předmětu nájmu, ani při ukončení nájmu. Předkladatel svůj názor zdůvodňoval tím, že změna pronajaté věci, respektive finanční vypořádání podle § 667 občanského zákoníku, definičně nejsou dodáním zboží, převodem nemovitosti, ani poskytnutím služby. Takže to, zda je přenechání TZ bezúplatné či úplatné, vlastně nehraje roli - přenechání primárně vůbec není předmětem DPH. MF ČR s uvedeným závěrem bez podrobnějšího zdůvodnění nesouhlasilo.

Podruhé, a to v roce 2005, předkladatel svou argumentaci zpřesnil v rámci dalšího Koordinačního výboru KDP ČR a MF ČR³⁾, nicméně MF ČR svůj postoj nepřehodnotilo a dále konkretizovalo, že „v případě technického zhodnocení provedeného nájemcem jde při ukončení nájmu o poskytnutí práva využití věci nebo jiné majetkově využitelné hodnoty ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b) ZDPH. Jedná se tedy o zdanitelné plnění poskytnutí služby ve smyslu ZDPH a služba se považuje v tomto případě za poskytnutou dnem ukončení nájmu. Základem daně je úplata za technické zhodnocení, v případě bezúplatného plnění se základ daně stanoví podle § 36 odst. 5 ZDPH jako cena obvyklá“.

Argumentace předkladatele přitom zněla přesvědčivě. Bylo však možné snadno vysledovat, že se míjela s názorem MF ČR z jednoho prostého důvodu: předkladatel se soustředil na právní podstatu transakce z pohledu českého zákona o DPH, zákona o daních z příjmů a občanského zákoníku. Ty dokázal velmi správně aplikovat. Nicméně hovořil zcela jiným jazykem, než pracovníci MF ČR, kteří akcentovali ekonomické dopady přenechání TZ. Přihlíželi především k tomu, že v případě úplatného přenechání TZ sjednaná úplata vyjadřuje skutečnou hodnotu (nebo se jí alespoň blíží), kterou vtělil nájemce do pronajatého majetku, a která je využitelná pronajímatelem v okamžiku ukončení nájemního vztahu (nikoli dříve). Pro bezúplatné přenechání využili ustanovení § 36 odst. 5 ZDPH, jehož prostřednictvím měl být základ daně určen tak, aby této hodnotě odpovídal. Podle mého názoru se odborná veřejnost spíše klonila k názoru MF ČR, třebaže přicházela s drobnými obměnami v pohledu na věc.

To, která ze stran měla pravdu, rozhodl Nejvyšší správní soud (dále též jen „NSS“) až o pět let později. Ve svém judikátu⁴⁾ ze dne 22. září 2010 uvedl, že úplatné přenechání technického zhodnocení nájemcem pronajímateli je předmětem daně, neboť představuje z pohledu DPH poskytnutí služby nájemcem. Dle názoru NSS se pronajatý majetek do dispozice pronajímatele dostává zhodnocen a změny jsou jinou majetkově využitelnou hodnotou podle (tehdy platného) § 14 odst. 1 písm. b) ZDPH. Přitom uskutečnění plnění nastává okamžikem, kdy pronajímatel může fyzicky nebo ekonomicky jinou majetkovou hodnotu užívat. Není bez zajímavosti, že NSS označil názor daňové správy za postoj „naplňující požadavek na rozumné uspořádání společenských vztahů a smysluplně zapadající též do celkového rámce zdanění plnění mezi žalobcem a jeho kontrahenty“. Postoj NSS by se dal interpretovat takto: je správné, že se aplikuje DPH na to, co do své ekonomické dispozice k užití dostal jeden subjekt a za co zaplatil druhému subjektu.

Po vydání judikátu NSS odborná veřejnost už pravděpodobně v široké míře akceptuje, že přenechání technického zhodnocení je poskytnutím služby. Soustředí se tak už jen na to, co by se stalo, kdyby nájemce přenechal prostory včetně TZ, aniž by obdržel finanční kompenzaci.

