Postupy při správě daní vymezené daňovým řádem

Vymezení vyhledávací činnosti upravuje daňový řád v § 78. Zde je stanoveno, že v rámci vyhledávací činnosti správce daně ověřuje úplnost evidence či registrace daňových subjektů, opatřuje nezbytná vysvětlení, provádí místní šetření, zjišťuje údaje týkající se příjmů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné zjištění, stanovení a placení daně a shromažďuje a zpracovává informace a využívá informační systémy. Podle § 9 odst. 3 daňového řádu však správce daně může shromažďovat osobní údaje a jiné údaje, jsou-li potřebné pro správu daní, a to jen v rozsahu, který je nezbytný pro dosažení cíle správy daní. Daňový řád dává správci daně možnost vyhledávat důkazní prostředky a daňové subjekty a zjišťovat plnění jejich povinností při správě daní před zahájením řízení i v jeho průběhu. Vyhledávací činnost může správce daně dle daňového řádu provádět i bez součinnosti s daňovým subjektem.

V souvislosti s vyhledávací činností daňový řád dále upravuje pojem vysvětlení, kdy správce daně v rámci vyhledávací činnosti opatřuje nezbytná vysvětlení k prověření skutečností rozhodných pro naplnění cíle správy daní. Toto ustanovení platí za podmínky, že tyto skutečnosti není možné prověřit jiným úředním postupem. Daňový řád ukládá správci daně o podaném vysvětlení sepsat podle povahy tohoto vysvětlení protokol nebo úřední záznam. Podat správci daně vysvětlení je povinen každý, a pokud podání tohoto vysvětlení odepře, použije se § 96 odst. 2 až 4 daňového řádu. Zde je pak v souvislosti s výpovědí svědka vymezeno, že výpověď může odepřít ten, kdo by tím způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám mu blízkým. Daňový řád také ovšem stanovuje, že podané vysvětlení není možné použít jako důkazní prostředek.

Jako důkazního prostředku však může být využita svědecká výpověď. Daňový řád dává každé osobě za povinnost vypovídat jako svědek o důležitých okolnostech při správě daní týkajících se jiných osob, pokud jsou jí známy, přičemž musí vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat. V § 96 odst. 3 daňového řádu je stanoveno, že jako svědek nesmí být vyslechnut ten, kdo by porušil povinnosti spojené s utajováním informací podle § 2 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak nesmí být jako svědek vyslechnut ten, kdo by porušil zákonem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti [například § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů [zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů]. Výjimkou jsou situace, kdy je této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má. Daňový řád ukládá správci daně před výslechem svědka poučit o možnosti odepřít výpověď, o povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat a o právních následcích podané nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Mezi práva daňového subjektu pak patří být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky v rámci dokazování svých práv a povinností. O provádění svědecké výpovědi správce daně daňový subjekt včas vyrozumí, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Daňový řád v § 96 odst. 6 ukládá správci daně ve vyrozumění daňového subjektu o provádění svědecké výpovědi uvést označení věci, ve které bude svědek vypovídat, a označení svědka, nehrozí-li nebezpečí, že by došlo ke zmaření účelu výpovědi.

Místní šetření je upraveno v § 80 až 84 daňového řádu. V rámci místního šetření správce daně zejména vyhledává důkazní prostředky a provádí ohledání u daňových subjektů a dalších osob zúčastněných na správě daní, případně na místě, kde je to vzhledem k účelu místního šetření nejvhodnější. O skutečnostech dokumentujících průběh úkonu, může správce daně pořizovat obrazový nebo zvukový záznam. Musí o tom však předem uvědomit osoby, které se tohoto úkonu účastní. Současně také daňový řád umožňuje správci daně k provedení místního šetření přizvat osobu, jejíž přítomnost je podle povahy věci potřebná. Stejně jako u výše uvedeného vysvětlení daňový řád ukládá správci daně sepsat podle povahy místního šetření protokol nebo úřední záznam o průběhu místního šetření. Pro správce daně, který není místně příslušný, platí, že může místní šetření provádět i bez dožádání.

