Pracovní právo a podníkání

Vydáno: 10 minut čtení
Pracovní právo a podníkání
JUDr.
Eva
Janečková
Je možné ochranu uvedenou v zákoně o ochraně osobních údajů vztáhnout i na fyzické osoby podnikající?
I fyzická osoba podnikající zcela jistě stále zůstává fyzickou osobou a může být subjektem údajů tak, jak jej definuje zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), a jako taková může být zasažena ve svém soukromí, avšak pouze v závislosti na skupině zpracovávaných osobních údajů. Budou-li zpracovávány pouze osobní údaje týkající se osoby coby podnikatelského subjektu a údaje, které se týkají pouze její podnikatelské aktivity, nemůže - vzhledem k tomu, že podnikání není činností, jež by byla s to zasáhnout do soukromí, neboť se netýká soukromí tak, jak jej chápe občanské právo - dojít k neoprávněnému zásahu do soukromí, jak o něm mluví § 1 zákona o ochraně osobních údajů. Takovým údajům proto nelze přiznat ochranu podle tohoto zákona. Jistě významným v dané otázce je nález Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 38/02), v němž judikoval, že údaje o podnikatelské činnosti fyzických osob podnikajících nepožívají ochrany podle zákona o ochraně osobních údajů. Na druhou stranu např. Nejvyšší správní soud v jednom ze svých rozsudků (sp. zn. 1 Afs 60/2009) s odkazem na evropskou judikaturu, konstatuje, že utajeným pořízením audiovizuálního záznamu uvnitř vozidla veřejná moc zasahuje do práva na respektování soukromého života taxikáře. Lze tedy s jistou opatrností shrnout, že zákon o ochraně osobních údajů může být jako obecný předpis aplikován i na fyzické osoby podnikající, resp. na zpracování údajů o nich, avšak vždy bude nezbytné posoudit konkrétní okolnosti zpracovávání takových údajů.
Od „přátel“ na facebooku mi neustále chodí nějaké pozvánky na akce. Nepřeju si, aby mi tyto pozvánky chodily. Je možné rozesílání prostřednictvím facebooku označit za nevyžádaná obchodní sdělení?
S ohledem na § 2 písm. f) zákona č. 480/2008 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se obchodním sdělením rozumí všechny formy sdělení, včetně reklamy a vybízení k návštěvě internetových stránek, určeného k přímé či nepřímé podpoře zboží či služeb nebo image podniku osoby, která je podnikatelem nebo vykonává regulovanou činnost, a s ohledem na § 7 odst. 2 téhož zákona, podle něhož podrobnosti elektronického kontaktu lze za účelem šíření obchodních sdělení elektronickými prostředky využít pouze ve vztahu k uživatelům, kteří k tomu dali předchozí souhlas, by se mohlo jednat o obchodní sdělení ve smyslu tohoto zákona a tedy i o jeho porušení.
S ohledem na charakter sociální sítě Facebook však doporučujeme situaci nejprve řešit neformální cestou, např. za využití funkcí, které Facebook nabízí.
Je možné považovat úschovny dokumentů, které jsou nabízeny na internetu, za bezpečné z hlediska ochrany osobních údajů a je možné je využít pro předání osobních údajů?
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých údajů, ve znění pozdějších předpisů, jsou správce a zpracovatel povinni přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. Tato povinnost platí i po ukončení zpracování osobních údajů.
Vyhodnocení bezpečnosti předání osobních údajů prostřednictvím úschoven je zcela na správci osobních údajů. Posouzení se musí odvíjet od rozsahu údajů, od toho, zda se jedná o „běžné“ osobní údaje nebo osobní údaje citlivé atd. I v případě, že výše uvedený způsob předání údajů bude vyhodnocen jako dostatečně bezpečný, doporučujeme údaje poslat zabezpečené ještě jiným způsobem, např. zašifrované nebo zaheslované.
Co jsou vlastně biometrické osobní údaje?
-
Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
Biometrické údaje patří mezi osobní údaje citlivé. Citlivé osobní údaje jsou zvláštním druhem, nebo skupinou osobních údajů jsou ty údaje, které se týkají fyzické osoby velmi blízce a jejichž zpracování je s to do značné míry zasáhnout soukromou sféru člověka. Biometrické údaje jsou, dalo by se říci, „moderním“ osobním údajem citlivým. Tyto údaje lze definovat jako biologické vlastnosti, fyziologické rysy, znaky živého organismu nebo opakovatelné úkony, které jsou jedinečné pro daného jednotlivce a současně měřitelné, bez ohledu na to, že technické metody k jejich měření, používané v praxi, zahrnují určitou míru pravděpodobnosti. K typickým příkladům biometrických údajů patří otisky prstů, struktura sítnice, struktura obličeje či hlas, ale také geometrie ruky, struktura žil, nebo dokonce některé hluboce zakořeněné dovednosti či jiné behaviorální rysy (například vlastnoruční podpis, úhozy na klávesnici, charakteristický způsob chůze nebo řeči atd.). Biometrické údaje jsou zvláštní tím, že je lze považovat jak za obsah informace o určitém jednotlivci, tak za prvek uvádějící nějakou informaci do souvislosti s tímto jednotlivcem. Z tohoto důvodu mohou fungovat jako „identifikátory“. Vzhledem k tomu, že mají jedinečnou souvislost s konkrétním jednotlivcem, mohou biometrické údaje sloužit k identifikaci tohoto jednotlivce.
Jak postupovat v případě, kdy subjekt nesouhlasí, aby správce vedl osobní údaje ve své databázi za účelem nabízení obchodu a služeb?
-
Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
Práva a povinnosti při zpracování osobních údajů upravuje zákon o ochraně osobních údajů, přičemž tento zákon se vztahuje na osobní údaje, které zpracovávají nejen státní orgány, orgány územní samosprávy či jiné orgány veřejné moci, ale i na fyzické a právnické osoby osobní údaje zpracovávající.
Správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů s výjimkou případů uvedených v zákoně. V daném případě smí (a musí) společnost XY, která je investičním zprostředkovatelem, zpracovávat osobní údaje klienta například v důsledku povinnosti vést evidenci přijatých a předaných pokynů investičního zprostředkovatele, v rámci které se uvádí i identifikace klienta. Zlikvidovat tyto údaje je správce povinen, jakmile pomine účel jejich zpracování. Pokud nepominul účel zpracování, nelze žádat o „výmaz z databáze“, ledaže se
klient
domnívá, že správce provádí zpracování jeho osobních údajů v rozporu s ochranou jeho soukromého nebo osobního života nebo v rozporu se zákonem (§ 21 zákona o ochraně osobních údajů).
Podle ustanovení § 5 odst. zákona o ochraně osobních údajů, provádí-li správce nebo zpracovatel zpracování osobních údajů za účelem nabízení obchodu nebo služeb subjektu údajů, lze pro tento účel použít jméno, příjmení a adresu subjektu údajů, pokud tyto údaje byly získány z veřejného seznamu nebo v souvislosti se svojí činností jakožto správce nebo zpracovatele. Správce nebo zpracovatel však nesmí uvedené údaje dále zpracovávat, pokud s tím subjekt údajů vyslovil nesouhlas. Nesouhlas se zpracováním je nutné vyjádřit písemně.
Pokud tedy společnost XY využívá osobní údaje klienta k nabízení obchodu nebo služeb tomuto klientovi a
klient
s tím nesouhlasí, je nutné doručit společnosti písemný nesouhlas s tímto zpracováním. Další užití údajů přes nesouhlas klienta by bylo v rozporu se zákonem.
Může zaměstnavatel při pohovoru během výběrového řízení položit otázku týkající se počtu a věku dětí případné budoucí zaměstnankyně?
-
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
-
Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů
V § 12 odst. 2 zákona o zaměstnanosti je výslovně stanoveno, že zaměstnavatel nesmí při výběru zaměstnanců vyžadovat informace týkající se národnosti, rasového nebo etnického původu, politických postojů, členství v odborových organizacích, náboženství, filozofického přesvědčení, sexuální orientace, není-li jejich vyžadování v souladu se zákonnými výjimkami, dále informace, které odporují dobrým mravům, a osobní údaje, které neslouží k plnění povinností zaměstnavatele stanovených zvláštním právním předpisem. Na žádost uchazeče o zaměstnání je zaměstnavatel povinen prokázat potřebnost požadovaného osobního údaje. Za určitých podmínek tak možnost položit dotaz, týkající se dětí, vyloučená není. Budou-li například součástí pracovní náplně časté služební cesty, je takový dotaz
relevantní
, a to s ohledem na zvláštní úpravu vysílání matek na pracovní cesty. Obecně platí, že vyslat zaměstnance na pracovní cestu bez toho, že by s tím souhlasil, nelze. Podle § 42 zákoníku práce lze totiž zaměstnance vyslat na pracovní cestu pouze na základě dohody s ním.
V případě některých zaměstnanců je však také
relevantní
ustanovení § 240 zákoníku práce, podle něhož těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně a zaměstnanci pečující o děti do věku 8 let smějí být vysíláni na pracovní cestu mimo obvod obce svého pracoviště nebo bydliště jen se svým souhlasem. Totéž platí i pro osamělou zaměstnankyni a osamělého zaměstnance, kteří pečují o dítě, dokud dítě nedosáhlo věku 15 let, jakož i pro zaměstnance, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě pečuje o osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo stupni IV (úplná závislost).
Pokud tedy zaměstnanec pečuje o dítě ve věku do 8 let, zaměstnavatel ho může vyslat na pracovní cestu pouze s jeho souhlasem, a to i v případě, že mají možnost vysílání na pracovní cesty dohodnutou. Jde o zvláštní kvalifikovaný souhlas, který si musí zaměstnavatel vyžádat před každým vysláním na pracovní cestu, a to i v případě, že by byla sjednána výše uvedená „obecná“ dohoda, dávající souhlas zaměstnance s vykonáním pracovní cesty do budoucna. Zaměstnanci uvedení v § 240 tedy mohou pracovní cestu odmítnout, aniž by byli povinni uvádět důvody (obecným důvodem ze zákona je péče o vyjmenované osoby nebo těhotenství).
Ustanovení § 240 zákoníku práce je totiž ustanovením speciálním, které zaměstnance - osoby pečující o děti do 8 let věku - chrání nad rámec dohody uzavřené dle ustanovení § 42 zákoníku práce.