Registrační údaje v judikatuře správních soudů

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 74/2009-104 ze dne 27.10.2010)

Při prokazování uskutečnění plnění v rámci Evropské unie (tedy intrakomunitárních plnění) je pro aplikaci příslušného daňového režimu nutné znát daňové identifikační číslo svého obchodního partnera. Tuto skutečnost je pak nutno při případné následné kontrole prokázat. V daném případě daňový subjekt předložil doklady o registraci za plátce DPH od svého obchodního partnera v Německu, správce daně však měl naopak k dispozici dokumenty, které osvědčovaly, že obchodní partner plátcem DPH nebyl a opíral se přitom o mezinárodní databázi VIES. Nejvyšší správní soud však konstatoval, že není možno automaticky preferovat dokumenty, které získal správce daně před dokumenty, které předložil daňový subjekt. Správce daně nemůže jen podle své libovůle preferovat jedny důkazy nad druhými. Pokud nechce uznat ty, které předložil daňový subjekt, musí doložit, proč ty, ke kterým se přiklonil, jsou průkaznější.

Přidělení daňového identifikačního čísla pro účely intrakomunitárního dodání ve smyslu § 4 odst. 1 písm. u) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, je možno prokázat různými druhy důkazních prostředků. Při kolizi mezi některými z nich je správce daně povinen v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně uvést, proč přisuzuje některému z důkazů nižší důkazní hodnotu či jej vůbec neosvědčuje za důkaz.

Dodání zboží osobě registrované k dani v jiném členském státě je objektivně zjistitelnou skutečností. Přidělení DIČ pro intrakomunitární dodání je třeba postavit najisto. Ke zjednodušení ověřování, zda je odběratel zboží povinen odvést ve členském státě, kam bylo zboží dodáno, daň z přidané hodnoty, tj. zda má být dodání zboží osvobozeno od daně z přidané hodnoty ve smyslu § 64 zákona o dani z přidané hodnoty, byla na základě čl. 27 nařízení Rady ze dne 7.10.2003, č. 1798/2003/ES, o správní spolupráci v oblasti daně z přidané hodnoty, zřízena veřejně přístupná elektronická databáze VIES (VAT Information Exchange System). Tato databáze umožňuje ověřit platnost daňového identifikačního čísla obchodního partnera, pod nímž je registrován k dani z přidané hodnoty v jiném členském státě Evropské unie. Tyto skutečnosti je možné dále ověřit prostřednictvím strukturovaného a standardizovaného formuláře SCAC 2004 coby nástroje správní spolupráce v oblasti daně z přidané hodnoty, a to na základě čl. 5 téhož nařízení Rady. Ověřování informací v systému VIES není tedy jediným možným a nezpochybnitelným důkazním prostředkem, jakým zjistit, zda je odběratel zboží osobou registrovanou k dani v jiném členském státě. Jestliže odběratel daného zboží či služby není uveden v databázi VIES, ještě to nutně nemusí znamenat, že není osobou registrovanou k dani v jiném členském státě. S touto skutečností počítá i formulář SCAC 2004, ve kterém je možné pod bodem B2-2 ověřit, zda je osoba registrována k dani, přestože její DIČ není uvedeno v databázi VIES. Rovněž nelze dovodit, že informace získané dožádáním prostřednictvím formuláře SCAC 2004 mají povahu nezvratného důkazu, automaticky vylučujícího protichůdné informace obsažené v jiných dokumentech vydaných rovněž státními orgány, tím spíše, pokud byly takové dokumenty k dispozici.

Existenci registrace odběratele zboží k dani, tedy přidělení daňového identifikačního čísla pro intrakomunitární obchody, je třeba pro účely osvobození daně s nárokem na odpočet doložit jakýmkoliv způsobem, kterým bude tato skutečnost postavena najisto. Zákon o dani z přidané hodnoty nestanovuje výlučný způsob, kterým je třeba prokázat existenci daňového identifikačního čísla pro účely daně z přidané hodnoty v rámci obchodování mezi členskými státy.

V posuzovaném případě stěžovatel prokazoval existenci DIČ svého obchodního partnera několika doklady, naposledy potvrzením Finančního úřadu v Quedlinburgu ze dne 11.2.2008. Nehodlal-li žalovaný správce daně tento důkazní návrh osvědčit za důkaz nebo mu nepřiznat důkazní hodnotu, musel tak učinit za splnění požadavků, které daňový řád klade na proces dokazování, které jsou obsaženy zejména v § 2 odst. 3 a § 31 daňového řádu. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by správce daně, potažmo následně soud, měl při svém rozhodování na výběr, které z důkazů provede a které nikoli a o které z provedených důkazů opře své skutkové závěry a které prohlásí za nerelevantní či nadbytečné. Nelze totiž připustit, aby posuzující orgán připustil pouze takové důkazy, které svědčí jen ve prospěch či jen v neprospěch daňového subjektu. Důkazní návrh nelze odmítnout jen proto, že je v rozporu s jiným – dříve – získaným důkazem.

Závěry krajského soud stran prokázání existence DIČ přiděleného H. M. pro intrakomunitární plnění shora uvedeným požadavkům neodpovídají. Krajský soud přisoudil vyšší vypovídací a důkazní hodnotu formuláři SCAC 2004 oproti daňovým subjektem předkládaným potvrzením, zejména pak potvrzení z Finančního úřadu z Quedlinburgu ze dne 11.2.2008. Je sice pravdou, že daňový subjekt předkládal v průběhu správního řízení doklady nesouvisející s DIČ pro intrakomunitární dodání, to však nic nemění na tom, že v rámci odvolacího řízení předložil doklad vystavený státním orgánem - Finančním úřadem v Quedlinburgu - ze dne 11.2.2008, v němž je potvrzeno, že H. M. byl v období od 16.6.2004 do 1.9.2005, tedy i v době uskutečnění předmětných sporných plnění, veden pod identifikačním číslem k dani z přidané hodnoty DE814526112B.

