Ing. Tomáš Brandejs

Nenápadná a na dlouhou dobu zapomenutá a opomíjená změna. Tak by se dala charakterizovat novelizace § 56a odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty , která od 1. 1. 2021 zcela novým způsobem zakazuje zdaňovat nájem nemovitých věcí. Byla totiž provedena zákonem č. 80/2019 Sb. , jenž nabyl platnosti již v březnu 2019, ale měl účinnost odloženou o bezmála dva roky. Málokdo tak řešil problematický zákaz zdanění pronájmu dříve než koncem loňského roku. Přitom, jak článek popisuje, některé věci mohly být promyšlené, a tedy dopředu nastavené lépe. A to nejen zákonodárcem, který text novely nenapsal vhodně, ale i samotnými plátci, kteří dva roky na přípravu na nová pravidla možná zbytečně promarnili.

Nenápadná a na dlouhou dobu zapomenutá a opomíjená změna. Tak by se dala charakterizovat novelizace § 56a odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty , která od 1. ledna 2021 zcela novým způsobem zakazuje zdaňovat nájem nemovitých věcí. Byla totiž provedena zákonem č. 80/2019 Sb. , jenž nabyl platnosti již v březnu 2019, ale měl účinnost odloženou o bezmála dva roky. Málokdo tak řešil problematický zákaz zdanění pronájmu dříve než koncem loňského roku. Přitom, jak článek popisuje, některé věci mohly být promyšlené, a tedy dopředu nastavené lépe. A to nejen zákonodárcem, který text novely nenapsal vhodně, ale i samotnými plátci, kteří dva roky na přípravu na nová pravidla možná zbytečně promarnili.

V tomto článku se chci podrobně vyjádřit k pravidlu, jež zavedla od 1. ledna 2020 evropská DPH legislativa, konkrétně ke dvěma novým hmotněprávním podmínkám pro možnost aplikace osvobození v případě intrakomunitárního dodání zboží: Dodavatel zboží musí obdržet od odběratele jeho DIČ vydané jiným členským státem EU, než je stát zahájení přepravy zboží, a musí uvést danou dodávku v souhrnném hlášení. Předem upozorňuji na to, že výklad, který představím jako pravděpodobně jediný správný, bude pro čtenáře překvapením. Informace, které se o této „rychlé záplatě“ během posledních několika měsíců bohužel rozšířily, zformovaly dnešní mainstreamový přístup. Ukáži proto, jak pravděpodobně vypadal původní záměr evropského zákonodárce a že je velmi vzdálený tomu, co se o této „rychlé záplatě“ říká dnes. Ukáži, že dokonce ani současné interpretace nejsou zdaleka jednotné a že je to především Komise EU, která vnesla do výkladu této rychlé záplaty největší chaos.

Interpretace toho, jaké postavení mají jednatelé a členové statutárních orgánů právnických osob z pohledu evropských DPH předpisů, není ani zdaleka jednotná. Na rozdíl od úpravy dle českého zákona o DPH . Nicméně ta má být od příštího roku novelizována, doposud jasná pravidla by měla být bez náhrady vypuštěna. V článku popisuji jednotlivé názorové proudy týkající se otázky zdanění odměn za výkon funkce jednatele. Argumenty pro (ne)zdanění odměn jednatele, které jsou v současné době dostupné, lze bohužel poměrně jednoduše dezinterpretovat a řešení pravděpodobně nebude v praxi lehké hledat a nalézt.

Vytyčil jsem si za cíl zpracovat článek obsahující odborný exkurz do problematiky ekonomické činnosti (osob povinných k dani), která představuje určitý ucelenější obor v celkovém DPH systému. Hloubkovou sondu pak přitom stálo za to spustit do dvou judikátů, v nichž byl Soudní dvůr (opět) požádán o další upřesnění toho, kdy je plnění považováno za „poskytnuté za úplatu“. To je totiž jeden z fundamentálních předpokladů toho, aby plnění bylo předmětem daně. Stalo se tak v rámci dvou samostatných předběžných otázek, přitom obě byly shodou okolností předložené českým Nejvyšším správním soudem (dále jen „NSS“). Šlo o případy C-11/2015 Český rozhlas a C-432/15 Pavlína Baštová. Oba judikáty tedy v článku podrobněji rozebírám.

