Prémiové články

Prekluzivní lhůta podle § 101i odst. 3 zákona o DPH počíná běžet již uplynutím lhůty k podání kontrolního hlášení, a to i v případě, že kontrolní hlášení nebylo podáno ani v náhradní lhůtě.

Ke stanovení daně za jedno zdaňovací období běží jen jedna lhůta podle § 148 daňového řádu .

Zaměstnanecké benefity jsou v poslední době předmětem zvýšené pozornosti kvůli legislativním změnám a rozsáhlým diskusím o jejich ideální podobě. Tento článek se zaměřuje na právní úpravu benefitů, jejich zdanění a podmínky osvobození od daně. Přináší přehled aktuální judikatury i praktické příklady, které mohou pomoci zaměstnavatelům správně nastavit benefity tak, aby byly výhodné pro zaměstnance i zaměstnavatele a současně v souladu s platnou legislativou. Zvláštní pozornost je věnována sporným oblastem, jako je vymezení pojmu rodinného příslušníka zaměstnance, poskytování benefitů formou naturální mzdy nebo okamžik zdanění příjmu.

Se vznikem plátcovství DPH jsou spojeny mnohé povinnosti a administrativní zátěž, včetně nutnosti zohlednit DPH v rámci jednotlivých cen. Část podnikatelů se proto uchyluje k vytváření různých umělých struktur, které mají zamezit zatížení společností DPH. Tyto nelegální praktiky jsou ale pod drobnohledem finančních úřadů, které mohou přistoupit nejen k doměření daně, ale i k podání trestního oznámení. V nedávné době posuzoval takovou strukturu i Nejvyšší správní soud. Rozsudek nám tak připomíná, jak závažné takové jednání může být. Rovněž přinesl zajímavý pohled na posuzování obdobných struktur. (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2025, čj. 6 Afs 193/2024 –59)

Řada transakcí, které jsou uskutečňovány mezi mateřskou a dceřinou společností, podléhá – při splnění zákonných podmínek – specifickému režimu zdanění. Při zpracování daňového přiznání jednotlivých subjektů je třeba při posuzování některých z nich zohlednit konkrétní daňový režim. V mnoha případech mohou subjekty dosáhnout osvobození od daně, nicméně je samozřejmě potřeba detailně zkoumat splnění zákonných podmínek – například délku držby podílu a jeho velikost, nebo zda je příjemce příjmu jeho skutečný vlastník. V případě osvobození ve vztahu k vypláceným úrokům či licenčním poplatkům do zahraničí musí příjemce úroků nebo licenčních poplatků disponovat speciálním rozhodnutím správce daně.

Protože od 1. 1. 2024 došlo ke změně v uplatňování slevy na manžela, stojí za to si připomenout některá úskalí, která se při uplatňování této slevy mohou vyskytnout. V nedávné době byly navíc zveřejněné i zajímavé rozsudky Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, které mají rovněž vliv na uplatnění slevy na manžela.

Článek 2 odst. 1 písm. c) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že částka, kterou je nutné zaplatit poté, co příjemce služby vypoví platně uzavřenou smlouvu na poskytnutí této služby, která podléhá dani z přidané hodnoty a kterou poskytovatel začal poskytovat a byl ochoten jí dokončit, musí být považována za odměnu za poskytnutí služby za úplatu ve smyslu směrnice 2006/112.

Článek 183 první pododstavec směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, ve které je stanoveno, že pokud osoba povinná k dani ukončí svou ekonomickou činnost, nemůže tato osoba převést do následujícího období nadměrný odpočet DPH vykázaný při tomto ukončení činnosti a může získat tuto částku zpět pouze tak, že požádá o její vrácení ve lhůtě dvanácti měsíců ode dne uvedeného ukončení činnosti, pokud jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity.