Krajský soud se při posuzování této listiny nikterak nevyjadřoval k formě daňového identifikačního čísla ani k věrohodnosti, průkaznosti či pravosti listiny samé. Krajský soud se musel vypořádat s otázkou, proč přisuzuje nižší důkazní hodnotu stěžovatelem předloženému důkazu, potvrzujícímu jeho tvrzení ohledně registrace k dani pro účely intrakomunitárního dodání než informaci získané z formuláře SCAC 2004. Svůj závěr výslovně opřel pouze o to, žena jednom ze stěžovatelem předložených dokumentů je uvedeno, že slouží výhradně jako doklad o zapsání poplatníka (podnikatele) k předložení v řízení o vrácení daně z přidané hodnoty v jiných státech. Nejvyšší správní soud nespatřuje souvislost mezi „pokynem“ na dokladu vztahujícímu se k daňovému identifikačnímu číslu 117/251/01726 a potvrzením o přidělení identifikačního čísla k dani z přidané hodnoty DE814626112B, které v sobě tyto údaje neobsahovalo. Skutečnost, že stěžovatel předložil doklad vztahující se k vnitrostátnímu daňovému identifikačnímu číslu či jiné nerelevantní podklady, nemohla založit závěr, že doklad od německého správce potvrzující přidělení DIČ DE814526112B, má nižší důkazní hodnotu. Hodlal-li krajský soud dát žalovanému za pravdu, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno stran prokázání registrace H. M., musel nepochybným způsobem vyloučit relevanci stěžovatelem předložených dokladů. Krajský soud tak učinil v podstatě jen na základě toho, že tu existuje důkaz prokazující opak, a sice formulář SCAC 2004, kterému přisoudil povahu nezvratného důkazu.

Rozhodnutí krajského soudu je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud nad rámec řečeného doplňuje, že takovou důkazní sílu přisoudil formuláři i sám žalovaný, který informace obsažené v potvrzení Finančního úřadu v Quedlinburgu ze dne 11.2.2008 odmítl s tím, že v něm uvedené DIČ neodpovídá struktuře identifikačních čísel přidělovaných Spolkovou republikou Německo pro intrakomunitární plnění, přičemž doplnil, že i kdyby došlo pouze k přepisu, bylo by stejně toto potvrzení v rozporu s informacemi získanými pomoci SCAC 2004.

S odkazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, o proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 59/2013-33 ze dne 30.7.2014, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 12/2014 pod č. 3124/2014)

Daňovému subjektu byl odmítnut nárok na odpočet DPH, neboť se zjistilo, že jeho dodavatel nebyl evidován jako plátce DPH. Šetřením se však zjistilo, že plátcem DPH měl být, ale nezaregistroval se. Nejvyšší správní soud zrekapituloval vývoj právní úpravy v zákoně o DPH, kdy v některých obdobích se daňový subjekt stával plátcem DPH ze zákona, i když nesplnil registrační povinnost, v jiných naopak až po provedené registraci. Bylo však konstatováno, že i v obdobích, kdy bylo plátcovství podmíněno registrací, byla tato tuzemská právní úprava v rozporu s evropskými směrnicemi. Ty mají přednost, a proto bylo konstatováno, že nárok na odpočet nebylo možno zamítnout pouze z důvodu, že se dodavatel nezaregistroval. V dalším řízení pak bude nutno zkoumat reálnost dobré víry odběratele spočívající jeho předpokládání, že dodavatel je plátcem DPH.

I. Registrační povinnost (§ 125 až § 131 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) je otázkou pouze evidenční, nikoliv rozhodující pro plnění povinností a uplatnění práv plátce.

II. Nepřiznání nároku na odpočet CPH je výjimkou ze základní zásady, kterou tento nárok představuje, proto nepřiznání nároku na odpočet odběrateli nelze opírat toliko o zjištění, že dodavatel nebyl plátcem registrovaným.

Nejvyšší správní soud předně přisvědčil stěžovateli, že se soud nevypořádal zákonným způsobem s jeho námitkou rozporující postup žalovaného potažmo správce daně se Směrnicí o společném systému daně z přidané hodnoty. Při ústním jednání s odkazem na důvody vymezené v žalobě se žalobce dovolával uvedené Směrnice a rozsudku Evropského soudního dvora C-438/09 ze dne 22.12.2010 ve věci Dankowski, tvrdil, že v něm s odkazem na články 178 a 226 Směrnice rady 2006/112/ES soud konstatoval, že osoba povinná k dani má nárok na odpočet, jestliže při splnění všech zákonných podmínek přijala plnění od osoby povinné k dani i v případě, že tato osoba povinná k dani není registrována a že Evropský soudní dvůr rovněž konstatoval, že vnitrostátní předpis nesmí bránit uplatnění nároku na odpočet, je-li plnění poskytnuto osobou povinnou k dani, která není registrována.

V uvedeném rozsudku ESD uvedl:

Protože nepřiznání nároku na odpočet DPH je výjimkou ze základní zásady, kterou tento nárok představuje, nemohl městský soud, potažmo žalovaný ustat na tom, že samotná skutečnost, že dodavatel není plátcem registrovaným k dani z přidané hodnoty, postačuje pro odmítnutí uplatněného nároku.

