Judikáty - strana 323

U budovy, jsoucí ve spoluvlastnictví několika osob, je subjektem činžovní daně souhrn těchto osob, takže spoluvlastníci budovy tvoří jeden daňový subjekt, pročež činžovní daň se jim všem vyměřuje jednotně a společně, ovšem k rukám jednoho z nich, kterého k tomu cíli označili úřadu, jinak kterémukoliv z nich; základem daně pak je nájemné, plynoucí v době pro uložení daně rozhodné z budovy samotné i z příslušenství jakožto soubor všech platů za přenechání budovy neb jejích částí i s příslušenstvím, plněných v jakékoliv formě zásadně všem spoluvlastníkům budovy nebo s jejich vědomím a souhlasem - učiněným výslovně nebo mlčky - některému z nich, nebo nájemní hodnota co do součástí, spadajících pod ustanovení § 153 téhož zák., zejména co se týče objektů, užívaných spoluvlastníky domu nebo některým z nich jakožto poplatníkem (č. 1a) cit. § 153). z odůvodnění Prejudikatura: srov. Boh. F 10.589/43. Podle § 119 odst. 1 zák. o př. d. jest povinen domovní daní vlastník nebo trvalý poživatel budovy. Podle § 144 odst. 2 téhož zák. rozumí se pronájmem každé přenechané užívání budovy (její části) za plat (§ 149 odst. 1) bez rozdílu, je-li přenechání to nájmem, pachtem nebo jiným právním poměrem. Daň činžovní vyměřuje se podle § 148 odst. 1 na každý berní rok z nájemného (§ 149) nebo z nájemní hodnoty (§ 152) kalendářního roku po srážce odpočitatelných položek (§ 151). Za nájemné pokládá se podle § 149 odst. 1 soubor všech platů smluvených za přenechání budovy neb její části i s příslušenstvím (§ 150 odst. 2), plněných poplatníku ať přímo nebo nepřímo v penězích, přírodninách, pracovních výkonech aneb jiných majetkových výhodách. V § 150 odst. 1 se stanoví, že nájemné je podrobeno dani činžovní, jen pokud plyne vlastníku budovy samotné i s příslušenstvím. V § 261 odst. 1 se pak uvádí, že, náležel-li u výnosových daní výtěžek předmětu, tvořící

I. Nemůže-li správní. soud přisvědčit, co se týče určité srážkové položky, zásadnímu stanovisku obou sporných stran, nemůže sledovati při svých úvahách strany v jejich nesprávném názoru. II. Podílem společníka veřejné obchodní společnosti na výtěžku společnosti rozumí se nejen, co bylo z bilančního výtěžku podniku rozděleno mezi společníky nebo jim v obchodních knihách společnosti k dobru připsáno, nýbrž vše, co společník v rozhodném obchodním roce dostal vyplaceno pod jakýmkoliv titulem z těžného příjmu společnosti k tíži provozovacího výsledku podniku, tedy na úkor čistého výtěžku, vykazovaného v účetní závěrce podniku koncem obchodního roku, pokud ovšem dotčené částky mají povahu příjmu zdanitelného zásadně nejsou pro podnik společnosti odčitatelnými položkami. III. Od příjmu z poplatníkovy účasti na veřejné obchodní společnosti není odpočitatelnou položkou odpis na jeho budovách a strojním zařízení, jež byly užívány k provozu podniku veřejné společnosti, avšak nebyly poplatníkem vneseny do podniku společnosti a nebyly v bilanci podniku společnosti vykazovány. z odůvodnění Prejudikatura: k I. Boh. F 11.053/47, k III. Boh. F 10.928/45, srov. 11.061/47, k IV. Boh. F 10.959/46. Tento soud vyslovil v nálezu ze 17. prosince 1945 č. 149/44-6, Boh. F 10.928, právní názor, že podílem společníka veřejné obchodní společnosti na výtěžku společnosti rozumí se nejen, co bylo z bilančního výtěžku podniku rozděleno mezi společníky nebo jim v obchodních knihách společnosti k dobru připsáno, nýbrž vše, co společník v rozhodném obchodním roce dostal vyplaceno pod jakýmkoliv titulem z běžného příjmu společnosti k tíži provozovacího výsledku podniku, tedy na úkor čistého výtěžku, vykazovaného v účetní závěrce podniku koncem obchodního roku, pokud ovšem dotčené částky mají povahu příjmu zdanitelného zásadně podle § 7 odst. 1, resp. nejsou pro podnik společnosti odčitatelnými položkami podle §§ 15 až 17 zák. o př. d. Na názoru tom trvá soud i v daném případě a odkazuje podle

Hlavním povoláním se rozumí takové povolání, které v porovnání s jinou činností a životním postavením určité osoby s hlediska hospodářského a sociálního není povahy podřadné, čili taková činnost určité osoby, která tvoří základ její hospodářské existence a z níž tedy tato v prvé řadě hradí své potřeby, na rozdíl od vedlejšího zaměstnání, které co do hospodářských výsledků tvoří pouze doplněk existenčních prostředků hlavním povoláním získávaných; při řešení otázky, zda ta která z různých činností určité osoby je jejím hlavním povoláním, není a nemůže býti lhostejno, s jakými hospodářskými výsledky je různá činnost této osoby spojena. z odůvodnění Prejudikatura: k IV. srov. Boh. F 8.631/37, 8.817/37 a 9.856/40. V daném případě žal. úřad odepřel přiznati sníženou daňovou sazbu na třetího veřejného společníka O. Š. proto, že u něho není splněna druhá podmínka pro přiznání této daňové výhody, totiž, že jeho činnost ve zdaňovaném podniku není jeho hlavním povoláním což odůvodnil tím, že jeho příjem z jiných zaměstnání daleko převyšuje příjem ze zdaňovaného podniku. Pokud tedy st-lka v původní stížnosti z 30. října 1940 namítala, ž odporuje zákonu, resp. že spočívá na vadném řízení výrok žal. úřadu, že za hlavní povolání O. Š. považovati je jeho zaměstnání u akciové společnosti L. vzhledem k služebním povinnostem ze smluv vyplývajícím, jdou námitky ty mimo rozhodnutí z 5. června 1942 a jsou proto nepřípustné, poněvadž žal. úřad v nař. rozhodnutí o tento důvod svůj zamítavý výrok již neopřel. Stížnost z 30. října 1942 namítá, že nař. rozhodnutí je vadné, poněvadž jeho odůvodnění (že zaměstnání společníka O. Š. ve veřejné obchodní společnosti není jeho hlavním zaměstnáním proto, že příjem z jiného zaměstnání daleko převyšuje příjem z podniku) nebylo st-lce předestřeno k vyjádření. Námitka ta není důvodná, neboť správnost

I. Úplata, placená veřejnému společníku (komplementáři nebo komanditistovi) veřejné obchodní (komanditní) společnosti pod titulem nájemného za přenechání místností k provozování podniku společnosti, není odčitatelna od vyměřovacího základu všeobecné daně výdělkové společnosti uložené. II. Pro posouzení otázky, je-li úplata, placená veřejnému společníku (komplementáři nebo komanditistovi) pod titulem nájemného za přenechání místností k provozování podniku, odčitatelna od vyměřovacího základu všeobecné daně výdělkové, uložené veřejné obchodní (komanditní) společnosti, není rozhodna okolnost, zda budova, v níž jsou místnosti společnosti přenechané, nebo užívací právo k těmto místnostem - byly do společnosti vneseny. z odůvodnění Prejudikatura: Boh. F 10.241/41, 10.690/44 a 10.928/46; srov. usnesení rozšířeného senátu z 30. dubna 1947 č. pres. 4570/46. St-lka dovozuje ve stížnosti, že veřejná obchodní společnost je samostatnou právnickou osobou čili samostatným subjektem právních závazků ve smyslu obchodního zákona o obchodních společnostech. Nemůže proto býti posuzována podle předpisů práva občanského, nýbrž otázka její právní samostatnosti může býti řešena a posuzována jen s hlediska obchodního zákona o obchodních společnostech. Otázka ručení za závazky této samostatné právnické osoby, které stihá její společníky, nemá s touto zásadní a základní otázkou právní existence veřejné obchodní společnosti jako samostatné právního subjektu nic společného. Tuto samostatnou právní povahu veřejné obchodní společnosti uznává i zákon o př. d., neboť v ustanovení § 46, stanovícím daňovou povinnost k všeobecné dani výdělkové, výslovně mluví o sdružení osob a o podniku, který je samostatným hospodářským celkem. Nemůže tedy býti pochyby o tom, že nájemné 36.120 Kč, placené ze skladiště a kanceláře, které má st-lka najaty v domě č. 268, jest

Podstatným znakem služebního poměru oproti samostatné činnosti je, že se druh, množství a doba služebních úkonů neřídí vůlí a disposicemi zaměstnance, nýbrž zaměstnavatele a že tudíž vůle zaměstnancova a volnost disposic musí v mezích převzaté povinnosti, konat služby, ustoupit vůli a disposicím zaměstnavatelovým, že zaměstnaný je smluvně vázán pracovat pro zaměstnavatele po určitou dobu i tehdy, kdyby tak činit nechtěl, že zaměstnavatel může na zaměstnanci konání služeb také vynutit a že výsledek zaměstnancovy práce a případný její nezdar spadají na vrub zaměstnavatelův. z odůvodnění Podle stálé judikatury tohoto soudu (na př. Boh. F 6.462/32, 8.009/36, 10.294/42 a nál. ze 4. října 1946 č. 121/46-2) je podstatným znakem služebního poměru oproti samostatné činnosti ve smyslu § 6 odst. 1 zák. o dani z obratu č. 356/1938, že se druh, množství a doba služebních úkonů neřídí vůlí a disposicemi zaměstnance, nýbrž zaměstnavatele a že tudíž vůle zaměstnancova a volnost disposic musí v mezích převzaté povinnosti, konati služby, ustoupiti vůli a disposicím zaměstnavatelovým, že zaměstnaný je smluvně vázán pracovati pro zaměstnavatele po určitou dobu i tehdy, kdyby tak činiti nechtěl, že zaměstnavatel může na zaměstnanci konání služeb také vynutiti a že výsledek zaměstnancovy práce a případný její nezdar spadají na vrub zaměstnavatelův.