Daňový řád umožňuje úřední osobě, která provádí místní šetření, v době přiměřené předmětu místního šetření, a to zejména v době provozu, přístup na pozemky, do každé provozní budovy, místnosti a místa, včetně dopravních prostředků a přepravních obalů, k účetním záznamům nebo jiným informacím, a to i na technických nosičích dat, v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení cíle správy daní. Pokud je to nezbytné a není možné rozhodné skutečnosti zjistit jiným způsobem, pak má úřední osoba toto právo i v případě, že se jedná o obydlí, které daňový subjekt užívá současně pro podnikání. Správce daně dále může provést nebo si vyžádat z účetních záznamů nebo jiných informací výpis nebo kopii, a to i na technických nosičích dat. Správce daně má právo na informace o používaných programech výpočetní techniky a může využívat programové vybavení, ve kterém byly informace pořízeny, a to v rozsahu nezbytném k prověření údajů na technických nosičích dat.

Naproti tomu povinností daňového subjektu a dalších přítomných osob je poskytnout úřední osobě, která místní šetření provádí, všechny přiměřené prostředky a potřebnou součinnost k účinnému provedení místního šetření. Osoby, u nichž je místní šetření prováděno, jsou povinny zapůjčit správci daně jím vyžádané doklady a další věci nezbytné pro správu daní i mimo své prostory. Pokud tak neučiní, správce daně tyto věci zajistí. Správce daně může při místním šetření zajistit věci, které mohou sloužit jako důkazní prostředek, je-li důvodná obava, že by později nebylo možné příslušný důkazní prostředek provést vůbec nebo pouze s velkými obtížemi. Daňový řád umožňuje správci daně při zajištění věci podle její povahy tuto věc převzít a přemístit na vhodné místo, vyznačit na věci zajištění a věc ponechat na místě bez zamezení přístupu k věci, nebo vyznačit na věci zajištění a po převzetí všech prostředků, které umožňují přístup k této věci, zajistit prostory, kde se tyto věci nalézají, úřední uzávěrou. Pokud při místním šetření došlo k zajištění věci, pak správce daně předá dotčené osobě stejnopis protokolu, jehož součástí je rozhodnutí o zajištění věci a to i bez žádosti dotčené osoby. Pokud není možné o zajištění věci sepsat protokol, sepíše se o tom úřední záznam s uvedením důvodů, pro které nebylo možno protokol sepsat. Rozhodnutí o zajištění věci se pak v tomto případě oznamuje samostatně. Pokud pominou důvody pro zajištění věci, správce daně bezodkladně zruší rozhodnutí o zajištění a zajištěnou věc vrátí vlastníkovi nebo osobě, od které byla převzata.

Daňový řád také umožňuje správci daně vyžádat si nebo odebrat pro účely bližšího posouzení nebo expertizy vzorky věcí od osoby, u níž je místní šetření prováděno. Takto získané vzorky se po expertize či posouzení vrací, pokud to jejich povaha umožňuje. Správce daně pak potvrdí zapůjčení dokladů a jiných věcí nebo odebrání vzorků při jejich převzetí nebo odebrání. Správce daně vrátí převzaté doklady a další věci nebo odebrané vzorky osobě, od které je převzal, a to nejpozději do 30 dnů od jejich převzetí nebo odebrání. Tuto lhůtu může nejblíže nadřízený správce daně prodloužit, a to pokud se jedná o zvlášť složité případy, zejména je-li nutné zapůjčené doklady a další věci nebo odebrané vzorky podrobit vnější expertize. Tato lhůta může být z důležitých důvodů prodlužována opakovaně, pokud důvody pro zapůjčení přetrvávají.

V případech, kdy není možné zapůjčené nebo zajištěné věci vrátit jejich vlastníkovi nebo osobě, která tyto věci zapůjčila, nebo od které byly v rámci zajištění převzaty z níže uvedených důvodů, má správce daně podle daňového řádu možnost rozhodnout o jejich propadnutí ve prospěch státu, přičemž platí, že včasně podané odvolání proti tomuto rozhodnutí má odkladný účinek. Důvody podmiňující nemožnost vrátit zapůjčené nebo zajištěné věci nastávají v případech, kdy není znám vlastník těchto věcí, nebo osoba, která je zapůjčila, nebo od které byly v rámci zajištění převzaty, dále pokud si je nevyzvedla, a to ani na výzvu správce daně, a v případech, ve kterých se jedná o věci, jejichž prodej je zakázán, nebo které nejsou bez povolení obchodovatelné. Pokud není správci daně vlastník zapůjčených nebo zajištěných věcí znám, pak platí, že rozhodnutí o propadnutí věci musí být vyvěšeno na úřední desce správce daně a to po dobu nejméně 60 dnů. Současně platí, že v případě, že se jedná o věci, jejichž vlastník není znám, uvede správce daně v rozhodnutí jako příjemce namísto vlastníka den, čas a místo zapůjčení nebo zajištění věcí, popřípadě další zpřesňující okolnosti nebo údaje.

Právní úpravu daňové kontroly nalezneme v § 85 až 88 daňového řádu. Předmětem daňové kontroly jsou daňové povinnosti, tvrzení daňového subjektu [tj. daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování (§ 1 odst. 3 daňového řádu)] nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně vztahující se k jednomu daňovému řízení.

Daňový řád dále stanovuje, že daňová kontrola se provádí u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější. Předmět daňové kontroly je správcem daně prověřován ve vymezeném rozsahu, přičemž rozsah daňové kontroly je možné v jejím průběhu rozšířit nebo zúžit postupem pro její zahájení. Daňovou kontrolu je také možné provádět společně pro více daňových řízení týkajících se jednoho daňového subjektu. Správce daně může také zahájit daňovou kontrolu i pro další daňová řízení rozšířením daňové kontroly probíhající k jinému daňovému řízení. Opakovat daňovou kontrolu, která se týká skutečností, které již byly v souladu s vymezeným rozsahem kontrolovány, umožňuje daňový řád pouze v následujících případech:

Vždy platí, že s důvody pro opakování daňové kontroly správce daně seznámí daňový subjekt při jejím zahájení. Správce daně má při provádění daňové kontroly také pravomoci vymezené výše v souvislosti s místním šetřením.

Mezi povinnosti daňového subjektu patří povinnost umožnit správci daně zahájení a provedení daňové kontroly. Daňový subjekt, u kterého je prováděna daňová kontrola, má kromě výše vymezených povinností v souvislosti s místním šetřením uvedených v § 82 daňového řádu také povinnost zajistit vhodné místo a podmínky k provádění daňové kontroly a předložit důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení, umožnit jednání s kterýmkoliv svým zaměstnancem nebo jinou osobou, která vykonává jeho činnosti, a nezatajovat důkazní prostředky, které má k dispozici, nebo o nichž je mu známo, kde se nacházejí. Dále má povinnost poskytnout nezbytné informace o vlastní organizační struktuře, o pracovní náplni jednotlivých útvarů, o oprávněních jednotlivých zaměstnanců nebo jiných osob zajišťujících jeho činnost a o uložení účetních záznamů a jiných informací. To však neplatí pro nepodnikající fyzické osoby.

Naproti tomu mezi práva daňového subjektu, u kterého je prováděna daňová kontrola patří možnost být přítomen jednání se svými zaměstnanci nebo dalšími osobami, které vykonávají jeho činnosti, vyvracet pochybnosti vyjádřené správcem daně a předkládat v průběhu daňové kontroly důkazní prostředky nebo navrhovat provedení důkazních prostředků, které on sám nemá k dispozici.

Daňový řád v § 87 stanovuje, že daňová kontrola je zahájena prvním úkonem správce daně vůči daňovému subjektu, při kterém je vymezen předmět a rozsah daňové kontroly a při kterém správce daně začne zjišťovat daňové povinnosti nebo prověřovat tvrzení daňového subjektu nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně. Pokud v průběhu daňové kontroly dojde ke změně místní příslušnosti, může daňovou kontrolu dokončit správce daně, který ji zahájil.