Pravděpodobně stoprocentní shoda panuje v tom, že i bez sjednané finanční jde stále o zdanitelné plnění dle § 14 odst. 1 písm. b) ZDPH (poskytnutí jiné majetkově využitelné hodnoty). Shoda téměř stoprocentní pak je v tom, že jde o plnění bezúplatné. Jak budu dále v tomto článku rozebírat, sám názor, že jde o plnění bezúplatné, nesdílím. Narušuji tak jinak vzácně absolutní shodu mezi svými kolegy. Pro účely dalšího výkladu budu nicméně akceptovat na chvíli jejich tezi, že se o bezúplatné plnění jedná, a představím body, které mne na jejich diskuzi zaujaly. Rozdělil bych přitom diskutující na dvě skupiny:

První skupina tvrdí, že na základě § 14 odst. 4 písm. b) ZDPH musí nájemce odvést DPH na výstupu z tohoto bezúplatného plnění, protože opuštění prostor spojené s bezúplatným přenecháním TZ v principu nikdy nesouvisí s uskutečňováním jeho vlastní ekonomické činnosti.⁵⁾ ZDPH pak sice vyžaduje vystavení tzv. dokladu o použití, ale pokud bude vystaven tento doklad současně i s náležitostmi běžného daňového dokladu, má pronajímatel na jeho základě nárok na odpočet DPH na výstupu (samozřejmě za předpokladu, že přijaté plnění bude pronajímatel používat v rámci své ekonomické činnosti pro účely plnění zakládajících nárok na odpočet daně).

Pokud připustím, že přenechání TZ bez sjednané finanční je bezúplatné plnění, pak v názoru na možnost nárokovat DPH pronajímatelem se od diskutujících odlišuji. Nájemce totiž odvádí DPH na výstupu z bezúplatného poskytnutí služby právě proto, že služba nesouvisí s uskutečňováním jeho vlastní ekonomické činnosti⁶⁾. Přitom pokud osoba poskytne službu mimo rámec ekonomické činnosti, pak jedná jako osoba nepovinná k dani. Lze celkem spolehlivě dovodit z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), že nárok na odpočet daně odvedené osobou jednající jako osoba nepovinná k dani prostě nemůže vzniknout. Za všechny mohu ocitovat např. C-18/13 Maks Pen, bod 25⁷⁾, podtržený text myslím nepotřebuje další komentář:

„Kromě toho ze znění čl. 168 písm. a) směrnice 2006/112 vyplývá, že pro to, aby nárok na odpočet mohl být přiznán, je třeba, aby dotyčná osoba byla osobou povinnou k dani ve smyslu této směrnice a aby na výstupu bylo zboží nebo služby uplatňované k odůvodnění tohoto nároku použity osobou povinnou k dani pro účely jejích zdaněných plnění a na vstupu bylo toto zboží dodáno nebo tyto služby poskytnuty jinou osobou povinnou k dani. Pokud jsou tyto podmínky splněny, v zásadě nemůže být nárok na odpočet daně nepřiznán.“

Druhá skupina diskutujících nepopírá, že je možné, aby bylo bezúplatné přenechání TZ provedeno mimo rámec ekonomické činnosti nájemce (dopady přitom vnímají shodně s těmi, které zastávají jejich oponenti z první skupiny, včetně - z mého pohledu mylného - závěru, že nájemcem odvedenou DPH má pronajímatel v principu možnost odnárokovat). Ale navíc tato skupina podotýká, že někdy (možná dokonce i častěji) je TZ přenecháno v rámci ekonomické činnosti nájemce (pro jeho ekonomický prospěch). Pak by tedy neměla být odváděna DPH na výstupu, protože nejsou splněny veškeré podmínky § 14 odst. 4 písm. b) ZDPH a přenechání TZ není předmětem daně. A pokud by DPH odvedena byla, byla by odvedena chybně a nebyl by nárok na její odpočet pronajímatelem.

To, že TZ může být přenecháno v rámci ekonomické činnosti, se nezdá neopodstatněné. Pronajímatel prostor v předaném stavu pro své vlastní aktivity často nepotřebuje, po ukončení nájmu by se mu hodilo příčky mít vybudované. A také lze jen těžko popřít, že nájemce pochopitelně má hospodářský zájem, pokud již prostory opouští, své náklady a zbytečně nerekonstruovat něco, co již nebude využívat. Prostor není pro nájemce po jeho předání zpět pronajímateli nijak účelný, ať už má jakoukoli podobu. Čili nájemce jedná jako podnikatel se zájmem maximalizovat zisk (minimalizovat náklady). Navíc pokud nájemce prostory z vlastní iniciativy opouští a TZ přenechává, činí tak často proto, že má možnost pro něj výhodnějšího nájmu. I zde je souvislost s nájemcovou ekonomickou činností patrná.

