Stanislav Kryl

Soudní dvůr Evropské unie („SDEU“, „Soud“) zveřejnil v roce 2007 své rozhodnutí ve věci C-409/04 Teleos PLC a ostatní („Teleos“), kde vyslovil několik zajímavých závěrů pro oblast DPH. Tento rozsudek byl českými zákonodárci mnoho let přehlížen a v daňové praxi dezinterpretován. I když byl nakonec roku 2015 do české legislativy implementován, zdá se, že je i nadále nesprávně chápán. V tomto článku bych problematiku rozsudku v případu Teleos chtěl znovu připomenout a zamyslet se nad jeho dopady pro daňovou praxi.

Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) se ve svém nedávném rozhodnutí v případu C-430/09 Euro Tyre Holding B. V. zabýval otázkou, která transakce v řetězci dodání zboží mezi členskými státy je s dopravou, a tudíž ji lze osvobodit jako intrakomunitární transakci. Podle soudu je jedním z kritérií, ke kterému je nutné přihlédnout, místo, ve kterém dochází k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník. Rád bych se na tento pojem blíže zaměřil.