David Jeroušek

Jak jsem již uvedl v jednom svém předchozím pojednání, tak se s příchodem nového procesního předpisu daňového práva1), kterým je zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád ), jenž nabyl účinnosti dnem 1.1.2011, na poli daňového práva procesního změnilo jistě mnohé. Změny je možno vždy hodnotit zejména optikou jejich posuzovatele2), ten může některé vnímat pozitivně, jiné negativně, v neposlední řadě pak neutrálně. Nicméně jedním ze základních postřehů z praxe budiž i to, že nový institut stížnosti dle ustanovení § 261 daňového řádu , namísto projasnění a definitivní systematizace katalogu prostředků ochrany při správě daní, přinesl některým adresátům působení nejasnost v pohledu na něj. Z čeho pramení bych samozřejmě rozebral dále, každopádně to mnohdy je díky nejasnému výkladu a mnohdy nesprávnému vnímání postavení tohoto subsidiárního prostředku ochrany, jehož příčinou je bezvýhradně a úzce (jakkoli nesprávně) užitá toliko primární a v zásadě nejjednodušší interpretační metoda práva, tedy ryzí gramatický (přísně jazykový) výklad. To, že by tato interpretační metoda, v zásadě mnohdy jako jediná běžně představitelná měla připadat v úvahu, toliko u neprávnické veřejnosti je sice pravdivým tvrzením, nicméně není tvrzením skutečným, tj. shodujícím se s dnešní každodenní praxí. Je netřeba zdůrazňovat, že gramatický výklad zejména institutu, který je sám zákonodárcem zakotven coby subsidiární, vede nejen na scestí a od tohoto již čistě nesprávným směrem, který samozřejmě nemůže vést k cíli, ale je i zjevnou příčinou nadužívání3) předmětného institutu stížnosti dle ustanovení § 261 daňového řádu při správě daní. Pokud se tyto nejasnosti dále skloubí s obecně taktéž ne zcela jasně vnímaným postupem při správě daní - daňovou kontrolou, je v zásadě na procesní neúspěch či problém v průběhu správy daní jednoznačně slušně zaděláno.

S příchodem nového procesního předpisu daňového práva,1 kterým je zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějšího předpisu (dále jen daňový řád), jenž nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2011, se změnilo jistě mnohé. Není mou snahou, a ani v možnostech rozsahu tohoto pojednání, zachytit změnu veškeré koncepce procesního práva daňového, jež s ní takřka přišla, ale chci se zaměřit na nově2 přicházející odpovědnostní (sankční) institut daňového řádu, kterým je pokuta za opožděné tvrzení daně.3 Tímto institutem obohatil daňový řád nejen odpovědnostní a sankční systém daňového práva, ale, což si doložíme později, i sankční systém práva správního4. Nebojím se říci, že s ohledem na jeho specifičnost, kterou předpokládám, že dále prokážu, obohatil systém odpovědnosti v právu vůbec, když není vyloučeno, že po systematické stránce dosti negativně.