Nejvyšší správní soud za nikoli nerozhodný považuje vývoj právní úpravy institutu registrace plátce daně z přidané hodnoty (resp. institutu náhrady). Zákon o dani z přidané hodnoty, tj. zákon č. 588/1992 Sb., za rozhodující den pro registraci k DPH považoval den, kdy došlo k překročení obratu pro povinnou registraci. Překročila-li osoba povinná k dani stanovený obrat a nepodala přihlášku k registraci v zákonem stanoveném termínu, zaregistroval ji správce daně následně zpětně k datu, ke kterému se ze zákona stala plátcem daně. Takový plátce byl pak povinen dodatečně vypořádat svoji daňovou povinnost za zdaňovací období, po která nebyla DPH uplatněna, a to na základě jím následně předložených přiznání k DPH. Zákon č. 235/2004 Sb., účinný k 1.5.2004 tento systém opustil a vznik plátcovství navázal na den, který uvede správce daně na osvědčení o registraci. Za období, kdy daná osoba měla být plátcem a jí uskutečněná plnění měla podléhat DPH, již nebylo možno daňovou povinnost zpětně vyměřit, a na místo toho byla zavedena náhrada dle § 98 uvedeného zákona. Zákonem č. 47/2011 Sb. k 1.4.2011 byl zaveden v § 98 místo 10% náhrady pojem náhradní stanovení daně při nesplnění registrační povinnosti a za období, po které měl být daňový subjekt registrován k DPH, stanovil správce daně daň náhradním způsobem bez omezení, a to ze základu daně - souhrnu úplat za uskutečněná zdanitelná plnění za období, kdy se osoba povinná k dani měla stát plátcem podle zákonné registrační povinnosti. Správce daně nebyl oprávněn přihlédnout k možným odpočtům daně vztahujícím se k daným plněním za toto období. Zákonem č. 502/2012 Sb., byl s účinností k 1.1.2013 institut náhrady zrušen s tím, že osoba povinná k dani, která dosáhla stanoveného obratu, se opětovně stává plátcem ze zákona ve stanovený den, a nikoli až v okamžiku, kdy ji správce daně zaregistruje.

Důvodová zpráva k návratu k původní právní úpravě (platné do 1.5.2004) uvádí: „Jedná se o zjednodušení a větší přehlednost stávajícího systému,plátcovství‘, které bylo doposud v případě překročení obratu založeno a vázáno pouze na podmínku registrace osoby povinné k dani. Z tohoto důvodu je nově stanovení registrační povinnosti v souladu s návazností na daňový řád podle § 125 – 131 DŘ a s předmětnou judikaturou ESD (např. C-438/09 Dankowski) otázkou pouze evidenční, nikoliv rozhodující pro plnění povinností a uplatnění práv plátce“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 35/2013-21).

Je tak zřejmé, že žalovaný sice v daném případě správně vycházel z právní úpravy pojmu „plátce“ v rozhodné době (2005–2007) v české právní úpravě a za plátce považoval toliko plátce registrovaného, nicméně tato národní úprava registrace plátce nebyla v souladu se Směrnicí a nepřiznání nároku na odpočet nemohl žalovaný (ani městský soud) opírat toliko o zjištění, že dodavatel nebyl plátcem registrovaným.

I když v dané věci nevyvstalo podezření z účasti stěžovatele v tzv. kolotočovém podvodu (tzv. carousel fraud), který se týká řady po sobě jdoucích činností, které vykonává několik subjektů v řetězci dodávek, a společný evropský systém DPH je charakterizován tím, že DPH podléhá každé plnění v rámci řetězce dodávek, i v tomto případě platí, že každé plnění musí být zohledněno samo o sobě a musí být posouzeno objektivně a jako takové, a je třeba chránit dobrou víru nevinného účastníka obchodního vztahu, který nemusí vědět o podvodném jednání. V daném případě dokazování prováděné žalovaným k posouzení toho, zda stěžovatel o daňovém podvodu věděl či alespoň vědět měl a mohl, nesměřovalo, resp. žalovaný v rozhodnutí, potažmo pak ani soud, se o takové závěry neopírá (vyjma dílčího vyjádření ke kasační stížnosti). S obranou žalobce, že disponoval dodavatelem předloženým Osvědčením o registraci plátce (ve spise doložené z roku 1996, popř. živnostenským oprávněním), časovou souslednost a jiné okolnosti žalovaný nezkoumal, v tomto směru nehodnotil ani svědecké výpovědi slyšených svědků, neboť svůj závěr opřel toliko o posouzení shora uvedené právní otázky „plátcovství“.

Dobrou víru či naopak povědomost o účasti na daňovém podvodu nelze určit jen na základě podkladů, které má k dispozici stěžovatel a které předkládá žalovanému. Naopak, posuzování vědomosti o účasti na daňovém podvodu je otázkou kontextuální. Pro dovození nedostatku dobré víry stěžovatele je třeba brát v potaz veškeré skutečnosti, v daném případě pak vzhledem k tomu, že nejde o „kolotočový podvod“, vyhodnocení možné vědomosti či nevědomosti stěžovatele patrně nebude natolik spletité. Závěr v tomto směru však jako prvnímu nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu učinit.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 66/2013-78 ze dne 27.3.2014, zveřejněno ve Sbírce NSS 7/2014 pod č. 3051/2014)

V daném případě došlo ke sporu, zda si osoba, na jejíž DIČ byla dodávka vyfakturována, skutečně zboží objednala a odebrala. Správce daně jí přesto vyměřil daň. Nejvyšší správní soud konstatoval, že samotné poskytnutí DIČ ještě není důkazem o tom, že daná dodávka byla opravdu pro subjekt s daným DIČ. Vzhledem k tomu, že daňový subjekt netvrdil, že daň má platit, nelze po něm požadovat prokázání negativní skutečnosti, důkazní břemeno je tedy na straně správce daně.

Důležité je též sdělení soudu, že i v případě, kdy je podezření z „kolotočového“ daňového podvodu, nemůže si správce daně vybrat podle své libosti někoho z daného řetězce, komu daň doměří, ale musí daň doměřit té „správné“ osobě. V praxi totiž dochází k případům, kdy z „řetězce podezřelých“ je několik subjektů nekontaktních a správce daně má tendenci doměřit daň tomu, kdo s finančním úřadem komunikuje a hlavně má nějaký majetek, z něhož by bylo možno daň získat. Přitom ne vždy je brán ohled na to, zda takovýto subjekt je opravdu tou osobou, která podvod způsobila či o něm alespoň mohla vědět.