1) Článek 2 odst. 1 písm. c) a článek 370 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty ve spojení s částí A bodem 2 přílohy X této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát, který ke dni 1. ledna 1978 vybíral daň z přidané hodnoty z činnosti veřejnoprávního vysílání, která byla financována prostřednictvím povinného poplatku placeného na základě zákona každým vlastníkem zařízení způsobilého přijímat rozhlasové a televizní vysílání, mohl i nadále zdaňovat tuto činnost bez ohledu na to, zda uvedená činnost spadá pod pojem „poskytnutí služby za úplatu“ ve smyslu tohoto čl. 2 odst. 1 písm. c). 2) Článek 370 směrnice 2006/112 ve spojení s částí A bodem 2 přílohy X této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát, který ke dni 1. ledna 1978 vybíral daň z přidané hodnoty z činnosti veřejnoprávního vysílání, která byla financována prostřednictvím povinného poplatku placeného na základě zákona každým vlastníkem rozhlasového nebo televizního přijímače, mohl i nadále zdaňovat tuto činnost, pokud právní úprava tohoto poplatku byla po tomto datu změněna takovým způsobem, že uvedený poplatek je vybírán na základě držení jakéhokoli zařízení způsobilého přijímat rozhlasové a televizní vysílání, a to včetně chytrého telefonu nebo počítače. 3) Článek 370 směrnice 2006/112 ve spojení s částí A bodem 2 přílohy X této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát, který ke dni 1. ledna 1978 vybíral daň z přidané hodnoty z činnosti veřejnoprávního vysílání, která byla financována prostřednictvím povinného poplatku placeného na základě zákona, mohl i nadále zdaňovat tuto činnost, pokud právní úprava tohoto poplatku byla po tomto datu změněna takovým způsobem, že umožňuje, aby malá část příjmů z tohoto poplatku byla použita na financování jednak provozovatelů vysílání, kteří nejsou veřejnoprávními subjekty, ale vykonávají činnost veřejnoprávního vysílání, a jednak mediálních a kinematografických podniků, které jsou veřejnoprávními entitami nebo byly zřízeny veřejnoprávními provozovateli vysílání a přispívají k činnosti vysílání, aniž samy takovou činnost vykonávají.

1) Článek 135 odst. 1 písm. g) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že v případě účastníků penzijního fondu, který v rámci kolektivního důchodového systému uplatňuje důchodovou smlouvu, v níž jsou stanoveny nároky na důchod a důchodové dávky, jejichž výše, ač je vymezena na základě referenčního důchodu nebo příjmů z výdělečné činnosti a počtu odpracovaných let každého účastníka, se může za určitých podmínek měnit v závislosti na výsledcích investic uskutečněných tímto penzijním fondem, lze mít za to, že nesou investiční riziko, pouze pokud tato částka závisí primárně na výsledcích těchto investic. Pro účely takového posouzení není relevantní počet let zakládajících nároky na důchod účastníka ani skutečnost, že nabývání nároků na důchod bylo v určitém okamžiku v případě určitého penzijního fondu přerušeno. Skutečnosti, že riziko je neseno individuálně nebo kolektivně, zejména v případě úpadku, nebo že se zaměstnavatel po určitou dobu zaručil za předpokládané objemy vznikajících nároků na důchod, jsou relevantními faktory, aniž jsou samy o sobě rozhodujícími. 2) Článek 135 odst. 1 písm. g) směrnice 2006/112 musí být ve světle zásady daňové neutrality vykládán v tom smyslu, že pro účely určení, zda se na penzijní fond, který není subjektem kolektivního investování do převoditelných cenných papírů, může vztahovat osvobození od daně stanovené tímto ustanovením, je nejen nezbytné provést srovnání s takovým subjektem, ale rovněž i posoudit, zda z hlediska právního a finančního postavení účastníka ve vztahu k tomuto penzijnímu fondu je uvedený penzijní fond srovnatelný s jinými fondy, které jsou dotčeným členským státem považovány za fondy kolektivního investování ve smyslu uvedeného ustanovení, aniž jsou subjekty kolektivního investování do převoditelných cenných papírů.

