291/2008 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2008 ve složení Stanislav Balík,
Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer,
Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří
Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a
Michaela Židlická o návrhu Nejvyššího správního
soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky na vyslovení protiústavnosti ustanovení
§ 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb.,
takto:
I. Ustanovení § 57 odst. 5 věta třetí zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění před novelizací provedenou
zákonem č. 230/2006 Sb., bylo v rozporu s čl. 1 , čl. 11 odst.
1, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.
II. Ve zbylé části se návrh zamítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
1. Ústavnímu soudu byl dne 5.10.2006 doručen návrh Nejvyššího správního soudu
na vyslovení protiústavnosti ust. § 57 odst. 5 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění před
novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb. (dále též jako
"napadené ustanovení").
2. Navrhovatel tak učinil poté, co v souvislosti se svou
rozhodovací činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen
"Ústava") a § 48
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen jako " soudní řád správní "),
dospěl k závěru, že ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění před novelizací
provedenou zákonem č. 230/2006 Sb., jehož má být při řešení
věci sp. zn. 2 Afs 108/2005 použito, je v rozporu s čl. 1, čl.
36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina").
3. V uvedené věci sp. zn. 2 Afs 108/2005 je Nejvyšším správním
soudem rozhodováno o kasační stížnosti stěžovatele Ing. J. N.
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.1.2005,
sp. zn. 31 Ca 115/2004. Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové
ze dne 9.3.2004 č. j. 6828/150/2003-Stř., kterým bylo zamítnuto
stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v
Pardubicích ze dne 20.8.2003, č. j. 149179/03/248940/2632. Tímto
rozhodnutím byla výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem
podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve výši 274 084 Kč.
4. Nejvyšší správní soud přerušil v dané věci řízení a
předložil Ústavnímu soudu návrh na vyslovení protiústavnosti
napadeného ustanovení. Úvodem svého návrhu poukazuje na to, že
návrh na zrušení ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění před novelizací provedenou
zákonem č. 230/2006 Sb., již Ústavnímu soudu předložil ve věci
vedené pod sp. zn. 7 Afs 116/2004. Řízení o tomto návrhu však
Ústavní soud usnesením pléna ze dne 11.7.2006 sp. zn. Pl. ÚS
30/05 (nepublikováno) zastavil s odkazem na ustanovení § 67 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., neboť "Ústavní soud při posuzování předmětného
návrhu zjistil, že Parlament České republiky přijal dne 25.
dubna 2006 zákon č. 230/2006 Sb., kterým se mění zákon č.
89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony (dále jen "zákon č.
230/2006 Sb."). Tímto zákonem došlo také ke změně zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů. Uvedený zákon zrušil i návrhem napadené ustanovení
§ 57 odst. 5 tohoto zákona (srov. část pátá, čl. V., bod 10,
zákona č. 230/2006 Sb. ) a upravil instituci ručení v ustanovení
§ 57a podstatně odlišným způsobem od napadeného - a zrušeného
- ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. " Nejvyšší
správní soud poukazuje následně na to, že tímto rozhodnutím
Ústavního soudu nedošlo ke vzniku překážky věci rozhodnuté,
neboť ta by nastala toliko v případě rozhodnutí vydaného formou
nálezu. Dále uvádí argumentaci na podporu svého závěru, že
Ústavní soud byl v řízení o tehdejším návrhu a též je v řízení o
nynějším návrhu oprávněn posoudit ústavnost napadeného
ustanovení, a to na základě přímé aplikace čl. 95 odst. 2 Ústavy.
5. Dále Nejvyšší správní soud v návrhu uvádí - s odkazem na
argumentaci použitou již v návrhu vedeném u Ústavního soudu pod sp.
zn. Pl. ÚS 30/05 - co do merita věci, tj. stran tvrzené
protiústavnosti, následující.
6. Povinnost ručitele hradit daňový nedoplatek za daňového
dlužníka představuje vážný zásah do jeho subjektivních práv.
Otázku ochrany těchto práv Ústavní soud již mnohokrát řešil ve
svých rozhodnutích a podle jeho konstantní judikatury musí být
výzva podle citovaného ustanovení vždy přezkoumatelná příslušným
obecným soudem v režimu správního soudnictví, neboť odmítnutím
soudního přezkumu by účastník správního řízení zůstal bez soudní
ochrany, čímž by došlo k porušení jeho ústavně zaručeného
základního práva podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Ve
smyslu Ústavním soudem vysloveného názoru je především z ústavně
právních hledisek a požadavků plynoucích z ochrany ústavnosti
třeba rozsahu a způsobu soudní kontroly správních aktů z
donucení(pozn. red.: sic) věnovat dostatečnou a výraznou pozornost, stejně jako
nezbytné odmítnutí jejich soudního přezkumu v dostatečné míře
přesvědčivým způsobem zdůvodnit.