„Pravidlo § 11 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, o místu plnění při pořízení zboží z jiného členského státu lze užít pouze u,pořizovatele‘ zboží. Signálem, že by jím určitá osoba mohla být (a většinou také v běžných obchodních případech bude), je, že svému dodavateli poskytne své identifikační číslo. Poskytnutí identifikačního čísla však není samo o sobě dostatečným důvodem pro závěr, že osoba, která je poskytla někomu, kdo následně do jiného členského státu než státu její registrace k dani dovezl určité zboží, je pořizovatelem onoho zboží. Bude tomu tak jen tehdy, jestliže si ten, kdo své identifikační číslo údajnému dodavateli poskytl, toto zboží u dodavatele také vskutku objednal.“

V projednávané věci je rozhodnou právní otázkou to, zda stěžovatel je „pořizovatelem zboží z jiného členského státu“ ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o DPH. Pokud by jím byl, za místo plnění by se v daném případě dodávky zboží do jiného členského státu považovala Česká republika, tedy tuzemsko, což by znamenalo, že stěžovatel by byl povinen přiznat daň z přidané hodnoty za pořízené zboží podle pravidel § 25 zákona o DPH. Pokud by však místem plnění nebylo tuzemsko, stěžovatel by takovou povinnost neměl.

Pro projednávanou věc je podstatné, zda v daňovém řízení bylo prokázáno, že stěžovatel byl pořizovatelem předmětných pohonných hmot. Dosavadní skutková zjištění však jsou, jak stěžovatel důvodně namítá, pro takový závěr nedostačující. Jisté je toliko to, že stěžovatel poskytl společnosti Trans-Oil, která je registrována jako plátce DPH v Německu, své daňové registrační číslo jakož i další doklady a údaje umožňující vzájemné obchodní styky. Stěžovatel však popírá, že by objednal konkrétní pohonné hmoty ve 3. a 4. čtvrtletí roku 2008. Tvrdí, že měl záměr s touto společností obchodovat, avšak že k uskutečnění konkrétních obchodů nedošlo. Též tvrdí, že s údajným dodavatelem pohonných hmot obchodovaly s ním fakticky propojené společnosti sídlící v Rakousku. Důkazy provedené v řízení nedávají jednoznačnou odpověď na otázku, jménem koho byly ve skutečnosti pohonné hmoty objednány - jednání T. K. v tomto smyslu na základě dosud provedených důkazů nelze bez dalšího automaticky přičítat stěžovateli. Ve věci zůstala řada nevyjasněných skutkových otázek. V první řadě není zřejmé, zda určité dokumenty, které se v souvislosti s údajnou objednávkou objevily, byly skutečně vystaveny fyzickými osobami, jejichž jednání je přičitatelné stěžovateli. Dále není jasné, zda, kým a jaké částky byly za údajně objednané pohonné hmoty zaplaceny. Rovněž není jasné množství pohonných hmot, které mělo být stěžovatelem od Trans-Oilu pořízeno.

Dosavadní skutková zjištění tedy správcům daně neumožňovala učinit závěr, že stěžovatel je osobou, která podle § 25 ve spojení s § 11 odst. 2 zákona o DPH byla povinna podat daňové přiznání k DPH za pořízení předmětných pohonných hmot. Pokud přesto takovou daň stěžovateli vyměřily, jednaly v rozporu s § 1 odst. 2 daňového řádu, neboť daň nebyla stanovena správně, a porušily § 8 odst. 1 větu druhou, část věty za středníkem daňového řádu, neboť nepřihlédly k tomu, že stěžovatel vznáší závažné námitky proti té verzi rozhodných skutkových okolností, k níž se klonili správci daně, a navrhuje k jejímu vyvrácení důkazy, které by mohly sporné skutkové okolnosti objasnit. Správce daně tím nemohl dostát ani povinnosti podle § 8 odst. 3 daňového řádu, neboť pro nedostatečné zjištění skutkového stavu nebyl schopen hodnotit jednání stěžovatele podle jeho skutečného obsahu a podle toho dospět k závěru, zda stěžovatel byl povinen podat přiznání k dani z přidané hodnoty, anebo nikoli.

Nejvyšší správní soud podotýká, že podle § 92 odst. 3 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Stěžovatel netvrdí, že je povinen zaplatit daň z přidané hodnoty za předmětné pohonné hmoty; naopak tvrdí, že takovou povinnost nemá, neb je nepořídil. Je zjevné, že po stěžovateli nelze požadovat prokazování, že něco neudělal; stěžovatel však naopak navrhl řadu důkazů, které mohou prokázat, že rozhodné skutkové okolnosti se odehrály tak, že to vskutku nebyl stěžovatel, kdo předmětné pohonné hmoty pořídil.

Nejvyšší správní soud proto shledal, že kasační stížnost je s ohledem na § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. důvodná, neboť skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech.

V dalším řízení bude třeba, aby správce daně doplnil dokazování tak, že se zaměří na vše, co provázelo cestu předmětných pohonných hmot od dodavatele (společnosti Trans-Oil) na místo určení v Rakousku. Zejména tedy bude na místě zjistit, která fyzická osoba a jakým způsobem požádala Trans-Oil o dodávku pohonných hmot a zda takovéto jednání je přičitatelné jí samotné, stěžovateli, anebo jiné fyzické či právnické osobě. Bude rovněž třeba upřesnit a zkompletovat zjištění ohledně toho, jaké množství pohonných hmot bylo dodáno a zda údaje, z nichž vycházeli čeští správci daně, korespondují s údaji, které má k dispozici německý správce daně ve vztahu ke společnosti Trans-Oil. Dále bude třeba se zaměřit na otázku, kdo a jakým způsobem pohonné hmoty zaplatil, neboť pořízení pohonných hmot stěžovatelem přichází v daných skutkových souvislostech v úvahu tehdy, jestliže to byl právě stěžovatel, kdo pohonné hmoty zaplatil. Stěžovatel mohl jistě placení provést i nepřímo, tedy například z účtu jiné osoby, prostřednictvím hotovosti poskytnuté jinou osobou, jednáním jiné osoby na její vlastní účet po dohodě se stěžovatelem aj., nicméně nějakým způsobem přičitatelným stěžovateli platba být provedena musela. Výše uvedená skutková zjištění bude pravděpodobně nutno provést ve spolupráci se správami daní jiných členských států, zřejmě Německa a Rakouska. Zjištění, která budou opatřena, pak bude třeba hodnotit v souladu s § 8 odst. 2 větou druhou d. ř., tedy posuzovat každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Při hodnocení důkazů opatřených prostřednictvím správ daní jiných členských států správce daně neopomene řídit se zásadami formulovanými Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 21.1.2014, č. j. 1 Afs 73/2011-167, v něm viz zejména bod 66.