Evropská komise představila návrh zásadních změn v oblasti reportingu o udržitelnosti (ESG) a povinností due diligence (CSDDD). Cílem je snížit administrativní zátěž pro podniky, zejména pro malé a střední podniky (SMEs), a zároveň zachovat ambice Zelené dohody pro Evropu (European Green Deal). Návrh přináší řadu zjednodušení, odložení povinností a flexibilnější přístup k reportingu, což má podpořit konkurenceschopnost evropských firem.

Z formulace podmínky „rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem“ vyplývá požadavek, aby mezi trestným činem a rozhodnutím existovala příčinná souvislost. V tom se stěžovatel i žalobkyně shodují. Stěžovatel však právě z požadavku příčinné souvislosti mezi trestným činem a rozhodnutím dovozuje, že rozhodnutí musí být dosaženo úmyslným trestným činem. Jen tak totiž podle něj existuje mezi trestným činem a rozhodnutím příčinná souvislost. Příčinnou souvislost mezi trestným činem a rozhodnutím však takto vykládat nelze. Neexistuje totiž žádný rozumný důvod, pro který by při splnění dalších zákonných podmínek bylo nutné obnovit řízení, jestliže rozhodnutí bylo dosaženo úmyslným trestným činem, avšak v případě nedbalostní formy zavinění by bylo možné takové rozhodnutí akceptovat. Z příčinné souvislosti mezi trestným činem a rozhodnutím vyplývá pouze požadavek, aby měl trestný čin významnou užší spojitost s rozhodnutím správního orgánu. Tedy aby nebyl pouze jednou z okolností, která k vydání dotčeného rozhodnutí vedla, ale aby byl okolností velmi podstatnou a rozhodující – tzn. aby rozhodnutí bylo následkem trestného činu.

K výše uvedeným e-mailům Nejvyšší správní soud uvádí, že v jejich obsahu nelze spatřovat překročení mezí vyhledávací činnosti. Správce daně stěžovatelku kontaktoval s obecnými dotazy ohledně způsobu jejího obchodování a dotazy ohledně jejích dodavatelů. Ani to, že správce daně požadoval naskenovat konkrétní doklady, nepředstavuje provádění skryté daňové kontroly. Daňový řád v § 78 odst. 1 počítá s tím, že v rámci vyhledávací činnosti správce daně vyhledává důkazní prostředky a zjišťuje plnění povinností daňových subjektů při správě daní. Zjišťování údajů týkající se příjmů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné zjištění, stanovení a placení daně tvoří naopak podstatnou část vyhledávací činnosti [§ 78 odst. 3 písm. b) daňového řádu].

…právu nahlížení do všech písemností vyjma části vyhledávací (za podmínek uvedených v § 66 odst. 3 daňového řádu ) je imanentní právo na soupis všech písemností správního spisu v materiálním smyslu, tedy právo mít přehled o existenci (nikoliv nutně o obsahu) každé písemnosti, která je do správního spisu zařazena. Z uvedené judikatury ani z § 66 odst. 2 daňového řádu však nevyplývá, že by soupis písemností obsažených ve vyhledávací části spisu (vedený v systému ADIS-EPI) měl obsahovat též údaj o počtu listů písemnosti a počtu listů příloh. Správci daně není možné vyčítat neúplnost údajů uvedených v soupisu písemností vyhledávací části spisu, jestliže mu zákon tyto údaje nepřikazuje evidovat.

Stěžovatelka se ohrazuje i proti výtce krajského soudu, že nepochopila rozvržení důkazního břemene v daňovém řízení. Krajský soud ale uvedl tuto výtku v reakci na argumentaci stěžovatelky, že bylo vyloučeno, aby demolice provedl jiný dodavatel než NOWAK, a na její navazující požadavek, aby daňové orgány vysvětlily, kdo by je mohl provést. Právě k tomu krajský soud přiléhavě poznamenal, že daňové orgány nebyly povinny vysvětlovat, jak se vše odehrálo.