I.Bylo-li rozhodnutí úřadu, napadené stížností k n. s. soudu, zrušeno a nahrazeno novým rozhodnutím, jež stěžovatel vzal opět v odpor stížností k tomuto soudu, stala se stížnost na původní rozhodnutí bezpředmětnou a je nutno řízení o ní zastavit, třeba stěžovatel prohlásil svým podáním, že se nepokládá za uspokojena novým rozhodnutím. II. Je věcí poplatníka, aby prokázal, že podmínky, které odůvodňují výjimečné vyloučení z daňové povinnosti, jsou u něho skutečně splněny; úřad sám nemusí prokazovat opak tvrzení nebo pouhé domněnky strany. III. Autentický výklad určitého ustanovení normy předpokládá, že se stal ve formě příslušného právního předpisu. z odůvodnění Prejudikatura: k I. Boh. F LXXXIV/37, C/37 a 10.002/40, k II. usn. plenár. shromáždění z 24. I. 1947 č. pres. 2.262/46, k III. Boh. F 7.949/36, 9.574/39, 9.807/40 a 10.981/46, k IV. Boh. F 8.466/37. A) Jak bylo výše uvedeno, byla původní rozhodnutí žal. úřadu z 28. října 1943 a z 13. října 1943, napadená stížnostmi k tomuto soudu pod č. 51/44 a 898/43, zrušena podle § 256 odst. 5 a 6 zák. o př. d. a byla nahrazena novými rozhodnutími z 8. srpna 1945, jež st-l vzal opět v odpor stížnostmi, podanými pod č. 380/45 a 381/45. Tím se staly stížnosti na původní rozhodnutí z 28., pokud se týče 13. října 1945 bezpředmětnými. Proto se usnesl nss, že se řízení o stížnostech, podaných na řečená původní rozhodnutí žal. úřadu zastavuje, třeba st-l svými podáními z 22. února 1946 prohlásil, že se nepokládá za uspokojena novými rozhodnutími žal. úřadu (srov. usnesení tohoto soudu z 10. března 1937 č. 11.613, Boh. F LXXXIV a z 26. října 1937 č. 3.823, Boh. F C a nález z 20. prosince 1940 č. 1701/39-2, Boh. F 10.002). B) Zůstávají tedy předmětem rozhodování tohoto soudu stížnosti, podané na rozhodnutí žal. úřadu z 8. srpna 1945.--- II. St-l prohlašuje předem ve svých stížnostech, že, poněvadž nová rozhodnutí jsou v

I. Okolnost, že úřad o právní otázce, kterou si měl samostatně vyřešit, slyšel znalce, nemůže mít za následek, že by nebyl oprávněn si tuto otázku zodpovědět samostatně bez ohledu na závěry, k nimž znalci došli. II. Dvojí zdanění ve smyslu právním předpokládá totožnost daňového subjektu; dvojí zdanění ve smyslu hospodářském není pro vyměření daně rozhodné. z odůvodnění Prejudikatura: k III. srovn. Boh. F 8.099/36, 8.413/37, 9.602/39 a 10.434/42, k III. Boh. F 10.208/41. Na sporu je podle obsahu nař. rozhodnutí a stížností otázka, zda u stěž. si pojišťovací společnosti na akcie náležely tak zv. zajišťovací premie do úhrnu ročních ryzích premií jako základu zvláštní daně výdělkové, st-lce vyměřené za berní r. 1935 a 1936 a na berní rok 1937 podle § 83 odst. 13 zák. o př. d. č. 76/27 Sb., pokud se týče § 83 odst. 16 téhož zákona ve znění zák. č. 226/36, resp. zda částky, které stěž. si pojišťovna platila svým zajišťovatelům, jsou odčitatelny od premií, přijatých st-lkou v oboru pojištění živelního a životního. Soud se zabýval nejprve námitkami stížnosti, uplatňujícími vadnost řízení, jež však neuznal důvodnými. Žal. úřad nepochyboval o údajích st-lčiných a podstatě sporných položek po stránce skutkové, nýbrž vycházel z nich. Otázka započitatelnosti těchto položek do základu minimální zvláštní daně výdělkové podle § 83 odst. 13, resp. 16 zák. o př. d. jest otázkou právní, kterou v řízení správním byly povolány vyřešiti si rozhodující finanční úřady při výkladu příslušných zákonných ustanovení. Je tedy bezdůvodná námitka vadnosti řízení, vytýkající ve stížnosti stran r. 1935, že bylo povinností úřadů zjistiti charakter smlouvy zajišťovací za součinnosti znalců, strany a přezvědných osob. Stejně bezdůvodná je námitka stížnosti, týkající se r. 1936 a 1937, která spatřuje neúplnost řízení v tom, že žal. úřad neodstranil stížností tvrzený

Podstatným znakem služebního poměru oproti samostatné činnosti je, že se druh, množství a doba služebních úkonů neřídí vůlí a disposicemi zaměstnance, nýbrž zaměstnavatele a že tudíž vůle zaměstnancova a volnost disposic musí v mezích převzaté povinnosti, konati služby, ustoupiti vůli a disposicím zaměstnavatelovým, že zaměstnaný je smluvně vázán pracovati pro zaměstnavatele po určitou dobu i tehdy, kdyby tak činiti nechtěl, ž zaměstnavatel může na zaměstnanci konání služeb také vynutiti a že výsledek zaměstnancovy práce a případný její nezdar spadají na vrub zaměstnavatelův. z odůvodnění Jde o jedinou otázku, zda služby, jež st-l konal pro Čsl. Zbrojovku B., a. s., vykonával v samostatné činnosti, jak usoudil žal. úřad, či na základě poměru služebního, resp. zda byl, pokud se týká čtvrtého čtvrtletí 1940, do shora uvedeného podniku začleněn tak, že byl povinen říditi se příkazy podnikatele. Podle stálé judikatury tohoto soudu (na př. Boh. F 6.462/32, 7.147/34, 7.663/35, 8.009/36, 10.294/42, 10.387/42 a j.) je podstatným znakem služebního poměru, že se druh, množství a doba služebních úkonů neřídí vůlí a disposicemi zaměstnance, nýbrž zaměstnavatele a že tudíž vůle zaměstnancova a volnost disposic musí v mezích převzaté povinnosti, konati služby, ustoupiti vůli a disposicím zaměstnavatelovým, že zaměstnaný je smluvně vázán pracovati pro zaměstnavatele po určitou dobu i tehdy, kdyby tak činiti nechtěl, že zaměstnavatel může na zaměstnanci konání služeb také vynutiti a že výsledek zaměstnancovy práce a případný její nezdar spadají na vrub zaměstnavatelův. Na tomto právním názoru trvá soud i v daném případě a odkazuje co do bližšího odůvodnění podle § 30 svého jedn. ř. na důvody cit. nálezů. St-l sám ve své stížnosti k tomuto soudu po stránce skutkové nepopírá předpoklady, z nichž žal. úřad při svém úsudku vycházel, neboť sám uvádí, že v cit. sm

I. Řešení právní otázky započitatelnosti určité položky do daňového základu na podkladě nesporné skutkové podstaty nevyžaduje provedení doplňovacího nebo vytýkacího řízení. II. Palmární odměna podle účtů právnímu zástupci, který je zároveň členem představenstva akciové společnosti, za provádění právnických prací pro podnik, je zásadně započitatelná do základu zvláštní daně výdělkové. III. Dvojí zdanění předpokládá totožnost daňového subjektu. z odůvodnění Prejudikatura: k I. srovn. Boh. F 8.744/37, k II. Boh. F 6.733/33, 7.644/35, 8.244/36 a 9.824/37, k III. Boh. F 10.208/41 a 10.856/45. Na sporu jest otázka, zda honoráře, vyplácené na podkladě palmárních účtů právním zástupcům stěž. si společnosti, kteří byli současně societerními orgány této společnosti, tvoří součást základu zvláštní daně výdělkové nebo ne. Stížností uplatněná námitka vadnosti řízení je bezdůvodná, ježto žal. úřad o skutkových údajích odvolání, o nichž se stížnost zmiňuje, neměl podle obsahu nař. rozhodnutí pochybnosti a ve svém rozhodnutí se od nich po stránce skutkové nijak neodchýlil. Jde tedy jen o právní posouzení sporných položek a řešení právní otázky započitatelnosti určité položky do daňového základu na podkladě nesporné skutkové podstaty,což nevyžaduje provedení doplňovacího nebo vytýkacího řízení ve smyslu §§ 310 a 312 zák. o př. d. (srovn. Boh. F 8.744/37). Nelze proto shledati vadnost řízení v tom, že žal. úřad nekonal šetření nebo neprovedl nabídnuté důkazy ve směru stížností vytýkaném. Pokud jde o řešení shora vytčené sporné otázky, dovodil nss již ve svém nálezu ze 14. června 1933 č. 10.691, Boh. F 6.733, že, vyplácí-li společnost, podléhající zvláštní dani výdělkové, osobě, která je členem její správy, ale při tom není k ní ve služebním poměru, ať již podle smlouvy nebo podle stanov, určitou částku za služby jí konané pod jakýmkoliv názvem a jaký

Částka, vynaložená poplatníkem za účelem zabezpečení a udržení jeho funkce správce podniku jakožto výdělečního zaměstnání, tvořícího pro něho zdroj příjmů, je neodčitatelným vydáním. z odůvodnění Prejudikatura: srovn. Boh. F 7.499/36, 10.153/41, 10.187/41, 10.249/41, 10.261/42, 10.484/42 10.580/43, 10.689/44, 10.900/45 a 10.958/46. Nezákonnost spatřuje stížnost v tom, že žal. úřad nesprávně posoudil povahu vyplacené odměny 85.000 K. St-l namítá ve shodě s vývody, přednesenými v řízení správním, že spornou částku vyplatil H. J-emu za jeho pomoc, poskytnutou st-li jako správci firmy R. a spol., jejímž byl zprvu veřejným společníkem s F. H., který odcestoval v r. 1939 jako nearijec do ciziny. St-l byl vrchním německým soudem od 1. února 1941 dosazen do firmy jako správce, čímž prý přestala ve firmě jeho funkce veřejného společníka. Spornou částku vyplatil H. J-emu za svoji osobu k záchraně svého správcovského důchodu za pomoc ve své obchodní činnosti, kterou by byl nemohl pro neznalost němčiny vůbec vykonávati. Šlo prý tedy pouze o výdaj na dosažení, udržení a zabezpečení jeho správcovského důchodu, tedy o výdaj, odčitatelný od důchodu podle § 15 písm. a) zák. o př. d. Podle názoru st-lova jest nesprávný názor žal. úřadu, že šlo o otázku, týkající se výlučně firmy R. a spol., a tedy o vydání, jež se dotýká samého pramene příjmů, neodčitatelné podle ustanovení § 17 č. 1 zák. o př. d. K tomu bylo uvésti: Podle stálé judikatury tohoto soudu (srovn. nálezy Boh. F 10.153/41, 10.187/41, 10.249/41, 10.484/42, 10.580/43, 10.689/44 a 10.900/45) spadají pod ustanovení § 15 č. 1 zák. o př. d. výdaje, které byly vynaloženy k dosažení, zabezpečení a udržení příjmu, naproti tomu výdaje, které se dotýkají samého příjmového pramene jakožto výdaje na jeho získání, udržení, případně zlepšení, nejsou odčitatelny podle § 17 č. 1 cit. zák. Vydáními pak, určenými

I. Úplata, placená veřejnému společníku (resp. komplementáři nebo komanditistovi) veřejnou obchodní (resp. komanditní) společností jako »nájemné« za přenechání místností podniku společnosti, není odčitatelná od vyměřovacího základu všeobecné daně výdělkové uložené společnosti. II. Od výtěžku z podniku veřejné obchodní společnosti nejsou odčitatelny výdaje, spojené s domem společníka, přenechaným jím společnosti k užívání k provozu podniku, které nebyly v obchodních knihách společnosti zaúčtovány jako výdaje provozní a také nebyly vůbec hrazeny z provozních příjmů podniku. z odůvodnění St-lka uvádí ve stížnosti, že subjektem všeobecné daně výdělkové je sdružení osob, t. j. veřejná obchodní společnost Š. a K., majitelem budovy čp. 1791 v T., jež byla v roce 1941 společnosti pronajata za roční nájemné, je však B. K., veřejný společník této společnosti. Tento společník uvedenou budovu ani její užívání do zdaňované veřejné obchodní společnosti nevnesl, byl tedy oprávněn jako vlastník budovy stanoviti si nájemné, které tvořilo právem režijní položku u jmenované společnosti, odčitatelnou od základu všeobecné daně výdělkové podle § 10 odst. 2 zák. o př. d., na něž se odvolává poslední věta odst. 1 § 55 zák. o př. d. Ustanovení § 55 zák. o př. d., ani prov. nařízení k němu nevylučují výslovně odpočitatelnost nájemného, placeného veřejnou obchodní společností jednomu ze společníků. To plyne i z ustanovení § 55 odst. 1 zák. o př. d., ježto dosažení příjmů zdaňované veřejné obchodní společnosti bylo podmíněno provozem podniku v budově čp. 1791, patřící výhradně B. K-ovi. Této námitce nedal soud za pravdu, setrvav na právním stanovisku, zaujatém v nálezech Boh. F 10.241/41 a 10.690/44, že úplata, placená veřejnému společníku (resp. komplementáři nebo komanditistovi) veřejnou obchodní (resp. komanditní) společností jako »nájemné« za přenechání místností p

I. Skutkový podklad pro právní závěr, zda jsou určité bilanční položky v konkrétním případě součástí kapitálu v podniku trvale na zisk uloženého, může býti úřadem získán použitím kontumace, jestliže poplatník výzvě úřadu, aby své tvrzení prokázal, bez dostatečné omluvy nevyhověl. II. Úřad je povinen vyzvat poplatníka jen, jestliže poplatník neodpověděl na některou z připomínek pochybností nebo otázek mu daných, nikoli však, jestliže poplatník nevyhověl vyzvání. III. Od kontumačních následků lze se uchránit nikoliv pouhou ochotou, nýbrž jen buď včasným vyhověním úřední výzvě anebo dostatečnou omluvou. z odůvodnění Prejudikatura: k II. Boh. F 10.126/41 a 10.391/42. Stížnost nepopírajíc správnost výroku žal. úřadu, že bilanční položky »cenné papíry« a »dlužníci« mohou zásadně z důvodů v nař. rozhodnutí uvedených tvořiti součást kapitálu v podniku na zisk trvale uloženého, namítá jako vadu řízení ,že žal. úřad měl zjistiti, zdali uvedené bilanční položky in concreto skutečně tvoří součást kapitálu v podniku na zisk trvale uloženého. Místo toho že však žal. úřad si věc zjednodušil tím, že použil kontumačních následků podle § 325 odst. 1 zák. o př. d. Stížnost tu zřejmě hájí stanovisko, že při rozhodování sporné otázky, t. j. tvořily-li zmíněné bilanční položky in concreto skutečně součást kapitálu v podniku trvale uloženého, je použití kontumačních následků podle cit. ustanovení zásadně vyloučeno. Soud toto stanovisko nesdílí. Podle povahy věci šlo tu o zjištění skutkových podkladů pro právní závěr, jsou-li určité bilanční položky in concreto součástí kapitálu v podniku trvale na zisk uloženého čili nic, kterýžto skutkový podklad mohl býti vzhledem k ustanovení § 310 odst. 2 č. 2 ve spojení s § 325 zák. o př. d. získán použitím kontumace podle posléze cit. zák. ustanovení, jestliže st-lka k příslušné úřední výzvě, aby své

Substituční výlohy advokátní nelze bez dalšího u advokáta substituenta uznati za průběžnou položku. z odůvodnění Na sporu jest otázka, zdali žal. úřad právem pojal do daňového základu daně z obratu, předepsané st-li za r. 1941, též substituční výlohy v částce 3.917.60 K, neuznav je za průběžnou položku ve smyslu § 9 odst. 3 vl. nař. č. 314/1940. Jde tu o výlohy, vzešlé substitutům st-lovým, jichž úhradu st-l od stran přijímal a substitutům poukazoval. Podle § 9 odst. 3 cit. nařízení o dani z obratu nenáležejí k úplatě - tvořící podle § 9 odst. 1 daňový základ - částky, které podnikatel přijímá a vydává jménem a na účet osoby jiné (průběžné položky). Předpokladem uznání určité částky za průběžnou položku jest tedy především, že osoba, částku tu přijímající a vydávající, činí tak, jednajíc cizím, tedy ne vlastním jménem, a dále, že jedná na cizí účet, což znamená, že částky jí přijímané a vydávané v účetnickém smyslu u ní tolik probíhají. Cizím jménem může pak osoba částku přijímající a vydávající jednati jen tehdy, když neexistuje mezi ní a osobou třetí, od které úplatu přijímá, resp. osobou, které přijatou úplatu vydává, bezprostřední právní vztah, v jehož důsledku by měla vůči osobě platící na základě vlastního právního titulu přímý právní nárok na přijetí, resp. vůči příjemci přímý právní závazek k vydání částky té. Cizím jménem bude tedy osoba ta přijímati a vydávati peněžité částky jen tehdy, když nemá sama přímého nároku na takovéto peněžité plnění, resp. nemůže býti sama na základě právního titulu přímo zavázána, aby jako dlužník osobě třetí přijatou úplatu vydala. Takový bezprostřední právní vztah musí ovšem existovati mezi osobou, jejíž jménem osoba jiná částku přijímá a vydává, a osobou třetí, takže pak osoba částku přijímající a vydávající jest pouhým prostředníkem mezi věřitelem a dlužníkem s hlediska tohoto plnění. Aby tedy v

I. Výlohy poplatníka při stěhování kancelářského zařízení po zániku jeho advokacie nejsou odčitatelnou položkou ani když měl poplatník ještě příjem z inkasa palmárních pohledávek. II. Ztráty, které se týkají majetkové podstaty podniku a nejsou tudíž v přímém vztahu k jeho provozování, nýbrž jsou způsobeny okolnostmi, s pravidelným provozováním nesouvisejícími a tímto normálně nepředvídanými, jsou neodčitatelnými ztrátami na majetkové podstatě III. Odpis je korektivem určité aktivní položky bilanční a jeho vztah k určité aktivní položce musí být bilančně patrný. IV. Ztráty, které utrpěl poplatník na automobilu a kancelářském zařízení, používaných při provozu advokacie a které byly přivoděny zánikem tohoto výdělečného zdroje, jsou neodčitatelny. V. Splátky na pevně sjednanou částku, kterou se poplatník zavázal zaplatiti své býv. manželce na úplné vyrovnání zažalovaného výživného i jakýchkoliv jejích nároků a v níž je zahrnuto též výživné a výchovné pro nezletilé děti, které nežily v době pro zdanění rozhodné v domácnosti poplatníkově, nejsou odčitatelnou položkou. z odůvodnění Prejudikatura: k I. a II. Boh. F 7.499/35, 10.261/42 a 10.892/45, k III., IV. a VI. srovn. Boh. F 10.663/43 a 10.912/45, k VII. Boh. F 9.586/39. I. Proti neuznání položky 530.45 K za srážkovou položku při stanovení příjmu z výdělečního zaměstnání namítá stížnost, že nař. rozhodnutí vychází z té okolnosti, že přestěhování se stalo již po skončení provozování advokacie, že však bylo přehlédnuto, že spisy kancelářské, účetní doklady atd. včetně dalších kancelářských pomůcek musely býti přestěhovány v zájmu dosažení a zabezpečení důchodu ve smyslu § 15 odst. 1 zák. o př. d. Teprve na základě těchto spisů prý mohla býti provedena likvidace kanceláře, z níž byl také přiznán výtěžek, a proto jde o náklady, sloužící k dosažení a zabez

I. Ustanovení § 3 odst. 1 vl. nař. z 22. dubna 1943 č. 105 Sb. o srážce daně důchodové ze mzdy (daň ze mzdy), vymezující pojem zaměstnance, se nepříčí svým obsahem znění neb demokratickým zásadám československé ústavy ve smyslu čl. 2 odst. 1 dekretu presidenta republiky o obnovení právního pořádku z 3. srpna 1944 č. 11 Úř. věst. čsl. ve znění zák. z 19. prosince 1945 č. 12 Sb. z r. 1946. II. Podstatným znakem služebního poměru je, že se druh, množství a doba pracovních úkonů neřídí vůlí a disposicemi zaměstnance, nýbrž zaměstnavatele a že tudíž vůle zaměstnancova a volnost disposic musí v mezích převzaté povinnosti ke konání služeb ustoupiti vůli a disposicím zaměstnavatelovým; k pojmu služebního poměru se vyžaduje úplná závislost zaměstnancova na vůli a disposicích zaměstnavatele ve všech uvedených směrech. III. Je věcí strany, aby prokázala, že jsou v konkrétním případě splněny všechny uvedené znaky služebního poměru; není-li tedy prokázán třeba i jen jediný z uvedených pojmových znaků, nelze tvrditi, že je podán důkaz o existenci služebního poměru. z odůvodnění Prejudikatura: k I. Boh. F 10.873/45, k III. srovn. Boh. F 10.462/42, k IV. Boh. F 7.663/35, 8.698/37 a 9.807/40. Maje rozhodovati o stížnosti, musil se soud - se zřetelem k čl. 3 dekretu presidenta republiky z 3. srpna 1944 č. 11 Úř. věst. čsl. ve znění zák. z 19. prosince 1945 č. 12 Sb. z r. 1946, jímž se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku - nejprve zabývati otázkou, zda se zavedení daně ze mzdy vl. nařízením č. 105/1943 Sb. o dani ze mzdy a pak ustanovení § 3 odst. 1 tohoto nařízení nepříčí znění nebo demokratickým zásadám československé ústavy. Pokud jde o zavedení daně ze mzdy, vyslovil nss již ve svém nálezu ze 7. září 1945 č. 469/44-2, že zavedení daně ze mzdy vl. nařízením č. 105/1943 Sb. se zásadně nepříčí svým obsahem znění a demokratick

Popře-li poplatník daňovou povinnost tvrzením, že v roce pro zdanění rozhodném neměl vůbec žádný pramen příjmu, nelze přistoupit k stanovení základu daně odhadem s přihlédnutím k výši životních nákladů poplatníkových, není-li úřadem předem prokázáno, že poplatník měl určitý pramen příjmu. z odůvodnění Prejudikatura: neodporuje nálezu Boh. F 10.131/41, srov. 10.748/44. 1. Stížnost namítá, že vytýkací řízení nebylo provedeno ani úřadem I.stolice, ani žal. úřadem. Žal. úřad se mýlí, domnívá-li se, že vytýkací řízení podle § 328 a) odst. 3 zák. o př. d. nemusilo býti provedeno. Leč tato námitka jest v rozporu se správními spisy. Vyměřovací úřad vydal st-li v odvolacím řízení výzvu ze 17. dubna 1941, na kterou se také žal. úřad odvolává, a provedl tedy vytýkací řízení. Za tohoto stavu věci není důvodu zabývati se námitkou stížnosti, směřující proti odůvodnění nař. rozhodnutí, které poukazem na důvody, obsažené ve výzvě ze 17. dubna 1941, se dotýká otázky použitelnosti § 328 a) odst. 3 zák. o př. d. v tomto případě.--- 3. Naproti tomu stížnost právem namítá, že kontumační následky nemohly stihnouti st-le, pokud popřel existenci příjmového pramene vůbec. St-l tvrdil v odvolání, že v kalendářním roce 1939 neměl vůbec žádného příjmu, poněvadž zprostředkování prodeje ovoce ze Slovenska nebylo možné. Leč žal. úřad, jak plyne z nař. usnesení ve spojení s obsahem výzvy ze 17. dubna 1941, na nichž se nař. rozhodnutí odvolává, přes shora zmíněnou odvolací námitku uznal - používaje kontumace podle § 325 zák. o př. d. - dani podrobený důchod st-le v částce 12.000 K za přiměřený vzhledem k tomu, že st-l v r. 1939 zaplatil na nájemném 4.300 K a že jeho ostatní životní náklady činily nejméně 8.000 K, t. j. odhadl st-lův celkový důchod podle vnějších známek, přihlížeje k nákladům, které st-l učinil v roce pro zdanění rozhodném. Ža

I. Úplata, placená společníku (komplementáři nebo komanditistovi) komanditní společnosti jako »pachtovné« za přenechání provozních místností se zařízením podniku společnosti, není odčitatelna od vyměřovacího základu všeobecné daně výdělkové společnosti uložené. II. Podílem společníka veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti na výtěžku společnosti rozumí se nejen, co bylo z bilančního výtěžku podniku rozděleno mezi společníky nebo jim v obchodních knihách společnosti k dobru připsáno, nýbrž vše, co společník v rozhodném obchodním roce dostal vyplaceno pod jakýmkoliv titulem z běžného příjmu společnosti k tíži provozovacího výsledku podniku, tedy na úkor čistého výtěžku, vykazovaného v účetní závěrce podniku koncem obchodního roku, pokud ovšem dotčené částky mají povahu příjmu zdanitelného zásadně nejsou pro podnik společnosti odčitatelnými položkami. z odůvodnění Prejudikatura: k I. Boh. F 10.690/44, k II. srov. Boh. F 9.858/40, 10.024/41 a 10.253/41. Podle § 55 odst. 1 zák. o př. d., jehož se dovolávají obě sporné strany, jest základem pro vyměření všeobecné daně výdělkové ryzí výtěžek, dosažený v podniku dani podrobeném. Ryzí výtěžek se vypočte tím způsobem, že se od příjmů v podniku dosažených odečtou veškeré výdaje, učiněné v mezích provozování na dosažení těchto příjmů... Při podnicích společenských zahrnuje poplatný ryzí výtěžek podíly na výtěžku všech společníků. Ostatně platí tu o vyšetření příjmů v podniku dosažených a přípustných srážek obdobně ustanovení § 7, 15, 16 a 17, případně § 10 odst. 2 tohoto zákona s úchylkami podle ustanovení odst. 2 - 4 tohoto paragrafu. Z těchto ustanovení zákona vyplývá, že do základu všeobecné daně výdělkové, ukládané veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti jako subjektu daně ve smyslu § 46 odst. 1, patří - pokud se tu nestanoví výjimka

I. Jestliže žalovaný úřad zrušil své rozhodnutí, napadnuté stížností ke správnímu soudu a vydal nové rozhodnutí, které je věcně jiné než rozhodnutí odvolané, nemůže stěžovatel ve stížnosti na nové rozhodnutí odvolat se na svou původní stížnost a správní soud nemůže přezkoumávat nař. rozhodnutí na podkladě dřívější stížnosti. II. Úřad, rozhoduje nově o žádosti poplatníkově, může v tomto novém rozhodnutí dospět k témuž výsledku jako v rozhodnutí původním, jež bylo dříve příslušným úřadem odvoláno, na základě jiného právního stanoviska a také může své rozhodnutí odchylně odůvodniti. III. K zániku daňové povinnosti dojde jen tehdy, přestane-li osoba dani podrobená vůbec býti poplatníkem této daně. IV. Příjem, dosažený inkasem palmárních pohledávek, podléhá u advokáta, jenž nebyl zdaňován na bilančním podkladě i v době, kdy advokacii již neprovozoval. V. Odpis daně důchodové nepřísluší poplatníku, který po zastavení provozu advokacie, prováděl ve směrodatném roce inkasa palmárních pohledávek a jehož příjem překročil zákonem stanovené minimum. z odůvodnění I. Stížnost předem uvádí, že béře nové rozhodnutí žal. úřadu v odpor tím způsobem, že se odvolává podle § 44 odst. 2 zák. o nss na stížnost, podanou na zrušené (původní) rozhodnutí; neboť prý nař. rozhodnutí jest jen kalendářně nové, nikoli věcně, zamítá-li znovu žádost st-lovu i když z jiných důvodů. K tomu jest uvésti: Stížnost sama doznává, že nové rozhodnutí má jiné důvody než rozhodnutí odvolané. Žal. úřad zamítl totiž žádost st-lovu v původním rozhodnutí v podstatě proto, že celkový důchod, dosažený st-lem v kalendářním roce 1939, neklesl na částku podle § 3 zák. o př. d. od daně důchodové osvobozenou; v novém rozhodnutí pak žal. úřad uvedl jako důvod pro zamítnutí zmíněné žádosti, že st-l zastavením advokacie nepozbyl ještě pramene příjmu, ježto prováděl v r

I. Úřad může provésti místní prohlídku budovy v odvolacím řízení, shledá-li to potřebným vzhledem k námitkám strany v odvolání II. Pro šeření otázky, jde-li o místnost obytnou - pokud zákon jinak výslovně nestanoví - rozhodno stavební zařízení místnosti, nikoliv způsob užívání. III. Úřad, rozhodující o dočasném osvobození od daně domovní nemusí o tom, jde-li o místnost obytnou, slyšet znalce a není znaleckým posudkem vázán; vyslechne-li je však a odchýlí-li se od jejich mínění, je povinen ve svém rozhodnutí zaujmouti k projevu jejich mínění stanovisko a uvést, z jakých důvodů se od něho odchýlil. IV. Úsudek úřadu, zda místnost v budově je vzhledem k zjištěnému jejímu stavebnímu zařízení obytná či nikoli, zkoumá nejvyšší správní soud s hlediska § 6 zák. o nss. V. Místnost objektivně způsobilá k obývání nestává se nezpůsobilou k obývání tím, že jen touto místností se lze dostati do jiných místností, případně i na půdu, když schodiště místností tou procházející se odděleno zdí a zábradlím. VI. Nedostatek vytápěcího zařízení, případně i nemožnost vytápění nevylučuje, aby místnost mohla býti považována za obytnou. (Nález z 22. listopadu 1945 č. 200/43-3.) z odůvodnění Prejudikatura: k II. Boh. F 9.742/42, k III. Boh. F 10.099/41, 10.173/41, 10.326/42 a 10.401/42, k IV. Boh. F 10.223/41 a 10.401/42, k VI. srovn. Boh. F 10.099/41, k VII. Boh. F 8.827/37. III. Dále namítá stížnost, že místní prohlídka podle § 139 zák. o př. d. má býti provedena ještě před tím, než vyměřovací úřad rozhodne o žádosti za dočasné osvobození; v daném případě se tak stalo teprve v odvolacím řízení, což odporuje zákonu a způsobuje podstatnou vadu řízení. Ani této námitce nemohl soud přisvědčiti. Podle § 139 zák. o př. d. nařídí vyměřovací úřad, uzná-li toho potřebu, místní prohlídku, aby zjistil podmínky

I. Realisace příjmu předpokládá volné disposiční právo nad dosaženými novými majetkovými hodnotami, které tvoří dotčený příjem, a to v tom smyslu, že dotyčná částka se dostala skutečně do právní majetkové sféry daňového subjektu, takže tento může s ní volně nakládat; pro vznik dani podrobeného důchodu je pak bez významu, jak poplatník po provedené realisaci příjmu s docíleným již důchodem jako se svým jměním dále naloží. II. Částka, která byla poplatníku za práce, konané v určitém kalendářním roce, s jeho svolením připsána v témže roce k dobru v obchodních knihách zaměstnavatelových, podléhá dani důchodové na následující berní rok, i když poplatník nemohl s ní podle výhrady zaměstnavatelovy volně disponovat, pokud mu nebude vyplacena. z odůvodnění Prejudikatura: k I. 10.883/45, k II. srovn. Boh. F 9.047/38 a 10.884/45, k III. srovn. Boh. F 7.402/34, 8.368/37 a 8.378/37. St-l uplatňuje ve shodě s vývody odvolání, že firma Ing. F. V., podnikatelství staveb, připsala mu jako svému zaměstnanci ve svých obchodních knihách v r. 1941 k dobru částku 30.000 K se současným sdělením, že částkou tou nesmí disponovati, pokud mu nebude vyplacena, což jmenovaná firma sdělila úřadu k jeho výzvě dopisem z 18. května 1943. Žal. úřad tu vychází z předpokladů, které jsou v rozporu s obsahem spisů, zejména s odpovědí st-lovou ze 6. června 1944 na dekret úřadu, v níž st-l zdůraznil, že v r. 1941 nenabyl právního nároku na výplatu 30.000 K, připsaných mu k dobru, ježto šlo o podmíněný závazek, kde nastoupení výminky, zakládající vznik práva, záviselo zcela na vůli zaměstnavatelově. St-lovo t. zv. svolení k dobropisu na jeho osobním účtě nemělo podle zmíněných písemností charakteru »disposice« s vyznačenou sumou, když se tam konstatuje, že uložením odkládací výminky s ustanovením lhůty byla jakákoliv st-lova vůle k disposici s dobropisem zcela vyloučena. Tuto odpov