Jak ale bezpečně rozpoznat případy, kdy TZ bylo přenecháno v souvislosti s ekonomickou činností nájemce, od případů, kdy bylo přenecháno mimo rámec jeho ekonomické činnosti? Diskuze se dostávají do slepých uliček, v nichž kontury závěrů zůstávají nehmatatelné. Důvod mi přijde zjevný: díky počátečním rozdílným představám diskutujících (o nákladnosti vybudování/ /odstranění TZ; o jeho nezbytnosti či využitelnosti pro pronajímatele; o preferencích pronajímatele TZ buď po skončení nájmu využít či naopak předělat pronajatou věc do původního stavu; o tom, že pronajímatel v okamžiku budování TZ ani žádné preference nemá; o tom, zda výpověď nájemní smlouvy iniciuje nájemce či pronajímatel apod.) se diskutujícím zadání v průběhu hledání řešení vždy pod rukama mění a v diskuzi se ztratí. A za druhé proto, že těmto představám přikládají důležitost. Přitom jak dále rozeberu, DPH režim transakce přenechaného TZ bez obdržení finanční lze vyřešit plně na bázi modelového příkladu, kde [o nákladnosti vybudování/odstranění TZ], nezbytnosti, využitelnosti či preferencích pronajímatele apod. nepadlo ani slovo.

Předně si myslím, že diskutující přeskakují v úvahách jeden krok. Neuvědomují si, že něco takového jako bezúplatné přenechání technického zhodnocení nájemcem pronajímateli vlastně existovat nemůže. Podle mého názoru dochází ke směně dvou plnění mezi pronajímatelem a nájemcem, o bezúplatnosti nemůže být řeč. Pokusím se podstatu směny (tj. co za co vlastně nájemce s pronajímatelem směňuje) v dalším textu vysvětlit.

V našem modelovém příkladu pronajímatel souhlasí s tím, že až nájemce prostor opustí, příčky nebude muset dobudovat, ale vzdá se nároku na kompenzaci. Je evidentní, že nájemce takovou dohodou dostává něco, na co nemá automatický nárok (možnost v budoucnu opustit prostor a nevybudovat opětovně příčky), pronajímatel se naopak dopředu zbavuje něčeho, čeho se zbavit nemusel (právo vyžadovat zpětné dobudování příček). Proč to pronajímatel dělá? Proč na takovou dohodu přistupuje? Určitě v prvé chvíli zvažuje, co by se stalo, kdyby odmítl - nejčastěji přemýšlí nad tím, že nájemce by mohl smlouvu vypovědět; že nájemce, který nemá možnost vypovědět smlouvu, by nemusel chtít smlouvu po skončení doby nájmu obnovit; že nájemce by mohl začít dělat problémy (platit se zpožděním, nespolupracovat při potřebných opravách apod.) Pronajímatel tedy zvažuje, zda se mu vyplatí souhlasit a tak potenciální negativní dopady. Možná od nájemce získá (samozřejmě, že maximálně jen ústní) ujištění, že bude pokračovat ve smlouvě/nevypoví smlouvu/nebude způsobovat výše nastíněné problémy. A možná už v této fázi úvah pronajímatel dojde k závěru, že souhlas vydá. Zajisté nelze tvrdit, že DPH podléhá „víra pronajímatele“, či jeho „vyšší jistota“, že nájemní vztah bude bezproblémový. Nechci rozhodně dovozovat, že shledávám směnu „pocitu zvýšené jistoty pronajímatele“ za „právo trvat na zpětném dobudování příček“. V čem tedy směna spočívá? Za stěžejní považuji uvědomit si, že z podstaty věci neexistuje pronajímatel, který nemá zájem o prostory s vybouranými příčkami, ale přesto souhlasí s požadavky nájemce na jejich vybourání a přenechání bez další . Platí totiž pravý opak - pokud pronajímatel souhlasí s návrhem nájemce, je to jen proto, že zájem o vybourané příčky má. Třeba jednoduše proto, že má přesný plán, k čemu prostory bez příček využije a skrytě předpokládá, že až nastane vhodný čas, nájemní smlouvu ukončí. Respektive uvedu mnohem realističtější obrázek toho, jak pronajímatel smýšlí: nejenže v prvé chvíli zvažuje možné varianty dalšího vývoje vztahu s nájemcem, ale nejspíše se pokouší zhmotnit si představu o fyzickém stavu prostor v roce, kdy mu budou přenechány (přitom jen obtížně odhaduje, kdy k tomu dojde) a pracuje s mlhavými představami, jak by mohly být prostory bez příček v dané době využity. Roli hrají jistě i další aspekty, které se případ od případu liší. Každopádně se pronajímatel, který se má vyslovit k nájemcovu návrhu, chová tržně - pokud souhlas s návrhem nedá, je to jen proto, že vyhodnotil, že se mu taková dohoda nevyplatí. Naopak pokud souhlas udělí, je to jen proto, že vyhodnotil, že o dohodu zájem má. Že má zájem o to, aby se příčky vybouraly. Byť mu třeba tento zájem byl vnucen, a příčky zůstanou vybourané jen dočasně, protože pronajímatel přesně ví nebo alespoň tuší, že poté, co nájemce odejde, si je znovu dobuduje. Nebo proto, že po zralé úvaze sám zjišťuje, že se mu může sázka na budoucí využití prostor bez příček vyplatit. Pravý důvod může okolnímu světu zůstat skryt a také asi nejspíše zůstane. A rozhodně platí, že různí pronajímatelé budou akcentovat jiný faktor, který nakonec vyústí v jejich souhlas/nesouhlas. Jedno však mají ti pronajímatelé, kteří udělí souhlas, společné: rozhodli se přijmout službu vybourání příček od nájemce, a vzdát se svého práva trvat na jejich zpětném dobudování. To je to, co obě strany vzájemně směňují. Přenechané TZ je jen ultimátním výsledkem této směny.