Nejvyšší správní soud při posuzování věci nepřehlédl, že z dokladů poskytnutých rakouskou daňovou správou plyne podezření, že se L. D. podílel spolu s dalšími osobami a se zapojením stěžovatele na daňových podvodech na spotřební dani a dani z přidané hodnoty. L. D. měl zakládat společnosti v České republice, jejichž prostřednictvím mělo docházet k převodům zboží do Rakouska bez úhrady daně z přidané hodnoty. Podle stěžovatele se podvodného jednání dopustil pouze T. K. Zdejšímu soudu nepřísluší posoudit, zda šlo v posuzované věci o podvodné jednání a zda se jej případně dopustil L. D., T. K. nebo oba dva.

Ani v případě podezření z podvodů na DPH opřených o závažné však nelze rezignovat na povinnost, aby ten, kdo má daň platit, byl určen v souladu s § 1 odst. 2 daňového řádu; totéž platí i pro určení rozsahu jeho případné daňové povinnosti. Nelze si tedy na základě nedostatečných skutkových zjištění vybrat některého z možných aktérů případného podvodu jako toho, komu bude daňová povinnost vyměřena, jen proto, aby se „někomu“ podařilo ji vyměřit a daňový výnos byl, ať již od kohokoli, získán, není-li postaveno na jisto, že je to právě dotyčný, koho daňová povinnost stíhá. Daňová povinnost je povinností individuální, stíhá vždy konkrétní osobu a odpovědnost jedné osoby za daňově jednání osob jiných nastává pouze v úzkých mantinelech, které musí zákon vždy pozitivně stanovit.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 41/2010-144 ze dne 21.4.2011, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 8/2011 pod č. 2348/2011)

Další případ se týká zdaňování obcí a DPH. Obec nechtěla zdanit DPH příjem z prodeje majetku, protože měla za to, že jednak jako obec by měla mít výjimku, jednak proto, že prodej majetku nechápala jako podnikání, protože šlo o pouze jednorázovou transakci. Nejvyšší správní soud došel k závěru, že prodej majetku nerealizovala obec v rámci výkonu veřejné správy, z tohoto důvodu tedy není důvod DPH neaplikovat. Neuspěl ani argument jednorázovosti transakce. Jestliže totiž už obec byla jako plátce DPH registrována, je zřejmé, že vykonává ekonomickou činnost, do které lze zahrnout i daný jednorázový prodej majetku.

„Jestliže obec, která byla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, uskutečňovala úplatné převody movitých věcí nikoli “při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy„ ve smyslu § 5 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ale jako subjekt soukromoprávních vztahů, byla u těchto prodejů povinna uplatnit daň na výstupu, bez ohledu na to, zda se jednalo o transakce se opakující či jednorázové.“

Mezi účastníky řízení je sporná otázka, zda prodej movitých věcí, jež byly bezúplatně převedeny na žalobce z majetku státu (tj. vybavení kasáren a rozebrané přístřešky a panely), které žalobce uskutečňoval v průběhu roku 2005 (z obsahu správního spisu vyplývá, že k některým prodejům došlo i v 1. a 2. čtvrtletí) byly předmětem daně z přidané hodnoty.

Podstatná pro projednávanou věc je otázka, zda žalobce byl či nebyl povinen u uskutečněných prodejů movitých věcí uplatnit daň. Tuto otázku je nutno zkoumat v tom smyslu, zda předmětné prodeje byly či nebyly předmětem daně (resp. zda se jednalo o zdanitelná plnění; otázka, zda nebyla plnění od daně osvobozena, nebyla vznesena) a dále, zda byly či nebyly uskutečněny v souvislosti s činností žalobce v rámci veřejné správy.

Správce daně ve zprávě o daňové kontrole (jejímž předmětem byla daň z přidané hodnoty za období 1. až 4. čtvrtletí roku 2005) uvedl, že „daňový subjekt vykonává ekonomické činnosti, a to práce v lese, těžbu a prodej dřeva, nákladní dopravu, půjčování lešení, kopírování, specializované práce pro stavby. Dále město vlastní byty a nebytové prostory, které pronajímá občanům“.

Krajský soud vystavěl svůj závěr na zhodnocení, že prodeje movitých věcí nelze podřadit pod ekonomickou činnost, neboť se jednalo o jednorázovou akci, jíž chyběl prvek soustavnosti. Naopak stěžovatel zastával názor, že i v případě prodejů se jednalo o činnost soustavnou, zasazenou v širším rámci nakládání s majetkem získaným od Ministerstva obrany. Také v tomto ohledu kasační soud přisvědčil stěžovateli.

V posuzované věci vyšel kasační soud z názoru, že účastníky i krajským soudem rozebíraný pojem soustavnosti, je nutno vztahovat k ekonomické činnosti samotné, nikoli ke každému jednotlivému úkonu v jejím rámci, jak také správně uvedl v kasační stížnosti stěžovatel. Zákonné atributy ekonomické činnosti je na místě posuzovat ve vztahu k osobě povinné k dani.

Pokud byl žalobce registrovaným plátcem DPH, pak musel současně vedle své činnosti veřejnoprávní uskutečňovat i činnost ekonomickou. Otázka soustavnosti jeho činnosti prováděné mimo veřejnou správu již tedy musela být vyřešena při registraci žalobce k DPH.

Při tomto výkladu soud vyšel ze své starší judikatury. V rozsudku ze dne 17.1.2008, čj. 5 Afs 141/2006-82. Soud zde tedy dospěl k závěru, že také prodej majetku vlastněného podnikatelem, byť jednorázový a ačkoliv prodej sám není předmětem jeho obchodní činnosti, může být považován za plnění „při podnikání“ z hlediska daně z přidané hodnoty.