Daňový řád myslí i na možnost, že daňový subjekt neumožní správci daně daňovou kontrolu zahájit. V takovém případě může správce daně daňový subjekt k zahájení daňové kontroly vyzvat, přičemž v této výzvě správce daně stanoví místo zahájení daňové kontroly, předmět daňové kontroly a lhůtu, jejíž běh počíná dnem doručení, ve které je daňový subjekt povinen správci daně sdělit den a hodinu v rámci úředních hodin správce daně, kdy je připraven k zahájení daňové kontroly. Tuto lhůtu daňový řád neumožňuje prodloužit. Výše uvedený den, který je daňový subjekt povinen sdělit, musí podle daňového řádu nastat nejpozději patnáctý den ode dne uplynutí lhůty uvedené ve výzvě a musí být sdělen správci daně nejméně tři pracovní dny před navrhovaným termínem zahájení daňové kontroly. Pokud této výzvě daňový subjekt ve stanovené lhůtě nevyhoví, aniž by sdělil správci daně závažné důvody, pro které nemůže výzvě vyhovět, nebo neumožní-li ve sděleném termínu zahájit a následně provést daňovou kontrolu, může správce daně stanovit daň podle pomůcek, nebo daň sjednat za podmínek uvedených v § 98 odst. 4 daňového řádu. Zde je vymezeno, že neprokázal-li daňový subjekt svá tvrzení vztahující se k jeho daňové povinnosti, a daň nelze dostatečně spolehlivě stanovit ani podle pomůcek, které má správce daně k dispozici, správce daně s daňovým subjektem daň sjedná. Sjednání daně se zaprotokoluje a výše sjednané daně se uvede v rozhodnutí, které má náležitosti rozhodnutí o stanovení daně a které je součástí tohoto protokolu, přičemž platí, že proti tomuto rozhodnutí není možné uplatnit opravné prostředky. Daňový řád také v souvislosti s výše uvedenou výzvou vymezuje, že marným uplynutím lhůty stanovené ve výzvě nastávají účinky podle § 148 odst. 3 (tj. že byla-li před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, podáno řádné daňové tvrzení nebo oznámena výzva k podání řádného daňového tvrzení, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn) a odpadá překážka pro podání dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování k dani, která měla být předmětem daňové kontroly.

Daňový řád ukládá správci daně sepsat o zahájení, průběhu a ukončení daňové kontroly zprávu o daňové kontrole, která obsahuje výsledek kontrolního zjištění, včetně hodnocení důkazů zjištěných v průběhu daňové kontroly a odkaz na protokoly nebo úřední záznamy o:

Správce daně seznámí daňový subjekt s výsledkem kontrolního zjištění, včetně hodnocení dosud zjištěných důkazů, a předloží mu jej k vyjádření. Na žádost daňového subjektu stanoví správce daně přiměřenou lhůtu, ve které se může daňový subjekt vyjádřit k výsledku kontrolního zjištění a navrhnout jeho doplnění. Nedojde-li na základě tohoto vyjádření ke změně výsledku kontrolního zjištění, nelze již v rámci projednání zprávy o daňové kontrole navrhovat jeho další doplnění. Zprávu o daňové kontrole podepisuje kontrolovaný daňový subjekt a úřední osoba, přičemž správce daně po podpisu předá stejnopis zprávy o daňové kontrole kontrolovanému daňovému subjektu. Tímto podpisem zprávy o daňové kontrole je ukončeno její projednání, zpráva o daňové kontrole se považuje za oznámenou a současně je ukončena daňová kontrola. Pokud se kontrolovaný daňový subjekt odmítne seznámit se zprávou o daňové kontrole nebo ji projednat anebo se jejímu projednání vyhýbá, doručí mu ji správce daně do vlastních rukou. V tomto případě se za den projednání zprávy o daňové kontrole a za den ukončení daňové kontroly považuje den doručení této zprávy o daňové kontrole.

Pokud kontrolovaný daňový subjekt odepře podpis zprávy o daňové kontrole bez dostatečného důvodu, nemá tato skutečnost vliv na použitelnost zprávy o daňové kontrole jako důkazního prostředku. Daňový řád stanovuje, že kontrolovaný daňový subjekt musí být o této skutečnosti ve zprávě o daňové kontrole prokazatelně poučen. Okamžikem bezdůvodného odepření podpisu pak nastávají účinky projednání, oznámení zprávy o daňové kontrole a ukončení kontroly.

Právní úpravu postupu k odstranění pochybností nalezneme v § 89 a § 90 daňového řádu. Postup k odstranění pochybností se využívá v případech, kdy má správce daně konkrétní pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení a dalších písemností předložených daňovým subjektem nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených. V těchto případech správce daně vyzve daňový subjekt k odstranění takovýchto pochybností. Ve výzvě pak správce daně uvede své pochybnosti způsobem, který umožní daňovému subjektu, aby se k nim vyjádřil, neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil, nepravdivé údaje opravil nebo pravdivost údajů prokázal a předložil důkazní prostředky tak, aby došlo k odstranění těchto pochybností. Současně správce daně v této výzvě stanoví daňovému subjektu lhůtu k odstranění pochybností, která však nesmí být kratší než 15 dnů a poučí ho o následcích spojených s neodstraněním pochybností nebo nedodržením stanovené lhůty.

Výzva vydaná podle § 89 odst. 1 daňového řádu je rozhodnutím. S právním vymezením rozhodnutí se setkáme v § 101 daňového řádu, v němž je stanoveno, že správce daně rozhodnutím ukládá povinnosti nebo přiznává práva anebo prohlašuje práva a povinnosti stanovené zákonem. Pro rozhodnutí platí, že je vydané okamžikem, kdy byl učiněn úkon k jeho doručení. Pro rozhodnutí, které se nedoručuje, pak platí, že je vydané okamžikem, kdy bylo podepsáno úřední osobou. Podle § 101 odst. 5 daňového řádu se rozhodnutí oznamuje všem jeho příjemcům. Vůči příjemci je rozhodnutí účinné okamžikem jeho oznámení. Přičemž oznámením rozhodnutí se pro účely daňového řádu rozumí doručení rozhodnutí nebo jiný zaprotokolovaný způsob seznámení příjemce s obsahem rozhodnutí. Příjemce rozhodnutí je ten, komu je rozhodnutím ukládána povinnost nebo přiznáváno právo anebo prohlášeno právo nebo povinnost stanovená zákonem. Podle ustanovení v § 101 odst. 4 daňového řádu platí, že přiznat stejné právo nebo uložit stejnou povinnost lze ze stejného důvodu témuž příjemci rozhodnutí pouze jednou. Náležitosti, které musí rozhodnutí obsahovat, nalezneme v § 102 daňového řádu. Jedná se o:

Rozhodnutí, pokud zákon nestanoví jinak, obsahuje odůvodnění. V odůvodnění správce daně uvede důvody výroku nebo výroků rozhodnutí a informaci o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami uplatněnými příjemcem rozhodnutí. Daňový řád také stanovuje, že v odůvodnění rozhodnutí, které bylo vydáno na základě dokazování, správce daně dále uvede, které skutečnosti má za prokázané, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jak věc posoudil po právní stránce.

V souvislosti s vydáním výzvy k odstranění pochybností daňový řád stanovuje, že pokud z podaného řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení vyplývá, že daňovému subjektu má vzniknout daňový odpočet, pak správce daně vydá v případě pochybností výzvu k odstranění pochybností do 30 dnů ode dne, kdy bylo takovéto podání učiněno, nejdříve však od posledního dne lhůty stanovené pro podání řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení.

Na výše uvedenou výzvu může daňový subjekt reagovat podáním. Tím se blíže zabývá § 71 daňového řádu. Ten stanovuje, že podání je možné učinit písemně, ústně do protokolu nebo datovou zprávou:

Pro písemná podání a podání ústně do protokolu platí, že musí být podepsána osobou, která tato podání činí. Podle § 71 odst. 3 daňového řádu má účinky podání také úkon učiněný vůči správci daně za použití datové zprávy bez uznávaného elektronického podpisu nebo za použití jiných přenosových technik, které je správce daně způsobilý přijmout, pokud je toto podání do 5 dnů ode dne, kdy došlo správci daně, potvrzeno nebo opakováno způsobem uvedeným v § 71 odst. 1 daňového řádu (viz výše), přičemž platí, že tuto lhůtu nelze prodloužit ani navrátit v předešlý stav. Povinností správce daně je zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup, jaká podání je možné učinit datovou zprávou s ověřenou identitou podatele způsobem, kterým se lze přihlásit do jeho datové schránky.