Výše v článku jsem představil jednu zásadní překážku pro možnost nároku na odpočet daně. Pokud je nájemce označen za osobu bezúplatně přenechávající TZ a jednající proto jako osoba nepovinná k dani, pak dovozuji, že nárok na odpočet nevzniká. Popisoval jsem v návaznosti na to nikdy nekončící spekulace nad otázkou, jak při bezúplatném přenechání TZ rozpoznat, ve kterých případech nájemce naopak jedná jako osoba povinná k dani. Z mého pohledu je však možné s klidným svědomím tyto výkladové nesnáze opustit. Přenechání TZ bez finanční je výsledkem směny mezi nájemcem a pronajímatelem, nájemce tedy neposkytuje bezúplatné plnění a je mu přisouzen statut osoby povinné k dani. Stěžejním důsledkem je tak odstranění pochyb v otázce nároku na odpočet daně odvedené nájemcem. Jestliže pronajímatel bude přijaté plnění používat v rámci své ekonomické činnosti pro účely plnění zakládajících nárok na odpočet daně (například si v přenechaných zhodnocených prostorách zřídí prodejnu se sportovními potřebami), a bude-li mít k dispozici daňový doklad vystavený nájemcem, nároku na odpočet v principu nic nebrání.

Na druhou stranu tím, že přenechání TZ bez finanční označím za výsledek směny mezi nájemcem a pronajímatelem, vznikají určitě i nová témata k diskuzi. Například vyvstává otázka, v jakém okamžiku odvádí DPH nájemce. Je to skutečně až okamžikem přenechání TZ, tj. okamžikem, kdy pronajímatel může fyzicky nebo ekonomicky přenechanou majetkovou hodnotu užívat? Domnívám se, že nájemce by měl povinnost odvést DPH ještě před tím, než přenechá technicky zhodnocené prostory, jedině tehdy, pokud by před tímto dnem obdržel úplatu (zálohu), byť třeba v nepeněžní podobě. Na první pohled by se snad mohlo zdát, že určitá nepeněžní forma úplaty předem (zálohy) byla nájemci skutečně poskytnuta (právo opustit pronajaté prostory bez zpětného dobudování příček). Nicméně návodná je SDEU⁸⁾, který se v minulosti již několikrát vyjadřoval k povinnosti zdanit úplatu přijatou ještě před datem uskutečnění zdanitelného plnění (DUZP). Uvedl, že kdyby byla povinnost odvést DPH z úplaty přijaté před DUZP závislá na formě této úplaty (peněžní vs. naturální), došlo by k porušení zásady rovného zacházení. SDEU tak na stejnou úroveň postavil peněžní i naturální formy záloh. Nicméně judikoval, že v případě naturální formy zálohy je pro vznik povinnosti odvést z ní DPH nezbytné, aby její hodnota byla vyjádřitelná v penězích. Podle mého názoru právě přes posledně zmíněný test pronajímatelem poskytnuté „právo opustit pronajaté prostory bez zpětného dobudování příček“ neprojde. Neumím si představit, jak finančně vyjádřit hodnotu poskytnutého práva v době, kdy není jasné, kdy a za jakých okolností k ukončení smlouvy dojde. Nezapomeňme, že pronajímatel svůj (ne)souhlas s požadavkem nájemce nevydává po zhodnocení „tvrdých“ objektivních dat, ale pracuje s mimořádně proměnnými faktory a nejistými veličinami, staví na představách o budoucím vývoji a na odhadech reakcí nájemce. Pokud se má skutečná hodnota poskytnutého práva vůbec kdy zformovat a být schopna finančního vyjádření, pak je to nejdříve ke dni, kdy je toto právo konečně využito a TZ přenecháno. Osobně bych se přikláněl k tomu, že hodnota bude odpovídat tomu, co by mělo náležet nájemci jako za zvýšení hodnoty (pokud by se jí nevzdal).

Dalším tématem k diskuzi je to, zda nemá odvádět DPH i pronajímatel, pokud poskytuje plnění v rámci směny. ZDPH odpověď neposkytuje, pomoc opět hledejme v judikatuře SDEU⁹⁾. V případě směny je podle rozhodnutí SDEU základem daně u pronajímatele subjektivní hodnota, kterou pronajímatel přikládá svému poskytovanému plnění (co vše na jeho poskytnutí musel vynaložit). Technicky tak v modelovém příkladu jde o směnu, jen pronajímatel v zásadě nemá co zdanit, základ daně je u něj nulový -neexistují podle mého názoru náklady přiřaditelné udělení „práva opustit pronajaté prostory bez zpětného dobudování příček“.

Nehledě na to, jakou teorii kdo zastává (tj. zda je přenechání TZ bez finanční vždy bezúplatným plněním poskytnutým mimo ekonomickou činnost nájemce, nebo v některých případech bezúplatným plněním poskytnutým v rámci ekonomické činnosti nájemce, nebo plněním naopak vždy úplatným, protože je směněno za jiné plnění), od počátku roku 2014 se musí zastánci jakékoli z těchto teorií vypořádat s § 2220 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“)¹⁰⁾. Ten uvádí:

„Nájemce má právo provést změnu věci jen s předchozím souhlasem pronajímatele; byla-li nájemní smlouva uzavřena v písemné formě, vyžaduje i souhlas pronajímatele písemnou formu. Změnu věci provádí nájemce na svůj náklad; dojde-li změnou věci k jejímu zhodnocení, pronajímatel se s nájemcem při skončení nájmu vyrovná podle míry zhodnocení.“

Ustanovení § 2220 NOZ na první pohled nedává jakýkoli prostor, aby bylo TZ přenecháno bez odpovídající (s jedinou explicitně vyjádřenou výjimkou, která nastane tehdy, jestliže změnou věci nedojde k jejímu zhodnocení). Pronajímatel se s nájemcem dle doslovného znění § 2220 NOZ vyrovná podle míry zhodnocení, oproti původní úpravě dle § 667 občanského zákoníku se § 2220 NOZ již výslovně nespoléhá na domluvu obou stran. V článku použitý modelový příklad tak možná už není reálný. Netroufám si hodnotit, zda „nahrazením“ původního § 667 občanského zákoníku ustanovením § 2220 NOZ skutečně dochází v řešené problematice k faktické změně.

Nechci rozhodně vyloučit možnost, že i v roce 2014 bude legitimní, aby nájemci přenechávali pronajímatelům technická zhodnocení bez požadavku na kompenzaci nákladů. Ponechal bych tuto otázku právníkům a soudům.

Výše prezentuji teorii o tom, že přenechání TZ bez finanční je výsledkem směny dvou plnění mezi nájemcem a pronajímatelem. Jsem si vědom její ojedinělosti, proto k ní nadále přistupuji s opatrností. Na jednu stranu očekávám, že mi některý z kolegů otevře oči a vysvětlí, kde jsem ve své úvaze udělal chybu, na druhou stranu ve skrytu duše doufám, že se tak nestane, a že se k této teorii začnou hlásit i jiní a z ryze alternativního pohledu učiní všeobecně uznávaný koncept. Nebo možná někdo vymyslí další, konečně už zcela dokonalou teorii.