Není proto také vyloučeno, aby - i jednorázový - prodej majetku byl předmětem daně dle zákona o DPH (z roku 2004), který již neužívá pojem „při podnikatelské činnosti“, ale podstatně širší pojem „v rámci ekonomické činnosti“ (podnikatelská činnost se tedy stala pouhou podmnožinou).

Kasační soud se ztotožňuje i se závěrem, dle kterého nebylo na místě na projednávanou věc aplikovat výjimku stanovenou v § 5 odst. 3 zákona o DPH. Obec není osoba zřízená za účelem podnikání; podle § 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, je obec veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek, a která pečuje o všestranný rozvoj svého území, o potřeby svých občanů a při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem; tyto úkoly obec plní jednak prostřednictvím jednání v rámci veřejné správy (typicky např. vydáváním obecních vyhlášek), ale lze tak činit i uzavíráním soukromoprávních vztahů (např. pronájem obecních pozemků za účelem sportovních aktivit občanů atd.).

Výkon ekonomických činností je tedy sice spíše druhotný, vedlejší, nicméně rovněž náležející k činnosti obce. Při něm má obec stejné postavení jako kterákoli fyzická či právnická osoba a je tedy zatížena stejnými povinnostmi. Při posuzovaných prodejích movitých věcí se rozhodně nejednalo o výkon působnosti v oblasti veřejné správy. Prodej movitých věcí získaných bezúplatně od státu tak nebylo možno oddělovat od poměrně rozsáhlé ekonomické činnosti žalobce.

Neprodával-li žalobce movité věci v rámci své veřejnoprávní činnosti, tedy z pozice orgánu veřejné správy, ale jako kterýkoli subjekt soukromoprávních vztahů, pak byl jako registrovaný plátce DPH povinen uplatnit u těchto prodejů daň na výstupu. Skutečnost, zda uvedené prodeje byly či nebyly jednorázové je pro posouzení jejich zdanitelnosti irelevantní. Jak již bylo uvedeno výše, při ekonomické činnosti je zcela běžné, že některé transakce se opakují, jiné jsou naopak pouze jednorázové, přičemž ve vztahu k jednotlivým transakcím se již atributy ekonomické činnosti nezkoumají. Závěr, dle kterého by jednorázové transakce nepodléhaly dani z přidané hodnoty tak není správný.

Ze všech výše uvedených úvah lze dovodit následující závěr. Žalobce byl registrovaným plátcem daně z přidané hodnoty, tj. subjektem vykonávajícím ekonomickou činnost. Nebyly-li předmětné převody movitých věcí uskutečněny v rámci veřejnoprávní činnosti žalobce, byl žalobce u těchto prodejů povinen uplatnit daň na výstupu, bez ohledu na to, zda se jednalo o transakce se opakující či jednorázové.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 4/2010-108 ze dne 20.5.2010)

Manžel v rámci přiznání k dani z příjmů fyzických osob rozděloval příjmy a výdaje na svou spolupracující manželku. Pokud by se z tohoto rozdělení vycházelo i pro účely DPH, nepřekročil by limit pro povinnou registraci a nemusel by se stát plátcem DPH. Nejvyšší správní soud se však přiklonil k názoru, že daň z příjmů a daň z přidané hodnoty spolu nelze tímto způsobem spojovat. Obrat pro účely DPH je nutno vzít z celých příjmů manžela, k rozdělení na spolupracující manželku nelze u DPH přihlížet.

Věcně stěžovatelé namítali nezákonnost aplikace § 13 zákona o daních z příjmů při posuzování výše obratu podle § 6 ve spojení s § 94 odst. 1 zákona o DPH.

Podle § 5 odst. 1 zákona o daních z příjmů je základem daně z příjmů fyzických osob částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi ve zdaňovacím období, za které se pro účely daně z příjmů fyzických osob považuje kalendářní rok, přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u jednotlivých příjmů podle § 6 až 10 není stanoveno jinak.

Podle § 13 věta prvá zákona o daních z příjmů se příjmy dosažené při podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti [§ 7 odst. 1 písm. a) až c) a odst. 2] provozované za spolupráce druhého z manželů a výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení rozdělují tak, aby podíl připadající na spolupracujícího manžela (manželku) nečinil více než 50%; přitom částka připadající na spolupracujícího manžela (manželku), o kterou příjmy přesahují výdaje, smí činit nejvýše 540 000 Kč při spolupráci po celé zdaňovací období nebo 45 000 Kč za každý i započatý měsíc této spolupráce.

Základem daně z přidané hodnoty je podle § 36 odst. 1 zákona o DPH vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění od osoby, pro kterou je zdanitelné plnění uskutečněno, nebo od třetí osoby, vyjma daně za toto zdanitelné plnění. Citovaný zákon neobsahuje žádné ustanovení, které by daňovému subjektu umožňovalo takto stanovený základ daně snížit způsobem obdobným, jak stanoví § 13 zákona o daních z příjmů. Pro stanovení základu daně z přidané hodnoty není rozhodné, v jaké výši daňový subjekt vykázal základ daně z příjmů fyzických osob, neboť zákon o DPH konstruuje základ daně zcela samostatně a nezávisle na zákonu o daních z příjmů. Při stanovení základu daně z přidané hodnoty se vychází z objemu úplat, které v předmětném zdaňovacím období plátce obdržel nebo má obdržet, a nikoli z částky, kterou jako základ daně vykázal pro účely daně z příjmů fyzických osob.

Podle § 94 odst. 1 zákona o DPH se osoba povinná k dani, která má sídlo, místo podnikání nebo provozovnu v tuzemsku, jejíž obrat za nejvýše 12 kalendářních měsíců přesáhne částku uvedenou v § 6, stává plátcem od prvního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, ve kterém překročila stanovený obrat. Pokud nesplní registrační povinnost, stává se plátcem dnem účinnosti registrace uvedeným na osvědčení o registraci. Fyzická osoba je osobou povinnou k dani pokud samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti (§ 5 odst. 1 zákona o DPH). Podle § 6 odst. 2 zákona o DPH se obratem rozumí výnosy za uskutečněná plnění. Pro stanovení výše obratu není rozhodné, zda zdanitelná plnění, ze kterých osoba povinná k dani inkasovala výnosy, byla realizována za pomoci zaměstnanců, manžela či jiné osoby. Rozhodnou skutečností je pouze to, kdo zdanitelná plnění poskytl a kdo z těchto plnění získal výnos. Pouze této osobě je výše jednotlivých výnosů započítávána do výše obratu.