Daňový řád ukládá správci daně sepsat o průběhu postupu k odstranění pochybností podle povahy odpovědi protokol nebo úřední záznam, ve kterém uvede vyjádření nebo důkazní prostředky, na jejichž základě považuje pochybnosti za zcela nebo zčásti odstraněné, a případné důvody přetrvávajících pochybností. Pokud k odstranění pochybností nedošlo a výše daně nebyla prokázána dostatečně věrohodně, sdělí správce daně daňovému subjektu výsledek postupu k odstranění pochybností. Daňový subjekt je oprávněn do 15 dnů ode dne, kdy byl seznámen s dosavadním výsledkem postupu k odstranění pochybností, podat návrh na pokračování v dokazování spolu s návrhem na provedení dalších důkazních prostředků. Pokud správce daně shledá důvody pro pokračování v dokazování, pak zahájí v rozsahu těchto důvodů daňovou kontrolu. Neshledá-li správce daně důvody k pokračování v dokazování, pak vydá rozhodnutí o stanovení daně, a to do 15 dnů ode dne, kdy daňový subjekt podal návrh na pokračování v dokazování. Platí, že pokud daňový subjekt neposkytne potřebnou součinnost k odstranění pochybností, pak může správce daně stanovit daň podle pomůcek.

V § 140 odst. 4, v případě vyměření daně, a v § 144 odst. 4, v případě doměření daně, je stanoveno, že pokud se vyměřená (popř. doměřená) daň neodchyluje od daně tvrzené (popř. dodatečně tvrzené) daňovým subjektem, nelze se proti platebnímu výměru (popř. dodatečnému platebnímu výměru), kterým je tato daň stanovena, odvolat. Toto ustanovení neplatí, pokud byl platební výměr (popř. dodatečný platební výměr) vydán na základě rozhodnutí o závazném posouzení.

Od roku 2015 se můžeme v daňovém řádu setkat s ustanovením upravujícím úrok z daňového odpočtu. Toto ustanovení zanesl do daňového řádu zákon č. 267/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 267/2014 Sb.“), který nabyl účinnosti dnem 1.1.2015. Příslušnou právní úpravu úroku z daňového odpočtu nalezneme v § 254a daňového řádu. Ten stanovuje, že pokud postup k odstranění pochybností vztahující se k řádnému daňovému tvrzení nebo dodatečnému daňovému tvrzení, ze kterého vyplývá, že daňovému subjektu má vzniknout daňový odpočet, trvá déle než pět měsíců, náleží daňovému subjektu úrok z daňového odpočtu stanoveného správcem daně. Úrok z daňového odpočtu odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o jeden procentní bod, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Tento úrok náleží daňovému subjektu ode dne následujícího po uplynutí pěti měsíců ode dne zahájení postupu k odstranění pochybností, který trvá déle než pět měsíců, do dne vrácení daňového odpočtu nebo jeho použití na úhradu nedoplatku, nejpozději však do uplynutí lhůty pro jeho vrácení. V přechodných ustanoveních daňového řádu pak nalezneme, že pokud byl postup k odstranění pochybností zahájen přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 267/2014 Sb., považuje se takový postup pro účely úroku z daňového odpočtu za zahájený dnem nabytí účinnosti zákona č. 267/2014 Sb. Úrok z daňového odpočtu pak podle ustanovení v § 254a odst. 4 správce daně předepíše na osobní daňový účet do 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí o stanovení daňového odpočtu. Pokud takto vznikne vratitelný přeplatek, pak jej správce daně vrátí současně s vrácením daňového odpočtu. Daňový řád dává daňovému subjektu proti výše uvedenému postupu správce daně možnost uplatnit námitku, přičemž proti rozhodnutí o této námitce je možné se odvolat.

S právní úpravou námitky se setkáme v § 159 daňového řádu, kde je konkrétně stanoveno, že proti úkonu správce daně při placení daní, nejde-li o rozhodnutí, u kterého zákon připouští podání odvolání, může osoba zúčastněná na správě daní uplatnit námitku ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se o úkonu dozvěděla, přičemž platí, že námitka se podává u správce daně, který úkon provedl. Správce daně následně námitku posoudí a rozhodne o ní. Pokud námitce vyhoví v plném rozsahu, pak napadený úkon zruší. Pokud námitce vyhoví pouze částečně, pak napadený úkon změní nebo zjedná nápravu jiným způsobem. Pokud však správce daně neuzná oprávněnost v námitce uplatňovaných důvodů, pak námitku zamítne rozhodnutím. Současně platí, že rozhodnutí, kterým je námitce v plném rozsahu vyhověno, se neodůvodňuje. Blíže k námitce viz § 159 daňového řádu.

V § 254a odst. 6 je v souvislosti s úrokem z daňového odpočtu vymezeno, že úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně.