Úhrada daňového nedoplatku ručitelem

Vydáno: 3 minuty čtení

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6.3.2014, čj. 1 Afs 3/2014-31 , www.nssoud.cz

Úhrada daňového nedoplatku ručitelem
Milan
Podhrázký
K předpisům:
-
§ 57a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
-
§ 171 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů
Pokud hodnota majetku daňového dlužníka nedosahuje jeho daňového nedoplatku v plné výši, nelze dovozovat, že by vymáhání nedoplatku jako celku bylo prokazatelně bezvýsledné. Správce daně nemůže přímo požadovat uhrazení celého nedoplatku po ručiteli, ale musí se pokusit alespoň část nedoplatku vymáhat po dlužníkovi.
Zajímavou spornou právní otázkou, kterou se Nejvyšší správní soud v popisované věci zabýval, je problematika naplnění podmínky bezvýslednosti vymáhání daňového nedoplatku po dlužníkovi. Přestože v dané věci Nejvyšší správní soud aplikoval nyní již neúčinné ustanovení § 57a zákona č. 337/1992 Sb., popisované rozhodnutí má svůj význam i pro aktuální praxi, neboť obdobné podmínky pro vystavení výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručiteli stanoví také nyní účinná úprava (viz § 171 odst. 3 daňového řádu). Jak se v odůvodnění popisovaného rozhodnutí předně připomíná, zákonodárce novelou zákona č. 337/1992 Sb. provedenou zákonem č. 230/2006 Sb. komplexně upravil institut daňového ručení a výslovně v textu § 57a citovaného zákona stanovil podmínku předchozí výzvy k úhradě daňového nedoplatku dlužníkovi a založil správci daně pro výkon jeho pravomoci ve vztahu k daňovému ručiteli též podmínku neúspěšného vymáhání nedoplatku po daňovém dlužníkovi. Předchozí bezúspěšné vymáhání nedoplatku tak není podmínkou vyzvání ručitele k úhradě nedoplatku jedině v případě, že by vymáhání bylo „prokazatelně bezvýsledné“. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek téhož soudu čj. 1 Afs 22/2010-44, zdůraznil, že povinnost daňového ručitele k plnění má subsidiární povahu a připomněl, že zákonodárce ve vztahu k daňovému ručení založil přísnější podmínky pro možnost domoci se plnění na ručiteli, než jsou podmínky v soukromoprávní úpravě ručení, kde je tradičním předpokladem povinnosti ručitele plnit pouze to, že dlužník nesplnil, ačkoliv byl k tomu věřitelem písemně vyzván (srov. § 2021 občanského zákoníku). Smyslem takového pojetí je podle Nejvyššího správního soudu bezpochyby poskytnutí větší ochrany daňovému ručiteli, který se stává ručitelem přímo ze zákona. Legitimním cílem státu sice je vyměřit, vybrat a případně vymáhat daně, musí tak však vždy činit způsobem, který bude v maximální možné míře ctít základní práva jednotlivce, v daném případě daňového ručitele, kterému zákon ukládá určitou veřejnoprávní povinnost. Požadovat plnění po daňovém ručiteli je proto možné až v případě, kdy není možné vymoci daňový nedoplatek po daňovém dlužníkovi. V případě, kdy je možné po dlužníkovi vymoci alespoň část nedoplatku, je nutné příslušnou část nedoplatku vymáhat primárně po něm, nikoliv vymáhat rovnou celý nedoplatek po ručiteli. Jak Nejvyšší správní soud závěrem zdůraznil, takový postup je pro správce daně jistě jednodušší, avšak nepřiměřeně zasahující do práv ručitele.