Problémy s čísly jednacími a jejich odraz v judikatuře správních soudů

Ke sporům o čísla jednací dochází např. z následujících obav daňových subjektů:

V některých případech je námitka nesprávnosti čísla jednacího i pokusem o procesní „záchranu“ jinak ztraceného případu. Podívejme se, jak se soudy vypořádávají s námitkami tohoto druhu.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 84/2013-25 ze dne 12.3.2014)

Komentář k judikátu č. 1

Daňový subjekt se domáhal nicotnosti platebního výměru finančního úřadu. Svůj názor opíral o to, že finanční úřad sice odkazoval na číslo jednací písemnosti katastrálního úřadu, která byla podkladem pro vystavení platebního výměru, ale zapomněl uvést označení tohoto katastrálního úřadu. Podle jeho názoru tedy pouhé uvedení jednacího čísla nepostačuje k řádné identifikaci dokumentu. Nejvyšší správní soud však tuto námitku neakceptoval, protože po prostudování případu zjistil, že zmíněné číslo jednací bylo oběma stranami v daném řízení používáno, nemohlo tedy dojít k omylu, při kterém by daňový subjekt nemohl identifikovat, o jakou písemnost jde.

Shrnutí k judikátu

Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku, v níž stěžovatel namítal nesprávné posouzení otázky nicotnosti platebního výměru vydaného správcem daně. Podle stěžovatele se jedná o rozhodnutí neurčité a nesrozumitelné, když neobsahuje údaj označující katastrální úřad, jehož se týká číslo jednací V-1519/2010-831, které je v platebním výměru označeno za výchozí právní skutečnost, na jejímž základě byla daň vyměřena. Podle obsahu správního spisu bylo toto číslo jednací běžně používáno k identifikaci věci v korespondenci správce daně, která předcházela vydání platebního výměru. Stěžovatel nemohl být na pochybách ohledně chybějícího označení, neboť je sám při komunikaci se správcem daně ve spojitosti s příslušným katastrálním úřadem používal. Písemné vyhotovení rozhodnutí musí obsahovat mimo jiné označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, v posuzované věci se ovšem jedná o označení jiného správního orgánu, které navíc bylo stěžovateli známo. Dílčí pochybení správce daně tak nepředstavuje nezákonnost, která by musela vést ke zrušení rozhodnutí, a už vůbec nečiní rozhodnutí nicotným.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 2 Afs 101/2004-51 ze dne 3.2.2005, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 5/2005 pod č. 548/2005)

Komentář k judikátu č. 2

V daném případě byl na platebních výměrech uveden výpočet daňového penále - počet dnů prodlení a výše neuhrazené splatné daně. Tyto údaje však byly uvedeny až na druhé straně platebních výměrů, která u žádného z nich není datována, podepsána ani opatřena úředním razítkem. Taková rozhodnutí byla dle názoru krajského soudu nicotná. Nejvyšší správní soud však měl opačný názor a sdělil, že pokud výrok na platebním výměru obsahuje odkaz na výpočet uvedený na další stránce platebního výměru označené shodným číslem jednacím, je takovýto postup v pořádku. Obdobně v případě úroků z prodlení judikoval Nejvyšší správní soud pod čj. 5 Afs 12/2013 ze dne 23.8.2013.

Právní věta

"Platebním výměrem vydaným podle § 63 odst. 4 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, sděluje správce daně předpis penále. I takový platební výměr musí mít náležitosti podle ustanovení § 32 odst. 2 tohoto zákona a součástí jeho výroku musí být výpočet penále. Není však na újmu platnosti platebního výměru, pokud výrok obsahuje odkaz na výpočet uvedený na další stránce platebního výměru označené shodným číslem jednacím.“

Shrnutí k judikátu

Finanční úřad v Dobrušce sdělil žalobci dvaceti šesti platebními výměry předpis penále na dani. Všechny platební výměry finančního úřadu ve výroku obsahovaly předpis penále s uvedením konkrétní částky a odkaz, že výpočet penále je uveden na dalších stránkách výměru. Tento výpočet byl na rubu platebního výměru označeném jako strana 2 (případně i na další připojené straně označené jako strana 3) platebního výměru s uvedením jeho čísla, daně, které se týká, a přehledem penalizace k určitým dnům, sazby, počtu dní prodlení a vypočteného penále a jeho souhrnu.

Názor Nejvyššího správního soudu

Platební výměry byly vydány podle § 63 ZSDP. Toto ustanovení upravuje prodlení daňového dlužníka, povinnost hradit penále, sazby, splatnost a předpis daňového penále. Podle odst. 4 citovaného ustanovení správce daně sdělí předpis penále daňovému dlužníkovi platebním výměrem. Kasační námitka o jiném charakteru tohoto platebního výměru je jen zčásti opodstatněná. Platební výměr na daň je sdělením rozhodnutí o stanovení základu daně a daně (§ 32 odst. 8 ZSDP). Platební výměr na penále sice není sdělením rozhodnutí o výši penále, ale sdělením jeho předpisu a náhradní lhůty, které vycházejí ze zákona. Deklaruje se jím zákonná povinnost, ale současně i splnění podmínek penalizace, od nichž se konkrétní výše penále odvíjí. I platební výměr na penále proto musí obsahovat náležitosti předpokládané ustanovením § 32 odst. 2 ZSDP; podle písm. d) to má být výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodnuto, částky peněžitého plnění a čísla účtu, podle písm. g) podpis a otisk úředního razítka a podle písm. b) datum. Výrokem je třeba rozumět nejen pouhý předpis penále, ale i způsob jeho výpočtu, neboť ten je deklarací naplnění zákonných podmínek jeho vzniku i výše. V tom je Nejvyšší správní soud s krajským soudem ve shodě.

Krajský soud ovšem tvrdí, že předmětné platební výměry tyto náležitosti nesplňují, neboť nejsou uvedeny přímo ve výroku, ale až na dalších stranách, které samy o sobě nesplňují formální náležitosti rozhodnutí (datum, podpis, razítko). Otázkou tak zůstává, zda za takového stavu lze platební výměry označit za nicotné. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12.7.2004, čj. 3 Afs 14/2004-53 (zveřejněno pod č. 377/2004 Sb. NSS): pokud obsahuje výrok platebního výměru výslovný odkaz na list č. 2, který je jeho součástí, pak údaje uvedené na listu č. 2 jsou součástí výroku platebního výměru. Platební výměr není v důsledku takové úpravy neplatným rozhodnutím ve smyslu § 32 odst. 7 ZSDP. Stejně tak lze poukázat na další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18.11.2003, čj. 2 Afs 12/2003-216 (zveřejněno pod č. 212/2004 Sb. NSS), podle něhož chybějící zákonné náležitosti správního aktu mohou vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt respektovali. V daných případech je situace taková, že platební výměry obsahují všechny zákonné náležitosti včetně výpočtu penále na dalších stránkách, na které je ovšem ve výroku vždy výslovný odkaz a které jsou označeny stejným číslem jednacím. Za takové situace není na újmu platebního výměru skutečnost, že výpočet je uveden na další straně, ani skutečnost, že na této straně již nejsou opakovány další formální náležitosti rozhodnutí. Platební výměry proto nelze označit za nicotné. Pokud tak krajský soud učinil, porušil zákon.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 12/2012-52 ze dne 30.1.2014)

Komentář k judikátu č. 3

Mezi daňovým subjektem a správcem daně došlo ke sporu o to, zda na finanční úřad byla dodána plná moc. Daňový subjekt její podání a podpis zpochybňoval. Souběžně bylo podáno daňové přiznání i plná moc. Plné moci však samostatné číslo jednací přiděleno nebylo, to se nacházelo pouze na souběžně podaném daňovém přiznání. Nejvyšší správní soud však tuto skutečnost neoznačil jako důvod k uznání „nepodání“ plné moci, z ostatních okolností případu usoudil, že plná moc podána byla.

Shrnutí k judikátu

Předmětem sporu byla plná moc daňového subjektu. K okamžiku přijetí plné moci správcem daně bylo odkázáno na výsledky provedeného dokazování, a to zejména výslech JUDr. K., ze kterého vyplývá přesvědčivá verze událostí, za nichž byla plná moc doručena správnímu orgánu, a soud nenalezl objektivní důvody k jeho zpochybnění. Z obsahu svědecké výpovědi JUDr. K. plyne, že spisový materiál neobsahuje informaci o doručení plné moci správci daně vzhledem k tehdejší praxi, kdy se při podání daňového přiznání s plnou mocí nepřidělovalo plné moci samostatné číslo jednací ani presenční razítko, protože toto bylo obsaženo na daňovém přiznání či podání, se kterým byla tato plná moc doručena.

Jelikož je plná moc i daňové přiznání datováno na stejné období, je důvěryhodná verze, že plná moc byla správci doručena současně s tímto daňovým přiznáním. Uvedenou skutečnost dále potvrzují i další důkazy, mj. výpověď M. T., která v průběhu daňového řízení nepopírala, že za stěžovatele podávala daňová přiznání či přijímala poštovní zásilky a odpovídala na ně; to vše aniž by existenci plné moci jakkoliv popírala. S ohledem na tyto skutečnosti proto kasační soud neshledal důvod námitce stěžovatele vyhovět.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu byl napaden ústavní stížností, kterou Ústavní soud pod čj. III. ÚS 1398/2014 ze dne 12.6.2014 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 32/2013-26 ze dne 23.5.2013)

Komentář k judikátu č. 4

Žalobce namítal, že mu rozhodnutí finančního úřadu nebylo řádně doručeno, neboť měl u správce daně uloženu plnou moc pro svého zástupce. Ze spisu však bylo zjištěno, že plná moc pro zástupce - advokáta se vztahovala pouze ke zcela konkrétnímu číslu jednacímu, přičemž šlo o úplně jiné řízení, než napadal žalobce. Písemnost byla tedy správně doručována přímo jemu a nikoli zástupci.

Shrnutí k judikátu

Stěžovatel namítal, že rozhodnutí žalovaného mu nebylo řádně oznámeno, neboť již v roce 2010 založil do správního spisu plnou moc udělenou advokátovi. Dle § 41 odst. 1 daňového řádu mělo být rozhodnutí žalovaného doručeno zástupci stěžovatele, což se nestalo. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Uvedl, že v roce 2010 eviduje správce daně ve svém spise pouze speciální plnou moc ve prospěch JUDr. Michala Vejlupka „ke všem úkonům v rámci zastupování v daňovém řízení před Finančním úřadem v Ústí nad Labem ve věci čj. 229379/10/214941507591“. Uvedené číslo jednací se vztahuje k exekučnímu příkazu na srážku ze mzdy či jiného příjmu ze dne 12.11.2010. Tato plná moc neopravňuje JUDr. Vejlupka zastupovat stěžovatele ve věci předpisu penále na daň z přidané hodnoty.

Názor Nejvyššího správního soudu

Stěžovatel v kasační stížnosti vágně tvrdí, že v roce 2010 předložil žalovanému plnou moc prokazující oprávnění třetí osoby (patrně JUDr. Vejlupka) zastupovat stěžovatele v tomto řízení. Z obsahu správního spisu nicméně plyne, že generální, neomezená plná moc ve prospěch JUDr. Vejlupka byla Finančnímu úřadu v Ústí nad Labem předložena dne 1.10.2009. Tato plná moc se výslovně vztahovala i na věc nedoplatku na dani z přidané hodnoty za rok 1993. Dne 11.12.2009 bylo finančnímu úřadu doručeno oznámení JUDr. Vejlupka o ukončení zastoupení stěžovatele ve veškerých věcech před Finančním úřadem v Ústí nad Labem. Dne 11.1.2011 doručil stěžovatel finančnímu úřadu odvolání proti platebnímu výměru, jímž mu bylo sděleno předepsání penále. Odvolání podepsal osobně stěžovatel, není z něho patrné, že by byl v řízení o odvolání kýmkoliv zastoupen. Rozhodnutí o odvolání bylo doručeno přímo stěžovateli.

Ze spisu dále vyplývá, že dne 9.12.2010 byla finančnímu úřadu doručena „speciální plná moc“ udělená stěžovatelem JUDr. Vejlupkovi, a to ke všem úkonům v rámci zastupování v daňovém řízení před Finančním úřadem v Ústí nad Labem ve věci čj. 229379/10/214941507591. Z textu plné moci jasně vyplývá, že plná moc je omezena pouze na řízení vedené pod zmíněným číslem jednacím, jehož pomocí je identifikován exekuční příkaz ze dne 12.11.2010.

Z § 41 odst. 1 daňového řádu vyplývá, že pokud je daňový subjekt zastoupen, doručují se písemnosti pouze zástupci, a to v rozsahu jeho oprávnění k zastupování. Z obsahu správního spisu se nicméně podává, že počínaje 11.12.2009 nebyl stěžovatel v daňovém řízení zastoupen, a to ani JUDr. Vejlupkem, ani jinou osobou. Plná moc doručená finančnímu úřadu dne 9.12.2010 se nevztahuje na řízení ve věci penále za prodlení úhrady daně z přidané hodnoty za zdaňovací období II. čtvrtletí 1993.

Žalovaný tedy zcela správně doručoval své rozhodnutí stěžovateli osobně. Doručením rozhodnutí stěžovateli lze rozhodnutí považovat za řádně oznámené. Námitka je nedůvodná.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 77/2011-78 ze dne 31.8.2012)

Komentář k judikátu č. 5

Daňový subjekt se pokusil nepříznivé následky kontroly „zachránit“ zpochybněním postupu finančního úřadu, který v platebním výměru uvedl odkaz na nesprávné číslo jednací zprávy o kontrole. Nesouhlasil též s postupem finančního úřadu, který tuto chybu následně odstranil opravou zřejmých omylů a nesprávností. Nejvyšší správní soud však postup správce daně akceptoval. Zároveň pak naopak zpochybnil přístup daňového subjektu, který v návrhu jednoho z důkazů pouze odkázal na své podání k určitému číslu jednacímu, aniž by tuto svoji písemnost dostatečně identifikoval. Zároveň Nejvyšší správní soud konstatoval, že v rámci zpochybňování opravy zřejmých omylů a nesprávností nelze rozporovat průběh a výsledky provedené kontroly. K tomu slouží odvolání proti platebnímu výměru.

Shrnutí k judikátu

Finanční úřad v Jindřichově Hradci svými rozhodnutími dle § 56 odst. 1 písm. b) ZSDP z úřední povinnosti opravil, z důvodu zřejmé chyby v psaní, platební výměry téhož správce daně na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků. Oprava spočívala v nahrazení nesprávně uvedeného čísla jednacího zprávy o daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, 3009/10/086930304037, správným číslem jednacím 9003/10/086930304037, a to ve výroku i odůvodnění platebního výměru (rok 2006), respektive jen v odůvodnění (rok 2007).

Odvolání bylo zamítnuto, žaloba u krajského soudu také.

Názor Nejvyššího správního soudu

Předně je třeba uvést, že rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností podle § 56 ZSDP soudní jednotně a konstantně vykládá jako nástroj, kterým správce daně může opravit znění rozhodnutí, kterým byla stanovena daň, aniž by se ovšem touto změnou jakkoli měnil věcný obsah opravovaného rozhodnutí. Ačkoli se krajský soud k této otázce v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nevyjádřil, Nejvyšší správní soud považuje za důležité rovněž konstatovat, že stěžovatelem napadené rozhodnutí pokládá za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., podléhající přezkumu ve správním soudnictví. Nelze totiž zcela vyloučit možný zásah do sféry veřejných práv a povinností subjektu (zde stěžovatele), je-li mezi účastníky řízení sporné, zda v daném případě byly naplněny podmínky pro postup správce daně dle § 56 ZSDP pro opravu zřejmé nesprávnosti a zda oprava nesprávného údaje je dostatečně podložena zjištěními prokazujícími jeho správné znění. Je nutné, aby byl připuštěn přezkum uvedeného rozhodnutí z důvodu vyloučení případné svévole rozhodujících správních orgánů, které by tohoto institutu mohly zneužívat k revizi samotné hmotně právní povinnosti dříve již daňovému subjektu stanovené a tímto způsobem obcházet či nahrazovat řádné odvolací řízení (srov. rozsudek ze dne 24.2.2010, č. j. 9 Afs 96/2009-78).

K výkladu tohoto ustanovení se vyslovil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11.3.2003, sp. zn. II. ÚS 237/02: "Z textu tohoto ustanovení je patrné, že je lze aplikovat pouze na zjevné omyly ohledně údajů, které jsou však dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné znění. S odkazem na toto ustanovení nelze naopak měnit vlastní skutková zjištění či jejich již provedené právní hodnocení, na jejichž základě byla stanovena povinnost k úhradě celního dluhu. [...]

Není však možné, aby se s odkazem na uvedené ustanovení měnil (v tomto případě zásadně) obsah rozhodnutí. Takový postup zakládá důvodné pochybnosti o správnosti rozhodování příslušného celního orgánu, nasvědčuje libovůli jeho rozhodování a je jednoznačně v rozporu s principem právní jistoty, jenž je pojmu "právního státu" (čl. 1 odst. 1 Ústavy)." Na uvedené navázal ve své judikatuře i Nejvyšší správní soud.

V rozsudku ze dne 14.2.2008, čj. 7 Afs 42/2007-142, dospěl k závěru, že "oprava zřejmých omylů a nesprávností ve smyslu ustanovení § 56 zákona o správě daní a poplatků umožňuje jen odstraňování chyb, kterých se dopustil správce daně ve vydaných rozhodnutích, tedy opravy různých méně významných překlepů a zkomolenin, opravy dat a rodných čísel, ale také opravy početních chyb. Daňový subjekt se však touto cestou nemůže domáhat revize vlastní hmotněprávní povinnosti".

V rozsudku ze dne 9.11.2006, č. j. 7 Afs 23/2006-54, zdejší soud také konstatoval, že nelze směšovat institut odvolání, resp. žaloby proti rozhodnutí stanovícímu vlastní hmotně právní povinnost s institutem oprav zřejmých omylů a nesprávností, neboť smysl těchto dvou institutů je zcela odlišný.

V nyní posuzovaném případě nejde o přezkum rozhodnutí, jimiž byla stanovena daňová povinnost (dodatečných platebních výměrů), ale žalobou bylo napadeno rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto ve věci rozhodnutí správce daně o opravě zřejmé chyby v psaní podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) ZSDP. Zdejším soudem bylo již v minulosti judikováno (například v rozsudku ze dne 30.9.2010, čj. 5 Afs 84/2009-64), že na řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jež obsahuje zjevné nesprávnosti, a na řízení dle § 56 ZSDP, o jejich opravě, je nutno pohlížet jako na dvě samostatná řízení, vymezená vlastním předmětem a účelem. Tomu koresponduje i Nejvyššího správního soudu vážící se k obdobnému institutu opravného rozhodnutí dle § 70 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (srov. rozsudek ze dne 25.2.2009, čj. 1 As 112/2008-56).

Z výše uvedeného vyplývá, že námitky vztahující se k původním rozhodnutím správce daně, kterými byla stěžovateli uložena hmotně právní povinnost (část žalobních i kasačních bodů), jsou pro toto řízení právně irelevantní. Krajský soud se tak těmito námitkami nemusel jakkoli zabývat; pokud se i přesto k těmto otázkám vyjádřil, nelze to posuzovat jako pochybení, které by vyvolávalo nesprávnost či dokonce nezákonnost takového rozsudku. Podstatné je, že pro aktuální řízení jsou pouze námitky vztahující se k jeho předmětu, tedy oprávněnosti použití postupu podle § 56 ZSDP. Zdejší soud se v důsledku výše uvedeného námitkami vybočujícími z takto vymezeného předmětu řízení nebude věcně zabývat; jde zejména o tvrzení týkající se platebními výměry stanovené hmotně právní daňové povinnosti a argumentaci vztahující se k zákonnosti daňové kontroly, o které, jak uvedl stěžovatel, probíhá samostatné soudní řízení. I kdyby snad v jiném řízení byla konstatována nezákonnost daňové kontroly, z níž opravované dodatečné platební výměry vychází, nevyvolávalo by to jejich nicotnost, tím méně pak nicotnost rozhodnutí, jimiž byla odstraněna jejich zřejmá nesprávnost, jak se domnívá stěžovatel. Není tak zřejmé, v čem by měla být aktivována povinnost krajského soudu zohlednit předcházející procesní vady, které měly vyvolat nicotnost rozhodnutí nyní přezkoumávaných.

V nyní posuzované věci považuje Nejvyšší správní soud, ve shodě s krajským soudem, za zcela evidentní, že žalovaný vydal dne 14.6.2010 dodatečné platební výměry, ve kterých se v jednom případě při formulaci výroku a odůvodnění, v druhém případě při formulaci odůvodnění, dopustil zřejmé nesprávnosti, když při uvedení jednacího čísla zprávy o daňové kontrole, jakožto dokumentu, ze kterého plyne odůvodnění (§ 32 odst. 3 ZSDP), zaměnil první a čtvrtou číslici, tj. místo č. 9003 uvedl č. 3009.

Stěžovatel přitom nerozporuje tvrzení žalovaného, že součástí příslušného správního (daňového) spisu byla pouze jedna zpráva o daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, a to ta, kterou jeho zástupce obdržel, tedy zpráva o daňové kontrole ze dne 28.5.2010, čj. 9003/10/086930304037. Nelze tedy akceptovat tvrzení, že správce daně odkázal na neexistující dokument. Správce daně odkázal na dokument, reálně existující a nacházející se ve spisu, ze kterého plyne odůvodnění, které bylo stěžovateli známo; pouze se při jeho identifikaci dopustil pochybení. Tento dokument ve svých rozhodnutích rovněž specifikoval mimo jiné tím, že šlo o zprávu o daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ze dne 28.5.2010.

Zástupce stěžovatele po doručení výše uvedených platebních výměrů navíc nahlédl do spisového materiálu, a proto lze dovodit, že mu muselo být zřejmé, na jakou zprávu o daňové kontrole správce daně ve svých rozhodnutích odkázal. Není přitom podstatné, zda do správního spisu nahlížel z důvodů, na něž usuzuje krajský soud (pochybnost o správnosti č. j. daňové kontroly, uvedeného v jednotlivých výměrech), nebo z důvodů jiných, jak tvrdí stěžovatel. Ten nejenže neuvedl, jaké jiné důvody ho k nahlížení do spisu vedly, ale jeho tvrzení v kasační stížnosti jsou vnitřně nekonzistentní. Na jedné straně totiž tvrdí, že až nahlédnutím do spisu zjistil, že listina označená č. j., uvedeným v platebních výměrech, se ve spise nenachází; na straně druhé však tvrdí, že si tímto způsobem ověřil, že se správce daně odvolává na listinu, která ve správním spise založena není. Z tohoto důvodu se jeho argumentace v této dílčí otázce jeví jako účelová.

V čem je ovšem stěžovateli, v rovině obecné, nutno přisvědčit, je názor, že není věcí daňového subjektu zjišťovat (a dohadovat se), která z listin založených ve správním spise (pokud vůbec nějaká) má být věcným podkladem pro vydání (dodatečného) platebního výměru, pokud listině, na níž odkazuje odůvodnění výměru, žádná z listin založených ve správním spise neodpovídá. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo, neboť, jak již bylo konstatováno, ve spisu se žádná jiná zpráva o daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ze dne 28.5.2010 nenacházela; navíc rozpor v označení listiny, o níž se platební výměr opírá, je natolik , že v uvedeném kontextu nevzbuzuje rozumné pochybnosti o její identifikaci. Nelze tak přijmout tvrzení, že stěžovateli nebylo známo, na jaký dokument správce daně odkázal. Z těchto důvodů proto zjevné pochybení v čísle jednacím zprávy o daňové kontrole není samo o sobě způsobilé vyvolat následky, jako je stěžovatelem namítaná neplatnost, nezákonnost nebo nicotnost rozhodnutí (platebního výměru). Nejvyšší správní soud tak souhlasí s argumentací krajského soudu, který konstatoval, že se v posuzovaném případě jedná o zjevné nesprávnosti ve smyslu § 56 ZSDP, které byl správce daně oprávněn svým rozhodnutím z úřední povinnosti opravit. Ve světle citované judikatury pak takové nesprávnosti nemohly zpochybnit obsah uvedeného rozhodnutí, a opravná rozhodnutí pouze nahradila zaměněné číslice zprávy o daňové kontrole. Poněvadž zdejší soud aproboval názor krajského soudu i správních orgánů, že šlo o zjevnou nesprávnost, tj. zřejmou chybu v psaní, která vylučuje postup dle § 32 odst. 7 ZSDP, nebyl dán důvod pro ověření neplatnosti rozhodnutí podle tohoto ustanovení. S krajským soudem lze souhlasit i v tom, že ani nedostatek některé ze základních náležitostí uvedených v § 32 odst. 2 ZSDP (o což však, z důvodů výše vyložených, nešlo), nemůže sám o sobě ještě způsobit neplatnost rozhodnutí, nýbrž tato vada musí dosáhnout určité intenzity, reálně atakující právní postavení adresáta takového rozhodnutí.

Je třeba odmítnout názor stěžovatele, že tento argument krajského soudu nemá zákonný podklad.

Ustanovení § 264 odst. 9 daňového řádu výslovně stanoví, že neplatnost rozhodnutí vydaného dle dosavadních předpisů (§ 32 odst. 7 ZSDP) lze osvědčit pouze v případě, že jsou současně splněny podmínky pro nicotnost rozhodnutí (§ 105 daňového řádu). Napadená rozhodnutí zcela evidentně podmínky pro vyslovení nicotnosti dle úpravy daňového řízení nenaplnila.

Další námitkou, mající relevanci pro předmětné řízení, stěžovatel brojí proti názoru krajského soudu, dle kterého správci daně nic nebránilo provést opravy rozhodnutí, která ještě nenabyla právní moci. Stěžovatel namítal, že k opravě rozhodnutí došlo až po podaných odvoláních proti platebním výměrům, a právě z těchto odvolání se správce daně o svém pochybení dozvěděl; v tomto postupu stěžovatel shledává porušení zásady zákonnosti a principu právní jistoty. I k této otázce se zdejší soud již v minulosti vyjádřil, a to například v rozsudku ze dne 24.2.2010, čj. 9 Afs 96/2009-78, dle kterého "je (...) nerozhodné, že na tuto chybu stěžovatel upozornil v podaném odvolání. V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěry krajského soudu, že opravu zřejmého omylu či nesprávnosti je nutno provést vždy, když potřeba jejího provedení vyjde najevo. Jsou-li splněny podmínky pro provedení opravy, je zcela nerozhodné, odkud podnět či zjištění o zřejmém omylu či nesprávnosti pocházejí."

Je tedy zřejmé, že správce daně byl oprávněn využít procesního institutu dle § 56 ZSDP, bez ohledu na podané odvolání, a krajský soud tak o této otázce uvážil správně.

Ani námitka stěžovatele, dle které krajský soud pochybil při neprovedení navrhovaného důkazu, není důvodná. Stěžovatel namítá, že v žalobě označil důkaz (dle žaloby "odkaz") k prokázání svých tvrzení ohledně (ne)zákonnosti daňové kontroly, který krajský soud odmítl provést z důvodů, které se míjejí s úpravou dokazování ve správním soudnictví. Jak jíž bylo výše uvedeno, krajský soud nebyl povinen v souvislosti s tímto řízením přezkoumávat zákonnost daňové kontroly, jelikož jde o otázku vybočující z předmětu tohoto řízení, kterým je zákonnost použití procesního institutu oprav zřejmých omylů a nesprávností dle § 56 ZSDP. Proto nebyl povinen ani provádět důkaz k prověření zákonnosti postupu předcházejícího vydání dodatečných platebních výměrů a jeho neprovedení tak nemůže mít vliv na správnost soudního rozhodnutí.

Je ovšem třeba dodat, že označení důkazu v žalobě provedl stěžovatel značně nejasně a nekonkrétně, když uvedl: „odkazuji na podání ze dne 1.4.2011 v souvislosti s rozhodnutím odvolacího orgánu o odvolání ze dne 25.1.2011, č. j. 338/11-1100.“ Z takového označení není zcela zřejmé, o jaký konkrétní dokument se jedná, a zejména pak, jde-li o listiny adresované správnímu orgánu (v rámci předcházejícího daňového řízení), nebo soudu (v jiném řízení). Je též nejasné, zda šlo skutečně o návrh na provedení důkazu soudem, či o doplnění žaloby o námitky, jež byly v tomto dokumentu uvedeny. Proto námitka stěžovatele, že navrhovaný důkaz označil jednoznačně, nemůže obstát. Pro porovnání, v argumentaci v kasační stížnosti označil stěžovatel předmětné podání již zřetelněji ("podání ze dne 1.4.2011 u téhož krajského soudu č. j. 10 Af 21/2011-17, které se týkalo rozhodnutí žalovaného č. j. 338/11-1100 ze dne 25.1.2011 o odvolání žalobce...").

Pokud krajský soud předmětný návrh pochopil jako rozšíření žalobní argumentace obsahem dříve již učiněného podání v jiném řízení (nikoli tedy jako návrh na provedení důkazu touto listinou), nelze mu ničeho vytknout, což platí i pro vyhodnocení situace, kdy je účastníkem v žalobě tímto způsobem odkazováno na různá podání. Krajský soud z tohoto pohledu správně uvedl, že není možné odkazovat na podání, která byla využívána či vytvořena v řízení před orgány veřejné správy a rovněž dodal, že žalobní body musí být formulovány zcela konkrétně a srozumitelně, co se v tomto případě nestalo.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 8/2012-37 ze dne 8.3.2012)

Komentář k judikátu č. 6

V další kauze se „upsal“ dokonce městský soud. Daňový subjekt podal žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství. Městský soud o jeho žalobě rozhodl, nicméně obsah, resp. odůvodnění rozsudku odpovídalo jiné žalobě pod jiným číslem jednacím proti jinému rozhodnutí též jiného čísla jednacího finančního ředitelství. Městský soud se situaci pokusil zachránit vydáním opravného usnesení. Nejvyšší správní soud označil tento postup za chybný, protože vydání opravného usnesení nemůže korigovat chybu tak velkého, několikastránkového rozsahu, jako tomu bylo v tomto případě. Opravné usnesení tak bylo zrušeno a původní (chybný) rozsudek městského soudu označen za nepřezkoumatelný.

Shrnutí k judikátu

Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 29.6.2011, čj. 6 Ca 119/2008-55 žalobu, jíž se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční ředitelství“). V záhlaví rozsudku městský soud uvedl, že rozhodoval v řízení o žalobě proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 15.2.2008, čj. FŘ 939/08-100-202370. V odůvodnění uvedl, že napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2002, který vydal Finanční úřad pro Prahu 9 (dále jen „finanční úřad“) dne 30.8.2006, č. j. 234319/06/009915/6226, jímž byla stěžovateli doměřena daň ve výši 1 257 148 Kč. Dále se městský soud věcně vypořádal se žalobními námitkami stěžovatele.

Následně usnesením ze dne 4.10.2011, č. j. 6 Ca 119/2008-80 provedl městský soud opravu písemného vyhotovení citovaného rozsudku tak, že celý jeho text, včetně záhlaví a výroku, nahradil jiným textem, přičemž změna spočívala v tom, že v záhlaví bylo místo čj. FŘ 939/081100-202370 uvedeno čj. FŘ 940/08-1100-202370 a v odůvodnění byly změněny údaj o zdaňovacím období (místo roku 2002 uveden rok 2003), číslo jednací dodatečného platebního výměru finančního úřadu (místo č. j. 234319/06/00915/6226 uvedeno čj. 34324/06/00915/ /6226), údaj o výši dodatečně doměřené daně (místo částky 1 257 148 Kč uvedena částka 1 094 870 Kč) a údaje o daňové kontrole. V odůvodnění opravného usnesení městský soud odkázal na § 54 odst. 4 s. ř. s. a uvedl, že při vypracování písemného vyhotovení rozsudku došlo v jeho záhlaví a odůvodnění k chybnému uvedení čísel jednacích rozhodnutí finančního ředitelství a finančního úřadu, zdaňovacího období a částky daně. Proto městský soud tyto zjevné nesprávnosti usnesením opravil, přičemž vzhledem k jejich počtu a rozptýlení ve více odstavcích opravil rozsudek jako celek. Opravné usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 6.10.2011.

Názor Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou zmatečnosti napadeného rozsudku a související námitkou nesprávné aplikace § 54 odst. 4 s. ř. s.

Ze spisů městského soudu vedených pod sp. zn. 6 Ca 119/2008 a sp. zn. 6 Ca 120/2008 Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o žalobě proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 15.2.2008, č. j. FŘ 939/08-1100-202370 bylo u městského soudu vedeno pod sp. zn. 6 Ca 120/2008 a řízení o žalobě proti rozhodnutí finančního ředitelství z téhož dne, č. j. 940/08-1100-202370 pod sp. zn. 6 Ca 119/2008. Obsah písemného vyhotovení napadeného rozsudku tomu nicméně neodpovídá, neboť je identický s obsahem rozsudku městského soudu ze dne 29.6.2011, č. j. 6 Ca 120/2008-52. Toto pochybení bylo podle názoru městského soudu důvodem pro vydání opravného usnesení.

Podle § 54 odst. 4 s. ř. s. opraví předseda senátu v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.

Citované ustanovení umožňuje soudu opravit v rozsudku jak početní a písařské chyby, tak i jiné zjevné nesprávnosti. Za zjevnou nesprávnost může být považována pouze chyba, ke které došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti bylo rozhodnutí vyhlášeno či vyhotoveno a která je každému zřejmá. Zřejmost nesprávnosti musí být patrná především z porovnání výroku rozsudku a jeho odůvodnění, případně i z jiných souvislostí (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.2.2007, čj. 4 Ans 3/2006-123, publikován pod č. 1177/2007 Sb. NSS).

Možnostmi aplikace § 54 odst. 4 s. ř. s. se Nejvyšší správní soud zabýval také v rozsudku ze dne 19.7.2004, čj. 5 Azs 84/2004-87 (publikován pod č. 836/2006 Sb. NSS), v němž dospěl k závěru, který zobecnil do právní věty: „Zamění-li krajský soud zcela obsah odůvodnění s jinou věcí a jeli tato vada vytýkána v kasační stížnosti, nelze takto vzniklou situaci napravit postupem dle § 54 odst. 4 s. ř. s. a vydat opravné usnesení, jehož obsahem bude zcela nové a patřičné odůvodnění výroku rozhodnutí, a v důsledku takového postupu soudu považovat kasační stížnost za nedůvodnou.“ V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „se plně ztotožňuje s názorem stěžovatele, že rozsudek tak, jak byl vyhotoven a doručen účastníkům řízení nesplňuje nároky, které jsou na něj zákonem kladeny, pokud jde o srozumitelnost takovéhoto rozhodnutí“.

Samotný rozsudek vskutku trpí nesrozumitelností, neboť se v obsahu odůvodnění vyjadřuje k jiným osobám, než k žalobci. Tento nedostatek stěží může napravit soud I. stupně, tzv. opravným usnesením, neboť předmětné ustanovení § 54 odst. 4 s. ř. s. se dotýká jen skutečně zjevných nesprávností, které lze jednoduchým způsobem opravit; pokud jde o opravy odůvodnění, obvykle postačuje opravu provést jen na jednotlivých vyhotoveních daného rozhodnutí. Pochopitelně lze opravu odůvodnění rozhodnutí provést i opravným usnesením, ovšem zákon ani soudní praxe nemá na mysli takovou opravu, která ve své podstatě přepisuje celé znění odůvodnění v rozsahu několika stran. V dané situaci nebylo vůbec na místě, aby soud I. stupně za situace, kdy již byla podána kasační stížnost, takto chybu napravoval. Tím nepochybně ke srozumitelnosti rozhodnutí nepřispěl, když z původního rozsudku platil toliko výrok a z druhého rozhodnutí - opravného - celé odůvodnění. Za této situace je vskutku namístě, aby takovýto rozsudek byl zákonným způsobem zrušen.

Citované závěry jsou plně aplikovatelné i v dané věci. Za situace, kdy městský soud zaměnil písemné vyhotovení jednoho rozsudku za písemné vyhotovení jiného rozsudku, nemůže se jednat o zjevnou nesprávnost ve smyslu § 54 odst. 4 s. ř. s. Nejde totiž o nesprávnost, která by byla „každému zřejmá“ nebo která by bez znalosti obsahu soudního spisu vyplynula z porovnání výroku a odůvodnění napadeného rozsudku. Městský soud tedy § 54 odst. 4 s. ř. s. aplikoval nesprávně, neboť uvedené pochybení nebylo možné napravit vydáním opravného usnesení. Bez opravy provedené napadeným usnesením ale napadený rozsudek neobstojí, a je proto nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Městský soud se v něm totiž zabýval výhradně přezkumem správního rozhodnutí, jehož přezkum nebyl předmětem řízení o žalobě. Kasační stížnosti stěžovatele jsou tedy důvodné.

Za této situace se již Nejvyšší správní soud věcně nezabýval dalšími stížními námitkami obsaženými v kasačních stížnostech. Takový přezkum je vzhledem k nesrozumitelnosti napadeného rozsudku nemožný.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek ve znění napadeného usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, v němž je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 70/2011-344 ze dne 16.2.2012)

Komentář k judikátu č. 7

Finanční orgány si někdy zjednoduší práci tím, že uvedou pouze část z velmi dlouhého čísla jednacího. Stěžovatelka tvrdila, že nikdy neměla možnost vidět písemnost čj. 12935/02. Následně však bylo zjištěno, že tato písemnost je obsahově totožná dokumentem označeným čj. 12935/02/273930/ /3582, která k dispozici byla. Kromě toho tato listina nemohla změnit neunesení důkazního břemene v rámci sporu o výši DPH. Kasační stížnost tak nebyla úspěšná.

Shrnutí k judikátu

Stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku jednak v tom, že se krajský soud vůbec nezabýval námitkou stěžovatelky, dle které jí nebylo nikdy umožněno nahlížet do listiny označené čj. 12935/02/273930/ /3582 (dále také „dožádání Finančního úřadu v Hustopečích“), a dále pak ve faktickém odmítnutí krajského soudu přezkoumat otázku rozsahu nahlížení do daňového spisu. Nejvyšší správní soud přezkoumal výše uvedená tvrzení stěžovatelky a dospěl k závěru, že nejsou důvodná. Námitkou stěžovatelky týkající se shora označené listiny se krajský soud podrobně zabýval. Krajský soud ze spisového materiálu ověřil, že první položkou spisu je stěžovatelkou zmiňována a současně postrádána listina č. 12935/02. Obsahově se jedná o dožádání Finančního úřadu v Hustopečích ze dne 8.2.2002, a to v souvislosti s jím prováděnou kontrolou u pana J. P., dodavatele stěžovatelky. Jak je zřejmé z protokolu o ústním jednání ze dne 17.4.2002, čj. 40710/02/2739390/3403, sepsaného Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí, právě na základě uvedeného dožádání došlo u stěžovatelky v této souvislosti k místnímu šetření. Stěžovatelka se uvedeného šetření účastnila, proti obsahu protokolu neměla námitek. Krajský soud dále podrobně uvedl, co konkrétně představují jednotlivá čísla tvořící číslo jednací, jakým způsobem jsou správcem daně přiřazována, přičemž tvrzení stěžovatelky, dle kterého listinu označenou čj. 12935/02/273930/3582 nikdy neviděla, označil za pouze zdánlivé. V této souvislosti podrobně rozebral způsob přiřazování jednotlivých číselných znaků a dospěl k závěru, že stěžovatelkou zpochybňované číselné údaje mají ryze evidenční a formální účel a nesouvisí s podstatou jakéhokoliv daňového případu. Listina čj. 12935/02 je obsahově totožná s jí následně označeným čj. 12935/02/273930/3582, jak je uvedeno v předmětu jednání v protokolu Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí ze dne 17.4.2002, čj. 40710/02/273930/3403. Obě listiny (dožádání i protokol) jsou zapsány v přehledu spisu a jsou i fakticky jeho součástí.

Tvrzení stěžovatelky tak nemá oporu v napadeném rozhodnutí, naopak závěry krajského soudu ohledně existence a obsahu sporné listiny, tj. dožádání Finančního úřadu v Hustopečích a jejího zpřístupnění stěžovatelce, jsou zcela srozumitelné, podrobně odůvodněné a plně přezkoumatelné. Mimo výše uvedené považuje kasační soud za nutné zdůraznit, že uvedená listina žádným způsobem nesouvisí s předmětem sporu. Tím je neunesení důkazního břemene ohledně stěžovatelkou uplatněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, z plnění jí deklarovaného jako pořízení náhradních dílů od J. Z. dne 29.5.2000, tj. zcela jiné osoby, než je J. P. Kasačnímu soudu není proto vůbec zřejmé, jak by se i čistě teoreticky případné zkrácení procesního práva stěžovatelky nahlížet právě do této listiny mohlo projevit na usnesení důkazního břemena stěžovatelky v projednávané věci a tím i na zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Kromě toho, že se jednalo o prověřování skutečností nepochybně nesouvisejících s předmětem projednávané věci, stěžovatelka se místního šetření sama účastnila, přičemž proti způsobu jeho konání neměla žádné námitky.

(podle rozsudku Krajského soudu v Brně čj. 30Af 136/2012-53 ze dne 15.1.2015)

Komentář k judikátu č. 8

V závěrečném rozsudku dnešního výběru se dozvíme, že odvolací orgán není povinen sdělovat daňovému subjektu číslo jednací, pod kterým vede řízení odvolání (což by ale mohlo zjednodušit situaci při identifikaci požadovaného dokumentu při korespondenčním nahlížení do spisu). Stejně tak v případě, kdy daňový subjekt svá podání označí vlastní spisovou značkou, není ji správce daně v odpovědích povinen uvádět, přestože o to daňový subjekt výslovně požádal. Zůstává otázkou, zda uvedený postup je naplněním zásady součinnosti, na druhé straně je ale těžko odvodit, jaký konkrétní negativní důsledek by mu mohl díky tomu vzniknout.

Shrnutí k judikátu

Žalobce namítal porušení zásady projednací spočívající v tom, že nebyl žalovaným informován o spisové značce, pod kterou bylo odvolací řízení vedeno (žádost o korespondenční nahlížení do spisu). Žalovaný pouze konstatoval, že kompletní spis je u Finančního úřadu v Třebíči, přičemž žalobce však zajímalo, z jakých písemností a důkazů odvolací orgán vycházel; nahlížení do spisu žalobci nemělo být již dříve plně umožněno.

K této námitce uvádí soud následující. Odvolací řízení v předmětné věci bylo zahájeno odvoláním žalobce ze dne 5.4.2012, které bylo označeno jako „Věc: odvolání ŽVP 2011“.

Jeho doplnění ze dne 9.5.2012 bylo označeno jako „Věc: ŽVP 2011-12/05 doplnění OD“ a bylo v něm dále uvedeno „Naše zn.: 6206111010/ŽVP 2011-12/05“. Kromě jiného je v odvolání dále uvedeno, že odvolatel žádá, aby odvolání bylo projednáno v souladu s ústavně právní projednací zásadou, žalobce žádal, aby na základě zásady součinnosti a hospodárnosti v rozhodnutí, kterým bude vyřízeno toto podání, bylo označení spisové značky, pod kterou je vedeno u příslušného správce daně ve smyslu § 64 odst. 5 daňového řádu proto, aby v případě potřeby nahlédnout do spisu byl žalobce schopen požadovaný spis dostatečně určitě identifikovat. Dále bylo uvedeno, že nechť tuto žádost považuje správce daně také za žádost o nahlédnutí do spisu ve smyslu § 66 a násl. daňového řádu a oprávnění daňového subjektu na poskytnutí informací ze spisu. Dále bylo v odvolání ještě uvedeno, že žalobce na základě zásady součinnosti a hospodárnosti žádá, aby v rozhodnutí, kterým bude vyřízeno toto podání, byl uveden také údaj uvedený v záhlaví tohoto podání, tzn. značka žalobce, a to proto, že pokud je písemnost označena pouze datem podání, je velmi těžko identifikovatelné, ke kterému podání se váže. Žalobou napadené rozhodnutí pak kromě jiného obsahovalo uvedení čísla jednacího (14572/12-1100-709857) a data podpisu oprávněné osoby (8.10.2012).

Problematika vedení spisu je v prvé řadě upravena v § 64 daňového řádu, v jehož odst. 5 je uvedeno, že jednotlivé části spisu musí obsahovat soupis všech písemností, které jsou v nich založeny; písemnosti ve spisu se řadí v časové posloupnosti, označují se jednotlivými pořadovými čísly a vedou se pod společnou spisovou značkou. Z daňového řádu ani jiného předpisu nevyplývá povinnost odvolacího orgánu informovat žalobce ohledně spisové značky odvolacího spisu, žalobce však měl ve smyslu § 66 právo nahlédnout do částí spisu týkajících se jeho práv a povinností, podle obsahu správního spisu tohoto práva nevyužil. Pokud by žalobce uvedeného práva chtěl využít, měl mj. k dispozici výzvu k odstranění vad podání ze dne 18.4.2012, vydanou Finančním úřadem v Třebíči pod č. j. 93331/12/33091370997, kde byl uveden telefonický kontakt na vyřizující pracovnici tohoto správce daně. Mohl si tedy dohodnout nahlédnutí do spisu, které je ve smyslu § 66 odst. 4 možno uskutečnit v úředních hodinách pro veřejnost, příp. mohl požádat o nahlížení do spisu i v průběhu pracovní doby mimo úřední hodiny pro veřejnost. Žalobcem poukazovaný zákon o archivnictví a vyhláška o spisové službě neupravuje povinnost odvolacího finančního orgánu informovat žalobce o spisové značce odvolacího spisu. Žalobce ani netvrdí a nedokládá, jak by jím tvrzená skutečnost měla mít konkrétní vliv na zákonnost žalobou napadeného odvolacího rozhodnutí.

Žalobce dále namítal, že v odvolacím řízení byla porušena zásada součinnosti a hospodárnosti, neboť v písemnostech týkajících se odvolacího řízení odvolací orgán neuváděl identifikaci odvolání žalobce, přestože o to byl požádán. K této námitce uvádí soud následující. Jak bylo shora již uvedeno podáním ze dne 9.5.2012 doplňujícím odvolání žalobce, mimo jiné tento žádal, aby byl uveden údaj uvedený v záhlaví tohoto podání (zn.), a to proto, že pokud je písemnost označena pouze datem podání, je velmi těžko identifikovatelné, ke kterému podání se váže. V žalobou napadeném rozhodnutí nebyla uvedena interní značka zástupce žalobce, kterou tento označil v doplnění odvolání. V tomto rozhodnutí odvolací orgán však kromě jiného v souladu s daňovým řádem řádně označil předmět svého přezkumu tak, že uvedl, jakým podáním bylo odvolací řízení zahájeno a jaké rozhodnutí prvostupňového správce daně bylo tímto odvoláním napadeno. Tato identifikace spolu s uvedením čísla jednacího na žalobou napadeném rozhodnutí zcela odpovídá požadavkům daňového řádu, jedná se o běžný postup nejen v rámci daňového řízení, ale obecně správního řízení a také i řízení soudního. Závazný obsah rozhodnutí je upraven v § 102 odst. 1 a 2 daňového řádu, podle něhož platí, že rozhodnutí obsahuje označení správce daně, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, popř. číslo platebního výměru, označení příjemce rozhodnutí, výrok s uvedením právního předpisu, podle něhož bylo rozhodováno, a jde-li o platební povinnost, také částku a číslo účtu příslušného poskytovatele platebních služeb, na který má být částka uhrazena, lhůtu k plnění, je-li nutné ji stanovit, poučení, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě a jak je to možno učinit, u kterého správce daně se odvolání podává, spolu s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku, podpis úřední osoby s uvedením jména, příjmení a pracovního zařazení; tuto náležitost lze nahradit uznávaným elektronickým podpisem úřední osoby, datum, kdy bylo rozhodnutí podepsáno a nestanoví-li zákon jinak, rozhodnutí musí též obsahovat odůvodnění. Žalovaný tedy nepochybil, pokud v napadeném rozhodnutí neuvedl interní značku zástupce žalobce. Žalobce navíc ani netvrdil a nedokladoval, jak konkrétně by měl být namítaným postupem správce daně zkrácen na svých právech a jaký to mohlo mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Uvedená námitka je nedůvodná.

Na základě výše uvedeného Krajský soud v Brně neshledal žalobcovy námitky důvodnými, ztotožnil se s postupem odvolacího orgánu, a proto žalobu zamítl.

Tento rozsudek byl napaden kasační stížností čj. 10 Afs 45/2015. Ta však byla usnesením odmítnuta. Text odmítnutí nebyl v době uzávěrky tohoto příspěvku k dispozici.