Dědictví s mezinárodním prvkem po 17.8.2015

Vydáno: 32 minut čtení

Dnem 17.8.2015 nabývá účinnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 , o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, ze dne 4.7.2012 (dále jen „nařízení“).1) Nařízení je v celém rozsahu přímo použitelné i v České republice na pozůstalost po osobách, které zemřou v tento den nebo později, a má přednost před normami tuzemského práva, které mu odporují (čl. 10 Ústavy , § 2 zákona č. 91/2012 Sb. , o mezinárodním právu soukromém). Nařízení má přednost i před úpravou obsaženou v mezinárodních smlouvách uzavřených mezi členskými státy, pokud je s jeho ustanoveními v rozporu (čl. 75), není jím však dotčeno uplatňování nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000 o úpadkovém řízení. Spojené království, Irsko a Dánsko nejsou nařízením vázány.

Dědictví s mezinárodním prvkem po 17.8.2015
Mgr.
Hana
Erbsová
Jak název napovídá, cílem nařízení je odstranit překážky při vypořádávání dědictví s přeshraničními dopady (například majetek zůstavitele se nachází v několika různých státech nebo zůstavitel měl vazbu na několik různých států z hlediska své státní příslušnosti, obvyklého pobytu a centra svých sociálních a ekonomických zájmů), pokud alespoň jeden z dotčených států je členským státem Evropské unie. K projednání a rozhodování o dědictví jako celku by měly být zásadně příslušné soudy jen jednoho členského státu určené nařízením nebo na jeho základě, i když se dotčený majetek nachází na území různých členských, případně i třetích států.
Členské státy mají povinnost zveřejňovat prostřednictvím Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci (https://e-justice.europa.eu) průběžně aktualizované shrnutí svých vnitrostátních právních předpisů a postupů vztahujících se k dědění, včetně informací o druhu orgánu příslušného v těchto věcech a druhu orgánu příslušného přijímat prohlášení o přijetí či odmítnutí dědictví, odkazu nebo povinného dědického podílu. Členské státy jsou také povinny poskytnout základní přehled o náležitostech potřebných k zápisu nemovitého majetku, který se nachází na jejich území.
 
Příslušnost k rozhodování o dědictví stanovená nařízením
Hlavním rozhodným kritériem pro určení příslušnosti soudních orgánů k rozhodování o dědictví s mezinárodním prvkem je členský stát obvyklého pobytu zůstavitele v době jeho smrti (čl. 4). Při určování místa obvyklého pobytu by měl orgán vedoucí dědické řízení provést celkové posouzení životních okolností zůstavitele v letech před jeho smrtí a v době smrti a vzít přitom v úvahu všechny podstatné faktické skutečnosti, zejména délku a pravidelnost pobytu zůstavitele na území dotyčného státu a podmínky a důvody tohoto pobytu. Takto určené místo obvyklého pobytu by mělo vykazovat úzký a trvalý vztah zůstavitele k dotyčnému státu. Jako podpůrné kritérium určující příslušnost se v případě, kdy se místo obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti nenacházelo na území žádného členského státu, uplatní umístění majetku zůstavitele (čl. 10). Nelze-li příslušnost soudních orgánů některého členského státu k rozhodování o dědictví určit podle základního ani podpůrného kritéria, je přesto možné, aby ve výjimečných případech dědictví, které má úzkou vazbu jen na třetí stát, projednaly soudní orgány některého členského státu, k němuž daná věc ovšem musí mít také nějakou prokazatelnou vazbu (
forum
necessitatis, čl. 11, odst. 31 odůvodnění nařízení). V souvislosti s volbou rozhodného práva ovšem nařízení umožňuje také volbu příslušných soudů (viz dále).
