13/2006 Sb.
SDĚLENÍ
Ústavního soudu
Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František
Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Gűttler, Pavel Holländer, Dagmar Lastovecká,
Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška
Wagnerová a Michaela Židlická na zasedání dne 1. listopadu 2005 přijalo podle §
23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci právního názoru II. senátu
Ústavního soudu, odchylného od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v
nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05 ze dne 8. 8. 2005,
toto
stanovisko:
Zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního
zákonodárství.
Odůvodnění
I.
Ústavnímu soudu byla dne 17. 12. 2004 doručena ústavní
stížnost stěžovatele O. S. B. Ř. sv. A., jíž se stěžoval domáhá zrušení
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn.. 20 Cdo 2370/2003 (pozn.
red.: ústavní stížnost je vedena pod sp. zn. II. ÚS 687/04). Podle rozvrhu
práce tato stížnost napadla do II. senátu Ústavního soudu, soudcem zpravodajem
je Stanislav Balík.
Ústavní stížnost brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu,
jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatele (žalobce) ve věci vedené před obecnými
soudy o vyklizení v žalobě označených nemovitostí proti vedlejším účastníkům
(žalovanému). Věc byla zahájena u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C
171/96. V napadeném rozsudku Nejvyšší soud s poukazem na bohatou judikaturu
dovodil, že "subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k
majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění
vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a
kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských
společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není".
II.
II. senát Ústavního soudu v této souvislosti dospěl k
právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního
soudu ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 298/05 (pozn. red.: bude uveřejněn ve
svazku 38 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zatím dostupný na
www.judikatura.cz), dle něhož "v žádném ze svých nálezů či stanovisek Ústavní
soud nevyjádřil podporu tomu názoru, že by také zákon č. 298/1990 Sb. byl
speciálním restitučním zákonem, jehož existence vylučuje pro právnické osoby v
něm vyjmenované domáhat se určení svého vlastnického práva použitím předpisů
obecných.".
Ústavní soud se již v minulosti ve svých nálezech
několikrát zabýval otázkou možnosti aplikace obecných předpisů za situace, kdy
se jedná o obnovení vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického
práva zbaveny za okolností, které jsou jinak za vymezených podmínek zohledněny
v tzv. restitučních zákonech. Ve všech těchto případech Ústavní soud vycházel
striktně ze zásady, že lex specialis derogat legi generali. Stalo se tak
naposledy i v souvislosti s přijetím stanoviska ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl.
ÚS - st.21/05 (pozn. red.: vyhlášeno pod č. 477/2005 Sb.).
Podstatnou otázkou je za dané situace posouzení povahy
zákona č. 298/1990 Sb., a to v tom směru, zda se jedná o lex specialis či
nikoliv, resp. zda se jedná o zákon, který je svojí povahou zákonem
restitučním. II. senát Ústavního soudu při svých úvahách vycházel z toho, že
pojem "restituční zákon" je označení nikoliv v podobě zákonného institutu, ale
toliko pojem, který si v podobě zkratky vytvořila praxe. Pojem restituční
zákonodárství označuje přitom skupinu zákonů, kterými došlo ke zmírnění
některých majetkových křivd z období totality podle rozhodnutí demokratického
zákonodárce. Pokud jde o to, zda je zákon č. 298/1990 Sb. přes svůj výčtový
charakter vykazující minimální znaky obecnosti "zákonem v pravém slova smyslu",
dospěl II. senát k závěru, že v tomto směru je tento právní předpis nutno
vnímat nesporně jako zákon ve formálním slova smyslu. Nelze přehlédnout, že
podle citovaného zákona č. 298/1990 Sb. došlo k řadě majetkových převodů již
před více než 15 lety, přičemž ústavnost tohoto zákona pro jeho materiální
stránku za celé toto období dosud nikdo před Ústavním soudem, a pokud je
Ústavnímu soudu známo, ani před soudy obecnými nezpochybňoval. Restituční
charakter zákona č. 298/1990 Sb. bere v úvahu i důvodová zpráva k tomuto
zákonu, dle níž tento zákon "umožňuje alespoň částečně napravit tyto v
minulosti páchané křivdy".
K nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05 připojila odlišné stanovisko
soudkyně Michaela Židlická. Z tohoto odlišného stanoviska se mj.
podává:
"Ústavní soud se již v minulosti v řadě svých rozhodnutí
ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu, dle nějž se osoby uvedené ve
výčtu zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních
řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, nemohou domáhat vydání majetku
v příloze zákona neuvedeného. Vycházel přitom z účelu restitučních předpisů,
tedy především zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb., zákona č.
229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb., jímž byla náprava či zmírnění
majetkových křivd, jichž se dopustil československý stát protiprávním odnětím
vlastnického práva k nemovitým, popřípadě i movitým věcem v letech 1948 až
1989. Ze skutečnosti, že zákonodárce vymezil časově, věcně a personálně okruh
vztahů, na něž se vztahují restituční oprávnění, plyne, že měl vůli zasáhnout
do existujících majetkových poměrů pouze v omezené míře a jen u těch vztahů,
jejichž nápravu považoval za žádoucí a možnou. Tím, že realizoval tuto svou
pravomoc, stanovil zákonodárce současně i rámec soudního rozhodování o
majetkových restitucích, když platí, že o rozsahu a podmínkách restituce může
být soudy rozhodováno jen v rámci projevu vůle státu k restituci, tedy v mezích
restitučních zákonů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 479/99)."
Restituční zákony tedy z důvodu své speciality představují,
jsou-li splněny subjektové a věcné předpoklady pro jejich aplikaci, překážku
užití obecných právních předpisů. K vlastnické obnově lze v takovém případě
užít pouze ty nástroje, jež jsou upraveny v restitučním zákoně. Zákon č.
298/1990 Sb. je restitučním předpisem, a to zejména s ohledem na svůj účel,
jenž je obdobný jako u ostatních restitučních předpisů, a dále s ohledem na
svou konstrukci, když vymezuje okruh oprávněných osob, u nichž dochází k obnově
vlastnických práv k majetku zahrnutému do zákonného výčtu. Je-li předmětný
zákon restitučním předpisem, pak má obdobné znaky, jež jsou vlastní i ostatním
restitučním předpisům, tedy mimo jiné i vlastnost bránit aplikaci obecné právní
úpravy.
Je-li dále odkazováno na vůli zákonodárce s tvrzením, že
"zajisté nebylo smyslem zákona způsobené křivdy zčásti napravit, ale současně
do budoucna těmto osobám zabránit v uplatňování tvrzených majetkových práv
cestou žalob podle obecné právní úpravy", je nutno poukázat na rozpor takového
právního názoru s výše provedeným výkladem povahy restitučních předpisů a
jejich smyslu. Lze se ztotožnit s názorem, že zákon č. 298/1990 Sb. měl povahu
provizoria a při jeho přijímání bylo všeobecně předpokládáno, že dojde k
přijetí obecného restitučního předpisu týkajícího se církevního majetku.
Nicméně tím, že takový předpis přijat nebyl, vyjádřil zákonodárce následně svou
vůli, doposud trvající, v restitucích církevního majetku nepokračovat. Tato
omisivně projevená vůle zákonodárce je pro posouzení případu rozhodující (srov.
též odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05, které připojila soudkyně
Michaela Židlická). K tomu Ústavní soud dodává, že dle jeho názoru se část osob
činných v legislativním procesu domnívá, že přijetím zákona č. 298/1990 Sb.
nedošlo ke konečnému řešení zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a
církevním právnickým osobám. Ústavní soud má za to, že je pouze věcí
zákonodárce, jak dořeší zmiňované vztahy přijetím dalšího zákona. Kasuistické
řešení této otázky formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních
případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích
vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby
moci přísluší pouze moci zákonodárné.
Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že II. senát v
nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. února 2005 (pozn. red.: bude uveřejněn
ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zatím dostupný na
www.judikatura.cz) vyslovil, že na majetek, jehož původním vlastníkem byly
církve, náboženské řády a kongregace "je nutno vztahovat režim restitučních
zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro
absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že
stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, přestože zákon č. 229/1991
Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona
předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z
citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku splnit, neboť
musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se
opírá o zákonné ustanovení". Také v tomto citovaném nálezu II. senátu bylo tedy
apelováno na zákonodárce, aby se iniciativy ve vztahu k řešení zmírnění
majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnických osobám v období
totality chopil on.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali ke stanovisku pléna
soudci Miloslav Výborný, Vlasta Formánková a Eliška Wagnerová.