Předmětem daně z přidané hodnoty jsou plnění uvedená v § 2 odst. 1 zákona o DPH. Jsou jimi dodání zboží nebo převod nemovitosti za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti, s místem plnění v tuzemsku [(písm. a)], poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti, s místem plnění v tuzemsku [(písm. b)], za stanovených podmínek pořízení zboží z jiného členského státu za úplatu [(písm. c)] a dovoz zboží s místem plnění v tuzemsku [(písm. d)]. Stěžovatel nerozporoval, že vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a v rámci své podnikatelské činnosti uskutečnil zdanitelná plnění a inkasoval za ně výnosy. Rovněž netvrdil, že by některá z konkrétních plnění uvedených v § 2 odst. 1 zákona o DPH poskytla v rámci své podnikatelské činnosti, tj. vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, stěžovatelka a že by z těchto uskutečněných zdanitelných plnění získala výnosy. Ustanovení § 13 zákona o daních z příjmů upravuje výši daňového základu daně z příjmů fyzických osob, avšak nemá žádný dopad do soukromoprávních vztahů poplatníka. Manžel poplatníka se v rozsahu zvýšení svého daňového základu nestává místo poplatníka účastníkem soukromoprávních vztahů. Tím, kdo uskutečnil zdanitelná plnění a kdo za ně inkasoval výnosy, zůstává nadále poplatník. Stěžovatel v roce 2007 realizoval výnosy za uskutečněná zdanitelná plnění ve výši 1 258 419 Kč, tudíž za tento rok přesáhl částku 1 000 000 Kč stanovenou v § 6 odst. 1 zákona o DPH, a proto správní orgány postupovaly v souladu s § 94 odst. 1 citovaného zákona, když vydaly osvědčení o registraci stěžovatele jako plátce daně z přidané hodnoty. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 5 či čl. 26 odst. 1 Listiny. Předmětná ustanovení daňových zákonů jsou zcela jednoznačná a nepřipouštějí dvojí výklad.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 4 Afs 3/2003 ze dne 21.1.2005, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 5/2005 pod č. 531/2005)

Žalobkyni nebyla povolena odregistrace plátce DPH. Ta přitom argumentovala skutečností, že vůbec jako plátce DPH zaregistrována být neměla, protože neuzavřela smlouvu o sdružení a nepřekročila stanovený obrat. Krajský soud se však v řízení o odregistraci nechtěl zabývat okolností, zda žalobkyně měla být původně vůbec zaregistrována. To však bylo podle Nejvyššího správního soudu chybou, touto námitkou je třeba se zabývat.

„Domáhá-li se žalobce na soudě, aby bylo zrušeno zamítavé rozhodnutí o jeho žádosti, jíž usiloval o zrušení registrace plátce daně z přidané hodnoty (§ 39 odst. 1 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty), a tvrdí-li, že podmínky pro registraci nebyly naplněny již při samotné registraci ani poté, nemůže správní orgán námitky tohoto charakteru označit za nepřípustné a trvat toliko na tom, aby žalobce tvrdil skutečnosti svědčící o změně skutkového stavu v mezidobí od registrace do data žádosti o její zrušení (§ 5 odst. 4 citovaného zákona). Odchylný názor by v dané věci ve svých důsledcích znamenal odepření přístupu k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to zejména se zřetelem k tomu, že původní rozhodnutí správního orgánu o registraci žalobce jako plátce daně z přidané hodnoty bylo ze soudního přezkumu vyloučeno rozhodnutím o zastavení řízení podle § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném k 31.12.2002.“

V žalobě proti napadenému rozhodnutí sice neuvedla stěžovatelka skutečnosti, kterými by podpořila změnu poměrů předpokládanou v citovaném ustanovení § 5 odst. 4 (tehdy obrat za tři měsíce nižší než 750 000 Kč, zároveň za 12 měsíců nižší než 3 000 000 Kč - pozn. autora) avšak stěží lze po ní takovéto důvody požadovat za situace, kdy tvrdí, že jsou dány podmínky pro zrušení registrace plátce daně z přidané hodnoty proto, že předchozí zaregistrování bylo nesprávné, neboť mezi ní a Ing. K. žádná smlouva o sdružení nebo obdobná jiná smlouva uzavřena nebyla, a jejich obrat tak nepřesáhl citovaným ustanovením předpokládané částky. Stěžovatelka tedy namítá, že rozhodnutí odporuje § 5 odst. 1, 2 zákona o dani z přidané hodnoty, a tím i § 5 odst. 4 téhož zákona, neboť podmínky pro registraci nebyly a nejsou dány. Ostatně jak vyplývá z přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného i z obsahu jeho vyjádření k žalobě a ke kasační stížnosti, i žalovaný si postoj stěžovatelky takto vyložil, neboť se existencí podmínek pro zrušení registrace stěžovatelky jako plátkyně DPH věcně zabýval a posuzoval ji z hlediska obou výše citovaných zákonných ustanovení. Pokud totiž byla stěžovatelka ze soudního přezkumu rozhodnutí o registraci jako plátkyně daně z přidané hodnoty vyloučena rozhodnutím soudu o zastavení řízení, pak neměla jinou možnost než v žalobě proti zamítnutí své žádosti o zrušení registrace tvrdit, že ani v době zaregistrování, ani v době podání žádosti o zrušení registrace neexistovaly podmínky pro další registraci ve smyslu § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty (pominuly již od 1.1.1995), neboť jinak by z přezkumu napadeného rozhodnutí soudem byla opět vyloučena. Nelze souhlasit s krajským soudem, že důvody směřující proti napadenému rozhodnutí stěžovatelka vůbec neuvedla, neboť v žalobě (kromě odkazu na žalobu předchozí) navíc namítala, že žádost o zrušení registrace podala proto, že neměla jinou možnost domoci se posouzení svého postavení plátce -neplátce daně z přidané hodnoty než podat návrh na zrušení registrace, přičemž Finanční úřad v Liberci rozhodnutím žádost zamítl s tím, že podmínky k „odregistraci“ nejsou dány, aniž tento svůj závěr jakkoli zdůvodnil. Stěžovatelka poukazovala rovněž na to, že žalovaný (který se posouzením podmínek k „odregistraci“ zabýval věcně) její odvolání proti rozhodnutí správce daně zamítl neprávem, aniž se řádně zabýval důkazy. Dále stěžovatelka vytýkala žalovanému také nesprávnost tvrzení, že předchozí rozhodnutí o registraci nebylo zpochybněno v soudním řízení, neboť toto řízení bylo zastaveno, a soud tudíž takový závěr nezpochybnil (nepřezkoumával jej vůbec). Z žaloby lze tudíž usoudit, že obsahuje nejen tvrzení o neoprávněnosti registrace, ale i tvrzení, že podmínky pro registraci netrvaly v době, kdy o jejím zrušení záporně rozhodl správce daně v I. stupni a posléze i žalovaný.

