Nejčastější chyby při poskytování náhrad cestovních výdajů při pracovních cestách zaměstnanců, 1. část

Jako jeden z nejvážnějších problémů se ukazuje určování místa výkonu práce a pravidelného pracoviště do pracovních smluv zaměstnanců.

Pro poskytování náhrad cestovních výdajů je vždy podle platné právní úpravy rozhodující dohodnuté (sjednané) místo výkonu práce, případně také pravidelné pracoviště v pracovní smlouvě zaměstnance. A pro správné sjednání místa výkonu práce do pracovní smlouvy zaměstnance je nezbytné přesně aplikovat § 42 odst. 1 věta první, § 34 odst. 1 a § 34a ZP.

Ustanovení § 42 odst. 1 věty první ZP stanoví obecnou definici pracovní cesty, a to tak, že pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Tato definice je velmi obecná a místo výkonu práce není nijak omezené ani limitované.

Zmíněný § 34 odst. 1 ZP pak stanoví tzv. podstatné náležitosti pracovní smlouvy, bez kterých je pracovní smlouva neplatná (protože toto ustanovení je uvozeno větou, že pracovní smlouva musí obsahovat...), tyto podstatné náležitosti jsou tři:

V souvislosti s poskytováním cestovních náhrad je nejvýznamnější sjednávání místa výkonu práce, a to také vyvolává nejvíce nejasností a problémů.

Nejdůležitějším ustanovením pro skutečné sjednávání místa výkonu práce do pracovní smlouvy zaměstnance je však nepochybně ustanovení § 34a ZP. Toto ustanovení dokonce obsahuje i fiktivní řešení.

Zde je přímo stanoveno, že není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, platí, že pravidelným pracovištěm je místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Současně je stanoveno, že jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec (tj. celá obec nikoliv jen její část), považuje se za pravidelné pracoviště (není, jenom se fiktivně považuje) obec (opět celá obec - může být formulováno i jako přesná adresa vzhledem k § 159 odst. 2 ZP a tato možnost není textem v tomto ustanovení pokryta), ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce (tj. pracovní cesty).

Z uvedeného je třeba pochopit následující skutečnosti:

Pro jistotu je v předmětném ustanovení § 34a ZP ještě výslovně stanoveno, že pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad nesmí být sjednáno šířeji než jedna obec, což tedy znamená, že úžeji být sjednáno může, tedy také i přesnou adresou, a to je nutné právě pro aplikaci § 159 odst. 2 ZP. Pokud má zaměstnanec sjednáno (uvedeno) ve své pracovní smlouvě jako místo výkonu práce místo formulované přesnou adresou, pak toto místo výkonu práce je současně i pravidelným pracovištěm podle § 34a věty první ZP a znamená to, že za místo výkonu práce se považuje pouze kancelář, dílna, provozovna apod. na této adrese a jakmile je zaměstnanec vyslán k plnění pracovních úkolů někam jinam mimo tuto adresu, jedná se u něj o pracovní cestu v obci sjednaného místa výkonu práce.

V souvislosti se sjednáváním místa výkonu práce do pracovních smluv zaměstnanců dochází po novelizaci ZP novelou č. 365/2011 Sb. s účinností od 1.1.2012 k nejasnostem v tom směru, zda je či není možné sjednat zaměstnancům do jejich pracovních smluv také několik míst výkonu práce. Sjednání několika míst výkonu práce do pracovní smlouvy zaměstnance se nedá vyloučit vzhledem k formulaci § 34 odst. 1 písm. b) ZP, kde je jasně stanovena druhá podstatná náležitost pracovní smlouvy jako tedy sám ZP počítá s množným číslem, tj. nepochybně s možností sjednat i několik míst výkonu práce. Ale pozor na to, že k takovémuto řešení dává Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) jasný a jednoznačný postup.

Podle § 34 odst. 1 písm. b) ZP je jednou z podstatných náležitostí každé pracovní smlouvy sjednání jednoho místa nebo více míst výkonu práce, ve kterém nebo ve kterých bude zaměstnanec v souladu s potřebami zaměstnavatele sjednaný druh práce vykonávat a zaměstnavatel bude oprávněn ve sjednaném rozsahu na zaměstnanci výkon práce požadovat. Místo výkonu práce lze sjednat jak konkrétní adresou pracoviště, tak šířeji. Vymezení místa výkonu práce je důležité z hlediska problematiky poskytování cestovních náhrad. Zaměstnanec vyslaný zaměstnavatelem k plnění pracovních úkolů mimo sjednané místo výkonu práce (tj. na pracovní cestu - viz § 42 ZP), má při splnění podmínek v části sedmé ZP právo na náhradu cestovních výdajů, které mu při pracovní cestě vzniknou. Proti sjednání více míst výkonu práce, kdy zaměstnanec má podle pracovní smlouvy jednoznačně vymezeno pro konkrétní den v týdnu místo výkonu práce a tím i pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, nelze nic namítat. Pokud má tedy zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce v pondělí na pracovišti v obci A, v úterý a ve středu v obci B a ve čtvrtek a v pátek v obci C, pak v tyto určené dny je cesta zaměstnance do sjednaného místa výkonu práce cestou do zaměstnání a nikoliv pracovní cestou ve smyslu § 42 ZP. Jiná situace by nastala tehdy, když by zaměstnanec byl zaměstnavatelem vyslán k plnění pracovních úkolů do jiného místa, než bylo pro tento den sjednáno jako místo výkonu práce, např. v pondělí by byl vyslán k plnění pracovních úkolů do obce B nebo C nebo do obce Z. Podle pracovní smlouvy je však v pondělí jeho místem výkonu práce obec A, proto cestu do obce B nebo C nebo Z je třeba považovat za pracovní cestu s právem na cestovní náhrady.

Otázkou zůstává, jak budou posuzované cesty zaměstnance mezi jednotlivými v pracovní smlouvě sjednanými místy výkonu práce, zda jako pracovní cesty nebo nikoliv. K tomu jako autor mohu pouze uvést, že dosud byly předmětné cesty vždy posuzovány jako pracovní cesty a svědčí tomu i § 387 odst. 1 ZP, kde je jasně stanoveno, že cestou do zaměstnání a zpět se rozumí cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět s tím, že u zaměstnanců v lesnictví, zemědělství a stavebnictví je to také cesta na určené shromáždiště a zpět.

Se zmíněnými pracovními cestami zaměstnanců, tj. pracovními cestami podle § 152 písm. a) a b) ZP, tj. pracovními cestami podle § 42 odst. 1 věty první ZP a pracovními cestami mimo pravidelné pracoviště, úzce souvisí pracovní cesty podle téhož ustanovení písm. c), kterými se rozumí mimořádné cesty zaměstnance v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště. Pro úplnost je třeba ještě podotknout, že podle § 156 odst. 2 ZP se pro účely poskytování cestovních náhrad za pracovní cesty považují i cesty uvedené v § 152 písm. b) a c), a to jsou právě cesty mimo pravidelné pracoviště a mimořádné cesty v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště (spolu s obecně stanovenými pracovními cestami podle § 42 odst. 1 věty první ZP).

Obecně platí, že při pracovních cestách zaměstnanců je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnancům náhradu výdajů, které jim vzniknou v souvislosti s výkonem práce, v rozsahu a za podmínek stanovených v sedmé části ZP, a to podle jeho § 151. A hned následující § 152 pak rozlišuje pracovní cesty zaměstnanců do tří skupin, jak bylo již shora uvedeno:

Skutečnost, že se opravdu ve všech uvedených případech jedná o pracovní cesty, potvrzuje výslovně ustanovení § 156 odst. 2 ZP, jak je shora vysvětleno.

Shora zmíněné pracovní cesty obecně [podle písmene a)] a pracovní cesty mimo pravidelné pracoviště [podle písmene b)] jsou již relativně chápány. Problémy a nejasnosti ve velkém však způsobují jako pracovní cesty uznané „mimořádné cesty v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště“ [podle písmene c)]. Ze samotné formulace je zřejmé, že obecně vzato by se ve skutečnosti jednalo o cesty z domova do práce a zpět, což představuje cesty, které jsou pro zaměstnance považovány za soukromoprávní, při kterých nevzniká právo (nárok) na náhrady cestovních výdajů. Tato skutečnost je potvrzena i ustanovením § 387 odst. 1 shora citovaného ZP, jak již bylo shora také zmíněno.

Stručně a jednoduše vyjádřeno předmětné pracovní cesty ve své podstatě představují práci přesčas o sobotách a nedělích nebo i jinak, avšak vždy při splnění základní podmínky, totiž že se musí vždy jednat o samostatnou cestu z domova do práce a zpět, to prakticky znamená o cestu na směnu zaměstnavatelem stanovenou mimo předem stanovený pravidelný rozpis směn zaměstnance.

Jedná se na příklad o zaměstnance, kteří pravidelně pracují v pětidenním pracovním týdnu, tj. od pondělí do pátku, a zaměstnavatel jim nařídí mimořádnou směnu na sobotu a neděli. V takovém případě budou u těchto zaměstnanců tyto cesty na předmětné směny považovány za pracovní cesty ve smyslu § 152 písm. c) shora citovaného ZP a zaměstnavatel je povinen těmto zaměstnancům poskytnout náhrady cestovních výdajů při splnění stanovených podmínek jako při každé jiné pracovní cestě.

Naopak se nebude jednat o obdobu zmíněné situace, když u zaměstnance dojde pouze k prodloužení pravidelné směny, například když účetní nestačí na konci měsíce spočítat mzdy zaměstnanců a zůstane na pracovišti do pozdních večerních hodin s tím, že je zaměstnavatel povinen ji proplatit za cestu domů taxi (protože pozdě večer již nejede žádný pravidelný spoj). Pozor na to, že za tohoto stavu se v žádném případě nejedná o mimořádnou cestu zaměstnance v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště podle § 152 písm. c) ZP, nýbrž pouze o zaměstnancem svévolné prodloužení jeho řádné směny, a nejedná se tedy o obdobu pracovní cesty a náhrady cestovních výdajů zaměstnanci nepřísluší.

Dalším významným problémem je určování výše a poskytování stravného, a to jak tuzemského, tak zahraničního, při pracovních cestách zaměstnanců a k tomu se pojící důležitý princip zdaňování zaměstnancům poskytovaných cestovních náhrad.

V této souvislosti je nutné připomenout jednu ze základních zásad předmětné platné právní úpravy poskytování cestovních náhrad, a tou je skutečnost, že je umožněno určovat diametrálně rozdílnou výši těch cestovních náhrad, které jsou stanovovány nebo určovány konkrétní částkou (tj. konkrétně stravného a sazby základní náhrady za používání silničního motorového vozidla) a tento rozdíl v konkrétní výši je dán přesnou úpravou hlavy II a hlavy III sedmé části ZP, což fakticky znamená, že je připuštěno přiznávat a poskytovat tyto náhrady v rozdílné výši pro zaměstnance zaměstnavatele, který není uveden v § 109 odst. 3 ZP, a pro zaměstnance zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 ZP.

Ve zmíněném § 109 odst. 3 je stanovena definice platu zaměstnance v rozpočtové neboli státní správě, a to tak, že plat je peněžité plnění poskytované za práci zaměstnanci zaměstnavatelem, kterým je:

Z uvedeného lze tedy vymezit praktickou zkratku pro „zaměstnance zaměstnavatele, který není uveden v § 109 odst. 3“ jako „zaměstnance zaměstnavatele v podnikatelské sféře“ a „zaměstnance zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3“ jako „zaměstnance zaměstnavatele v rozpočtové neboli státní správě“.

K uvedenému je pak třeba ještě přiřadit § 156 odst. 3 ZP, kde je jasně stanoveno, že zaměstnavatel hlavy II, tj. v podnikatelské sféře, může zaměstnanci (tj. svému) poskytovat i další náhrady výdajů, ale s tím, že za cestovní náhrady se však považují pouze ty, které byly poskytnuty v souladu s § 152. Současně vyplývá ze samotného zákonného textu § 163 odst. 1 a § 157 odst. 4 a 5 téhož ZP, kde jsou stanoveny náhrady pouze v dolním (nejnižším) limitu, tyto libovolně navyšovat bez omezení a pouze podle vlastního uvážení zaměstnavatele. Tyto možnosti nemá v žádném případě, vzhledem ke znění § 173 hlavy III zaměstnavatel v rozpočtové sféře - ten může přiznávat náhrady cestovních výdajů svým zaměstnancům pouze maximálně ve výši stanové právním předpisem.

Pokud se tedy týká stravného, a to nejen tuzemského, ale zejména zahraničního, došlo od 1.1.2012 k podstatným změnám, pouze princip pro stanovení základní výše byl zachován. Samozřejmě že i nadále platí diametrální rozlišení výše tuzemského stravného pro zaměstnance zaměstnavatele, který není uveden v § 109 odst. 3 ZP (zkráceně zaměstnavatele v podnikatelské sféře), a zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 ZP (zkráceně v rozpočtové sféře).

upravuje tuzemské stravné § 163 odst. 1 ZP a stravné je zde stanoveno pouze v dolním limitu, a to pro kalendářní rok 2015 tak, že za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné nejméně ve výši:

Tato výše stravného se každoročně mění v závislosti na vývoji cen prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189 ZP. Základní sazby tuzemského stravného stanoví každoročně MPSV příslušnou vyhláškou, pro kalendářní rok 2015 je to vyhláška č. 328/2014 Sb.

Tato úprava v podstatě prakticky znamená, že zaměstnavatelé v podnikatelské sféře mohou svým zaměstnancům toto tuzemské stravné libovolně navyšovat podle vlastního uvážení bez jakéhokoliv omezení, avšak s tím, že pokud bude překročena horní hranice závazně stanovená (§ 173 a 176 ZP) pro zaměstnance zaměstnavatele v rozpočtové sféře, musí být uplatněn zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). Za takové situace pak platí pro zaměstnance ve zmíněné podnikatelské sféře § 6 odst. 7 písm. a) a pro zaměstnavatele § 24 odst. 2 písm. zh) ZDP spolu s povinností odvodů na sociální a zdravotní pojištění a politiku zaměstnanosti za každého takového zaměstnance z částky, která převýší nárok zaměstnance rozpočtové sféry.

Určité menší změny jsou v § 163 odst. 2 a 3. Jedná se o nové úpravy v krácení stravného z důvodu zaměstnanci poskytovaného částečného nebo plného bezplatného stravování, prakticky jídla majícího charakter snídaně, oběda nebo večeře. V odstavci 2 je pouze upřesněno, že bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá (dále jen „bezplatné jídlo“), přísluší zaměstnanci stravné snížené za každé bezplatné jídlo až o hodnotu:

Zde je vhodné si všimnout, že se předně používá přesný pojem „bezplatné jídlo“, to znamená jednotlivé jídlo a zachovává se krácení ( fakticky pro dosud používané krácení stravného) v rozsahu stále jako bylo dosud. Prakticky to znamená, že zaměstnavatel v podnikatelské sféře může svým zaměstnancům krátit (snižovat) tuzemské stravné za každé bezplatně poskytnuté jídlo v prvním časovém pásmu od 0 do 70%, ve druhém časovém pásmu od 0 do 35% a ve třetím časovém pásmu od 0 do 25%, což prakticky a fakticky znamená, že zaměstnavatel v podnikatelské sféře, podle stanoviska MPSV, nemusí stravné snižovat (krátit) vůbec nebo jen o určitá nižší procenta. Je tomu tak proto, že pokud nebude tento zaměstnavatel stravné svým zaměstnancům z důvodu bezplatně poskytnutých jídel snižovat (krátit), bude toto stravné ve výši rozdílu s rozpočtovou sférou u zaměstnanců zdanitelným příjmem podle § 6 odst. 1 ZDP a pro zaměstnavatele zpojistnitelné. To však je použitelné pouze tehdy, pokud zaměstnavatel využije této možnosti. Pokud však zaměstnavatel této možnosti nevyužije nebo tuto možnost dokonce opomene, pak nově platí ustanovení v odstavci 3, že nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance nižší hodnotu snížení stravného, přísluší zaměstnanci stravné snížené o nejvyšší hodnotu stanovenou v odstavci 2 - a k tomuto ustanovení dává MPSV stanovisko, že je třeba touto formulací rozumět snížení (krácení) stravného o nejvyšší procentovou hodnotu stanovenou pro jednotlivá časová pásma.

Pro úplnost je vhodné také podotknout, že i nadále platí, že nesjedná-li zaměstnavatel v podnikatelské sféře nebo neurčí před vysláním zaměstnance na pracovní cestu vyšší stravné, než je stanovené v odstavci 1, přísluší zaměstnanci stravné podle odstavce 1 (tj. v té nejnižší výši).

Významnější a rozsáhlejší změny jsou pak změny v úpravě tuzemského stravného v § 176, tj. stravného pro zaměstnance zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 ZP, tedy v rozpočtové, neboli státní správě. I zde je princip stanovení konkrétní výše pro jednotlivé pracovní cesty také nadále zachován, zaměstnavatel stále určuje stravné v rámci stanoveného rozpětí. V odstavci 1 je zpřesněno, že při poskytnutí stravného se § 163 odst. 1 až 3 nepoužijí, a další věta stanoví, že zaměstnanci pro kalendářní rok 2015 (potažmo stanoveno vyhláškou č. 328/2014 Sb.) přísluší za každý kalendářní den pracovní cesty stravné ve výši:

To prakticky znamená, že zaměstnavatel v rozpočtové sféře může rozhodovat o výši tuzemského stravného pro své zaměstnance pouze v rámci tohoto stanoveného rozpětí (jiné a vyšší náhrady nesmí tento zaměstnavatel svým zaměstnancům poskytovat - § 173 ZP).

Pro všechny zaměstnance všech zaměstnavatelů pak platí, že pro ně není předmětem daně z příjmů fyzických osob tuzemské stravné do výše horních sazeb platných pro rozpočtovou sféru, tj. pro kalendářní rok 2015 do výše 82 Kč, 125 Kč a 195 Kč. Je tomu tak proto, že v § 6 odst. 7 písm. a) ZDP je jednoznačně stanoveno, že za příjmy ze závislé činnosti se nepovažují a předmětem daně, kromě příjmů, které nejsou předmětem daně podle § 3 odst. 4, dále nejsou, mimo jiných, také a) náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem závislé činnosti, ze které plyne příjem ze závislé činnosti, do výše stanovené nebo umožněné zvláštním právním předpisem (tj. ZP), pro zaměstnance zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 ZP (tj. zaměstnavatele v rozpočtové sféře), jakož i hodnota bezplatného stravování poskytovaná zaměstnavatelem na pracovních cestách s tím, že jiné a vyšší náhrady, než stanoví tento zvláštní předpis, jsou zdanitelným příjmem podle odstavce 1.

Výrazné změny obsahuje § 176 odst. 3, 4 a 5. V odstavci 3 je nově stanoveno, že bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto bezplatné jídlo, přísluší zaměstnanci stravné snížené za každé bezplatné jídlo o hodnotu:

Již touto změnou přichází výrazný rozdíl, totiž pozor, že v předmětném ustanovení bylo vypuštěno „až“, což prakticky znamená, že zaměstnavatel v rozpočtové sféře o stanovená procenta stravné zaměstnanci z důvodu poskytnutí bezplatného jídla snižovat (krátit). Tím dochází v této věci od kalendářního roku 2012 již k rozdílu mezi podnikatelskou a rozpočtovou sférou.

Nový odstavec 4 pak poskytování stravného od kalendářního roku 2012 dále zpřísnil, neboť toto ustanovení nově stanoví, že stravné zaměstnanci nepřísluší, pokud mu během pracovní cesty, která trvá:

Touto změnou bylo přistoupeno k tomu, že pro zaměstnavatele uvedené v § 109 odst. 3, tj. v rozpočtové sféře, se stanovil závazný postup při snižování (krácení) tuzemského stravného, jestliže bylo zaměstnanci v průběhu pracovní cesty poskytnuto bezplatně jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, a to proto, aby obcházením účelu této cestovní náhrady nedocházelo k nehospodárnému používání veřejných prostředků.

Nové znění posledního odstavce 5 pak zdůrazňuje výši stravného, pokud ji zaměstnavatel sám neurčí nebo na to může i zapomenout. Situace je potom řešena přímo v zákoně. Je zde výslovně stanoveno, že nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí-li před vysláním zaměstnance na pracovní cestu výši stravného (tj. v rámci stanoveného rozpětí), přísluší zaměstnanci stravné ve výši dolní sazby rozpětí podle odstavce 1.

Z uvedeného vyplývá podstatně tvrdší řešení pro praxi ve srovnání s platnou právní úpravou před rokem 2012. Jedná se přesně o to, že dochází nově k výraznému rozdílu mezi podnikatelskou sférou a rozpočtovou sférou, pokud se týká snižování (dříve krácení) stravného z důvodu poskytnutí některého bezplatného jídla nebo více bezplatných jídel během pracovní cesty. Jde konkrétně o to, že pro podnikatelskou sféru (tj. zaměstnance zaměstnavatele, který není uveden v § 109 odst. 3 ZP) se zachovává možnost snížení (krácení) stravného z uvedeného důvodu v rozpětí, tedy (což fakticky znamená od 0 do 70% nebo od 0 do 35% nebo od 0 do 25%), avšak pro rozpočtovou sféru (tj. zaměstnance zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 ZP) je nově stanoveno toto snížení (krácení) striktně jednoznačně o stanovená procenta, tedy (slovíčko „až“ bylo vypuštěno).

Mimo uvedené je ještě výslovně nově pro rozpočtovou sféru stanoveno v § 176 odst. 4 ZP, že stravné (tj. tuzemské) zaměstnanci nepřísluší (tedy žádné), pokud mu během pracovní cesty, která trvá 5 až 12 hodin (tj. v prvním časovém pásmu), byla poskytnuta 2 bezplatná jídla, a dále pokud mu během pracovní cesty, která trvá 12 až 18 hodin, byla poskytnuta 3 bezplatná jídla. Tato změna skutečně znamená pro zaměstnance nepříjemné výslovné zpřísnění. Pro třetí časové pásmo, jak vyplývá z odstavce 3 písm. c), se aplikace nemění.

K této úpravě je však třeba nezbytně přiřadit ještě daňovou úpravu, kterou stanoví ZDP, a to pro zaměstnavatele ve svém § 24 odst. 2 písm. zh) a pro zaměstnance ve svém § 6 odst. 7 písm. a). Ve smyslu těchto ustanovení platí, že zaměstnavatel v podnikatelské sféře zahrnuje do daňově uznatelných nákladů náhrady cestovních výdajů do výše stanovené zvláštním právním předpisem (tj. ZP) - prakticky to znamená, že zaměstnavatel zahrne do daňových nákladů vše, co svým zaměstnancům v cestovních náhradách přizná a na straně zaměstnance nejsou předmětem daně z příjmů, mimo jiného, také náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem závislé činnosti do výše stanovené nebo umožněné zvláštním právním předpisem (tj. také ZP) pro zaměstnance zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 ZP, jakož i hodnota bezplatného stravování poskytovaná zaměstnavatelem na pracovních cestách s tím, že jiné a vyšší náhrady, než stanoví tento zvláštní předpis, jsou zdanitelným příjmem podle odstavce 1 (tj. § 6), jak bylo již zmíněno. Pro zaměstnavatele v podnikatelské sféře však ještě současně platí podle předpisů o sociálním a zdravotním pojištění a politice zaměstnanosti, že to, co představuje pro zaměstnance zdanitelný příjem, tato částka je pro zaměstnavatele zpojistnitelná a odvody činí v letošním roce (stejně jako v minulých letech) 34%.

Pro praxi toto konkrétně znamená, že jestliže zaměstnavatel v podnikatelské sféře přizná svým zaměstnancům něco navíc ve srovnání se striktní úpravou platnou pro rozpočtovou sféru, musí aplikovat citovaný daňový režim.