Již několik let se oba pravidelně a aktivně účastníme různých diskusí na téma DPH dopadů převodu nemovitostí, a to jak v rámci oficiálních setkání s představiteli Finanční správy ČR, tak v rámci neformálních rozprav s členy odborné komunity. Jako celek je uvedené téma velmi komplexní a obsáhlé a naším cílem tak je poukázat pouze na jednu z dílčích otázek, která však je z pohledu běžné aplikační praxe poměrně zásadní. Touto otázkou je problematika vymezení stavebního pozemku pro účely DPH ve světle jeho formálních definičních znaků, tj. s ohledem na význam pojmů „správní úkony“ a „stavební povolení“ použité v § 56 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“)1).

V říjnu 2015 komentoval Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v případu C-120/15 Kovozber problematiku přiznávání úroků ze zadržovaných nadměrných odpočtů plátcům daně. Za posledních několik let již poněkolikáté v řadě. Tentokrát však ještě přísnějším pohledem, než kdy jindy. Pokud bychom učinili projekci závěrů soudu do českého právního řádu, pak by mimo jiné poukazovaly na povinnost úročení všech nadměrných odpočtů, které jsou vrácené až po 30 dnech od podání daňového přiznání podle § 105 odst. 1 zákona o DPH 1). Troufám si tvrdit, že případ C-120/15 Kovozber pak završuje sérii předchozích rozhodnutí soudu takovým způsobem, že předznamenává konec § 254a daňového řádu 2) v podobě, v jaké toto ustanovení dnes známe.

V říjnu 2015 komentoval Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v případu C-120/15 Kovozber problematiku přiznávání úroků ze zadržovaných nadměrných odpočtů plátcům daně. Za posledních několik let již poněkolikáté v řadě. Tentokrát však ještě přísnějším pohledem, než kdy jindy. Pokud bychom učinili projekci závěrů soudu do českého právního řádu, pak by mimo jiné poukazovaly na povinnost úročení všech nadměrných odpočtů, které jsou vrácené až po 30 dnech od podání daňového přiznání podle § 105 odst. 1 zákona o DPH . Troufám si tvrdit, že případ C-120/15 Kovozber pak završuje sérii předchozích rozhodnutí soudu takovým způsobem, že předznamenává konec § 254a daňového řádu v podobě, v jaké toto ustanovení dnes známe.

Systém daně z přidané hodnoty je čím dál tím složitější a důvody jsou podle mého názoru dva. Prvním je to, že pravidla aplikace této daně vlastně nikdy nebyla jasně a uceleně formulována a tvoří se prakticky průběžně. Druhým důvodem je to, že při tomto průběžném utváření by měl hrát určující roli Soudní dvůr Evropské unie (dále též jen „SDEU“), který ovšem někdy i věci jasné a seznatelné již ze samotné EU DPH Směrnice1) popíše tak, že do řešené problematiky vnese spíše chaos. V tomto článku popisuji nedávné rozhodnutí ve věci belgické společnosti Property Development Company NV (dále jen „Prodeco“). Soudnímu dvoru se v rámci tohoto rozhodnutí především podařilo vyslat falešné signály ohledně pravidel stanovení základu daně v případě rozdávaného zboží, které bylo rozdávajícím vyrobeno. Ačkoli je uplatnění EU DPH Směrnice v tomto směru jednoznačné, SDEU pravděpodobně mnoho lidí znejistil. Dále pak v případě určení pravidel pro stanovení základu daně u dalších specifických způsobů dodání zboží vyřkl SDEU (podle mého názoru jen díky povrchnímu seznámení se s příslušnými články EU DPH Směrnice) takové závěry, které nejsou v běžné praxi životaschopné a činí z DPH prakticky nespravovatelnou daň.