Soudní orgány členského státu, resp. i jiné orgány vykonávající soudní pravomoc ve věcech dědictví2) (dále jen „soudy“), jsou příslušné rozhodovat o celém dědictví. Jestliže je však součástí dědictví kromě majetku nacházejícího se v některém členském státě (nebo ve třetím státě ve smyslu čl. 11) i majetek nacházející se na území třetího státu a lze očekávat, že rozhodnutí o dědictví nebude v tomto státě uznáno či prohlášeno vykonatelným, může soud, který vede řízení o dědictví, na žádost účastníka takový majetek nebo jeho část vyloučit z projednávání dědictví (tzv. omezení řízení, čl. 12). Soud kteréhokoliv členského státu je příslušný na návrh přijmout předběžné nebo zajišťovací opatření ve věci dědictví upravené právem tohoto členského státu, i když není na základě nařízení příslušný k rozhodování o dědictví (čl. 19). Prohlášení o přijetí nebo odmítnutí dědictví, odkazu či povinného podílu nebo prohlášení za účelem omezení odpovědnosti za dluhy pozůstalosti je možné učinit jak před soudem příslušným k rozhodování o dědictví, tak i před soudem členského státu, v němž má osoba činící prohlášení obvyklý pobyt, pokud takové prohlášení umožňuje učinit před soudem právo tohoto členského státu (čl. 13). Takové prohlášení musí splňovat formální podmínky platnosti buď podle rozhodného práva, anebo podle práva členského státu, u jehož soudu je učiněno (čl. 28); při použití jiného než rozhodného práva se neuplatní zpětný a další odkaz podle čl. 34 nařízení.
Soud sám po zahájení řízení zkoumá svou příslušnost a může také i bez návrhu vyslovit svou nepříslušnost (čl. 15). Soud může na návrh účastníka vyslovit svou nepříslušnost tehdy, pokud před vydáním rozhodnutí v prvním stupni zjistí, že již dříve bylo u soudu jiného členského státu zahájeno řízení o související otázce, v němž nebylo dosud v prvním stupni rozhodnuto, a právo státu tohoto soudu připouští, aby rozhodl i v dotčené související věci (čl. 18 odst. 2). Možnost přerušení později zahájeného řízení až do rozhodnutí v dříve zahájeném řízení před soudem jiného členského státu, jde-li o navzájem související věci, které nelze spojit k jednomu řízení, je upravena v čl. 18 odst. 1 nařízení. Nařízení rovněž upravuje postup při zjištění překážky již zahájeného řízení (
litispendence
, čl. 17) - později zahájené řízení soud i bez návrhu přeruší a po ověření příslušnosti soudu, který řízení zahájil dříve, prohlásí svou nepříslušnost ve prospěch prvního soudu. Při souběhu soudního nebo mimosoudního řízení vedeného v jednom členském státě a mimosoudního řízení v téže věci vedeného v jiném členském státě se uplatní postup předpokládaný v odst. 36 odůvodnění nařízení.
Pokud je zvolené rozhodné právo právem členského státu a umožňuje smírné vypořádání dědictví mimo soud a účastníci řízení o pozůstalosti s takovým vypořádáním souhlasí, soud řízení o pozůstalosti, které zahájil bez návrhu, zastaví (čl. 8).
Doručování písemností v řízení o dědictví do třetího státu nebo do jiného členského státu upravuje čl. 16 nařízení.
 
Právo rozhodné pro dědění a volba příslušných soudů
Soudy příslušné k rozhodování o dědictví však nebudou vždy bezvýjimečně používat v řízení o otázkách dědictví právo vlastního členského státu. Standardním rozhodným právem pro posouzení dědění jako celku je právo státu, v němž měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti (nemusí přitom jít o členský stát; čl. 20 a čl. 10). Je-li takto určeno právo třetího státu, který není členem EU, použije se včetně norem mezinárodního práva soukromého, které odkazují zpět na právo některého členského státu nebo na uplatnění práva dalšího třetího státu (tzv. zpětný a další odkaz podle č. 34). Výjimečným rozhodným právem je právo státu, s nímž měl v době smrti zůstavitel zjevně užší spojení než se státem svého obvyklého pobytu (čl. 21). Ke zpětnému odkazu na právo členského státu nebo k odkazu na právo dalšího třetího státu se ve výjimečném rozhodném právu již nepřihlíží. Nařízení však také umožňuje zůstaviteli, aby před smrtí provedl vlastní volbu rozhodného práva.
Volba rozhodného práva zůstavitelem není omezena pouze na právo členských států EU (čl. 20).3) Zůstavitel může zvolit jako rozhodné právo, jímž se bude řídit jeho dědictví jako celek, právo kteréhokoliv státu, jehož je státním příslušníkem v době uskutečnění volby nebo v době smrti (je-li rozhodné právo třetího státu, zpětný a další odkaz v rozhodném právu se neuplatní; viz čl. 34).4) Volba práva se provádí v pořízení pro případ smrti, tj. závěti, společné závěti nebo v dědické smlouvě (čl. 22 a čl. 3), a to buď výslovným prohlášením, nebo formou nepřímé zmínky, například odkazu na ustanovení určitého práva (srov. odst. 39 odůvodnění nařízení). Věcná platnost úkonu volby práva se řídí zvoleným právem. Změna nebo odvolání volby práva musí být provedena formou změny nebo odvolání pořízení pro případ smrti. Příklady blíže vymezující působnost rozhodného práva jsou uvedeny v čl. 23 nařízení; zásadně se jím však řídí dědictví jako celek.
Za určitých podmínek se přihlíží i k volbě práva provedené zůstavitelem před 17.8.2015.5) I když zůstavitel v pořízení pro případ smrti učiněném před 17.8.2015 rozhodné právo výslovně nezvolil, považuje se právo státu, podle nějž bylo toto pořízení učiněno, pokud je současně právem, které by si zůstavitel mohl podle nařízení zvolit jako rozhodné, za zvolené rozhodné právo pro dědění.
Věcné a formální podmínky platnosti dědické smlouvy a jiných pořízení pro případ smrti jsou upraveny v čl. 24 až 27 nařízení.6) Při posuzování formální platnosti se neuplatní případný zpětný a další odkaz na jiné právo obsažený v právu třetího státu, podle nějž se platnost pořízení posuzuje (čl. 34 nařízení). Rovněž zde je připuštěna volba práva, jímž se bude řídit přípustnost a platnost pořízení pro případ smrti.7)
V souvislosti s ustavením a výkonem funkce správce pozůstalosti se za určitých okolností prosazuje i právo členského státu, jehož soudy rozhodují o dědictví, přestože není rozhodným právem (viz čl. 29 nařízení). Nařízení dále upravuje i další výjimky z použití rozhodného práva v čl. 30 (pro určitá aktiva; viz i čl. 34 odst. 2) a čl. 35 (výhrada veřejného pořádku místa soudu). Jestliže podle práva rozhodného pro dědění je pozůstalost bez dědiců, není tím dotčeno právo věřitelů nárokovat uspokojení svých pohledávek z majetku pozůstalosti podle práva členského státu, na jehož území se majetek pozůstalosti nachází (i když není rozhodným právem); za tím účelem se může vlastnictví dotyčného majetku ujmout členský stát nebo jiný jeho právem určený subjekt (čl. 33).
Ustanovení čl. 32 řeší střet práv rozhodných pro dědění při současném úmrtí několika osob. V čl. 36 až 38 nařízení určuje postup pro případ, kdy rozhodným právem je právo státu s více právními systémy a vzniká
kolize
právních norem z hlediska územního nebo osobního.
Jestliže právo rozhodné pro dědění někomu přiznává určité věcné právo, které však neexistuje v právním řádu členského státu, v němž se jej oprávněná osoba dovolává, posuzuje se toto věcné právo podle ustanovení práva tohoto členského státu upravujících právo, které je svým účelem a účinky co nejbližší přiznanému věcnému právu (přizpůsobení věcných práv, čl. 31, odst. 16 a 17 odůvodnění).
S volbou rozhodného práva úzce souvisí možnost volby příslušných soudů. Účastníci dědického řízení se mohou písemně (nebo elektronickými prostředky umožňujícími trvalý záznam dohody) dohodnout, že dědictví projednají soudy členského státu, jehož právo zůstavitel zvolil jako rozhodné (namísto soudů členského státu, jejichž příslušnost je dána přímo nařízením). Příslušnost konkrétního soudu k vedení jednotlivého řízení se ovšem již řídí vnitrostátní právní úpravou tohoto členského státu. V již zahájeném8) řízení soud členského státu, jehož příslušnost je dána přímo nařízením, vysloví svou nepříslušnost ve prospěch soudů členského státu zvoleného práva buď na žádost některého účastníka, anebo na základě dohody účastníků o volbě příslušných soudů (čl. 6 nařízení). Dodatečně zjištěná neúčast některých účastníků řízení na dohodě může být zhojena jejich konkludentním jednáním, když se dostaví k soudnímu jednání a nenamítnou nepříslušnost soudu členského státu zvoleného práva. Příslušnost soudu členského státu, jehož právo bylo zůstavitelem zvoleno jako rozhodné, může být založena také výslovným následným prohlášením účastníků řízení, které učiní po zahájení řízení tímto soudem (čl. 7 nařízení). Volbou nelze založit příslušnost soudů „nečlenského“ (třetího) státu, i když jeho právo bylo zůstavitelem zvoleno jako rozhodné.
 
Správce pozůstalosti
V souvislosti se jmenováním a pravomocí správce pozůstalosti se prosazuje v určité míře i právo členského státu, jehož soudy jsou příslušné rozhodovat o dědictví, i když samo není rozhodným právem (čl. 29). Je tomu tak tehdy, pokud právo členského státu soudu stanoví povinnost ustanovit správce pozůstalosti (z moci úřední nebo na žádost). Pokud právo členského státu soudu ukládá povinnost ustanovit správce pozůstalosti a současně rozhodné právo umožňuje jeho ustanovení jen z okruhu oprávněných osob9), může příslušný soud ustanovit „kolizního správce pozůstalosti“ podle práva vlastního členského státu, jestliže:
-
zde hrozí střet zájmů různých oprávněných osob nebo zájmů oprávněných osob a zájmů věřitelů či jiných osob, které se zaručily za dluhy zůstavitele, nebo
-
oprávněné osoby nejsou schopny se dohodnout o správě dědictví, nebo
-
dědictví má majetkově složitou strukturu.
Správci pozůstalosti zásadně vykonávají své pravomoci podle práva rozhodného pro dědění. Pokud však toto právo neposkytuje dostatečné pravomoci, může soud rozhodnutím povolit, aby pravomoci neupravené rozhodným právem byly vykonávány podle práva členského státu soudu, a může stanovit zvláštní podmínky jejich výkonu v souladu s tímto právem. Je-li rozhodným právem právo třetího státu, může soud správci pozůstalosti svěřit všechny pravomoci dle práva členského státu soudu. Článek 29 odst. 2 a 3 nařízení pak stanoví pro takové případy meze uplatnění pravomocí správce pozůstalosti vyplývajících z jiného než rozhodného práva.
 
Evropské dědické osvědčení
Evropské dědické osvědčení (kapitola VI) se vydává za účelem použití v jiném členském státě. Osvědčení je bez dalšího přímo účinné ve všech členských státech (včetně státu jeho původu). Osvědčení se vydává na žádost dědice, odkazovníka,10) vykonavatele závěti nebo správce pozůstalosti, kteří potřebují v jiném členském státě prokázat svůj
status
nebo vykonávat svá práva z něj plynoucí. Osvědčení lze použít zejména k prokázání toho, že někdo je dědicem či odkazovníkem zůstavitele a jaké jsou jejich podíly či jiné majetkové nároky vůči majetku pozůstalosti, a pravomocí vykonavatele závěti nebo správce pozůstalosti.
Použití osvědčení není povinné a předmětné skutečnosti lze prokázat i jinými prostředky uznávanými právem členského státu, v němž se dokazování provádí. Osvědčení se vydává v podobě ověřené kopie (originál si ponechá vydávající orgán, čl. 70), a tato kopie má časově omezenou platnost na 6 měsíců, resp. v odůvodněných případech na dobu delší určenou vydávajícím orgánem. Po uplynutí doby platnosti musí držitel osvědčení požádat o její prodloužení nebo o vydání nové kopie osvědčení. Účinky osvědčení mohou být také na žádost pozastaveny, a to v souvislosti s řízením o změně nebo stažení osvědčení podle čl. 71 nebo o opravném prostředku podle čl. 72; všechny osoby, kterým byla vydána ověřená kopie osvědčení, musí být neprodleně uvědoměny (čl. 73).
Nařízení zakládá vyvratitelnou domněnku, že osvědčení pravdivě dokládá skutečnosti v něm uvedené. Osoba, jíž je osvědčení předloženo, je oprávněna předpokládat, že skutečnosti v něm uvedené ohledně práv a pravomocí nepodléhají jiným podmínkám a omezením než jsou uvedeny v osvědčení. Nařízení rovněž chrání osoby jednající v souladu s platným osvědčením v dobré víře v jeho pravdivost (čl. 69 odst. 3 a 4).11) Na základě osvědčení může být také proveden zápis majetku z pozůstalosti do příslušného rejstříku členského státu, pokud vyhovuje požadavkům práva tohoto členského státu na podklady pro zápis.
Oprava formální chyby ve vydaném osvědčení se provádí postupem podle čl. 71. Podle téhož ustanovení také vydávající orgán stáhne či změní osvědčení, pokud bylo zjištěno, že jeho obsah zcela nebo zčásti neodpovídá skutečnosti. Osoby, jimž bylo osvědčení vydáno, příslušný orgán neprodleně vyrozumí.
Osvědčení vydávají orgány členského státu, jehož soudy byly určeny v souladu s nařízením jako příslušné v konkrétní věci rozhodovat o dědictví. Komise na základě podkladů od členských států zveřejní v Úředním věstníku EU podstatné informace o orgánech vydávajících osvědčení. Příslušnost konkrétního orgánu pro vydání osvědčení se určí podle vnitrostátních norem.
Žádost o osvědčení lze podat na formuláři. Postup přezkoumání žádosti je uveden v čl. 66. Nařízení ve spojení s prováděcím nařízením podrobně upravuje náležitosti žádosti o vydání osvědčení (čl. 65) a samotného osvědčení (čl. 68).12) Proti rozhodnutí o vydání nebo nevydání osvědčení lze uplatnit opravný prostředek v souladu s právními předpisy státu, jehož orgán osvědčení vydal, za podmínek uvedených v čl. 72 (Komise v Úředním věstníku EU zveřejní opravné prostředky připuštěné v jednotlivých členských státech proti rozhodnutí ve věci osvědčení).
 
Uznávání, vykonatelnost a výkon rozhodnutí, veřejných listin a soudních smírů
Nařízení dále upravuje vzájemné uznávání rozhodnutí vydaných v některém členském státě, jejich vykonatelnost a výkon (kapitola IV). K uznání rozhodnutí vydaného v jiném členském státě není v ostatních členských státech třeba vést nějaké zvláštní řízení; výjimkou je situace, kdy je uznání rozhodnutí předmětem sporu (čl. 39). Nařízení pak pro takový případ vymezuje v čl. 40 také podmínky, které odůvodňují neuznání rozhodnutí.13)
Vykonatelnost rozhodnutí vydaného v jiném členském státě (nebo některých z jím přiznaných nároků, čl. 55 nařízení) se v ostatních členských státech zakládá v řízení o prohlášení vykonatelnosti (čl. 43, 45 až 49 nařízení).14) Řízení o prohlášení vykonatelnosti (a rovněž o uznání a výkonu rozhodnutí) musí být zásadně nezpoplatněno a navrhovatel nesmí být zatížen žádnou kaucí, jistotou či zálohou jen proto, že není občanem či rezidentem státu, v němž navrhuje prohlášení vykonatelnosti nebo výkon rozhodnutí (čl. 57 a 58 nařízení). Navrhovateli, jemuž v členském státě původu svědčí právo na právní pomoc nebo na osvobození od poplatků a nákladů spojených s řízením, musí být v členském státě, v němž se domáhá prohlášení vykonatelnosti, poskytnuta právní pomoc nebo osvobození v maximálním rozsahu připuštěném právem tohoto státu (čl. 56 nařízení). Proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti je připuštěn opravný prostředek (čl. 50 a 52 nařízení); rozhodnutí o něm lze pak napadnout jen postupem, o němž členský stát informoval Komisi a který byl zveřejněn v Úředním věstníku EU (čl. 51 a 78 nařízení).
V rámci řízení o uznání rozhodnutí nebo prohlášení jeho vykonatelnosti nemůže být předmětné rozhodnutí v žádném případě přezkoumáváno věcně (čl. 41), v rámci řízení o prohlášení vykonatelnosti se nepřezkoumává ani uznatelnost rozhodnutí (čl. 48 a 40 nařízení).
Seznam soudů a jiných orgánů příslušných v jednotlivých členských státech k rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti Komise na základě údajů poskytnutých členskými státy zveřejní v Úředním věstníku EU. Informace by také měly být přístupné na internetu prostřednictvím Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci.
Kapitola V. nařízení se věnuje veřejným listinám a soudním smírům v dědických věcech [definice viz čl. 3 odst. 1 písm. h) a i)]. Veřejné listiny vydané v členském státě mají v ostatních členských státech stejnou nebo co nejpodobnější důkazní váhu jako ve státě jejich původu, pokud to neodporuje zásadě veřejného pořádku. Vykonatelnost veřejné listiny v jiném členském státě se prohlašuje stejně jako vykonatelnost rozhodnutí. Totéž platí o soudním smíru uzavřeném v některém členském státě.
U dokumentů vydaných v členských státech na základě nařízení se nevyžaduje legalizace ani jiný formální požadavek (čl. 74).
 
Několik poznámek ve vztahu k právnímu řádu České republiky
Řízení o pozůstalosti osob zesnulých v době od 1.1.2014 se provádí podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“), zejména podle § 98 až 288. Okresní soud zahajuje řízení i bez návrhu tehdy, pokud se od matričního orgánu, popř. jiným způsobem dozví o úmrtí fyzické osoby (nebo prohlášení za mrtvou), v jejíž věci je místně příslušný podle § 98 odst. 1 ZŘS zahájit řízení o pozůstalosti (§ 138 ZŘS). Místní příslušnost soudu je založena buď místem evidovaného pobytu zůstavitele, nebo místem jeho bydliště či místem, kde se zdržoval. Není-li možné určit příslušnost podle místa pobytu zůstavitele, určí se podle místa, kde se nachází jeho nemovitý majetek, a není-li znám takový majetek, pak podle místa, kde zemřel. Projednávána českým soudem tedy může být i pozůstalost cizího státního příslušníka, který zemřel na území ČR (srov. § 74 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Nepodaří-li se zjistit žádný majetek pozůstalosti či jen majetek nepatrné hodnoty, řízení je zpravidla záhy zastaveno (§ 153 a § 154 ZŘS).
V rámci předběžného šetření v řízení o pozůstalosti (§ 139 až 152 ZŘS) soud zjistí existenci, věcnou a formální platnost pořízení pro případ smrti a také v něm případně obsaženou volbu práva rozhodného pro dědění provedenou zůstavitelem a její platnost (čl. 22 a 24 až 27). Pokud je zvolené právo právem členského státu a umožňuje smírné vypořádání dědictví mimo soud a účastníci řízení o pozůstalosti s takovým vypořádáním souhlasí, soud řízení o pozůstalosti, které bylo zahájeno bez návrhu, zastaví (čl. 8). Po zjištění zvoleného rozhodného práva mohou rovněž účastníci řízení zasáhnout do příslušnosti soudu, a to buď návrhem na prohlášení nepříslušnosti soudu a přenesení příslušnosti k soudům členského státu zvoleného práva, anebo dohodou v tomtéž smyslu (čl. 6).
Soudy České republiky jsou podle nařízení příslušné k projednání pozůstalosti jako celku, jde-li:
-
o zůstavitele, jehož obvyklý pobyt se v době smrti nacházel na území České republiky, nebo
-
o zůstavitele, který byl v době smrti občanem České republiky bez obvyklého pobytu na území členských států EU, jestliže se majetek pozůstalosti (jeho část) nachází na území ČR,
-
o zůstavitele, který nebyl v době smrti občanem žádného členského státu EU a jehož poslední obvyklý pobyt na území členských států byl v České republice a skončil nanejvýš 5 let před zahájením řízení, jestliže se majetek pozůstalosti (jeho část) nachází na území ČR, nebo
-
o zůstavitele, který není občanem žádného členského státu a který nemá (a ani v době nejvýše 5 let před zahájením řízení neměl) obvyklý pobyt v žádném z členských států, jestliže se majetek pozůstalosti (jeho část) nachází na území České republiky (čl. 4 a 10).15)
Příslušný soud zásadně projednává dědictví jako celek, tzn. v celém jeho zjištěném rozsahu, i když se majetek pozůstalosti nachází v různých členských státech, popř. i na území třetích států. Majetek nacházející se na území třetího státu může být z projednání pozůstalosti vyloučen na návrh za podmínek uvedených v čl. 12 nařízení anebo (pokud je rozhodným právem právo ČR) z moci úřední za podmínek uvedených v § 75 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.
Zjistí-li soud po zahájení řízení, že zůstavitel měl v době smrti obvyklý pobyt v jiném členském státě, avšak jako rozhodné právo pro dědění zvolil právo České republiky, může v již zahájeném řízení pokračovat na základě výslovného prohlášení účastníků řízení, jímž uznají jeho příslušnost, nebo na základě dohody účastníků o přenesení příslušnosti k soudům České republiky [čl. 7 písm. b) a c)]; jinak řízení zastaví pro nepříslušnost. Soud řízení zastaví také tehdy, zjistí-li, že obvyklý pobyt zůstavitele se v době jeho smrti nacházel v jiném členském státě a není dán důvod k přenesení příslušnosti k soudům ČR (čl. 15).
Pokud soud během řízení zjistí, že ve věci téhož zůstavitele již dříve zahájil řízení o dědictví soud v jiném členském státě, postupuje podle čl. 17 nařízení.
I po zastavení řízení (resp. i v případě, že soud pro nepříslušnost řízení vůbec nezahájil) však může dědic zůstavitele učinit vůči příslušnému soudu v České republice prohlášení o odmítnutí dědictví a odkazovník může učinit prohlášení o odmítnutí odkazu (čl. 13 a 28), pokud má tento dědic nebo odkazovník obvyklý pobyt na území ČR. Dědic, resp. odkazovník musí však sami uvědomit příslušný soud členského státu o tom, že takové prohlášení učinili, a to ve lhůtě určené právem rozhodným pro dědění (odst. 32 odůvodnění nařízení). Výhradu soupisu tímto způsobem učinit v zásadě nelze, jelikož nemá charakter pouhého prohlášení a navazují na ni další úkony soudu. Dědic může učinit výhradu soupisu jedině současně s předložením společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku, které soud akceptuje namísto soupisu pozůstalosti. Taková výhrada soupisu může ovšem mít vliv na rozsah odpovědnosti dědice za dluhy pozůstalosti, jen pokud právo rozhodné pro dědění umožňuje omezit odpovědnost dědice za dluhy pozůstalosti pouhým prohlášením (§ 177 ZŘS a odst. 33 odůvodnění nařízení). Soudem příslušným k přijetí výše uvedených prohlášení je soud (resp. kterýkoliv ze soudů), který by byl věcně a místně příslušný vést řízení o pozůstalosti zůstavitele, kdyby zde nebyl dán mezinárodní prvek, na jehož základě byla určena příslušnost soudů jiného členského státu. Otázkou pak je, zda může dědic či odkazovník s obvyklým pobytem v ČR učinit před soudem v ČR prohlášení i tehdy, když podle tuzemského práva (§ 98 odst. 1 ZŘS) není k řízení o předmětné pozůstalosti místně příslušný žádný soud na území ČR. Ze znění čl. 13 nařízení vyplývá, že soud členského státu, v němž má dědic či odkazovník obvyklý pobyt, musí přijmout prohlášení, jen pokud to připouští právo tohoto členského státu. Zákon o zvláštních řízeních soudních pak umožňuje takové prohlášení učinit jen před soudem, který vede, resp. je věcně a místně příslušný vést řízení o pozůstalosti. Vzhledem k tomu, že nařízení stejně předpokládá, že o učinění prohlášení dotyčná osoba sama uvědomí soud jiného členského státu, který vede řízení o dědictví, ztrácí možnost obrátit se na soud ve státě obvyklého pobytu poněkud na praktickém významu (srov. odst. 32 odůvodnění nařízení).16)
U soudu příslušného podle § 98 ZŘS je možné také učinit podnět k závěře pozůstalosti,17) resp. té její části, která se nachází na území ČR; tento soud může o závěře při splnění podmínek tuzemského práva rozhodnout z moci úřední (čl. 19),18) přestože není podle nařízení příslušný rozhodovat o dědictví (a řízení o pozůstalosti proto nezahájil, resp. jej zastavil).
Přestože text nařízení opakovaně deklaruje nezávislost daňového řízení souvisejícího s dědictvím na obsahu nařízení, nelze pominout, že zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, spojuje přechod daňové povinnosti zůstavitele na dědice s rozhodnutím soudu o dědictví (§ 239a odst. 3). Bude-li však řízení vedeno podle rozhodného práva jiného státu, nelze vyloučit, že bude ukončeno i jiným způsobem než rozhodnutím soudu.
Ačkoliv praktické dopady nařízení lze nyní těžko podrobněji předvídat, dá se spíše očekávat, že bude častěji docházet ke vzniku dlouhodobě nevyjasněných vlastnických vztahů k majetku dotčenému dědickým řízením s mezinárodním prvkem, a to v důsledku složitosti a podmínek řízení v konkrétním členském státě, jehož soudy jsou příslušné rozhodovat o dědictví (např. při použití rozhodného práva státu odlišného od státu soudu, nebo z důvodu nízké produktivity či přetížení příslušných orgánů atd.).
1) Úř. věstník L 201, 27.7.2012, s. 107.
2) Komise na základě informací získaných od členských států sestaví a zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie seznam ostatních orgánů a právních odborníků, které na území členských států vedle soudů vykonávají soudní pravomoc v dědických věcech ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení. Oznámena a zveřejněna musí být také každá změna v seznamu (čl. 79 nařízení).
3) Například český soud příslušný k řízení o pozůstalosti kanadského občana s obvyklým pobytem v České republice tak bude postupovat podle kanadského práva, resp. jeho ustanovení upravujících dědictví a jeho vypořádání (včetně platnosti pořízení pro případ smrti), pokud si jej zůstavitel v souladu s podmínkami stanovenými nařízením zvolil jako rozhodné právo, jímž se řídí jeho dědictví. Je-li rozhodným právem pro dědictví právo státu, který není členským státem EU, nemohou si účastníci dohodnout (resp. navrhnout) přenesení příslušnosti k soudům státu rozhodného práva.
4) K pochybnostem při určování státní příslušnosti viz odst. 41 odůvodnění nařízení.
5) Volba rozhodného práva provedená před 17.8.2015 musí vyhovovat podmínkám stanoveným v kapitole III. nařízení nebo musí být platná podle pravidel mezinárodního práva soukromého platných v době provedení volby ve státě obvyklého pobytu zůstavitele nebo v kterémkoliv ze států, jejichž byl státním příslušníkem (čl. 83 odst. 2).
6) Pořízení pro případ smrti učiněné před 17.8.2015 je přípustné a platné, pokud vyhovuje podmínkám stanoveným v čl. III. nařízení nebo pravidlům mezinárodního práva soukromého platným v době jeho vyhotovení ve státě obvyklého pobytu zůstavitele nebo ve kterémkoliv ze států, jejichž byl státním příslušníkem, nebo v členském státě, v němž sídlí orgán, který se dědictvím zabývá (čl. 83 odst. 3).
7) Státy, které jsou stranami Haagské úmluvy ze dne 5.10.1961 o právu použitelném na formu závětí, postupují při posuzování formální platnosti závětí a společných závětí podle ustanovení této úmluvy namísto čl. 27 nařízení (čl. 75).
8) K určení okamžiku zahájení řízení viz čl. 14 nařízení.
9) dědic, popřípadě odkazovník a osoba oprávněná k povinnému podílu (odst. 47 odůvodnění nařízení)
10) Odkazem se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva. Odkazovník není dědicem (§ 1477 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
11) Ochraně nepodléhá jednání osoby, která věděla o nepravdivosti osvědčení, nebo která nevěděla o nepravdivosti osvědčení, ačkoliv o ní vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měla a mohla.
12) Prováděcí nařízení Komise (EU) č. 1329/2014 ze dne 9. prosince 2014, kterým se stanoví formuláře uvedené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 (Úř. věst. L 359, 16.12.2014, s. 30), obsahuje ve svých přílohách kromě formuláře žádosti o vydání Evropského dědického osvědčení i formulář tohoto osvědčení a také formulář potvrzení přikládaného k návrhu na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, veřejné listiny nebo soudního smíru v jiném členském státě.
13) Viz § 79 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.
14) K řízení o prohlášení vykonatelnosti cizích rozhodnutí v ČR viz zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (Část druhá, Hlava III). Splňuje-li rozhodnutí vydané v jiném členském státě náležitosti titulu pro soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci podle práva ČR, může navrhovatel spojit návrh na uznání vykonatelnosti rozhodnutí přímo s návrhem na nařízení jeho výkonu, resp.
exekuce
.
15) Nachází-li se majetek pozůstalosti na území několika členských států, přednostně je příslušný k rozhodování o dědictví jako celku ten z nich, jehož byl zůstavitel bez obvyklého pobytu na území EU v době smrti občanem. Nebyl-li zůstavitel občanem žádného členského státu, příslušnost k projednání dědictví jako celku má ten členský stát, v němž je majetek pozůstalosti a zůstavitel zde měl svůj poslední obvyklý pobyt na území EU, který ukončil nanejvýše 5 let před zahájením řízení. Při vzniku překážky
litispendence
se podle těchto kritérií určí soud, který bude v řízení pokračovat, a řízení, která budou zastavena (čl. 17). Nelze-li příslušnost určit podle těchto kritérií, provede řízení o dědictví jako celku ten členský stát (resp. jeho soudy), na jehož území je majetek pozůstalosti, a který řízení zahájil jako první.
16) V informacích, které poskytla Česká republika k dědickému řízení v rámci Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci, není tato otázka rovněž jednoznačně vyřešena. Je zde pouze uvedeno, že pro celé řízení o pozůstalosti je příslušný okresní soud. Z ust. § 74 odst. 5 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, lze dovodit, že při absenci kritéria pro určení místně příslušného soudu k vedení řízení o pozůstalosti není dána ani pravomoc soudů ČR provádět jednotlivé úkony týkající se dědictví s mezinárodním prvkem, ledaže nařízení výslovně stanoví jinak.
17) § 1682 a 1683 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 149 ZŘS.
18) viz též § 74 odst. 4 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém