91/1994 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. dubna 1994 v plénu
ve věci návrhu prezidenta republiky na zrušení ustanovení
obsaženého v § 102 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění
zákona č. 557/1991 Sb. a zákona č. 290/1993 Sb., a vyjádřeného
slovy "její Parlament, vládu nebo Ústavní soud"
takto:
Ustanovení vyjádřené v § 102 trestního zákona č. 140/1961 Sb.,
ve znění zákona č. 557/1991 Sb. a zákona č. 290/1993 Sb., které je
vymezeno slovy "její Parlament, vládu nebo Ústavní soud", se dnem
vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušuje.
Odůvodnění
(podstatná část)
Prezident republiky předložil 1. prosince 1993 Ústavnímu soudu
návrh na zrušení shora uvedené části § 102 trestního zákona, ve
znění zákona č. 290/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní
zákon a zákon České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Ke zdůvodnění svého návrhu prezident republiky uvedl, že
vymezení skutkové podstaty v § 102 je v rozporu s čl. 17 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože trestný čin
hanobení Parlamentu, vlády a Ústavního soudu v pojetí a definici
stanovené naším trestním zákonem není jednak "nezbytným opatřením"
v naší společnosti a jednak důvody, pro které lze omezit svobodu
projevu občana, nejsou v této definici vyjádřeny. Kromě toho
charakterizuje návrh trestný čin hanobení státních orgánů
republiky v napadeném ustanovení jako neurčitý a umožňující různou
interpretaci. Podle navrhovatele neupřesňuje, jakého jednání se
musí občan dopustit, a to jak z hlediska formy, tak i obsahu
hanlivého projevu, vůči chráněnému objektu. Návrh pak dovozuje, že
takováto nepřesná formulace umožňuje širokou trestní odpovědnost,
která může vést až k porušení Ústavou garantovaného práva svobody
projevu.
Ve vyjádření Poslanecké sněmovny ze dne 7. ledna 1994 se uvádí
k návrhu prezidenta republiky, že nové znění § 102 trestního
zákona reaguje pouze na změněný ústavní stav vyplývající
z rozdělení federace a z přijetí Ústavy České republiky.
Z obsahového hlediska vyjádření Poslanecké sněmovny pokládá návrh
na zrušení jen části § 102 trestního zákona za nejasný, když
vytýká zákonu nepřesnou formulaci. Podle vyjádření Poslanecké
sněmovny se touto nepřesností zjevně nemíní ta část zákona, jejíž
ústavnost je napadána, ale návrhem nedotčená dikce "Kdo ...
hanobí". Pokud by příliš širokou aplikací tohoto ustanovení došlo
k porušení ústavně garantované svobody projevu, poskytuje platný
právní řád - podle vyjádření Poslanecké sněmovny - proti takovému
protiústavnímu zásahu celou řadu možností obrany, a to i včetně
ochrany v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud se zabýval nejprve otázkou aktivní legitimace
navrhovatele. Posoudil přitom výhrady, popírající právo prezidenta
republiky podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých
ustanovení [podle § 64 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu], bez kontrasignace tohoto návrhu předsedou vlády
nebo jím pověřeným členem vlády, protože čl. 63 odst. 2 a 3 Ústavy
činí údajně spolupodpis předsedy vlády podmínkou pro podání
uvedeného návrhu.
Po zvážení těchto výhrad dospěl soud k závěru, že jde o výklad,
který není v souladu s textem a smyslem Ústavy, a poukazuje v této
věci na rozdíl ve formulaci odstavce 2 a odstavce 3 čl. 63 Ústavy.
Čl. 63 odst. 2 Ústavy obsahuje globální vyjádření blíže neurčeného
rozsahu (potenciálních) pravomocí, jež mohou být zákonem svěřeny
prezidentu republiky. Naproti tomu čl. 63 odst. 3 Ústavy stanoví,
ve kterých případech výkon těchto pravomocí (svěřených podle odst.
2 prezidentu republiky) vyžaduje spolupodpis předsedy nebo jím
pověřeného člena vlády. Je tomu tak nikoli generelně při jakémkoli
způsobu výkonu pravomocí podle čl. 63 odst. 2, ale pouze při
takovém způsobu výkonu těchto pravomocí, který prezident republiky
realizuje formou "vydaného rozhodnutí" (čl. 63 odst. 3 Ústavy).
Tato formulace zdůrazňuje objektivně-právní povahu takového
rozhodnutí: jde o onen výkon pravomoci, kterým se mění nebo
potvrzuje právní stav (byť i jednotlivých osob). "Vydané
rozhodnutí" nelze proto chápat jako jakékoli "se rozhodnutí"
k určitému chování. Návrh prezidenta republiky podle § 64 odst.
1 písm. a) zákona o Ústavním soudu není "vydaným rozhodnutím", ale
podnětem. Tímto návrhem realizuje prezident republiky pouze
vlastní právo, zatímco právo vydat rozhodnutí, a tím potvrdit nebo
změnit právní stav, přísluší Ústavnímu soudu.
Ústavní soud dále zvážil i jinou výhradu zpochybňující jak
aktivní legitimaci navrhovatele, tak i příslušnost Ústavního soudu
o návrhu rozhodnout. Ústava -- jak známo -- svěřuje Ústavnímu
soudu právo rozhodovat o protiústavnosti zákonů nebo jejich
jednotlivých ustanovení. Protože návrh prezidenta republiky
nenapadá protiústavnost celého § 102 trestního zákona, ale jen
jeho části, poukazuje se v námitkách na to, že se návrh netýká
"jednotlivého ustanovení", ale jen jeho části, a protože Ústava
nestanoví nic o rozhodování o dílčích částech jednotlivých
"ustanovení", má se za to, že návrh postrádá aktivní legitimaci
navrhovatele a Ústavní soud pak příslušnost o něm rozhodnout.
Rovněž tyto výhrady je třeba odmítnout. Čl. 87 Ústavy nelze
interpretovat ve smyslu ryze formální hierarchizace práva,
rozlišující paragrafy, články, odstavce apod. "Jednotlivým
ustanovením" není prostě jen formální celek, či formální jednotka
právního textu, ale každá část právního textu, která - bez ohledu
na svou formální podobu - "jednotlivě ustanovuje", tj. vyjadřuje
- byť v jednotlivých, tj. dílčích otázkách - určitý právní stav,
který je přesto materiálně-právním celkem s určitým zřejmým
smyslem.
Ochrana určitých institucí před hanobením obsažená v § 102
trestního zákona je právním ustanovením, jehož obsahem je nárok
těchto institucí na trestněprávní ochranu v rozsahu v § 102
uvedeném, jakož i obecná povinnost se naplnění skutkové podstaty
vyvarovat. Není rozhodující, že v témže paragrafu je chráněn
i pojem "republiky" -- rozhodující je, že ta část § 102, jejíž
zrušení je prezidentem republiky požadováno, je obsahově
samostatně právně definovatelná. Navrhovatel nesmí být nucen
k tomu, aby navrhoval i zrušení těch částí jednotlivých paragrafů
zákona, které pokládá za ústavní a které si uchovávají svůj smysl
i po zrušení jiných částí téhož paragrafu.
Námitka možné variabilní interpretace, jež by mohla ohrozit
princip svobody projevu, není sama o sobě již dostatečným důvodem
pro zrušení napadené části § 102 trestního zákona. Skutkový stav
protiústavnosti není určen pouhou možností dezinterpretace určité
právní normy, ale vyžaduje jednoznačně zjištění rozporu v textu
zákona již existujícího anebo z něho vyplývajícího, což přichází
v úvahu, jestliže protiústavní výklad ze smyslu a textu zákona je
nevyhnutelný nebo reálně předpokladatelný anebo pokud zákon svou
povahou takovou interpretaci inspiruje.
U termínu "hanobení" pak jde o pojem, který není v našem právním
řádu novinkou. Na území Čech a Moravy je používán průběžně již
počínaje trestním zákonem z roku 1852, za první republiky byl
převzat do § 14 odst. 5 a 6 zákona na ochranu republiky č.
50/1923 Sb., doplněného zákonem č. 124/1933 Sb., a později i do
trestních zákonů padesátých a šedesátých let. "Hanobení" se
chápalo jako hrubé snižování vážnosti a je v současné nauce
trestního práva vykládáno jako hrubé znevážení, potupení nebo
zesměšnění, jako hrubší útoky na vážnost a čest, spáchané
urážlivým způsobem.
Termín "hanobení" sám o sobě se dnes nechápe jinak než dříve.
Rozdíl, který nelze přehlédnout, však spočívá v tom, že zákon č.
50/1923 Sb. použil termínu "hanobení" jen v § 14, a to pouze
v souvislosti s hanobením republiky, tedy pojmu, který není
výrazem pro určitou instituci s určitou pravomocí, ale je symbolem
celkového uspořádání státu. Ochranu jednotlivých ústavních
institucí upravoval tento zákon jiným způsobem. V § 20, který je
významově srovnatelný s § 102 současného trestního zákona, se
hovoří o hrubé neslušnosti vůči jednotlivým ústavním orgánům jen
ve zcela určitých souvislostech: došlo-li k rušení výkonu jejich
pravomoci, a to s cílem snížit jejich vážnost.
Podobně diferencující je i úprava těchto otázek v jiných zemích.
To, čím je Česká republika výjimečná, nespočívá v tom, že chrání
zvláštní skutkovou podstatou trestného činu republiku a nejvyšší
ústavní orgány, ale v tom, jakým způsobem je chrání: totiž tak, že
nediferencuje skutkovou podstatu hanobení konkrétních ústavních
orgánů pověřených určitými funkcemi a vybavených určitou pravomocí
a hanobení republiky jako symbolického výrazu pro celkové
uspořádání státu. V ústavním státě je ochrana konkrétních
institucí s rozhodovací mocí vždy užší a vymezenější: je omezena
na plnění jejich ústavních funkcí a zřetelným vymezením pouze
nezbytné míry zásahu do občanských práv, je součástí celkového
systému kontroly moci. V ústavním státě tak suverénní lid chrání
sebe a primát svých občanských práv také proti eventuálnímu
zneužití moci, a tím i před vlastním státem a před vlastními
delegáty.
Z tohoto hlediska je třeba si všimnout též té okolnosti, že
trestní zákon vedle trestného činu "hanobení Parlamentu, vlády
anebo Ústavního soudu" podle § 102 zná ještě další ustanovení
použitelná k obdobné trestněprávní ochraně těchto institucí.
V hlavě třetí vymezuje trestné činy proti výkonu pravomoci
státního orgánu, jakož i veřejného činitele. Zřejmý korelát ke
skutkové podstatě § 102 obsahují zejména § 154 odst. 2 a § 156
odst. 3 trestního zákona.
V prvém případě (§ 154 odst. 2) se formuluje skutková podstata
jako hrubá urážka nebo pomluva státního orgánu, ve druhém (§ 156
odst. 3) pak veřejného činitele. Teorie trestního práva a soudní
praxe spojuje s oběma pojmy ("hanobení" a "hrubá urážka nebo
pomluva") shodné náležitosti. Jde o útok na čest, pověst a vážnost
orgánu, přičemž znevažující projev může být spáchán různým
způsobem: slovně, písemně, graficky, gestem nebo i fyzickým úkonem
nedosahujícím intenzity násilí.
Do jaké míry se ustanovení § 102 a § 154 odst. 2, resp. § 156
odst. 3 skutečně shodují, odvisí však též od posouzení
souvislostí, do nichž jsou zasazena.
Při zjištění, že jde o shodná ustanovení, lze sice pochybovat
o účelnosti takového řešení, duplicitu nelze však právně napadat,
protože platí právní zásada "superfluum non nocet" - nadbytečnost
neškodí. Stranou úvahy Ústavního soudu zůstává přitom pojem
"hanobení České republiky" v první části § 102 trestního zákona,
který není předmětem námitek navrhovatele. Nutno poznamenat, že
pojem "republika" se liší od pojmu "státních orgánů": je
abstraktním výrazem vyjadřujícím spíše celkové uspořádání státu.
Jinak je tomu u konkrétních institucí státu, jakými jsou
Parlament, vláda či Ústavní soud, jež plní konkrétní poslání, jsou
Ústavou obdařeny konkrétními funkcemi a pravomocemi a jsou
"materializovány" i příslušným personálním vybavením. Použitím
obecného a jednoznačného termínu "státní orgán" v § 154 trestního
zákona jsou v rozsahu stanovené skutkové podstaty chráněny státní
orgány kolektivně i institucionálně (jako jednotlivé instituce)
a v § 156 pak i jednotliví veřejní činitelé.
V případě § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3 trestního zákona
upřesňuje hlava třetí trestního zákona smysl a rámec poskytované
trestněprávní ochrany. Vlastním objektem ochrany nejsou instituce
samy o sobě, ve své "materializované" podobě, ale poslání, jehož
jsou v demokratické společnosti nositeli: jejich činnost
zprostředkuje nerušenou funkci ústavního a právního státu.
Nejvlastnějším objektem ochrany se tak stává soubor hodnot, na
nichž demokratický stát spočívá a z nichž vychází. Proto může být
skutková podstata trestného činu hrubé urážky nebo pomluvy
státního orgánu nebo veřejného činitele naplněna jen tehdy, je-li
státní orgán, resp. veřejný činitel hrubým způsobem napaden (tj.
hrubou urážkou a pomluvou), v přímé souvislosti s výkonem svých
pravomocí: při výkonu anebo pro výkon pravomocí.
V důsledku tohoto rozdílu je nepochybné, že v § 102 jde o jiné
vymezení skutkové podstaty pro skutky, které by jinak byly
postižitelné již na základě § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3
trestního zákona. Proto není možné na § 102 aplikovat větu:
superfluum non nocet. Tato podvojnost a přece rozdílnost úpravy
vede pak k interpretacím, jež vyřazují Parlament, vládu a Ústavní
soud z rámce státních orgánů, ačkoli státními orgány jsou,
a poskytuje jim v § 102 nadřazený druh právní ochrany, který je
jinak běžný jen pro ochranu abstraktních symbolů státu.
Zákon vymezením trestněprávní ochrany ústavních institucí v §
102 stanoví rovněž meze pro výkon základních práv a svobod občanů.
Zákon v právním státě není však jen interním oběžníkem pro státní
aparát a trestní zákon není interní směrnicí pro trestní
soudnictví. Zákon je veřejně publikovaný prostředek, který má
především občanům samým zřetelně vyznačit, co smí a co nesmí, a co
ještě smí a co již nesmí.
Podmínkou pro uplatňování občanských práv je i zřetelné vedení
hranice mezi svobodou, která je konstruktivním základem
demokratické a kritické společnosti, a svobodou, která směřuje
k destrukci obecných lidských a demokratických hodnot. Proto
demokratické státy uznávají i oprávněnost určitých omezení výkonu
občanských a lidských práv a svobod. Princip právního státu
vychází z priority občana před státem, a tím i z priority
základních občanských a lidských práv a svobod. V povaze právního
státu je však obsaženo také vědomí, že taková opatření je třeba
minimalizovat a současně čelit pokušení státu a mocných
jednotlivců v něm získat více moci, než nezbytně potřebují.
Protože každý zákon obsahující příkazy a zákazy zasahuje do
svobody jednotlivce a jeho základních práv, je třeba uvážit, zda
a do jaké míry jsou příkazy zákona zřetelně a přesně definovány,
ale také, zda jsou svému účelu přiměřené, vhodné a potřebné.
V ústavním státě není totiž důležité jen to, jakým způsobem jsou
schopny zákony interpretovat soudy, ale také, jak si tyto zákony
bude vykládat občanská veřejnost. Právní nejistota občanů znamená
ztrátu věrohodnosti právního státu a překážku občanské aktivity
zároveň. Zatímco i laik si dokáže učinit představu o skutkové
podstatě § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3, u § 102 trestního zákona
se ocitá v pochybnostech o tom, kde je konec kritiky a začátek
hanobení ústavních institucí, jestliže není vůbec určena vazba
skutkového děje ani na poslání nebo funkci, činnost anebo alespoň
pravomoc a její výkon jednotlivými institucemi. Tím není ani
upřesněno, co je na těchto institucích hodné zvláštní
trestněprávní ochrany, takže v těchto souvislostech nabývá termín
"hanobení" značně povšechného a neurčitého významu. Není pochyb
o tom, že tato vágní neurčitost může být chápána jako relikt
starých vrchnostenských režimů, které si v určitých otázkách
zpravidla ponechávaly k volné dispozici mlhavé formulace, jež
umožňovaly podle potřeb interpretaci "ad usum Delphini".
Jiným prvkem právního státu je zásada přiměřenosti, tj.
odpovídající přiměřená korelace mezi cílem a použitými prostředky.
Hranice pro přiměřenost a přijatelnost zásahu § 102 trestního
zákona do občanských práv jsou stanoveny zejména v čl. 17 Listiny,
který definuje jak svobodu projevu, tak i hranice jejího možného
omezení. Podle čl. 17 odst. 4 Listiny lze svobodu projevu a právo
vyhledávat a šířit informace omezit zákonem jen tehdy, jde-li
o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv
a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost a ochranu
veřejného zdraví a mravnosti. Na základě čl. 4 odst. 1 Listiny
musí ukládání povinností zákonem respektovat zachování základních
práv a svobod a dle odstavce 4 musí být šetřeno jejich podstaty
a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro
které byla stanovena.
Rovněž čl. 10 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních
svobod (dále jen "Úmluva") klade obdobné nároky na náš právní řád
z hlediska mezinárodněprávních závazků České republiky a stanoví
obdobné podmínky jako čl. 17 Listiny, zejména omezuje zákonný
zásah do práv a svobod na "opatření v demokratické společnosti
nezbytná" pro ochranu hodnot, jež se v podstatě shodují s výčtem
čl. 17 Listiny (text Listiny se řídil čl. 10 Úmluvy). V důsledku
toho má pro posouzení § 102 trestního zákona velký význam pojetí
zákonnosti a zákonných omezení občanských práv, jak je chápáno
mezinárodním společenstvím na základě Úmluvy, jakož i jejich
interpretace v jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva.
Podle stanoviska Evropské komise pro lidská práva, jakož
i Evropského soudu pro lidská práva lze za zákon považovat jedině
právní normu formulovanou s dostatečnou přesností, aby občanu
umožnila své chování regulovat.
Při potenciálním konfliktu mezi svobodou projevu a právem státu
ji v případě nezbytnosti omezit, vychází Evropský soud pro lidská
práva ze zvýšené ochrany jednotlivce, protože svobodu projevu
pokládá za jeden z hlavních základů demokratické společnosti, a to
i tehdy, jde-li o informace nebo myšlenky, které uráží, šokují
nebo znepokojují stát, či část obyvatelstva. To odpovídá, podle
stanoviska uvedeného soudu, požadavkům pluralismu, snášenlivosti
a otevřenosti demokratické společnosti. Svoboda tisku dle
uvedeného soudu skýtá veřejnému mínění jeden z nejlepších
prostředků, jak poznat a posoudit myšlenky a postoje vedoucích
politických představitelů. Svoboda politické diskuse je skutečným
jádrem pojmu demokratické společnosti. Evropský soud pro lidská
práva proto rozhodl, že meze přípustné kritiky jsou proto širší
u politika jako takového než u soukromé osoby: na rozdíl od
soukromé osoby se politik nevyhnutelně a vědomě vystavuje přísné
kontrole vlastních slov a gest jak ze strany novinářů, tak široké
veřejnosti. Čl. 10 odst. 2 Úmluvy umožňuje chránit pověst jiných
a politik požívá této ochrany rovněž, ale v takovém případě musí
být požadavek ochrany poměřován zájmem na svobodné diskusi
o politických otázkách.
Po zvážení všech okolností a souvislostí, do nichž je § 102
trestního zákona zasazen, dospěl Ústavní soud České republiky
k závěru, že neurčitá a nevymezená trestněprávní ochrana
Parlamentu, vlády a Ústavního soudu v § 102 trestního zákona jde
nad rámec ústavního pořádku a mezinárodních závazků České
republiky, neboť při dostatečné trestní ochraně státních orgánů
v § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3 vnáší svou obecností a neurčitostí
prvek nadbytečné ochrany, která navíc nevymezeností objektu
ochrany vybočuje jak z obecně uznávaných zásad právního státu, tak
i z rámce omezujícího v čl. 17 Listiny zásahy státu do občanských
práv na opatření, která jsou svou povahou nezbytná k zachování
určitých hodnot. V § 102 trestního zákona nemůže jít o nezbytné
opatření již proto, že ochrana poskytovaná státním orgánům v §
154 a 156 je dostačující a z hlediska vymezení objektu ochrany
přesnější. Pojetí § 102 trestního zákona je v tomto směru rovněž
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky a jurisdikcí
Evropského soudu pro lidská práva.
Nevymezením skutečného objektu trestněprávní ochrany v § 102 je
ve skutečnosti chráněno vrchnostenské postavení, tj. místo
v institucionální hierarchii státních orgánů, ačkoli by měla být
předmětem ochrany realizace poslání a funkce, které Parlamentu,
vládě a Ústavnímu soudu v životě demokratické společnosti náleží.
Protože ochranu výkonu pravomoci státních orgánů, a tím i jejich
úlohy v demokratické společnosti, obsahuje a vymezuje § 154
trestního zákona a protože státními orgány jsou nepochybně
i Parlament, vláda a Ústavní soud, vzniká představa, že § 102
zavádí jakousi absolutní institucionální ochranu uvedených
ústavních orgánů navíc, která v tomto případě není vázána na výkon
jejich pravomoci. Tím ztrácí interpretace pojmu hanobení své meze
a svou vazbu na funkci těchto ústavních orgánů. V § 102 trestního
zákona termín "hanobení" nebere zřetel ani na úmysl pachatele ani
na míru ohrožení výkonu pravomoci a vůbec úlohy ústavní instituce
v demokratickém systému a je ve své podobě srovnatelný nejspíše
s klasickou urážkou Majestátu jeho Veličenstva.
Tím je přímo inspirována interpretace, která je v rozporu
především s čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 Úmluvy, protože nejde
o opatření v demokratické společnosti z důvodů v těchto článcích
uvedených nezbytná, dále s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při
používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být
šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána
k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Je v rozporu i s čl.
1 Ústavy, podle něhož základem právního státu je úcta k právům
a svobodám člověka a občana a který spolu s čl. 1 Listiny
formuluje primát základních práv a svobod.
Napojením trestněprávní ochrany Parlamentu, vlády a Ústavního
soudu na ochranu "republiky" ve společném paragrafu dochází ke
smíšení dvou různých a nesrovnatelných kategorií chráněného
objektu. Zatímco pro ochranu abstraktních pojmů, jako je např.
"republika" anebo státní symbol, je obecnější dikce "hanobení"
obvyklá, u zmíněných institucí by měla ochrana být vázána na
úlohu, která těmto institucím v demokratické společnosti přísluší,
a tím na způsob, jakým tuto úlohu plní. Jestliže totiž v prvém
případě jde o ochranu ideových hodnot, jde ve druhém o ochranu
funkčních hodnot společnosti, a jejich prostřednictvím o ochranu
demokratických principů.
Podle vyjádření z 10. ledna 1994 podepsaného předsedou
Poslanecké sněmovny reaguje nové znění § 102 trestního zákona
pouze na změny ústavního stavu vyplývající z rozdělení státu,
přičemž návrh ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny na
vypuštění § 102 trestního zákona nebyl tehdy akceptován.
Ústavní soud soudí, že přizpůsobením § 102 trestního zákona
pouze na rozdělení státu vzniká rozpor mezi pojetím ochrany
ústavních institucí, jež zůstalo poplatné "starému režimu",
a novým ústavním pořádkem, jakož i mezinárodními závazky České
republiky, jež vycházejí ze zcela odlišných ústavních principů.
Po přihlédnutí ke všem okolnostem a souvislostem Ústavní soud
shledává, že § 102 trestního zákona v rozsahu vymezeném v zákoně
č. 290/1993 Sb. slovy: "její Parlament, vládu nebo Ústavní soud"
odporuje čl. 17 odst. 4 a čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 10 odst. 2
Úmluvy, jakož i principům právního státu a primátu základních práv
a svobod obsaženým v čl. 1 a čl. 3 Ústavy České republiky a v čl.
1 Listiny.
JUDr. Kessler v. r.
předseda Ústavního soudu České republiky