Jaký je režim daně z přidané hodnoty u bezúplatného přenechání technického zhodnocení nájemcem pronajímateli při ukončení nájemního vztahu? To je otázka stará tak, jako sám zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZDPH “). Z diskuzí v rámci odborné veřejnosti, které se neúnavně a opakovaně vedou, je přitom jasně vidět, že ani za celých dlouhých deset let se ji nepodařilo uspokojivě vyřešit. V tomto článku popisuji hlavní názorové proudy, se kterými jsem se setkal, a v závěru uvádím svou vlastní teorii, která - bez nadsázky - hodně věcí převrací naruby. Problematiku DPH režimu budu rozebírat na pozadí různých historických období. Především legislativní změny po vstupu České republiky do Evropské unie, jmenovitě absence jasných ustanovení v ZDPH , jsou důvodem, proč se pohled na věc vyvíjel prakticky od nuly a proč se dodnes velmi pozvolna formuje. Bohužel ještě dříve, než by se názor mohl ustálit, nastala rekodifikace občanského zákoníku . Rok 2014 tak možná zažehne další názorové střety.

V srpnu 2013 zformulovali soudci Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) pro české plátce DPH velmi důležité rozhodnutí. Jde o další ukázku toho, jak propracovaně NSS interpretuje zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH “) v souladu s principy evropského DPH práva. Potěší naprosto bezešvé, logické a strukturované uvažování NSS, prolínání se závěry Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), ale samozřejmě také to, že NSS v daném sporu nakonec přisvědčil námitkám daňového subjektu. A v neposlední řadě na mne z čistě lidského pohledu hluboce zapůsobilo i to, že jde o vyhraný soudní spor našeho nedávno zesnulého kolegy Vaška Pátka, který se o svém důležitém světském úspěchu už bohužel nikdy nedozví.

Případ společnosti Rodopi1), který v červnu 2013 rozhodoval Soudní dvůr Evropské unie (dále též jen „SDEU“ nebo „soud“), opětovně poukázal na to, jak nejasné kontury má problematika vyměřování sankcí v oblasti DPH. A to není dobrá zpráva. Dále opět po určité době SDEU odborné i laické veřejnosti připomněl, že není možné se při uplatnění sankcí, potažmo při obraně proti jejich vyměření, spoléhat čistě jen na znění národních legislativ (v českém prostředí především na zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád), ale že je nezbytné nahlížet na věc i optikou evropské DPH legislativy. Což je pro plátce DPH rozhodně dobrá zpráva, protože EU DPH Směrnice může přinést již jen a pouze určitá omezení aplikovatelnosti sankcí. SDEU především připomíná dvě stěžejní pravidla (neutralitu a proporcionalitu daně z přidané hodnoty), která mohou v určitých případech zcela změnit pohled na oprávněnost vyměřených sankcí dle daňového řádu . Jak níže uvidíme, bude to především pravidlo proporcionality, které je nezbytné dodržet, aby sankce byla zákonná. Bez nadsázky lze říci, že oblast sankcí byla až do rozhodnutí Rodopi poměrně komplexní a nejasná, ale že SDEU svými komentáři situaci bohužel ještě více znepřehlednil. A to je zpráva v podstatě neutrální, protože na chaotické odpovědi SDEU jsme si už postupně navykli a umíme s nimi pracovat.

Už v tom plave i Soudní dvůr Evropské unie Tomáš Brandejs Deloitte Advisory V únoru 2013 Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) vydal své rozhodnutí v případu, jehož...

Koncem září Soudní dvůr Evropské unie (dále rovněž jen „SDEU“) posuzoval případ C-392/11 Field Fisher Waterhouse1. Výrok soudu mohl mít významný sjednocující vliv na českou praxi zdaňování různých plnění poskytovaných pronajímateli v souvislosti s nájmem (např. energie, úklid společných prostor, ostraha objektu apod.), nicméně podle mého názoru soud ponechal příliš mnoho otázek otevřených a propásl šanci uzavřít případ silným a kategoricky znějícím závěrem. Nicméně připouštím, že v rámci odborné veřejnosti mohou existovat i názory jiné. Nechť tedy tento článek přispěje do diskuze, zda a jak svou roli toho, kdo má objasňovat dopady evropské DPH legislativy, soudní dvůr zvládl.

Zákon o DPH zavedl od 1. ledna 2012 zcela nový způsob zdanění dodávek stavebních prací. Podstata změny spočívá v tom, že při poskytnutí stavebních prací nebude DPH na výstupu uplatněna dodavatelem, ale tuto daň uplatní v souvislosti s přijetím těchto prací odběratel. Ten také může za splnění zákonných podmínek uplatnit okamžitý nárok na její odpočet.