Pokud pak stěžovatelka přenesla celou problematiku posouzení nároku na věcné osvobození podle § 7 zákonného opatření z daňového řízení rovnou na řízení před krajským soudem (včetně provádění důkazů k rozhodným skutečnostem), pak sama sňala odpovědnost za správné stanovení daně z žalovaného. Krajský soud nijak nepochybil, pokud za těchto okolností dospěl k závěru, že stěžovatelka v průběhu vyměřovacího řízení svými skutkovými tvrzeními a důkazními návrhy nevytvořila prostor umožňující správci daně zjistit, že nabytí nemovitostí je od daně osvobozeno. Bylo to totiž až řízení před krajským soudem, nikoliv před daňovými orgány, kde stěžovatelka poprvé vytvořila prostor pro posouzení splnění podmínek pro přiznání nároku na osvobození od daně, a to jak argumentačně, tak i důkazně. Její polemika ohledně nutného penza důkazních prostředků k posouzení splnění podmínek pro aplikaci osvobození je z tohoto hlediska bezpředmětná. Nárokem na osvobození části nabytých nemovitých věcí od daně se s ohledem na procesní strategii zvolenou stěžovatelkou mohl poprvé plně zabývat teprve krajský soud.

Byť nebylo pro rozhodnutí orgánů finanční správy v doměřovacím řízení bezpodmínečně nutné vyvrátit tvrzení stěžovatelky a postačovalo je relevantně zpochybnit, dospěly orgány finanční správy k jasnému skutkovému závěru, který nepřipouští v zásadě žádné pochybnosti o jeho správnosti. To, že správce daně obecně unese své důkazní břemeno pouze tím, že relevantně zpochybní tvrzení daňového subjektu, neznamená, že nemůže v konkrétním případě jeho tvrzení zcela vyvrátit. Právě to se stalo v této věci. Nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že v doměřovacím řízení nastal stav non liquet, tedy bylo rozhodnuto na základě neunesení důkazního břemene stěžovatelkou.

Pokud jde o délku lhůt k provedení úkonů, nelze přijmout tezi stěžovatelky, že lhůty jí měly být stanoveny ve stejné délce, jak dlouho následně správce daně vyhodnocoval obsah procesních úkonů či předložené listiny. Úkony správce daně nejsou svojí povahou srovnatelné s úkony daňového subjektu v rámci daňové kontroly, a proto nelze vycházet z toho, že obě „strany“ by měly provádět úkony ve stejných lhůtách.

Skutečnost, že společnost HS formálně nevykazovala žádné zaměstnance bez dalšího nevylučuje, že navržení svědci mohli deklarované služby fakticky provádět. Není vyloučeno, že společnost HS tyto osoby zaměstnávala tzv. „načerno“ nebo že vůči nim neplnila své povinnosti zaměstnavatele.

Dle § 93 odst. 2 daňového řádu je možné v daňovém řízení použít jako důkazní prostředek mimo jiné i podklady převzaté z jiných daňových řízení. Podle § 93 odst. 3 daňového řádu ale platí, že pokud je podkladem předaným podle odstavce 2 protokol o svědecké výpovědi, správce daně na návrh daňového subjektu provede svědeckou výpověď v rámci daňového řízení o této daňové povinnosti. … V případě, kdy se daňový subjekt domáhá svého práva být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky, je tedy třeba výslech svědka provést v zásadě vždy, ledaže by tento požadavek daňového subjektu byl evidentně veden snahou mařit či účelově prodlužovat daňové řízení. … Jestliže správce daně nepovažoval jeho výpověď za podstatnou, neměl z jiného daňového řízení přebírat listiny o jeho výslechu. Pokud tak však učinil, musel současně respektovat právo stěžovatelky požadovat jeho výslech v řízení o její daňové povinnosti.