Lucie Rytířová

Potřebujete k provedení služby vyslat na území cizího státu své pracovníky, či máte zájem poskytovat služby v zahraničí a zajímá vás, jaké povinnosti se Vás jako zaměstnavatele mohou aktuálně týkat a jakými oblastmi byste se měli v této souvislosti zabývat? Tento článek by Vám měl přiblížit problematiku vysílání Vašich pracovníků do zahraničí z hlediska imigračních povinností, zvláštních povinností v souvislosti s implementací směrnice o vysílání pracovníků, které mohou být uplatňovány některými členskými státy Evropské unie, pracovního práva, sociálního zabezpečení a daně z příjmů. Pro přehlednost jsou povinnosti členěny podle pořadí, v jakém musí být splněny. Pro názornost jsme si vybrali našeho východního souseda – Slovenskou republiku, který se i nadále často stává cílem těchto vyslání.

Problematika zaměstnávání cizinců zasahuje do mnoha oblastí: imigračních povinností, pracovního práva, sociálního zabezpečení a daně z příjmů. Jelikož počet cizinců zaměstnaných v České republice stále roste, přinášíme shrnutí těch nejdůležitějších aspektů. Pro přehlednost jsou povinnosti členěny podle pořadí, v jakém musí být splněny.

Německo patří k častým cílům pracovních cest zaměstnanců českých společností. Činnost na území jiného státu je však spojena s mnoha „lokálními“ nástrahami, jichž si musí být vědomi i čeští zaměstnavatelé. V následujícím příspěvku se zaměříme na komplikace, s nimiž se setkáváme v praxi, a to v oblasti daní, sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění a pracovního práva v Německu. Na zaměstnance na pracovních cestách totiž obvykle nepamatují vnitropodnikové směrnice upravující činnost v zahraničí (například krátkodobá a dlouhodobá vyslání).

Souběh více výdělečných činností přináší dost komplikací jen v rámci České republiky. Přidá-li se navíc mezinárodní prvek v podobě aktivit ve více státech, je nutné řešit ještě příslušnost k systému sociálního zabezpečení, tj. kde se má platit pojistné. Zohlednit je přitom nutné nejen činnost v rámci dané společnosti nebo skupiny společností, ale také jakoukoliv jinou výdělečnou činnost zaměstnance. Bohužel mnohdy se stává, že zaměstnanec v rozporu se svými zákonnými povinnostmi nesdělí zaměstnavateli skutečnosti potřebné pro výpočet pojistného. Sankce ze strany úřadů však jsou v naprosté většině mířeny vůči zaměstnavatelům, i těm se proto vyplatí mít přehled o příslušných pravidlech. Praktickým příkladem je česká akciová společnost, v jejímž představenstvu či dozorčí radě sedí osoby s obdobnými funkcemi v několika dalších státech, nebo jednatel české společnosti s ručením omezeným, který dostal bonus od zahraniční mateřské společnosti. Tento příspěvek se věnuje vztahům v rámci Evropské unie („EU“), států Evropského hospodářského prostoru („EHP“) a Švýcarska; v případě jiných států se situace výrazně liší podle místních zákonů, případně podle příslušné mezinárodní smlouvy, jejich rozbor by proto vydal na samostatnou odbornou publikaci.

Součástí významných legislativních změn účinných od ledna 2014 jsou kromě úprav navazujících na nový občanský zákoník také první kroky potřebné pro zavedení jednoho inkasního místa. Jejich cílem je sblížit systémy sociálního zabezpečení (resp. důchodového a nemocenského pojištění), zdravotního pojištění a daně z příjmů fyzických osob tak, aby sjednocení výběru a správy příslušných odvodů do těchto systémů, k němuž by mělo být přistoupeno v dalších letech, přineslo slibované výhody jak daňovým poplatníkům, tak státní správě.

Stávající legislativní úprava postavení podnikatelů v sociálním pojištění je poměrně nepřehledná, obsažena v několika zákonech a spravována různými institucemi. Zjištění všech povinností je tak pro podnikatele velmi náročnou záležitostí, především časově a mnohdy i finančně. Praxi navíc komplikují různé výklady příslušných institucí a neustálé novely předpisů. Tento článek by měl podnikatelům pomoci získat základní orientaci v jejich povinnostech a oprávněních v důchodovém a nemocenském pojištění, státní politice zaměstnanosti a zdravotním pojištění.