V tomto řízení lze jen stěží oddělit důvody, které použila stěžovatelka v opravném prostředku proti její registraci jako plátkyně daně z přidané hodnoty, od důvodů, které ji vedly k podání návrhu na zrušení registrace. Krajský soud měl za této situace napadené rozhodnutí věcně přezkoumat a nevyhnout se tomuto přezkumu tím, že bude trvat na uvedení skutečností svědčících o změně skutkového stavu v období mezi registrací stěžovatelky jako plátkyně daně a žádostí o její zrušení. Na stěžovatelce lze tvrzení změny stěží požadovat, neboť základním motivem celého sporu je její stanovisko, že podmínky pro registraci zde nikdy nebyly (navíc nikdy nebyly u soudu přezkoumány) a nejsou zde ani v době, kdy její žádost o zrušení byla zamítnuta. Odlišný názor by ve svých důsledcích znamenal odepření přístupu k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Nejvyšší správní soud shledal z uvedených důvodů kasační stížnost důvodnou a nezbylo mu než napadené rozhodnutí krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

(podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové Ca 50/2005 ze dne 31.5.2005)

V závěrečném rozsudku dnešního výběru se podíváme na jeden ze starších rozsudků krajského soudu. Daňový subjekt přebíral od řidičů průběžně po celý rok hotovost, do účetnictví však příjem zahrnul souhrnně až na konci roku. Tím mu „vyskočil“ obrat a správce daně ho zaregistroval za plátce DPH. Na skutečnost, že svědeckými výpověďmi bylo doloženo, že příjmy byly skutečně průběžně celý rok, nebyl brán zřetel. Pokud pomineme rozdílné limity výše obratu a období, za které se obrat sledoval před desíti léty, je i pro dnešek podstatná skutečnost, že správce daně při určování obratu nemůže mechanicky vycházet z účetnictví a nebrat ohled na případné další důkazní prostředky, které by svědčily o jiných skutečnostech, než jsou v účetnictví zaznamenány.

Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce vystavil na platby převzaté od řidičů taxislužby příjmové pokladní doklady ve IV. čtvrtletí roku 2000 a ve stejném období je vykázal jako příjmy ve svém účetnictví. Tvrdil však, že fakticky přebíral finanční částky měsíčně v hotovosti jako zálohy, které vyúčtoval na konci kalendářního roku, kdy na ně jednotlivým řidičům vystavil i příjmový doklad. K podpoře tohoto tvrzení předložil soupisy měsíčních záloh zaplacených jednotlivými řidiči taxislužby s jejich podpisy a dovolával se i výpovědí slyšených svědků.

Ze znění ustanovení § 5 odst. 1 zákona o DPH platného v tehdejším období jednoznačně vyplývalo, že plátcem daně jsou osoby, jejichž obrat za nejbližší nejvýše tři předcházející po sobě jdoucí kalendářní měsíce přesáhne částku 750 000 Kč. Žalobce vedl jednoduché účetnictví, obratem v jeho případě byly dle § 2 odst. 2 písm. c) zákona o DPH příjmy za zdanitelná plnění. Žalovaný se při aplikaci citovaného ustanovení opřel o zákon o účetnictví a upřednostnil stav vykázaný v účetnictví, aniž se blíže zabýval tvrzením žalobce, že ve skutečnosti značnou část příjmů, na které vystavil příjmové doklady v měsících říjnu až prosinci roku 2000, a v tomto období je také zaúčtoval, převzal v měsících předcházejících. Takový doklad však shora citovaným ustanovením zákona o DPH neodpovídá. Povinností žalovaného před vydáním rozhodnutí ve smyslu § 33 odst. 13 zákona o správě daní a poplatků bylo zjistit, když žalobce takovou námitku uplatnil, jestli v rozhodném období skutečně přesáhly příjmy žalobce za zdanitelná plnění částku 750 000 Kč. Přitom musí postupovat v souladu se zásadami daňového řízení. Podle § 2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků při správě daně jednají správci daně v řízení o daních (dále jen „daňové řízení“) v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Podle odst. 3 citovaného ustanovení při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo.

Citovanými zásadami se správce daně neřídil, podle názoru krajského soudu při dokazování nepostupoval ani dle zásady uvedené v § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Toto ustanovení ukládá správce daně dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů.

Krajský soud je toho názoru, že nelze při zkoumání podmínek pro registraci upřednostnit údaje v účetnictví bez ohledu na správnost jeho vedení, pokud takový postup zákon výslovně nestanoví, neboť daňové řízení obecně a tedy i řízení, jehož výsledkem je stanovení základu daně a daně se takovou zásadou neřídí. Žalovaný svým rozhodnutím porušil shora citovaná ustanovení zákona o správě daní a poplatků i § 5 odst. 1 a § 2 odst. 2 písm. c) zákona o DPH.