7. Zákon o správě daní a poplatků okruh účastníků ve srovnání s
§ 14 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdější
předpisů, omezuje tak, že ne všechny osoby, které jsou dotčeny
na svých právech a jsou jim ukládány povinnosti nebo o jejichž
právech se v řízení jedná, resp. jejichž práva mohou být
správním rozhodnutím dotčena, jsou účastníky řízení a mohou v
něm účinně hájit svá práva. Zákon o správě daní a poplatků
vyjmenovává v § 7 osoby zúčastněné na řízení, jimiž jsou
pracovníci správce daně, daňové subjekty a třetí osoby. Zatímco
práva a povinnosti správce daně i daňových subjektů lze ze
zákona seznat, procesní postavení a práva třetích osob v řízení,
do něhož vstupují především ex offo, často až v konečné fázi
řízení, jak je tomu v případě zákonného ručitele, nejsou blíže
upravena. Některé třetí osoby mohou být přímo dotčeny např. ve
svém vlastnickém právu, u jiných přichází přímý zásah do jejich
práv snad jen v rovině teorií a úvah (znalec, svědek aj.), neboť
nejsou zatíženy daňovou povinností, nýbrž mají výlučně
povinnosti nepeněžité povahy.
8. Ručitel má ve smyslu § 57 odst. 1 zákona o správě daní a
poplatků v podstatě postavení daňového dlužníka a stíhá jej
daňová povinnost pod vlastní majetkovou újmou, zatímco žádné
jiné třetí osobě takové postavení zákon nepřiznává. Jediné
oprávnění, které však je podle odst. 5 citovaného ustanovení
ručiteli přiznáno, je právo podat v omezeném rozsahu odvolání
proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku, a to ve stádiu, kdy
je již o daňové povinnosti pravomocně rozhodnuto. Správce daně
jedná s ručitelem jako s "osobou zúčastněnou na řízení", tzn. že
mu ukládá povinnosti a přiznává ve velmi omezeném rozsahu práva
(právo odvolání s uvedením taxativně stanovených důvodů) v
řízení, které s ním nezahájil, v němž mu nepřiznal žádné
procesní postavení, v němž s ním nejednal, a kterého do daňového
řízení ex offo přibral až v okamžiku nesplnění daňové povinnosti
daňovým subjektem.
9. Ručitel není účastníkem vyměřovacího řízení a teprve pokud
poplatník svou daňovou povinnost nesplní, vzniká mu povinnost
zaplatit daňový nedoplatek, přičemž nelze vyloučit, že mohou
nastat případy, kdy daňová povinnost byla poplatníkovi stanovena
v rozporu se zákonem. Možnost ručitele uplatňovat proti tomuto
rozhodnutí námitky ve správním řízení a potažmo i v přezkumném
řízení u soudu je však limitována důvody taxativně stanovenými v
ustanovení § 57 odst. 5 věta třetí zákona o správě daní a
poplatků, ačkoliv toto rozhodnutí pro něj zakládá povinnost
plnit místo poplatníka.
10. I když ručitel má v podstatě stejnou povinnost jako
poplatník platit vyměřenou daň, podmínky pro uplatňování práva
má nesrovnatelně omezenější. Zákon tak, aniž by pro to byly dány
věcné důvody, přiznává rozdílná práva poplatníkovi a ručiteli,
přičemž skutečnost, že se stal ručitelem, nemohl nijak ovlivnit,
protože tak stanoví zákon. Platná právní úprava ve vztahu k
ručiteli zcela opomíjí procesní úpravu jeho postavení v řízení
vyměřovacím, neboť mu neumožňuje účast v tomto řízení, jehož
zahájení mu není známo, a poprvé mu ukládá povinnosti s
minimální garancí práv v řízení vymáhacím.
11. Nad rámec Nejvyšší správní soud uvádí, že nová zákonná
úprava provedená zákonem č. 230/2006 Sb., není v zásadních
ohledech ústavně právně kvalitnější a uvádí na podporu takového
závěru argumenty (arg. srovnávací s napadeným ustanovením).
II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení
12. Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako "
zákon o Ústavním soudu "), zaslal Ústavní soud předmětný návrh
Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 4. 1. 2008
předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing. M.
V. zrekapituloval proces přijetí zákona č. 337/1992 Sb.,
poukázal na jeho novelizaci zákonem č. 230/2006 Sb. (jehož
proces přijetí rovněž shrnul) a vyjádřil stanovisko, že
zákonodárný sbor jednal v obou případech při projednávání
uvedených zákonů ve shodě s právní procedurou a v přesvědčení,
že přijaté zákony jsou v souladu s ústavním pořádkem a právním
řádem České republiky. Předseda poslanecké sněmovny vyslovil
souhlas s upuštěním od ústního jednání.
13. Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal
Ústavní soud návrh i Senátu Parlamentu České republiky. Ve
vyjádření ze dne 3. 1. 2008 jeho předseda MUDr. Přemysl Sobotka přisvědčil
názoru vyslovenému navrhovatelem, že ani nová úprava, která byla
včleněna do zákona o správě daní a poplatků na základě zákona č.
230/2006 Sb., se nevyrovnala s výše uvedeným problémem
dostatečně, zejména pokud se týká postavení ručitele jako tzv.
třetí osoby, a pravděpodobně bude v budoucnosti přinášet obdobné
problémy jako úprava předešlá. Teoreticky koncepce kontroly
ústavnosti tvoří logický celek, neboť nelze jinak, než trvat na
tom, že Ústavní soud, pokud se týká zrušování právních předpisů,
může být formálně právně nadán pouze pravomocí zrušovat
ustanovení či předpis v jeho "posledním" schváleném, rozumí se
platném znění. Z praxe však lze dovodit, že aplikace ustanovení
§ 66 a § 67 zákona o Ústavním soudu v souvislosti s institutem
přerušení řízení ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy, resp. podle §
109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, působí čas od času při svém
naplňování obtíže, které je však možné v mnoha případech spíše
přičíst překotně přijímaným změnám právního řádu. Nicméně tyto
okolnosti, které nemohou dotčené osoby víceméně ovlivnit, by
neměly jít na jejich úkor.
III.
Dikce napadeného právního předpisu
14. Ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve
znění před novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb., zní:
"Daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit také ručitelé, pokud
jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této
platební povinnosti správcem daně vyzváni. Proti této výzvě se
může ručitel odvolat. V odvolání může ručitel namítat pouze
skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve
větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo
zaplaceno."
IV.
Posouzení příslušnosti Ústavního soudu k projednání
podaného návrhu a podmínky aktivní legitimace navrhovatele
15. Ústavní soud si musel nejprve zodpovědět otázku, zda mu přísluší
meritorně projednávat podaný návrh, neboť navrhovatel se
nedomáhal zrušení napadeného ustanovení, nýbrž pouze
konstatování jeho protiústavnosti. Takový petit podaného návrhu
byl logickou konsekvencí skutečnosti, že Parlament České
republiky přijal dne 25. dubna 2006 zákon č. 230/2006 Sb.,
kterým se mění zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické
službě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony
(dále jen "zákon č. 230/2006 Sb. "), jímž došlo také ke změně
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů. Uvedený zákon zrušil i návrhem napadené
ustanovení § 57 odst. 5 tohoto zákona (srov. část pátá, čl. V.,
bod 10, zákona č. 230/2006 Sb. ) a upravil instituci ručení v
ustanovení § 57a ) z části odlišným způsobem od napadeného - a
zrušeného - ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.
Napadené ustanovení ve znění před novelizací provedenou zákonem
č. 230/2006 Sb. však bylo v dané věci aplikováno, tedy i v
řízení o kasační stížnosti bude muset být aplikace tohoto
ustanovení přezkoumána, a proto se Nejvyšší správní soud obrátil
dle čl. 95 odst. 2 Ústavy na Ústavní soud.
16. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn.
Pl. ÚS 38/06 (navazující na nález sp. zn. Pl. ÚS 33/2000), kde k
nastolené otázce byl vysloven právní názor, že Ústavní soud je
dle čl. 95 odst. 2 Ústavy příslušný meritorně přezkoumat
ústavnost napadeného ustanovení, i když bylo již zrušeno
(změněno), a to za podmínky, že adresátem tvrzeného důvodu
protiústavnosti je veřejná moc a nikoli subjekt soukromého
práva. Vzhledem k tomu, že v dané věci je adresátem tvrzeného
důvodu protiústavnosti veřejná moc, jsou v kontextu citovaného
právního názoru vyjádřeného ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06 splněny
podmínky pro meritorní projednatelnost podaného návrhu. Pokud se
jedná o dřívější usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/05,
Ústavní soud konsensuálně s Nejvyšším správním soudem konstatuje,
že s ohledem na ust. § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
netvoří překážku rei iudicatae.
17. Návrh Nejvyššího správního soudu, jak bylo již výše uvedeno,
souvisí s jeho rozhodovací činností, a proto je tento soud
oprávněným navrhovatelem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy; jsou tak
rovněž naplněny podmínky aktivní legitimace navrhovatele pro
řízení o kontrole norem.
V.
Obsahový soulad napadených zákonných ustanovení s ústavním
pořádkem
18. Nejvyšší správní soud v podaném návrhu napadl - z
pohledu tvrzené protiústavnosti - ust. § 57 odst. 5 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění před
novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb., jako celek.
Napadené ustanovení je strukturováno do tří vět, obsahujících
tři odlišné právní normy, a jejich ústavnost je proto třeba
posuzovat vzhledem k jejich obsahu samostatně.
V. A)
19. Věta první napadeného ustanovení stanoví, že "Daňový
nedoplatek jsou povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon
povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební
povinnosti správcem daně vyzváni."
20. Z argumentace Nejvyššího správního soudu nelze spolehlivě
dovodit, v čem je protiústavnost této části napadeného
ustanovení shledávána. Dokonce lze v jistém smyslu pochybovat,
zda je vůbec v návrhu nějak argumentováno stran protiústavnosti
věty prvé (jakož i věty druhé) napadeného ustanovení a zda není
shledávána protiústavnost pouze věty třetí napadeného ustanovení
(to plyne kupř. z obsahu bodu VI. návrhu). V petitu návrhu je
však výslovně napadeno toto ustanovení jako celek, přičemž
Ústavní soud je při svém rozhodování vázán petitem návrhu,
nikoli jeho odůvodněním.
21 Ústavní soud konstatuje, že právní norma zakotvená ve větě
první napadeného ustanovení sama o sobě stanoví toliko, že
daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim
zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této
platební povinnosti správcem daně vyzváni, tedy vyjadřuje
samotnou podstatu institutu ručení. Tudíž ust. § 57 odst. 5 věta
první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve
znění před novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb.,
protiústavní není. Je toliko vyústěním celé zákonné koncepce
(která se skládá z vícero legálních ustanovení), dle níž daňový
ručitel není od počátku daňového řízení s daňovým subjektem
účastníkem řízení se stejnými oprávněními a možnostmi procesní
obrany, jako má právě daňový subjekt. Uvedená zákonná koncepce
před Ústavním soudem navrhovatelem napadena nebyla, a proto se
její protiústavností nemohl Ústavní soud zabývat.
22. Shodný závěr lze učinit i ve vztahu k tvrzené
protiústavnosti věty druhé napadeného ustanovení "Proti této
výzvě se může ručitel odvolat.", neboť se jedná o právní normu
zakotvující ochranu práv daňového ručitele v řízení před
správními orgány, což je i předpokladem pro event. ochranu před
správními soudy.
V. B) 1)
23. Ve vztahu k větě třetí napadeného ustanovení, dle
níž "V odvolání může ručitel namítat pouze skutečnost, že není
ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem
stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno", se jedná ve své
podstatě o jiný případ. Ústavní soud (jenž není při svém
rozhodování vázán odůvodněním návrhu, což nabývá na významu
vzhledem k obsahu odůvodnění návrhu právě v dané věci) posuzoval
především otázku, zda norma zakotvující omezující rozsah
skutečností, které může ručitel v odvolání namítat, je v rozporu
s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 36 odst. 1 Listiny, dle
kterého platí, že "Každý se může domáhat stanoveným postupem
svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených
případech u jiného orgánu."
24. Článek 36 odst. 1 Listiny zakotvuje právo každého domáhat
se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu. Smyslem a účelem
tohoto ustanovení je stanovení povinnosti státu poskytnout
ochranu práva každému, neboť v právním státě nemůže existovat
situace, v níž by se nositel práva nemohl domoci jeho ochrany (u
soudu či jiného orgánu). Vychází se obecně ze skutečnosti, že
stát je zde proto, aby své občany, ale i osoby zdržující se na
jeho území, chránil, aby jim poskytoval záruky, že jejich práva
budou chráněna.
25. Odstavec 4 čl. 36 Listiny (na který v podstatě odkazuje
odst. 1 čl. 36 Listiny textací "stanoveným postupem") sice
odkazuje na zákon, který upravuje "podmínky a podrobnosti" v
relaci ke všem předcházejícím odstavcům čl. 36 Listiny, nicméně
takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, je
ustanovením čl. 36 Listiny vázán, od jeho obsahu se tedy nemůže
odchýlit (je tak irelevantní argumentace, že klíčovým hlediskem
pro ústavní konformitu takového zákona je kupř. míra odepření
těchto ústavních práv zákonodárcem apod., jak argumentoval např.
Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 2 Afs 51/2004:
"... ústavní kautely vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a z čl. 1 odst. 1 Ústavy ovšem
nepřipouštějí, aby daňovému ručiteli bylo v tak rozsáhlé míře ...
odepřeno právo na účinnou obranu jeho subjektivních veřejných
práv ..."). Smyslem a účelem "obyčejného" zákona dle čl. 36 odst. 4
Listiny je pouze stanovit podmínky a podrobnosti realizace co do
svého obsahu (již) ústavodárcem v čl. 36 Listiny zakotvených
práv, tedy podmínky a podrobnosti čistě procesní povahy (nikoli
"materiálněprávní").
26. Má-li každý dle čl. 36 odst. 1 Listiny právo domáhat se
ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu, přičemž podmínky a
pravidla realizace tohoto práva stanoví zákon, pak takový zákon,
vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok každého
domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu v té
které situaci zcela negovat, a tím tedy ústavně zaručené
základní právo, byť i toliko v určitých případech, popřít.
Článkem 36 odst. 1 Listiny je každému ústavně garantována
možnost domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného orgánu
ve všech situacích jeho porušení (neexistuje zde ústavní
restrikce). Jinými slovy, žádná osoba nemůže být zákonem
naprosto vyloučena z možnosti domáhat se ochrany svého práva,
byť pouze v určitém případě, neboť její právo dle čl. 36 odst. 1
Listiny by bylo anulováno. Opačný výklad by rovněž značil, že
zakotvení práv každého obracet se na soudní a jiné orgány
ochrany pro ochranu svých práv ústavodárcem, tedy s nejvyšší
právní silou, by v podstatě ztrácelo smysl, neboť by mohlo být
pro tu kterou situaci porušení práva anulováno vůlí "obyčejného",
podřazeného zákonodárce.
27. Pokud jde o posuzovaný případ, na prvním místě je třeba
uvést, že zákon o správě daní a poplatků v tehdejším znění (tj.
ve znění do novelizace provedené zákonem č. 230/2006 Sb.)
stanoví primární povinnost k úhradě daně daňovému subjektu,
jemuž je také doručován samotný platební výměr, a až následně
stanoví uhrazovací povinnost ručiteli. Daňový nedoplatek jsou
tak povinni zaplatit kromě samotných poplatníků - dlužníků - i
ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá, jsou-li k
plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni. Jde o
institut zvláštního zákonného ručení upraveného veřejnoprávní
metodou regulace, k jehož realizaci je za předpokladu, že
konkrétní osobě svědčí postavení zákonného ručitele, zapotřebí
toliko výzvy ze strany správce daně ve vztahu k osobě, jež je
zákonným ručitelem. Daňový ručitel však není účastníkem daňového
řízení již od počátku, se stejnými oprávněními a možnostmi
procesní obrany, jaké má daňový subjekt (ustanovením § 7 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků je dokonce začleňován mezi
"třetí osoby" na stejnou pozici jako kupř. svědek, znalec aj.).
Ručiteli se ani nedoručuje platební výměr či jiné rozhodnutí,
kterým byla daňová povinnost předepsána k přímému placení.
Teprve doručením "ručitelské výzvy" dle napadeného ustanovení
začíná pro daňového ručitele daňové řízení, přičemž se však
současně jejím doručením již dostává do postavení subjektu,
kterému je uložena platební povinnost. "Ručitelská výzva" je
tedy rozhodnutím, kterým je přenesena povinnost zaplatit daňový
nedoplatek na ručitele, je rozhodnutím, které má hmotněprávní
důsledky, neboť již najisto určuje, že byly splněny všechny
zákonné předpoklady pro to, aby právě osoba ručitele nastoupila
na místo původního dlužníka a svědčí jí postavení daňového
poplatníka se všemi důsledky, což znamená, že na ní lze dluh i
vymáhat. Na skutečném obsahu uvedené výzvy (rozhodnutí v
materiálním smyslu) ničeho nemění ani její zákonodárcem nepřesně
zvolené označení, tj. "výzva" (a nikoli kupř. "rozhodnutí").
28. Obdobným způsobem ostatně argumentuje Ústavní soud ve své
judikatuře o povaze celního ručitelství, což je použitelné i na
postavení ručitele v daňovém řízení. Ústavní soud např. v nálezu
sp. zn. II. ÚS 445/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 23, nález č. 136)
konstatoval, že "výzva učiněná celním
orgánem ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.,
určená dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v
zákonné lhůtě a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve
lhůtě náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího
vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až
potud lze zcela se závěry soudu souhlasit. Správní soud pak ze
shodného účelu, k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje
stejnou procesní povahu i této výzvy určené ručiteli. Uvedený
závěr soudu však pomíjí kogentní ustanovení § 32 odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení lze v daňovém a s
ohledem na ustanovení § 320 celního zákona i v celním řízení
ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Na
rozdíl od dlužníka, kterému již dříve byla rozhodnutím celního
orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena, však v poměru k
ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu před
uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele
v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem
potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá
povinnost ve smyslu ustanovení § 32 shora citovaného zákona,
nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka -
čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se aktualizuje
teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní,
přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá o tom, že
dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení,
svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak
určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah
předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve
stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v
určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její
označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu
ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak
stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním
titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako
rozhodnutí materiální povahy."
29. Teprve doručením "ručitelské výzvy" stanovující uhrazovací
povinnost daňovému ručiteli začíná tudíž pro daňového ručitele
daňové řízení a až od této doby může ručitel účinně uplatňovat
svoje procesní práva, a chránit tak svá hmotná práva.
30. Nicméně, pokud jde o vlastní obsah těchto práv, klíčové je,
že napadené ustanovení ve větě třetí omezuje věcný rozsah
skutečností, které může ručitel v odvolání namítat, a to jejich
taxativním výčtem; ručitel může v odvolání proti "ručitelské
výzvě" namítat pouze "skutečnost, že není ručitelem nebo že
ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu
nebo že již bylo zaplaceno."
31. Na takovém omezení nic nemění ani ve správní a soudní praxi
často aplikovaný extenzivní výklad těchto skutečností, který pod
ně umožňuje zahrnout i některé okolnosti z doslovného znění
nedovoditelné; i při aplikovatelnosti rozšiřující interpretace
totiž pořád zůstává omezení v odvolání uplatnitelných námitek.
Opačný výklad by nemohl být přijat ani aplikací pravidla ústavně
konformního výkladu (v případě, že by byla dovozena
protiústavnost citovaného omezení odvolacích námitek), neboť -
jak ostatně plyne z judikatury Ústavního soudu (jakož i odborné
nauky) - toto pravidlo je aplikovatelné až v situaci dvojího (či
vícerého) možného výkladu právního předpisu (jinak by se již
logicky nejednalo o výklad práva, ale o tvorbu zákona a
derogační pravomoc Ústavního soudu by byla obecně nadbytečná,
pokud by každý zákon bylo možné "vyložit" ústavně konformně). V
posuzovaném případě přirozeně nelze dovodit ze skutečnosti, že
zákonodárce omezil věcně okruh uplatnitelných námitek na tři
výslovně uvedené, závěr stojící v kontrapozici, tj. že ve
skutečnosti žádné omezení nestanovil. Pak by používání
taxativního výčtu zákonodárcem ztrácelo jakýkoli rozumný smysl.
Na stanovisku o omezeném věcném rozsahu skutečností, které může
ručitel v odvolání namítat, ostatně stojí ustálená praxe
správních orgánů, správních soudů (srov. též vyjádření
Nejvyššího správního soudu v podaném návrhu), jakož i Ústavního
soudu.
32. Nutnou logickou konsekvencí je přitom taktéž identické
omezení věcného rozsahu uplatnitelných námitek v řízení před
správním soudem. Správním soudem by nemohlo být rozhodnutí
správního orgánu v části odmítnutí věcně se zabývat námitkami
nepodřaditelnými pod citované zákonné ustanovení zpochybněno,
neboť by opačný postup správního orgánu byl v rozporu se
zákonným imperativem, a nadto být nahrazeno věcným přezkumem
těchto námitek samotným správním soudem. O tom ostatně svědčí i
praxe správních soudů (včetně Nejvyššího správního soudu) a
dokonce v návrhu v dané věci je Nejvyšším správním soudem takto
argumentováno ("Možnost ručitele uplatňovat proti tomuto
rozhodnutí námitky ve správním řízení a potažmo i v přezkumném
řízení u soudu je však limitována důvody taxativně stanovenými v
ustanovení § 57 odst. 5 poslední věta zákona o správě daní a
poplatků ...").
33. Nelze tak než dovodit, že zákonodárce v napadeném
ustanovení věta třetí anuloval právo ručitele domáhat se ochrany
svých práv u soudu či jiného orgánu ve všech případech s
výjimkou tří výslovně uvedených, a tím tedy ústavně zaručené
základní právo v těchto případech popřel. V případě daňových
ručitelů, kteří by se chtěli domáhat ochrany svého práva s
tvrzením, že bylo porušeno jinak, než že by jim byla uložena
povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli,
ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu
nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem zákonodárce k
vyloučení této kategorie subjektů z práva domáhat se ochrany
svého práva u soudu či jiného orgánu. Ručitel zjevně nemůže dle
ust. § 57 odst. 5 věta třetí zákona o správě daní a poplatků v
tehdejším znění namítat kupříkladu skutečnosti ovlivňující
podstatu a výši jeho daňové povinnosti, nemůže tedy odporovat -
jak správně naznačuje Nejvyšší správní soud v tomto návrhu - že
daň neměla být stanovena (daňovému dlužníku) vůbec, měla být
stanovena jiné osobě, byla stanovena v nesprávné výši apod.
Úmyslem (protiústavním) zákonodárce evidentně bylo takovým
omezením odvolacích námitek proti "ručitelské výzvě" vyloučit,
aby rozhodováním o odvolání podle § 57 odst. 5 věta třetí zákona
o správě daní a poplatků v tehdejším znění bylo v relaci k
daňovému ručiteli suplováno "daňové nalézací řízení", které již
předtím proběhlo, a aby tak v podstatě neformálně probíhalo
dvakrát.
34. Ústavnímu soudu nezbývá proto než konstatovat, že takový
postup zákonodárce je nesouladný s ústavním pořádkem. Ustanovení
§ 57 odst. 5 věta třetí zákona o správě daní a poplatků v
tehdejším znění je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
35. Uvedené konstatování přitom platí zvláště za situace, kdy
se ručitel domáhá odvoláním proti "ručitelské výzvě" ochrany
nikoli jen "obyčejného" práva, nýbrž práva základního, a to
práva pokojně užívat majetek (které je subsumovatelné pod čl. 11
odst. 1 Listiny - k tomu srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS
120/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 92). Povinnost zaplatit daňový nedoplatek
představuje zásah
do majetkové sféry ručitele, neboť jej ochuzuje o částku jeho
majetku, tj. o částku, kterou bude povinen zaplatit. Daňová
povinnost (resp. samotné vybírání daně) je považována za
zasahování do práva pokojně užívat majetek (srov. čl. 1 odstavec
1 věta první Protokolu č. 1 k Úmluvě : "Každá fyzická nebo
právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. ") i v
judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. kupř.
rozsudek ze dne 9.11.1999 ve věci Špaček proti České republice)
a znamená tak i porušení základního práva ručitele pokojně
užívat majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
V. B) 2)
36. Ustanovení § 57 odst. 5 věta třetí zákona o správě
daní a poplatků v tehdejším znění Ústavní soud shledává
protiústavním i v kontextu článku 13 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen jako " Úmluva "), dle nějž
"Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly
porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před
národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění
úředních povinností."
37. Povinnost zaplatit daň (tedy i daňový nedoplatek) je
způsobilá v tom kterém případě být v rozporu s čl. 1 Protokolu
č. 1 k Úmluvě, a proto v souladu s čl. 13 Úmluvy musí mít každý,
jehož právo bylo porušeno, tedy i daňový ručitel, účinné právní
prostředky nápravy před národním orgánem.
38. Právní řád však s ohledem na napadené ustanovení věta třetí
neobsahuje účinný právní prostředek nápravy ve vztahu k porušení
práva daňového ručitele na pokojné užívání majetku, neboť
prostřednictvím odvolání proti "ručitelské výzvě" je možné věcně
posoudit jen obsah tvrzení o porušení práva ručitele tím, že mu
byla uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli není
ručitelem, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem
stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, a tak lze adekvátně
napravit jen takové porušení práva daňového ručitele dle čl. 1
Protokolu č. 1 k Úmluvě. Jinými slovy, prostřednictvím
institutu odvolání dle ust. § 57 odst. 5 věta třetí zákona o
správě daní a poplatků v tehdejším znění nelze dosáhnout účinné
nápravy všech situací porušení práva ručitele na pokojné užívání
majetku, a takový instrument proto nelze považovat za "účinný"
ve smyslu čl. 13 Úmluvy, pročež nelze než konstatovat, že
napadené ustanovení věta třetí je též v rozporu s citovaným
článkem Úmluvy.
V. B) 3)
39. Ústavní soud taktéž usuzuje, že napadené
ustanovení věta třetí je v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny,
dle kterého "Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby
přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon
jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání
rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny."
40. Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny přijalo princip všeobecné
soudní přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, který znamená, že
soudně přezkoumatelná jsou všechna správní rozhodnutí, pokud je
zákon z takové přezkoumatelnosti nevylučuje; smyslem je
efektivnější záruka zákonnosti činnosti veřejné správy (než-li
na podkladě principu jmenovitého, a tudíž omezenějšího soudního
přezkumu). Ústavodárce zde reflektoval nezbytnost pravidla
kontroly moci výkonné - u které, byť jí přísluší autoritativně
zasahovat do právní sféry fyzických a právnických osob,
absentují prvky nezávislosti aj. - nezávislou mocí soudní. Jedná
se tedy v podstatě o ochranu subjektivních veřejných práv
každého (poskytovanou nezávislou soudcovskou mocí), tedy o
ochranu před (nezákonným) zásahem veřejné správy, čímž se rovněž
liší od předchozího obecného odstavce čl. 36 Listiny, který
zaručuje každému právo domáhat se ochrany i jiných práv než práv
veřejných subjektivních, a nejedná se tak v něm o ochranu před
zásahem pouze orgánu veřejné správy, nýbrž i fyzické či
právnické osoby.
41. I když ústavodárce ve větě druhé citovaného ustanovení
deleguje na zákonodárce připuštění výjimek z přezkoumatelnosti
správních rozhodnutí soudem, takové ústavní zmocnění je omezeno
v tom, že z přezkumné pravomoci soudu nesmí být vyloučeno
rozhodnutí týkající se základních práv a svobod zaručených
Listinou . Ústavodárce při tom zjevně reflektoval odlišnou
relevanci základních práv a svobod a "obyčejných" práv a svobod;
těm významnějším právům přísluší z jejich rozdílné povahy
logicky vyšší ochrana.
42. V projednávané věci, jak již bylo shora dovozeno, se
rozhodnutí o povinnosti zaplatit daňový nedoplatek (tedy v
případě "ručitelské výzvy" a rozhodnutí o odvolání proti ní)
týká základních práv ručitele (práva pokojně užívat majetek);
uvedená legální výjimka z pravidla zde proto není ústavodárcem
dovolena.
43. Závěry uvedené k čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny platí ve
vztahu k čl. 36 odst. 2 Listiny identicky, tj. zákon stanovující
"podmínky a pravidla" dle čl. 36 odst. 4 Listiny se nemůže od
obsahu čl. 36 odst. 2 Listiny odchýlit. Má-li tedy každý dle čl.
36 odst. 2 Listiny právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánů
veřejné správy týkajících se základních práv a svobod, přičemž
podmínky a pravidla realizace tohoto práva stanoví zákon, pak
takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže
uvedený nárok každého, byť třeba i toliko v určitých případech,
zcela negovat, a tím tedy ústavně zaručené základní právo v
těchto situacích popřít. Článkem 36 odst. 2 Listiny není zákonu
dovolena žádná obsahová restrikce práva na soudní přezkoumávání
rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod.
44. Logickým důsledkem - jak bylo taktéž dovozeno výše -
omezeného věcného rozsahu skutečností, které může ručitel
namítat ve správním řízení dle napadeného ustanovení věta třetí,
je totožné omezení uplatnitelných námitek před správním soudem.
45. Nelze tak než uzavřít, že napadené ustanovení, implikující
i omezení věcného rozsahu námitek u správního soudu, je -
důsledně vzato - též v rozporu s čl.36 odst. 2 Listiny.
Zákonodárce v ust. § 57 odst. 5 věta třetí zákona o správě daní
a poplatků v tehdejším znění anuloval právo ručitele na soudní
přezkoumatelnost rozhodnutí týkajících se jeho základních práv
ve všech situacích, s výjimkou tří výslovně uvedených, a tím
tedy ústavně zaručené základní právo v těchto případech popřel.
U daňových ručitelů, kteří by se domáhali soudní nápravy v
případě, že bylo porušeno jejich základní právo jinak, než že by
jim byla uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli
nejsou ručiteli, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem
stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem
zákonodárce k vyloučení této kategorie subjektů z práva dle čl.
36 odst. 2 Listiny .
46. V obdobném směru je navíc ust. § 57 odst. 5 věta třetí
zákona o správě daní a poplatků v tehdejším znění v rozporu s
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť není splněn požadavek, že každý, o
jehož občanská práva nebo závazky se jedná, musí mít zaručeno
právo na přístup k soudu.
V. B) 4)
47. Ústavní soud rovněž posuzoval, zda napadené
ustanovení není v rozporu s ústavním principem rovnosti.
Ústavní princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny, dle něhož
jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a
komplementárně vyjádřený článkem 3 Listiny, jakožto princip
zákazu diskriminace v přiznaných základních právech,
interpretuje Ústavní soud ve své judikatuře z dvojího pohledu
[např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (Sbírka rozhodnutí, svazek 1,
nález č. 25, vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 36/93
(Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 24, vyhlášen pod č. 132/1994 Sb.), sp.
zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 74, vyhlášen pod č. 6/1996
Sb.),
sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 5,
nález č. 16, vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.) , sp. zn. Pl. ÚS 33/96
(Sbírka rozhodnutí, svazek 8, nález č. 67, vyhlášen pod č. 185/1997 Sb.), Pl.
9/99 a další (Sbírka rozhodnutí, svazek 16, nález č. 135,
vyhlášen pod č. 289/1999 Sb.)]. První je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu
zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý
pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek
odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého ze základních
práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce.
48. Doručením výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem
se ručitel dostává do stejného postavení jako daňový dlužník, za
jehož daňový nedoplatek ručí. Vzniká mu povinnost neuhrazený
daňový nedoplatek daňového dlužníka v rozsahu jeho ručení
uhradit, tedy totožná povinnost jako daňovému dlužníkovi, a to i
s možností postižení jeho majetku daňovou exekucí. Lze tak
tvrdit, jak uvádí Nejvyšší správní soud v podaném návrhu, že
ručitel má ve smyslu ust. § 57 odst. 1 zákona o správě daní a
poplatků v podstatě postavení daňového dlužníka. Na druhou
stranu - na rozdíl od daňového dlužníka, který byl kupř. již
účastníkem vyměřovacího řízení, ve kterém mohl plně chránit svá
práva, uplatnit jakékoliv námitky - napadené ustanovení umožňuje
ručiteli ochranu jeho práv pouze ve velmi omezeném věcném
rozsahu stanovením taxativního výčtu v odvolání proti
"ručitelské výzvě" uplatnitelných námitek.
49. Z principu rovnosti se však podává, že pokud má mít ručitel
totožnou povinnost jako dlužník - tj. povinnost zaplatit daňový
nedoplatek, čímž se u něj zmenší majetková sféra stejně jako u
dlužníka zaplacením daně - nelze shledat žádný důvod, který by
byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k daňovému dlužníku
a ručiteli tak, jak je shora popsána (mají k dispozici
diametrálně kvalitativně odlišné prostředky k obraně před
totožnou povinností - rozsah uplatnitelných námitek daňovým
ručitelem proti rozhodnutí o daňové povinnosti v relaci k jeho
osobě je věcně dosti omezen). Ústavní soud tedy dospěl k závěru,
že napadené ustanovení ve svých důsledcích vyvolává
neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, kterým je ukládána daňová
povinnost. Z postulátu rovnosti sice nevyplývá požadavek obecné
rovnosti každého s každým, plyne z něj však požadavek, aby právo
bezdůvodně nezvýhodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před
druhými. V daném případě je nesporné, že požadavek poskytnutí
stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných rozdílů
napadeným ustanovením respektován není, neboť zákonodárce bez v
ústavní rovině akceptovatelných důvodů výrazně znevýhodnil
subjekty v postavení daňového ručitele.
50. Ručení není přitom institutem, který by se vyskytoval
toliko v daňovém řízení, ale je naopak obecným institutem celého
právního řádu, jenž je detailně propracován především teorií a
judikaturou soukromého práva, jehož kořeny sahají hluboko do
dávno minulých let a jsou prosáklé římskoprávní tradicí,
uchopenou a zpracovávanou různými směry a školami v průběhu
recepce římského práva. Ručení tedy nemá původ ve finančním
právu a už vůbec ne v českém daňovém řádu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 86/2004). Jednou ze
základních zásad soukromého institutu ručení je, že ručitel může
proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti
věřiteli dlužník (§ 548 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník). V tomto smyslu argumentoval i Ústavní soud ve
svém shora citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 445/2000 (viz výše), když
hovořil o "podstatě institutu ručení" (v rámci veřejnoprávního
ručení), jakož i v nálezu sp. zn. I. ÚS 429/2001 (Sbírka rozhodnutí,
svazek 34, nález č. 134): "Veřejnoprávní
režim závazků z titulu ručení za clo nemůže zcela eliminovat
obecné zásady obligačněprávních vztahů ... Ostatně, zde je třeba
připomenout, že v moderním právním pojetí již není hranice mezi
právem veřejným a soukromým chápána tak ostře, jako v době
minulé, takže soukromoprávní prvky lze mnohdy vysledovat i v
právním vztahu v zásadě veřejnoprávním a naopak. " Dále Ústavní
soud konstatoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06 (ve Sbírce rozhodnutí
dosud nepublikován, v elektronické podobě viz http://nalus.usoud.cz): "z příkazu
vnitřní souladnosti a nerozpornosti právního řádu plyne
požadavek, aby tentýž právní institut (zde ručení) znamenal
totéž, bez ohledu na to, v jakém odvětví práva je zrovna
aplikován." Z obdobných principů vycházel Nejvyšší správní soud
kupř. v rozsudku sp. zn. 2 Afs 81/2004, v němž uvedl, že "právní
řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní
obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ
stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v
rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích." V rozsudku
sp. zn. 5 Afs 138/2004 Nejvyšší správní soud konstatoval, že
"Nelze přijmout výklad, podle něhož mezi veřejnoprávním a
soukromoprávním ručením existuje podstatný rozdíl; to ostatně
vyplývá již z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu (1 Afs 86/2004, příst. www. nssoud. cz). " Pokud v
civilním právu, kde se uplatňuje ručení smluvní, není stanoveno
žádné omezení uplatnitelných námitek ručitelem, lze dovodit
logickým argumentem a maiori ad minus, že tím spíše tak výrazná
restrikce uplatnitelných námitek nemá mít místo ve vztahu k
ručení zákonnému.
51. Ústavní soud tak konstatuje, že pokud napadené ustanovení
věta třetí zakládá protiústavní nerovnost, je taktéž v rozporu s
čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
VI.
52. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
dle něhož ustanovení § 57 odst. 5 věta třetí zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění před novelizací
provedenou zákonem č. 230/2006 Sb. bylo v rozporu s čl. 1, čl.
11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny,
čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, pročež návrhu Nejvyššího
správního soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy v této části vyhověl.
S ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou důsledky shledané
protiústavnosti orgány veřejné moci povinny promítnout do své
rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních případů citované
ustanovení neaplikovat.
V ustanovení § 57 odst. 5 věta první a druhá zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění před novelizací
provedenou zákonem č. 230/2006 Sb., nesoulad s ústavním
pořádkem Ústavní soud neshledal, a v tomto rozsahu proto návrh
zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.