Správa daní - strana 3

Nepodat daňové tvrzení, tedy hlášení či přiznání řádně a včas, anebo dokonce vůbec? Nezaplatit či se opozdit v úhradě svých daňových povinností? Ani jedno, ani druhé nevěstí nic dobrého – u všech typů daní totiž hrozí neplatičům či opozdilcům postihy. Jak se těmto sankcím, pokutám, penále, či dokonce daňové exekuci vyhnout, si přečtěte v následujícím příspěvku.

Každý, kdo podniká, se zpravidla nevyhne vynaložení finančních prostředků na pořízení přímo nemovitostí anebo alespoň různých výrobních zařízení či dalších účelových zařízení a předmětů různého druhu. Pozornosti správné účetní i daňového poradce by neměly ujít právě odpovědi na otázky, kdy předmětná zařízení s budovou nebo se stavbou ne/tvoří jeden funkční celek, přestože jsou s ní pevně spojeny, a představují tak samostatné movité věci, které jsou samostatně odpisovány. Stejně tak obdobné otázky logicky přicházejí i v opačných případech, tedy zařízení, která naopak pevné spojení s budovou či stavbou nevykazují, ale přesto jsou jejich součástí, a jsou tedy odepisovány v rámci jejich ocenění. Má už profesní obec, resp. alespoň naše soudy v tomto ohledu jasno? Na tuto otázku se prostřednictvím následujících vybraných rozsudků z dílny našich soudců zkusíme blíže podívat. Připravil jsem pro Vás dle mého názoru výběr 10 nejzajímavějších „daňových“ rozsudků z této oblasti.

Darování několika podílových listů mezi manžely učiněné na základě jednoho právního titulu, v jeden čas, mezi stejnými osobami a se stejným záměrem, představuje jednorázový převod majetku. Zvýšení majetku na straně obdarovaného představuje jeho příjem, který je od daně osvobozený. Pokud ale takový příjem překročí zákonnou hranici pro oznamování osvobozených příjmů, pak je příjemce povinen tento příjem oznámit správci daně. Není významné, že hodnota žádného z dílčích podílových listů tuto hranici nepřekročila.

Co se týče povahy a účelu tohoto rozhodnutí, smyslem institutu nespolehlivého plátce je především ochrana fiskálních zájmů státu (slovy důvodové zprávy k novele č. 502/2012 Sb. „veřejný zájem na řádném výběru DPH“) a ochrana dalších účastníků obchodních transakcí. Zákon se tím snaží předcházet vzniku nedobytných dluhů na DPH, a to mj. právě zakotvením jejich ručení za budoucí daňové dluhy nespolehlivého plátce. Zveřejnění statusu nespolehlivého plátce ve veřejném seznamu má sloužit též k obezřetnosti potenciálních obchodních partnerů nespolehlivého plátce. Účelem naopak není trestat nespolehlivého plátce za jeho předchozí jednání.

Zcela zásadním „pilířem“, na němž daňové orgány vystavěly závěr, že u stěžovatelky byla naplněna subjektivní stránka účasti na podvodu na dani, spočívá ve změně obchodního modelu, kdy se od 1. 7. 2012 stala přímým dodavatelem stěžovatelky namísto společnosti Beormeol SK společnost Alamo a poté na období 2. čtvrtletí 2014 společnost Ridgenwood. Tuto skutečnost považoval za zásadní „pilíř“ pro závěr daňových orgánů o nestandardnosti obchodních případů se společností Alamo (posléze Ridgenwood) i krajský soud. Akcentoval zejména, že stěžovatelka uvedeným krokem ztratila kontrolu nad placením DPH a bez dostatečného zdůvodnění přijala jako přímého dodavatele subjekt bez obchodní historie, s nímž ve věci nákupu čpavku vůbec nejednala a který nebyl nijak právně spojen s Beormeol SK. Za situace, kdy samotné dodávky nadále probíhaly zcela standardním způsobem (cena, přeprava, množství, původ, frekvence dodávek, úhrady plateb, kontrola jakosti zboží) se podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka mohla s důvěrou spoléhat na legitimitu těchto plnění. Od stěžovatelky tak nebylo možné požadovat zvýšené nároky na obezřetnost jen proto, že namísto prověřeného slovenského distributora provedla dodávky jím avizovaná česká společnost, neboť ze správního spisu nevyplývá, že by společnosti Alamo a Ridgenwood byly podezřelé „na první pohled“. Ostatně, daňový podvod se ani neodehrál na úrovni dodávek mezi jimi a stěžovatelkou. S ohledem na aktivní úlohu dlouhodobého obchodního partnera stěžovatelky a současně výhradního distributora polského výrobce se stěžovatelka mohla skutečně v roce 2012 domnívat, že se jedná o prosté organizačně obchodní opatření ze strany distributora a nemusela jej podezírat z nekalého jednání v oblasti daňové. Způsob, jakým se daňové orgány vypořádaly s dosavadními zjištěními, ovšem není ve světle námitek stěžovatelky dostatečně přesvědčivý. Stěžovatelka jakožto konečný odběratel a zpracovatel reálně dodávané specifické suroviny předložila plausibilní vysvětlení svého tehdejšího jednání, které má oporu v dosud provedených důkazech. Daňové orgány se s tímto vysvětlením a provedenými důkazy přesvědčivě nevypořádaly a založily svá rozhodnutí na do značné míry šablonovitých a stereotypních úvahách. Nutno však dodat, že výše uvedené závěry nelze zobecňovat ve vztahu k jakékoliv obdobné změně běžícího obchodního modelu. U této je z podstaty věci nezbytné vyžadovat zvýšenou obezřetnost účastníků daného obchodního vztahu, neboť se z daňového hlediska jedná o typickou indicii podezřelého chování, kterým se vyznačují podvody na DPH. Při absenci přesvědčivého ekonomicky racionálního zdůvodnění daného postupu bude tato indicie zásadně představovat objektivní okolnost, z níž lze usuzovat na naplnění subjektivní stránky účasti na podvodu. Každý případ je nicméně třeba posuzovat individuálně, což Nejvyšší správní soud v této hraniční věci učinil.

Pro posouzení toho, zda byl postup správce daně místním šetřením, nebo již fakticky přesahoval jeho meze a jednalo se tedy o skrytou daňovou kontrolu, je třeba v každém konkrétním případě zhodnotit vícero relevantních okolností, a to nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, a to i vzhledem k tomu, co posuzovanému úkonu přecházelo a co po něm následovalo, aby bylo možné rozhodnout, zda správce daně prováděl pouhé zjišťování podkladových informací či „mapování terénu“, nebo zda se již jednalo o zjišťování a ověřování správnosti stanovení daňové povinnosti. Po zvážení výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem k závěru, že úkon provedený dne 12. 8. 2013 stěžovatelem u žalobce nebyl místním šetřením, nýbrž skrytou daňovou kontrolou. K tomuto závěru vedla Nejvyšší správní soud kombinace několika zmiňovaných okolností. Stěžovatel především sám v úředním záznamu ze dne 14. 8. 2013, č. j. 1694650/13/2503-05402-507227, uvedl, že účelem sporného postupu bylo „ověření oprávněnosti nadměrného odpočtu“. Samo o sobě by se toto vyjádření snad ještě dalo považovat za pouhou nešťastnou formulaci, avšak rozsah a povaha písemností, která stěžovatel při daném úkonu shromáždil, svědčí o tom, že tato formulace ve skutečnosti představuje poměrně výstižný popis jeho postupu. Z vymezení předmětu „místního šetření“ uvedeného v protokolu o něm vyplývá, že se stěžovatel při tomto postupu od počátku zaměřil na okolnosti týkající se konkrétního daňového přiznání ke konkrétní dani za konkrétní zdaňovací období (v tomto směru působí poněkud účelově, argumentuje-li stěžovatel tím, že zjištění učiněné v rámci daného postupu, resp. závěr o tom, že nelze rozporovat žalobcem deklarovanou kupní cenu stroje, je relevantní rovněž z hlediska daně z příjmů právnických osob, neboť je zřejmé, že stejně relevantní pro tuto daň by bylo takové kontrolní zjištění, pokud by bylo učiněno v rámci daňové kontroly). Z povahy písemností, na které se stěžovatel při daném postupu zaměřil a pořídil si jejich kopie, je patrné, že fakticky shromažďoval podklady týkající se právě pálicího stroje, z jehož pořízení byl uplatněn odpočet DPH. Již samotná skutečnost, že stěžovatel k prověření daného odpočtu shromáždil v podstatě veškeré tehdy dostupné podklady, napovídá tomu, že v daném případě nešlo o pouhé zjišťování podkladových informací či „mapování terénu“, ale o poměrně ucelený postup zaměřený na získání kompletních podkladů potřebných pro úplné posouzení oprávněnosti daného odpočtu. Formulace obsažené v úředních záznamech, v nichž stěžovatel uvádí, že účelem postupu bylo „ověření provozování a využití nově zakoupeného stroje FOREST 2000 CNC“, resp. dokonce „ověření oprávněnosti nadměrného odpočtu“, pak tento závěr pouze potvrzují.

Z pohledu znění tohoto ustanovení je lhostejné, zda je platebním výměrem uložena povinnost k zaplacení úroku z prodlení, jehož výše je prostým výpočtem s užitím zákonné úrokové sazby a příslušného úrokového období, anebo zda je platebním výměrem uložena povinnost k zaplacení daně na základě jiných právních skutečností a skutkových závěrů správce daně, podřazených pod příslušné ustanovení daňového práva hmotného. Z hlediska ryze teoretického se totiž v obou případech jedná o rozhodnutí deklaratorní v tom smyslu, že se zde pouze autoritativně určuje existence určité povinnosti k zaplacení daně (resp. jejího příslušenství).

V řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, která spočívá v nevydání rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru, je soud povinen posoudit, zda neuplynula lhůta pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu , neboť pokyn Ministerstva financí č. MF-5 o stanovení lhůt při správě daní stanoví, že lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání je limitována lhůtou pro stanovení daně.

Podstata pochybností žalovaného spočívá v tom, že stěžovatelka neprokázala přesný počet odvysílaných spotů digitální reklamy na LED obrazovkách, a ani další jí navrhované důkazy by podle něho tuto skutečnost nebyly schopné prokázat. Dle Nejvyššího správního soudu však takový důkazní standard, který v případě plnění opakujícího se v řádech desetitisíců jednotek vyžaduje prokázání každé takové poskytnuté jednotky, jde nad rámec toho, co lze po daňových subjektech v daňovém řízení požadovat. Je třeba si uvědomit, že v realitě života věci často nejdou přesně tak, jak si je daňové subjekty předem naplánují – termíny se posouvají, skutečnost se oproti představám zpožďuje či mění, původní záměry je třeba upřesnit. Pokud uvedené posuny odpovídají běžné lidské zkušenosti s neurčitostí a nepředvídatelností života a není z nich patrné jejich umělé upravování, fingování apod., není zásadně důvodu jen na základě nich přistupovat k tvrzením daňového subjektu se vstupní nedůvěrou.

Článek 44 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, ve znění směrnice Rady 2008/8/ES ze dne 12. února 2008, a článek 11 prováděcího nařízení Rady (EU) č. 282/2011 ze dne 15. března 2011, kterým se stanoví prováděcí opatření ke směrnici 2006/112, musí být vykládány v tom smyslu, že osoba povinná k dani, která je příjemcem služeb a sídlo její ekonomické činnosti se nachází mimo Evropskou unii, nemá stálou provozovnu v členském státě, v němž je usazen poskytovatel předmětných služeb, právně odlišný od tohoto příjemce, pokud tam nemá strukturu vhodnou z hlediska lidských a technických zdrojů, která může představovat tuto stálou provozovnu, a to ani v případě, že osoba povinná k dani poskytující služby uskutečňuje ve prospěch této osoby povinné k dani, která je příjemcem, na základě výhradního smluvního závazku, zpracovatelské služby, jakož i řadu vedlejších nebo doplňkových plnění přispívajících k ekonomické činnosti osoby povinné k dani, která je příjemcem, v tomto členském státě.

Zásady právní jistoty a efektivity unijního práva musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu a související správní praxi, podle nichž se v oblasti daně z přidané hodnoty staví po celou dobu soudních přezkumů běh lhůty, v níž zaniká právo správce daně vyměřit tuto daň, bez ohledu na to kolikrát muselo být správní daňové řízení v důsledku těchto přezkumů opakováno, a bez omezení celkového součtu dob stavení této lhůty, a to i v případě, kdy soud, který rozhoduje o rozhodnutí dotčeného daňového orgánu přijatém v rámci opakovaného řízení v návaznosti na dřívější soudní rozhodnutí, konstatuje, že tento daňový orgán nedodržel pokyny uvedené v tomto soudním rozhodnutí.

Společnost podala v říjnu 2023 dodatečné DDPO za rok 2021, kde si zpětně uplatnila část daňové ztráty z roku 2022, jak by měla o tomto snížení daně společnost účtovat? 341/595 ve výši toho rozdílu?

Fyzická osoba - nepodnikatel, měla příjmy ze starobního důchodu a z pronájmu nemovitosti, žádné jiné příjmy neměla. Příjmy z pronájmu uváděla v daňovém přiznání v paragrafu 9, k nim uplatňovala paušální výdaj 30 %. Dne 23. 11. 2023 došlo k úmrtí této osoby, k 10. 1. 2024 zatím ještě nezapočalo dědické řízení, příjem z pronájmu pokračuje i po úmrtí poplatníka. Jak nyní postupovat? Jaké typy daňových přiznání, z jakých příjmů a v jakých lhůtách je nutné nyní podat za zemřelého? Které příjmy za rok 2023 a 2024 patří do daňového přiznání zemřelého a které již do daňových příjmů dědiců? Mohou se dědicové rozhodnout, zda budou po zdědění majetku uplatňovat skutečné výdaje nebo musí převzít i dosud uplatňovaný paušál 30 %? Děkuji za odpověď.

Občan pořídil rodinný dům v 2/2021 za 1,5 mil. Kč (platba převodem také v 2/2021). V 11/2022 RD prodal za 5,5 mil. Kč. Provize realitní kanceláři za prodej byla ve výši 150 000 Kč. Na FÚ bylo včas podáno oznámení o použití příjmu z prodeje na obstarání vlastní bytové potřeby. Do konce roku 2023 proinvestoval 3,8 mil. Kč. Jaký bude výpočet základu daně podle § 10 ZDP za těchto okolností? Může použít jako výdaj i celou kupní cenu rodinného domu a provizi realitní kanceláře?

Na který účet má být zaúčtován úrok z prodlení za pozdní přiznání daně? Je rozdíl v účtování, pokud je správcem daně celní úřad nebo finanční úřad? Předpokládám, že se jedná o daňově neúčinný náklad...

Problematika lhůt v daňovém řízení je upravena v § 32 až 38 DŘ. Předkládáme výběr základních zásad. Pravidla pro počítání lhůt Popis Počítání lhůty lhůta kratší než jeden den1), 2)...

Sankce Čeho se týká Výše Odkaz na zákon pokuta za porušení mlčenlivosti porušení povinnosti za podmínek v DŘ až 500.000 Kč § 246 odst. 2 DŘ pořádková pokuta při...

Popis přestupku Vazba na ZÚ1) NEP OST KON JÚ nevedení účetnictví § 4 6 % HA 6 % HA --  100.000 Kč nesestavení účetní závěrky vůbec § 6 odst....

Daňový subjekt je oprávněn požádat správce daně o prominutí části penále (až 75% penále), pokud byla uhrazena daň, v důsledku jejíhož doměření povinnost uhradit penále vznikla. O promíjení musí být požádáno ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozhodnutí. Řízení o promíjení se zahajuje na základě podané žádosti s příslušnými náležitostmi. Při přípravě žádosti je nezbytné nastudovat si příslušný pokyn k promíjení.

Daňový subjekt je oprávněn požádat správce daně o prominutí úroku z prodlení. Řízení o promíjení se zahajuje na základě podané žádosti s příslušnými náležitostmi. Při přípravě žádosti je nezbytné nastudovat si příslušný pokyn k promíjení.