Odvolání, obnova řízení, přezkum - strana 3

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že si stěžovatel musel být vědom toho, že ve výroční zprávě uvedený podíl 9 % není skutečným (přesným) podílem hodnoty žalobkyní přijatých zdanitelných plnění na jejích celkových výnosech. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád “), však platí, že „[s]práva daně je postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady“ (zvýraznění doplněno Nejvyšším správním soudem). Tomuto dílčímu účelu (cíli) správy daní se stěžovatel zpronevěřil.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2022, čj. 9 Afs 148/2019-49

    Několik poznámek k odpovědnosti státu za škodu – konec paušalizace? Mgr. Jiří Soukop V souvislosti nejen s odpovědností státu za škodu jsem v poslední době v judikatuře zaznamenal,...

Finanční orgány mají právo kontrolovat daňové subjekty. O tom, zda je provádění kontroly vždy v souladu s platnou právní úpravou, se v některých případech vedou spory. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů. Uvedené problematice jsme se v našem časopise věnovali již v čísle 6/2019. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejícího příspěvku.

Uplynuly již čtyři roky od vydání článku, kde jsem se zabýval vztahem mezi výzvou k podání dodatečného daňového tvrzení a zahájením daňové kontroly. 1) Tehdy jsem poukázal na nejednoznačnosti, které v dané otázce přinášela judikatura. Byť by si článek, s ohledem na plynutí času, zasloužil pokračování, budu se věnovat oblasti jiné, avšak velmi podobné. Tím je vztah místního šetření a daňové kontroly, resp. kontrolních postupů obecně. Domnívám se, že i tento vztah je poznamenám překotným judikaturním vývojem. Problematickým spatřuji jak definování rozlišovací linie mezi místním šetřením a daňovou kontrolou, tak posouzení následků v případě překročení této linie.

I v oblasti správného zdaňování příjmů ze závislé činnosti vznikají spory mezi správci daně a daňovými subjekty. V našem časopise jsme se této problematice věnovali v č. 12/2020. Po roce se tedy k uvedenému tématu vracíme. V úvodu nejprve tradičně stručně shrneme judikaturu z předchozího článku.

Odvolání je základním a nejdůležitějším opravným prostředkem pro možnost nápravy rozhodnutí správce daně, zejména platebních výměrů. Pro jeho podání však platí striktní pravidla, jejichž nedodržení může způsobit nemožnost rozhodnutí finančního orgánu zvrátit. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat sporům z této oblasti.

Pečlivá formulace plné moci pro zastupování před správcem daně má velký význam pro bezproblémový styk s finančním úřadem nejen z hlediska osobního styku, ale i z hlediska správného doručování písemností. V dnešním příspěvku se podíváme na některé zajímavé rozsudky z této oblasti.

Základní informace o tom, jak docílit zákonnosti daňového rozhodnutí v přezkumném řízení jsou obsaženy v článku publikovaném v čísle 2/2021 tohoto bulletinu s. 9–13. V závěru je naznačeno, že bude vhodné se k tomuto tématu někdy v budoucnu vrátit. Netušila jsem však, že to bude tak brzy. Vzhledem k tomu, že se již v následujícím čísle tohoto specializovaného časopisu v přehledu judikatury jako zajímavé téma objevil i rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 7 Afs 74/2020 1), dostupný z www.nssoud.cz, týkající se zákazu přezkoumání rozhodnutí po soudním přezkumu, tak se domnívám, že i pro mne nastal čas vrátit se k tomuto dozorčímu prostředku ve svých „poznámkách“.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2021, čj. 1 Afs 215/2019-47

Navíc v projednávané věci se ani plně nemohla uplatnit stěžovatelkou zmiňovaná možnost neomezeně předkládat důkazní návrhy. Tuto možnost sice Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře připouští, nicméně činí tak především ve věcech správního trestání (srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, čj. 10 As 24/2015-71 ). Uvedená vstřícnost vůči žalobcům je přitom důsledkem zejména zásad spravedlivého procesu v řízeních o trestních obviněních, které se v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva uplatní i ve věcech správního trestání. Naproti tomu v daňových věcech má Nejvyšší správní soud na žalobce přísnější požadavky. Jak uvedl například v rozsudku ze dne 23. 2. 2012, čj. 1 Afs 7/2012-22 , „při přezkumu daňového rozhodnutí správním soudem je třeba v každém případě nalézat rozumnou rovnováhu, zohledňující jednak zásadu plné jurisdikce rozhodování správního soudu na straně jedné, a zamezující zjevným obstrukcím daňového subjektu na straně druhé. Na provedení důkazů nově navržených teprve v řízení před krajským soudem je proto třeba trvat tehdy, pokud 1) soud přesvědčivě neodůvodní nadbytečnost jejich provedení a 2) tyto důkazy nemohly být navrženy již v řízení odvolacím.“ Jelikož v projednávané věci jsou předmětem sporu pouze doměřené daňové povinnosti, a nikoliv penále, které nebylo žalobou napadeným rozhodnutím uloženo, postupoval krajský soud správně, když tento důkazní návrh nepřipustil.

Z rozsudku krajského soudu však není vůbec patrné, že se detailně seznámil se seznamem písemností ve vyhledávací části spisu, že ověřil, že písemnosti v této části odpovídají seznamu, a že každou jednotlivou písemnost prověřil v tom smyslu, aby si o ní učinil úsudek, zda nejde o písemnost, která měla být přeřazena do „nevyhledávací“ části spisu. Nelze souhlasit se závěrem, že vyhodnocení, zda určitá písemnost „může být uplatněna jako důkaz“ ve smyslu § 65 odst. 1 písm. a) daňového řádu , závisí výlučně na správci daně. Tato vlastnost písemnosti má naopak povahu objektivní, závislou na povaze a předmětu konkrétního daňového řízení a nezávislý posuzovatel by ohledně konkrétní listiny v konkrétním daňovém řízení měl zásadně dospět na základě racionální úvahy k podobnému závěru jako správce daně. Proto je třeba, aby i krajský soud se povahou listin ve vyhledávací části spisu uvedeným způsobem zabýval, tedy aby o každé uvážil, zda v kontextu konkrétního daňového řízení „mohla být uplatněna jako důkaz“. Je nutno zdůraznit, že za situace, kdy daňový subjekt zásadně do vyhledávací části nemá přístup, je třeba, aby tento jeho procesní deficit kompenzoval správní soud (viz argumentace shora podobnou situací při přezkumu rozhodnutí spočívajících na utajovaných informacích).

Bez právního významu pak není ani námitka stěžovatelky, že za účelem řádného posouzení všech okolností případu a správného stanovení daně měl správce daně posoudit také daňovou povinnost jednotlivých dodavatelů posuzovaného obchodního řetězce, jak ji stanovili místně příslušní správci daně. V opačném případě podle stěžovatelky nelze vyloučit, že byla daň z totožného plnění stanovena v rámci jednoho dodání několikrát, což ostatně platí také pro určení, která dodávka pohonných hmot představuje intrakomunitární plnění. …Žalovaný ani krajský soud však neprověřovali, zdali byla dodavatelům stěžovatelky stanovena daňová povinnost svědčící o tom, že místo plnění u předmětných dodání zboží bylo v tuzemsku. S odkazem na povinnost mlčenlivosti stanovenou v § 52 až § 56 daňového řádu totiž konstatovali, že každé daňové řízení i jeho výsledek je individuální, přičemž postavení těchto subjektů v daňovém řízení bylo odlišné. …Nejvyšší správní soud tak na základě výše uvedeného konstatuje, že správce daně nezjistil, jestli s přepravou předmětného zboží nebyla spojena předchozí dodání zboží, a nezjistil povahu celého řetězce subjektů zapojených do jednotlivých transakcí ani prvního pořizovatele, který předložil své identifikační číslo k DPH a který projevil záměr přepravit zboží na území jiného členského státu EU. Jednou z podmínek určení intrakomunitárního plnění je totiž nepochybně posouzení otázky, kdo byl první pořizovatel, na něhož bylo převedeno na území jiného členského státu EU právo nakládat se zbožím jako vlastník.

Změna žalobního typu v průběhu řízení JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Daňové spory, a. s. Odmítá-li správce daně rozhodnout bez zbytečného odkladu o nesporné (neprověřované) části nadměrného odpočtu daně z...

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2020, čj. 1 Afs 368/2019-27

Následující článek se zabývá neobvyklým (až kuriózním) osudem jednoho z přechodných ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, které obsahovalo ve dvou větách speciální právní úpravu běhu promlčecích dob u přestupků a které bylo postupně zrušeno dvěma nálezy Ústavního soudu, v nichž klíčovou roli sehrál pojem „trestnost“. Dále je též popsán praktický dopad jednoho z těchto nálezů na rozhodnutí o pokutě uložené podle zákona o omezení plateb v hotovosti .

Novoty v řízení o ochraně před nezákonným zásahem JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Daňové spory, a. s. K tomu je nutno dodat, že v řízení o žalobě na ochranu před...

Nejvyšší správní soud připomíná, že v řízení o kasační stížnosti přezkoumává pravomocná rozhodnutí krajských soudů zásadně v mezích a rozsahu řádně uplatněných kasačních námitek (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. ). Rozšiřovat důvody kasační stížnosti nemohou svými podáními osoby, které kasační stížnost nepodaly, a to bez ohledu na to, zda ji měly právo podat. Kasační soud se proto nemůže věnovat přezkumu rozsudku krajského soudu, potažmo rozhodnutí žalovaného, z hlediska argumentů obsažených v obsáhlém vyjádření žalobce ke kasační stížnosti.

Autoři se v následujícím článku věnují problematice přezkumu rozhodnutí v daňových věcech, konkrétně možnému souběhu přezkumu dle § 121 a násl. nebo § 124 daňového řádu s přezkumem rozhodnutí ve správním soudnictví. Cílem příspěvku je upozornit na jednotlivá úskalí obou přezkumných řízení, a to zejména ve vztahu k probíhajícímu soudnímu řízení.

Podnikatelé by se neměli nechat ukonejšit aktuální vstřícností finanční správy, která je pouze důsledkem snahy podpořit domácí ekonomiku dočasně uspanou situací vyvolanou koronavirovou pandemií. Dříve nebo později správci daně opět „vystrčí drápy“ a budou zase tvrdě vybírat daně, a to včetně jejich velmi obávaného nástroje – stanovení daně podle pomůcek. Stručně řečeno jde o to, že berňák neuzná údaje uvedené v daňovém přiznání a stanoví poplatníkovi daň třeba podle jeho úspěšnějšího konkurenta. A dvojnásob tristní je, že v těchto případech už obvykle nepomůže ani soud, který prověří pouze, zda opravdu nebylo možno daň stanovit tradičně a spravedlivěji dokazováním. Zatímco volbu konkrétních „pomůcek“ pak už totiž soudy obvykle nechávají na posouzení správci daně.